Láska rodí lásku.
17. kapitola
Stál jsem uprostřed pokoje a vůbec jsem nechápal, jak jsem se sem dostal. Ručička hodin se posunula o značný kus dál, než když jsem na ni hleděl naposledy, zatřepal jsem nevěřícně hlavou. Nejvíce ze všeho mě štvala ta díra uvnitř mě. Proč se zatraceně cítím, že mi něco nebo někdo chybí? Musel jsem si s o tom s někým promluvit a svěřit se mu. První jsem začal uvažovat o Carlisleovi, ale po zkontrolování jeho hlavy jsem ten nápad zavrhl. Vzal jsem si jeden ze svých skicáků a posadil se na postel. Rozhodl jsem se počkat, až Carlisle bude mít čas. Maloval jsem a uklidňoval se tím, že Carlisle mi řekne, proč si poslední půl hodinu nic nepamatuji. Tužka klouzala po papíru a mé myšlenky se toulaly ve hvězdných dálkách, tah po tahu jsem vykresloval, co mi leželo blízko u srdce, něco, co jsem nedokázal uchopit, přestože to bylo na dosah.
„Co se tu dělo? O co jsem přišel?“ Otázky, které mi obzvlášť lezly na mozek.
Zabýval jsem se myšlenkami honícími se mi v hlavě a vůbec si neuvědomoval, co maluji. Po nějaké době jsem se na obrázek podíval a vydechl úžasem. Namaloval jsem ženu. Něžnou tvář s velkýma vřelýma očima plnýma lásky, svatozáří z tmavých vln vlasů a smutným úsměvem na rtech. Ženu tak krásnou, až se mi tajil dech, ale vůbec jsem netušil, kde jsem tu tvář, která rozbušila mé kamenné srdce, spatřil, a proto mi v hlavě naskočila další otázka.
„Kdo je ta žena?“
Bella:
Vrátila jsem se zpět na obláček a tam už na mě čekal Amor. Tekly mi slzy a všechno se to se mnou pralo. Měla jsem chuť křičet, brečet a zmizet ze světa. Cítila jsem se hrozně a musela jsem dát Amorovi zapravdu. Zamilovala jsem se do Edwarda. Stanula jsem naproti Amorovi a viděla jsem na něm, jak čeká.
„Máš pravdu. Zamilovala jsem se do Edwarda,“ vyhrkla jsem, co nejrychleji jsem dokázala, abych se té potupy zbavila. Jenže on mi to nenechal jen tak.
„Hrozný pocit, co?“ rýpnul si. Naštvaně jsem se otočila a chtěla si sehnat lahev vína a zapít tu hroznou díru, co se mi najednou vytvořila v hrudi. Nechápala jsem to. Ani po smrti svého manžela jsem nic takového necítila. Mohla bych ten pocit přiřadit pouze tomu, když mě začínaly opouštět mé dospělé děti. Opět jsem se podívala na Amora a odhodlaně mu řekla:
„Jestli si myslíš, že tohle mě oslabí, mýlíš se, budu hledat Edwardovu lásku o to víc usilovně. Chci, aby byl opravdu šťastný. Tak, jako jsou moje děti. Ty jsem taky nechala jít, když vyrostly. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby měly krásný život,“ vysvětlila jsem mu.
„Jo, a tys nakonec zůstala sama. Opuštěná a naštvaná jsi opustila svět, který si začala nenávidět,“ vytkl mi. „Řekni mi jen jedno, Isabello. Proč ty si nedopřeješ aspoň kapku pořádného štěstí? Třeba po Edwardově boku?“ ptal se mě. Chvíli jsem se nad tou představou zamyslela a nechala se unášet myšlenkou být s ním, ale znova jsem se musela vrátit do reality a podívat se pravdě do očí. Nemiloval mě.
„Bylo by to sobecké a já sobecká nejsem,“ informovala jsem ho hrdě a tentokrát se už otočila ten večer naposled směrem do svého pokoje. Došla jsem k sobě do pokoje a položila se na postel. Cítila jsem se vyřízená jak po psychické stránce, tak po fyzické stránce. Kdo by nebyl po tom teroru s Artemis?
Odešla jsem do koupelny a napustila si vanu. Výhodou tohohle světa bylo, že cokoliv jsem si přála, jsem dostala. Dostala bych i Edwarda, ale nedostala bych jeho srdce. To se pouhým přáním získat nedá. Nešťastně jsem si povzdechla a zavrtěla hlavou. Musela jsem na něj ve své náruči zapomenout. Nepatřil mi.
Položila jsem se do vany a přála jsem si bílé víno, které jsem do sebe během chvíle začala nalívat. Uvolňovalo mě a já myslela na jiné věci, než na to, že jsem se šíleně zamilovala, a na tu bolest, kterou si budu způsobovat pokaždé, když budu Edwardovi hledat jeho lásku.
Co si budeme povídat. Život i neživot není peříčko.
Afrodita:
Od té události s Athénou a Edwardem jsem byla hrozně rozladěná. Proč nikdo neviděl to co já? Všichni jako mourovatí hledali Edwardovu lásku a nikomu nedošlo to nejjednodušší řešení. Já nikdy nebyla moc moudrá, ale co se týče lásky, přesně jsem poznala, když se někdo setkal s tou pravou láskou. Měla jsem v tomhle směru něco jako šestý smysl.
Bella už několikátý týden chodila mezi dušemi čekající na další život a marně hledala jeho pravou lásku, až jeden den konečně zavítala ke mně.
„Ahoj,“ pozdravila mě zdrchaně a já jí nabídla misku s jahodami obalovanými v čokoládě. Ona se na mě téměř vyděšeně podívala, tak jsem jí to vysvětlila.
„Artemis je v nedohlednu. Někde loví,“ upozornila jsem ji, a tak si nebrala servítky a jednu z jahod si vložila do úst. Zasmála jsem se jejímu požitku z chuti a hodlala si s ní promluvit o celé situaci okolo Edwarda.
„Jak se cítíš?“ začala jsem zjišťovat. Trochu se zamračila, ale pak to vzdala a vyklopila mi všechno.
„Hrozně. Cítím se úplně zoufale. Nemůžu se na Edwarda ani podívat bez toho, abych neměla nutkání za ním skočit. A do toho mi připadá, že žádná duše není pro něj dost dobrá. Nebudu ti lhát, ale je mi naprosto mizerně,“ svěřila se mi. „A já myslela, že odchod mých dětí z domova byl bolestivý. Tohle je peklo. Proč je láska tak bolestivá?“ zeptala se mě přímo a já k ní chtěla být upřímná.
„Protože je v tomhle případně pořádně pravá, a proto tolik bolestivá,“ uvedla jsem. Ona se na mě téměř zoufale podívala a já s ní začínala soucítit. Vytáhla jsem knihu s pravými láskami a podala jí ji s nalistovaným jejím jménem. Podívala se tam a bručivě zakroutila hlavou. Přečetla si tam jen to, co už dávno věděla.
„Ale to nic na věci nemění,“ prohodila naštvaně. Jenže ona nevěděla, že se mýlí. Pro mě se tím toho hodně mění, protože ji ani nepadlo znovu se podívat na Edwardovo jméno. Bylo na čase, abych se konečně projevila jako bohyně lásky a konečně udělala, co je třeba.
„Bello, mám tě ráda, ale budu se s tebou muset rozloučit,“ prozradila jsem jí. Opravdu jsem si ji oblíbila. Konečně po dlouhé době nějaká normální holka a já se s ní budu muset rozloučit. Už zase se na mě nechápavě podívala a já se odhodlala k tomu, co jsem musela udělat. Koukat se na ni, jak se trápí, jsem už nechtěla snášet. Bylo na čase, aby se otočilo štěstí na její stranu.
Zadívala jsem se jí naposled do očí a pak pronesla:
„Sbohem.“
…
Amor zamyšleně hleděl na Edwarda, který od onoho večera nepřestával s kresbou dívky, kterou si vysnil, přestože byl proklet věčnou bdělostí. Zas a znovu precizně zvěčňoval křivku její šíje, hladil její vlasy uhlem a vháněl jí červeň do tváří akvarelem. Po tváři anděla lehce přeběhl úsměv plný nostalgie. Opatrně se rozhlédl, aby zjistil, zda ho nikdo nepozoruje, a pak mávnutím ruky přivolal toulec a s pohledem zaměřeným na zasněného Edwarda pomalu vytahoval šíp.
16. kapitola 18. kapitola
Žádné komentáře:
Okomentovat