Zkrocení zlé ženy vs. Deset důvodů proč tě nenávidím

Letní Shakespearovské slavnosti se v posledních letech staly jedním z nejpopulárnějších divadelním festivalem v Praze. Ani mne letos neminulo jejich navštívení a odnesla jsem si zajímavý zážitek z moderního zpracování Zkrocení zlé ženy od Shakespeara.

Musím podotknout, že jsem originální dílo od Shakespeara nečetla, takže jsem ani netušila, jaká je pravá dějová linie. Ale tuším, že dost podobná jako originální. Jen byla dodána několika současnýma hláškami, moderními tanci a hudbou. No, nemůžu hlavně opomenout výstup s motorovou pilou. To teprve pak valíte oči.

Ale jak jsem tam seděla, pokaždé s jménem Bianca se mi vybavoval jeden z mých oblíbených filmů - Deset důvodů proč tě nenávidím. Je jasné, že původní zpracování asi bylo inspirováno Shakespearem, ale film v každém z nás vždycky zanechá příjemný zážitek. A podání na Shakespearovských slavnostech není zdaleka tak dobré, ale má své kouzlo.

Pokud máte možnost navštívit Shakespearovské slavnosti, neváhejte. Je to kulturní zážitek, jenž byste měli absolvovat, a jestli jste neviděli film, můžete se na něj podívat. Snad si ho oblíbíte stejně jako já:

 

Nepolíbená - 16. kapitola

A je to tu! Bellu čeká první školní den. Dopadne dobře? Bude mít všechny vyučovací hodiny opravdu s Edwardem a Alicí a nebo bude mít Mike šanci Bellu pozvat na rande? A jestli ano, přijme Bella jeho pozvání? Můžeme pak očekávat první mrtvolu na skladě? 

16.Kapitola

A bylo to tu. Můj první školní den. Bylo pondělí a já měla poprvé jít do školy. Má nervozita byla naprosto šílená. Furt mi šla v hlavě pouze jedna myšlenka.

„Hlavně nesmím nikoho zabít.“

Alice mi včera večer po dlouhém mučení vybrala konečně správné oblečení a já musím připustit, že mi to poměrně slušelo. Znova jsem se nervózně zkoukla v zrcadle, jestli je všechno v pořádku a s povzdechem jsem sešla do obýváku, kde mě čekal zbytek rodiny. Všichni se na mě usmívali a snažili se mě různě uklidnit. Jen Edwardův pohled byl trochu jiný než bych čekala. Zaraženě se na mě díval, a když jsem se mu podívala přímo do očí a usmála se, tak jen polknul. Nevěděla jsem, co se mu honilo v hlavě, ale radši jsem to nechala být.

Vylezli jsme ven před barák, kde byla už připravená auta a já řešila dilema. S kým pojedu? Najednou se za mnou objevil Edward a pobídl mě, abych jela s ním. Chvíli jsem váhala, protože ráda bych dojela do školy bez jakéhokoliv incidentu, ale pak mi to nedalo a já si k němu do auta přisedla. S Edwardem jsem celou cestu nepromluvila. Soustředila jsem se hlavně na to, abych nevyvedla nějakou skopičinu.

Před školou jsme byli během pěti minut. Edward zastavil a vylezl z auta. Já se ještě chvíli uklidňovala a ujišťovala se, že kdykoliv odtamtud můžu utéct. Nevím, jak dlouho jsem přemýšlela, ale dveře spolujezdce se otevřely a Edward mi podával ruku, aby mi pomohl vystoupit. Přitom se krásně křivě usmíval a já musela sklopit zrak a nekoukat se na něj. Jinak by dnešek nedopadl nejlépe. Mé gesto pochopil a omluvil se mi. Chtěla jsem mu říct, že se nemá omlouvat za co, ale všimla jsem si, jak na nás všichni zírají, tak jsem jen kývla.

Jak Edward včera říkal, tak jsme opravdu měli téměř společný rozvrh, a když ne, tak se mnou byla na hodině Alice. Až na jednu hodinu. Byla to hodina geometrie. Měla jsem ji třetí hodinu. Alice mě uklidňovala, že bude hned ve vedlejší místnosti s Edwardem, a že kdyby se něco dělo, tak tam ihned budou. Vstoupila jsem do třídy a zamířila k zadní lavici. Třída se pomalu začínala plnit a já se modlila, aby si nikdo ke mně nepřisedl. Bohužel, takové štěstí jsem neměla. Do třídy vešel kluk s blonďatou kšticí a modrýma očima. Porozhlédl se po třídě, a jakmile mě spatřil samotnou v lavici, na obličeji se mu vytvořil velký úsměv.

Přišel k mé lavici a zeptal se:

„Mohu si přisednout?“ Nechtěla jsem s ním mluvit, a tak jsem kývla jen na souhlas. Něco mi říkalo, že kdybych mu řekla ne, že by mě stejně neposlechl. Přisedl si a otočil se na mě.

„Ahoj, jmenuji se Mike Newton. A ty?“

„Bella Swanová,“ odpověděla jsem mu krátce. Překvapivé pro mě bylo, že mě vůbec nepřitahoval a moje schopnost se nepokoušela vůbec vyjít na povrch. Začínala jsem být sama sebou spokojená.

„Ty nejsi Cullenová?“ podivil se mi.

„Ne, moji rodiče na mě neměli moc času a pan Cullen se mým rodičům nabídl, že se o mě postará,“ vysvětlila jsem mu lež, která mě v ten moment napadla. Co si budeme povídat. Nic blbějšího mě napadnout nemohlo. Mike nevypadal moc bystře, a tak mi mou lež spořádal i s navijákem. Ale pak z něj vypadlo něco, na co jsem nebyla připravená.

„Víš, chtěl jsem se tě zeptat, zda by si dneska večer se mnou nešla někam na večeři?“ To mu nenaháním strach? Jsem první den ve škole a hned mě někdo zve na rande. Tak to je síla. Svým způsobem jsem měla hroznou radost. Bylo to mé první pozvání na rande, ale bylo bohužel od kluka, který mi spíše připadal slizký než cokoliv jiného. Proto jsem se rozhodla ho odmítnout.

„Ne, promiň.“ Nevěděla jsem, co jiného bych měla dodat. Mike si jen povzdechl a pak řekl něco, co mě naprosto vykolejilo.

„Takže domněnky všech byly pravdivé. Chodíš s Edwardem. To víš, ale zkusit jsem to musel.“ Jeho slova mi přišla naprosto komická, ale nedokázala jsem na ně reagovat. Už jen myšlenka, že si celá škola myslí, že chodím s Edwardem, mě dostávala do kolen. Díky Bohu, do třídy vstoupil učitel a já s Mikem už nemusela mluvit. Trápila mě pouze jedna věc. Jak to udělám? Říct mu, že s Edwardem nechodím, a že s ním nechci jít na večeři, protože mi přijde slizký, mu říct nemůžu. A nechat ho po celé škole roznést drb, že chodím s Edwardem, by taky nebylo nejlepší. Celou hodinu jsem přemýšlela nad prekérní situací a ani si nevšimla, že už zvonilo.

Mike odcházel ze třídy a já ho už nestihla oslovit. Vyšla jsem ze třídy a rozhlédla se. Jenže za mnou se objevil Edward a do ucha mi pošeptal.

„Takže od teďka spolu chodíme, jo?“ rýpnul si do mě šibalsky. Ach, mělo mi dojít, že poslouchá. Já se mu nebyla schopná podívat do očí a koukala do země. Byla jsem rudá jak rajče a on se musel ohromně bavit. Ucítila jsem jeho prst pod bradou a donutil mě, abych se mu zadívala do očí.

„Mně nevadí, že se to po škole rozkřikne. Aspoň budu mít klid od některých žádostivých spolužaček.“ Mrknul přitom na mě a já jen zalapala po dechu. Pochopila jsem jeho úmysl a rozhodla se, že na oko s ním chodit ve škole nebude špatné. Aspoň bude méně spolužákům hrozit jakékoliv nebezpečí. Edward viděl, jak jsem se rozhodla a vzal mě za ruku se slovy.

„Teď máme biologii. Budeme brát rozmnožování, tak snad to přežijeme ve zdraví,“ uchichtnul se na můj účet a já měla chuť utéct domů. Jenže Edward mě nenechal a odtáhl mě do třídy. Snad tu hodinu všichni přežijeme ve zdraví.

Tajemství staré bambitky

O Vánocích jsem letos shlédla spoustu pohádek, ale jedna mě velmi zaujala. Připadala mi trochu parodií na dnešní dobu a několik vtipných hlášek mě opravdu pobavilo.

Má nejoblíbenější část je:

„Řekl mi, že mě miluje?“

„A co ty na to?“

„No, nezastřelila jsem ho.“

Neviděli jste? Máte možnost shlédnout:

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 11. kapitola

Čas plyne rychle, ale když vám někdo jednu jeho část sebere, letí. 

11. kapitola 

Byla jsem celá ztuhlá a zpocená. Ale přesto všechno spokojená. V noci jsme se Samuelem udělali pár kotrmelců, abychom občas uvolnily přeleženým částem těla. A teď jsem se zase probudila v jeho náruči. A překvapovala mě hlavně jedna věc – cítila jsem se šťastná a zároveň celá. Jako kdyby v posledních hodinách zapadla nějaká skládačka do mého života.

Samuel asi vycítil, že jsem se probudila a trochu si mě přitáhl víc k sobě. Usmála jsem se jeho počínání a rozhodla se uvolnit si levou ruku, aby mi přestala brnět. Snažila jsem se prokličkovat tak, abych se hýbala, co nejméně, jenže jsem nakonec usoudila, že nejlepší bude, když se přesunu na další bok. A ačkoliv si myslím, že jsem velmi inteligentní, tentokrát jsem nedomyslela, že bez otočení Samuela se setkám přímo s jeho obličejem. Konala jsem rychleji, než jsem stihla domyslet všechny následky. Najednou jsem mu byla tváří tvář. Zhluboka jsem začala dýchat a sledovala jeho klidný obličej. Měla jsem jedinečnou šanci si ho z blízka prohlédnout a má zvědavost mi nedala. Prostě jsem si musela i šáhnout. Naprosto nekontrolovaně, bez jakéhokoliv přemýšlení, jsem mu položila ruku na tvář a vnímala každý její záhyb. Ale tím jsem ho probudila a otevřel najednou oči, čímž mě vylekal a já ruku rychle stáhla.

„Omlouvám se.“ A s tím jsem sklopila pohled dolů nedomyslící, že můj pohled skončí na jeho nahém hrudníku, na což jsem ještě do toho všeho zčervenala jako malá holka. Samuel mě pozoroval vážnýma očima, dokud neprolomil celou situaci tím, že mi položil jeho pravou ruku na bok a přitáhl si mě k sobě, čímž mě překvapil a zároveň nás natiskl tělo k tělu. Hlavu jsem si tak akorát stihla vložit do jeho prohlubně mezi krkem a ramenem.

„Ještě budeme spát,“ zabručel a pokračoval nadále v oddychování. První jsem z toho všeho byla trochu v šoku, ale nakonec jsem se uvolnila a zavřela oči. Chtěla jsem mu vyhovět. Ale nemohla jsem usnout. Byla jsem neklidná a hrozně živá. Šili se mnou všichni čerti. Neměla jsem do čeho píchnout, a proto jsem si začala prohlížet všechno, co jsem měla v zorném poli. Neunikl mi ani kousek kůže na jeho zádech a moje nenechavé ruce se zase rozhodly zkoumat to, co jsem neviděla, ale věděla, že mi nějakým tím způsobem patří. Nejprve jsem trochu stydlivě a pomalu položila ruce na jeho záda. Mé srdce mezitím dělalo kotrmelce. A jakmile jsem se více uklidnila, začala jsem jeho záda zkoumat a jezdit jimi pomalu z bodu na bod, dokud jsem neuslyšela lehké zabručení, a pak už jsem nestihla nijak reagovat, protože jsem najednou ležela pod ním. Opíral se o ruce a trochu zamračeně si mě prohlížel. „Ty nedáš pokoj,“ vyčetl mi a já se zas cítila provinile.

„Když já už opravdu nechci spát,“ přiznala jsem se a viděla, jak se mu na obličeji rozlívá uličnický výraz.

„Tak dobře. Nebudeme spát,“ zaznělo od něj dost sebevědomě a přiblížil se ke mně hlavou.

„Budeme vstávat,“ odpověděla jsem mu naschvál naivně a kmitala jako by nic očima ze strany na stranu.

„Ne.“ A potom jsem viděla už jen jeho obličej přibližující se k mým ústům, ale na poslední chvíli je minul a přitiskl se na můj krk. Celou mě stisknul a lehce přejel zuby po krku. Mně se po těle rozlila husí kůže a napjala jsem se proti němu jako šíp, co to šlo, jenže to mi bylo k ničemu, protože se najednou jeho ruka ocitla na mých vlasech a lehce za ně zatáhnul dozadu tak, že já byla nucena se mu vydat na milost a nemilost. Párkrát mě políbil na krk, a potom se mi podíval do očí, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Byla jsem z něj trochu konsternovaná. Nevím, co viděl v mých očích, ale pokračoval dál, že by odhodlanost? Protože najednou jsem ucítila, jak naše rty spojil. A já se mu podala a rozhodla se spolupracovat.

Když skončil, na jeho tváři se nacházel uličnický výraz. Nakonec se ze mě zvednul a rozhodl: „Teď už můžeme vstávat,“ ukončil naše ráno a já na posteli ležela úplně rozhozená. Ten muž se mnou ale dělá divy. Začal se oblékat a já ho sledovala: „Děje se něco?“ zjišťoval najednou, když viděl, že já nevstávám. „Chtěla jsi vstávat, ne?“ rýpl si.

„No jo,“ zabručela jsem a začala se zvedat. Všechno to udělal naschvál. Za muže jsem měla malého pošťuchujícího kluka. Povzdychla jsem si a konala. Měl pravdu, chtěla jsem vstávat. Jenže před tím, než mě začal zlobit.

…

U královského stolu se trochu podivili tomu, že vstáváme jako normálně, ale nic nekomentovali. Král se mi zdál trochu vyvedený z míry. Něco se dělo. Viděla jsem to v jeho obličeji, ale nic neříkal a zamyšleně se doslova nimral v jídle. Annie se Samuelem se celou snídani pošťuchovali a asi je ani nenapadlo, že je něco špatně. Tvářili se bezstarostně a to jsem jim záviděla.

Král se zvednul najednou ze židle a odkráčel z místnosti. Ale nikoho z rodiny to ani nevyrušilo. Asi má podobné nálady často. Já se občas mezitím usmála nějakému vtipu mého muže a jeho sestry. Ale v hlavě mi neustále šrotovalo královo chování.

Jakmile snídaně skončila. Moje nová polovička se ke mně naklonila a nabídla mi: „Co kdybychom si dali trénink?“ Chtěla jsem mu udělat radost, a proto jsem souhlasila. Jenže než jsme začali jakkoli jednat došel nás sluha a poprosil Samuela, jestli by se ihned mohl dostavit ke králi. Trochu mě náhlé vyrušení rozhodilo, ale muže jsem propustila a odešla do naší komnaty. Nic jiného než čekat mi nezbývalo.

…

Dveře se zabouchly a já spatřila zachmuřeného Samuela. Hned z počátku mi bylo jasné, že se něco stalo, ale čekala jsem na něj, až bude schopný se vyjádřit. Otočil se na mě a pohlédl mi se vší vážností do očí. „Zítra ráno odjíždím pryč. Nevím na jak dlouho.“ A mně zatrnulo. Nechtěla jsem, aby odjížděl. Nedostali jsme ani týden na to, abychom se poznali. Celým mým tělem se prohnalo mrazení a já věděla, že je to špatné znamení. Nechtěla jsem ho pustit, ale neměla jsem na výběr. On musel poslechnout rozkaz svého krále a já se musela zachovat jako dospělá provdaná žena.

„Už?“ zkoušela jsem naschvál naivně a on to věděl. Byla jsem připravená na to, že za týden odjede, ale že se termín posune, mě nenapadlo ani v nejhorším snu.

„Taky z toho nejsem zrovna nadšený,“ svěřoval se mi. Nakonec ke mně přišel a objal mě. Oba jsme své hlavy umístili do skulinek na krku a vdechovali naše vzájemné aroma.

„Takže dnes v noci…,“ zamumlala jsem s knedlíkem v krku a utichla. Samuel si mě oddálil a koukal mi do očí. Nevím, co tam hledal - strach, odhodlanost?

„Necháme to na později. Až se vrátím. Aspoň budu mít o důvod víc, se co nejrychleji dostat zpět,“ odpověděl mi na má slova.

„Ale?“

„Žádné ale!“ zahřměl jeho hlas a já raději zmlkla, protože mi bylo jasné, že v tomhle mu odporovat nemám. Dělal to pro nás oba a já mu za jeho přístup byla vděčná. Přece jen jsme spolu měli být zbytek života a já doufala, že nebude krátký. Snad ne moc naivně.

„Dobře.“ Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou jsem měla ze všeho strach. Co když se nevrátí?

Nepolíbená - 15. kapitola

Půjde nebo nepůjde do školy? 

15. Kapitola

Druhý den ráno, po Emmettově léčbě, jsem měla sezení s Carlisleem. Měl hroznou radost, že jsem se včera ovládla a nezabila Edwarda. Jen já nebyla úplně tak šťastná. Bylo mi jasné, co ovlivnilo moje sebeovládání, a nebyla jsem na sebe vůbec hrdá. Teď mě čekalo mu to sdělit. Bohužel má podstata smrti se stále projevovala a za to, abych mohla žít mezi lidmi, budu vždy platit nějakou daň. Nechápal můj umučený výraz. Očekával, že budu skákat štěstím do stropu.

„Co se děje, Bello? Neměla bys být šťastná?“

„Proč bych měla být šťastná, když jsem zaplatila něčím jiným než Edwardovým životem?“ Stále nechápavě koukal.

„Pozabíjela jsem část lesa. Uprostřed lesa je mýtina, kterou jsem vytvořila já svou schopností. Jednou mou podstatou je smrt. S tím jsem se kdysi smířila, ale proč ji nedokážu úplně ovládat? To vždycky, když moje schopnost bude chtít někoho zabít, budu muset zabít něco jiného, abych dotyčného nezabila?“ Carlisle zpracovával moje slova a snažil se vymyslet kloudnou odpověď.

„Víš, my také musíme zabíjet, abychom mohli žít a být mezi lidmi. Asi taky budeš muset začít takzvaně lovit, abys ostatním neublížila.“ Jeho slova mě překvapila a zároveň děsila. Představa, že po lese budu nahánět medvěda, a pak se budu modlit za to, abych ho zabila dřív, než si na mně pochutná, mě poměrně děsila. Ale nakonec mě napadla jedna spásná myšlenka. Mohla bych jednou za čas jezdit domů, a tam zabíjet ty, kterým je to předurčeno. Tím bych získala dostatečnou sílu k tomu žít lidský život a nikoho, koho bych nechtěla, bych nezabila. Z myšlenek mě vyrušil Carlisle.

„Prostě to uděláme tak, že ti chytí někdo z nás nějaké zvíře a ty ho zabiješ. Co ty na to?“ Bohužel s tímto nápadem jsem nesouhlasila a rozhodla se ho zasvětit do mého plánu.

Carlisle s mým nápadem souhlasil, a tak mě hned druhý den ráno poslal na víkend domů. Měla jsem se vrátit v neděli večer a hned v pondělí ráno jít do školy. Stála jsem před dveřmi hlavního sálu a přemlouvala se vstoupit. Teď mě čekala ta část, kdy budu zabíjet. Bude to snad poprvé, co dobrovolně zabiji.

Vstoupila jsem do sálu a sedla si na trůn k mé matce. Hrdě se na mě podívala a hned prvního příchozího nechala mně. Byl to kluk. Mohlo mu být patnáct. Použila jsem schopnost, která mi přehrála jeho život, a já díky tomu mohla usoudit, zda jeho duši zničím nebo ne. Neměl nejšťastnější život. Sice měl to štěstí, že poznal lásku, ale nebyla mu opětovaná. Snažil se přes neopětovnou lásku přenést a poměrně se mu to dařilo. Dokud za ním dívka, kterou miloval, nepřišla a nechtěla po něm, aby jí dal peníze na další dávku drog. Nechtěl, aby byla na drogách a peníze jí nedal. Bohužel i tak dívka sehnala peníze a předávkovala se. Pak neunesl tuto zprávu a zabil se v autě. Bylo mi ho líto a rozhodla jsem se jeho duši nezničit. Zničila jsem pouze jeho tělo. Podle výrazu mé matky jsem pochopila, že jsem udělala správné rozhodnutí.

Tímto stylem pokračoval zbytek víkendu. Vždy přede mě s mamkou předstoupil nějaký člověk a my pomocí schopnosti, která patří k našemu postavení, nazírat životy ostatních, rozhodly, zda zničíme duši dotyčného nebo ne. Za jediný víkend jsem prožila spoustu životů. Některé jsem jim mohla závidět, některých se děsit. Naučila jsem se, že život je naprosto nepředvídatelný a lidé jsou hlavně ovládáni svými city, které se často dají velmi těžko ovlivnit. Uvědomovala jsem si, že jsem člověk a věděla jsem, že něco takového může potkat i mě. Bála jsem se dne, kdy mé city budou silnější než můj rozum.

Vracela jsem se procházkou lesem ke Cullenům a přemýšlela nad celým týdnem. Byl velmi perný. Najednou jsem za sebou slyšela něco zašustit. Zaostřila jsem mezi stromy a zahlédla něčí siluetu.

„Neměla by ses takto sama procházet po lese,“ pověděl mi Edwardův hlas. Mé srdce se rozbušilo na plné obrátky a já měla co dělat, abych se uklidnila. Když už konečně ovládám svou schopnost, tak se vyskytne něco jiného, co prozrazuje, jak mi je.

„Proč bych neměla chodit sama? Mně jen tak něco neublíží a já si hlavně potřebovala pročistit hlavu.“ Koukal na mě velmi zvláštně, jako kdyby se snažil zjistit něco, co mu uniká. Asi mu vadí, že mi nemůže číst myšlenky. Z jeho přítomnosti jsem byla velmi nervózní. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Jedna moje část by ho nejradši zabila a druhá by mu nejradši skočila do náruče. Cítila jsem se velmi rozpolceně a ještě se mi mihla před očima vzpomínka na jeho nahé tělo v koupelně a já začala rudnou jako rajče. Pak konečně promluvil.

„Máš pravdu, ale i tak bych byl nerad, kdyby se ti něco stalo,“ pověděl mi s něhou v hlase. Nechápala jsem jeho chování. Ale líbilo se mi.

„Když už jsi venku, tak ti doporučuji chvíli se ještě zdržet. Alice na tebe čeká plná nedočkavosti, co ti oblíkne na zítřek do školy. Nevidí tvoji budoucnost, což ji sice znervózňuje, ale vidí v tom pozitivum, že z tebe může dělat hadrovou panenku,“ ušklíbl se na konci věty a já zděšením polkla. Asi budu muset Alici vysvětlit, že já její hadrová panenka nebudu. Snad mě za to nebude chtít roztrhat na kousky. Edward mě při mých myšlenkových pochodech pozoroval a pak mi nabídl, zda bych se s ním nešla projít. Sice jsem se v jeho přítomnosti cítila hodně nesvá, ale pořád mi připadala jeho společnost lepší než toho tajfunu jménem Alice. Tak jsem mu kývla na to, že s ním půjdu.

Šli jsme chvíli mlčky, a když jsem se podívala na Edwarda, bylo na něm vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Má zvědavost mi nedala.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se ho. Otočil se na mě a zastavil.

„Trápí mě, že ti nevidím do hlavy. Je to pro mě nezvyk.“ Ustaraně se na mě podíval. Trošku jsem ho chápala.

„Aspoň vedle někoho máš klid,“ poznamenala jsem. První nechápavě koukal, ale pak mu moje poznámka docvakla.

„Jenže zrovna tvoje myšlenky mě zajímají ze všeho nejvíce.“ Neviděla jsem důvod, proč bych mu tajila mé myšlenky.

„Tak se mě zeptej. Když budu moct, dopovím ti,“ vyzvala jsem ho. První váhal, jestli má slova myslím vážně, ale pak neodolal a zeptal se.

„Proč mě tvoje schopnost chce tak moc zabít? U ostatních ti to netrvalo dlouho.“ Jeho otázka mě svým způsobem zaskočila. Znala jsem na ni částečnou odpověď, ale říkat mu, jak mě přitahuje, se mi nechtělo.

„Myslím, že to je jako kdyby já jsem ti položila otázku: „Proč ti voním lépe než ostatní?“ Na tuhle odpověď jen pokýval hlavou a nechal to být. Pak zase začal trefovat.

„Těšíš se do školy?“ Do školy jsem se vždycky těšila, ale měla jsem strach, že někomu ublížím. Nevěřila jsem si.

„Ano, ale mám strach, že někomu ublížím,“ svěřila jsem se mu.

„Neboj, budeme tě hlídat. Všechny hodiny budeš mít se mnou nebo s Alicí.“ Jej, to jako že ho budu mít pořád na očích? Copak neví, jak moc jsem z něho nervózní? Asi ne. Budu si muset na jeho společnost zvyknout. Snad si nevšimne, jak moc se mi líbí. Už tak se cítím trapně za ten svůj neustále kolísající tep, který částečně ukazuje, jak na kterou situaci reaguji.

„Zrovna teď bych ti rád četl myšlenky,“ podotkl Edward. Já zase byla neskutečně vděčná, že nemůže. Ušklíbla jsem se na něj a on pochopil, že teď mu opravdu neřeknu, na co myslím. Jen si povzdechl. Procházeli jsme se, dokud se nezačalo stmívat. Edward zamířil směr vila. Mlčky jsem ho následovala a připravovala se psychicky na Alici. Viděl můj vzdorovitý výraz, když jsem vstupovala do dveří a uchichtnul se tomu. V tu ráno se ke mně přihnala Alice a začala se mi hned plně věnovat. V hlavě se mi jen mihlo:

„Tohle bude ještě dlouhý večer.“

Doba ledová 4

Někdy jsem jako malé dítě a v tomto směru jsem si nemohla pomoci. Doba ledová 4 pro mě byla neodmyslitelným lákadlem a nezklamala. Veverka zase pobavila a mamutí rodina mi připomněla, jak moc je důležité, aby rodina držela pospolu.

Nepolíbená - 14. kapitola

Emmettova léčba 

Uběhlo několik týdnů a pro mě se nic nezměnilo. Mé sebeovládání se nelepšilo. Znova jsem se probudila po zlomení vazu a podle Emmetta už asi po dvacáté páté. Dělá si čárky na ledničku, aby mi připomínal, jak moc jsem odvážná a úžasná, že to pořád zkouším. Jenže já den co den ztrácím naději. Začíná mě sžírat pocit zoufalství. Vždycky za mnou přijde Alice a snaží se mě uklidnit a povzbudit, ale dnes ji pošlu někam. Jakmile jsem slyšela zaklepání, znechuceně jsem zavrčela. Ani nevím, od kdy vrčím, ale to bude tím, že bydlím s upíry. Některé návyky se dají lehce naučit. Hlavně když zabírají a já mám pak klid. Bohužel tentokrát vrčení nezabralo. Do místnosti vtrhl překvapivě Emmett. Nadzvedla jsem se na posteli a nechápavě na něj koukala. Čekala jsem jakou lumpárnu má v plánu.

„To zase čekáš, že provedu nějakou lumpárnu?“ Pořád jsem na něj bez jakéhokoliv pohybu hleděla. Povzdechl si a pokračoval.

„Já vím, že tě pořád poštuchuji a dělám ti různé lumpárny, ale myslím to v dobrém.“ Jeho vtípky mě občas štvaly a já ztrácela nervy, ale často mě i pobavily a já zapomínala na mé trápení. Málem jsem Emmetta jednou zabila, tak mi Jasper ochotně zlomil vaz. Musím říct, že v tom byl lepší než Carlisle, od té doby mi ho láme on.

„Víš, dneska je to po dvacáté páté, co si nám málem Edíka zabila, tak jsem si řekl, že je čas na moji léčbu. Když ta Carlisleova nefunguje. Teda pokud s tím budeš souhlasit. Jenom něco zkusím, a pak tě zase nechám být.“ Tvářil se naprosto vážně a naposled, když se takhle tvářil, mi opravdu pomohl. Jen jsem pokrčila rameny a nechala ho, aby si se mnou dělal, co chtěl.

„Dobře, beru tvé pokrčení rameny jako souhlas.“ Jen co to dořekl, byla jsem v jeho náruči. Viděla jsem jen šmouhu a potom se svět se mnou zastavil. Začínala jsem se rozhlížet, kam mě odnesl. A nemohla jsem uvěřit, co jsem v tu chvíli zahlédla. Přede mnou stál nahý Edward a utíral si zadek ručníkem. Přitom si zpíval písničku „Don’t worry, be happy“. Co si budeme říkat, byl prostě k nakousnutí. Kdybych měla dost času, snad začnu i slintat. Najednou se Edward vyjeveně na nás otočil a já ho spatřila, jak ho sám pán Bůh stvořil. Předtím jsem tam stála a slintala, teď jsem k tomu přidala i vyjevený výraz s otevřenou pusou. Musela jsem vypadat asi fakt hrozně. Edward to nějak nemohl rozdýchat a pořád se nezakrýval. Já už jen cítila, jak se moje schopnost začíná spouštět. Chopil se mě Emmett a místo toho, aby mi zlomil vaz, vzal mě do náručí a zase mě někam nesl. Snažila jsem se svou schopnost udržet. Po chvíli jsem stála uprostřed lesa a Emmett zmizel. V tu chvíli jsem uvolnila schopnost a kolem mě jsem pozabíjela vše v okolí deseti metrů. Bylo mi to líto, ale cítila jsem se naprosto úžasně. Chybělo mi něco zabít. Musela jsem si to přiznat. Sedla jsem si na pařez a čekala. Říkala jsem si, že Emmett pro mě přijde, ale po tom, co jsem tam seděla nějakou chvíli, jsem čekání vzdala. Vydala jsem se směrem, o kterém jsem si myslela, že je správný. Směr Cullenovic vila. Jenže po několika metrech jsem zjistila, že jsem pěkné nemehlo. Zajímalo by mě po kom. Neustále jsem zakopávala o větve a několikrát ošklivě spadla. Má trpělivost mi začínala docházet. Byla jsem vzteklá a zase jsem zabila pár stromů okolo sebe. Začínala jsem být zoufalá a chtěla brečet. Když se najednou objevil Emmett.

„Přece nebudeš brečet. Vždyť si velká holka, nebo ne?“ Mé oči začínaly zase tmavnout.

„Nechci ti do toho kecat, ale pokud mě zabiješ teď, budeš muset jít domů pěšky.“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Rezignovala jsem a nechala se vzít do náruče. Během chvilky jsme byli ve vile.

„Ještě počkej,“ přikázala jsem mu. Nechápavě mě pozoroval. Já si mezitím vyhrabala v kuchyni pánvičku.

„Copak? Chceš, abych ti něco usmažil? Nechci ti do toho kecat, ale já ten pravý nejsem,“ pověděl posměšně. To připoutalo zbytek rodiny, který se kolem nás shromáždil. I tak mě to neodradilo a štrádovala jsem si to směr Emmett. Došla jsem k němu a napřáhla se. Pánvičkou jsem se trefila přímo do hlavy a kupodivu jsem udeřila takovou silou, že jsem udělala do pánvičky díru a Emmettovi zůstala okolo krku. V tu chvíli se mi hrozně ulevilo a přišlo mi to všechno velmi vtipné, tak jsem se začala smát. Emmett tam ještě chvíli stál s pánvičkou okolo krku a pak dodal s rukama v bok:

„Doufám, že se ti ulevilo,“ řekl mi s cukajícími koutky a taky se začínal smát. Zbytek rodiny jen nechápavě zíral. Asi si mysleli, že nám hráblo. Otočila jsem se na Esmé a omluvila se jí za pánvičku:

„Promiň za tu pánvičku. Při první příležitosti ti koupím novou.“ Esmé jen kývla a vrátila mi:

„Ani nemusíš, myslím, že mu ta pánvička sluší,“ dodala Esmé a v tu chvíli se rozesmál i zbytek rodiny. Po nějaké době jsem rozdýchala záchvat smíchu a rozhodla jsem se jít do mého pokoje. Pohlédla jsem směr schody a stál tam. Hleděla jsem mu přímo do očí a začínala jsem být rudá až za ušima. Cítila jsem, jak se spouští má schopnost, ale věděla, že jsem pro dnešek silná. Stromy, které jsem zabila, mi dávaly větší sílu čelit mé schopnosti. Byla jsem plná energie a rozhodnutá, že dnes bude zlomový den. Zavřela jsem na chvíli oči a nadechla se. Cítila jsem v místnosti různé vůně, které mě uklidňovaly. Otevřela oči a pohlédla zpátky na Edwarda. S hlavou nahoru a otevřenými očima, jsem šla směr on. Prošla jsem okolo něj a vyšla schody. Když jsem došla nahoru, uslyšela jsem Emmettův radostný výkřik:

„Já snad budu psycholog! Vidíš, že ti pomohlo, vidět Edwarda nahého.“ Celá rodina se na mě s Edwardem podívala a já zčervenala snad ještě víc. Nechtěla jsem, aby mě tak všichni viděli, proto jsem utekla do pokoje. Plácla jsem sebou do postele a přemýšlela. Konečně jsem přišla na to, jak se ovládat, a co proto musím dělat. Polila mě vlna radosti a já si uvědomila, že kromě toho, že Edwarda už nebudu ohrožovat, budu moct jít i do školy.

Hra o trůny (Game of Thrones) – první série seriálu a první kniha

Znělka k seriálu - podle mě naprosto vystihuje zároveň i knihy.

Občas je těžké přemýšlet nad tím, jestli jsem udělala chybu, když jsem poslechla ostatní. Měla jsem nebo jsem neměla pouštět první díl seriálu? Či jsem si měla raději první pořídit knihu?

Není to poprvé, co jsem nejprve pustila televizní vydání, a potom si přečetla knihu a moc dobře si uvědomuji, že se to na mé představivosti při čtení nadále velmi podepsalo, ale stala jsem se natolik závislou už na seriálu z produkce HBO, že kniha už mi připadala jako příjemné připomenutí toho všeho.

Produkce HBO se nám postarala o nezapomenutelné zpracování, které mě naprosto okouzlilo. A moc jim děkuji.

Ale asi bych se nejprve měla věnovat vůbec tomu, o čem Hra o trůny je. Až překvapivě mnoho lidí tuto historickou fantasy od George R. R. Martina přenáší do současnosti. Podle všeho je perfektním zobrazením situace po celém světě- lidé se přetahují o moc a pořádně ani nevidí, že nám hrozí úplně jiná nebezpečí. A o tom vlastně celá série knih je. O boji o trůny a zvětšujícího se nebezpečí, které čeká za zdí.

V seriálu jsem našla takové zalíbení, že jsem se jednoho krásného dne pustila i do knihy. Už jsem do tohoto světa kráčela po vyšlapané stezce a bála se jediného – co když kniha nebude odpovídat seriálu? A nebude tolik záživná?

A svým způsobem jsem měla trochu pravdu. Co v seriálu téměř vypadalo jako jednoduché, bylo v knize složité. Najednou se na vás přižene spousta popisů nových postav a vy horko těžko dáváte dohromady, kdo je kdo. Co si budeme povídat, hned na začátku knihy psát o královské návštěvě, nebylo vůči čtenáři moc chytré. Je velmi těžké si zapamatovat těch spoustu jmen, řádů a lidí. V tomto směru mi to převážně připomínalo trochu Tolkiena.

Ale jedno se musí produkci HBO nechat, a to, že se opravdu drží velmi přesně knihy. Nebo se o to celkem povedeně snaží. Sice nemohou splnit každou představivost, kterou si vybarvíte s popisky v knize, ale snaží se. Proto když čtete knihu, si hned na začátku uvědomíte, že slova vycházející z úst herců jsou často přesně napsané v knize. Ačkoliv ne všechno je proveditelné, tak jak je napsané, divák je občas překvapen, co všechno se dokázalo natočit.

A herci? Já jsem poměrně s obsazením spokojená. Sice mám své oblíbené a neoblíbené herce v seriálu, ale v knize jsem na tom podobně. Nejraději mám Tyriona, jak v knize, tak i v seriálu a oboustranně nemám ráda Sansu. Je pošetilá a prostě mi na ní nesedí spousta věcí. Ale jedna věc mě vždycky v knize překvapí a to je věk některých postav. Hodně postav tam vystupuje jako dospívající děti, ale když se díváte na seriál, vůbec vám to nepřipadá. Pořád nemůžu třeba překousnout, že Robert Stark, který se stává velitelem, je tolik mladý. Vím, že George R. R. Martin se snažil o autentičnost se Středověkem, ale tohle je věc, jež si producenti HBO upravili podle sebe a při čtení knihy mě celkem ruší, protože vidím ve své hlavě herce, kteří jsou daleko starší a ne teenagery.

A mé doporučení? Pokud máte chuť a čas, určitě si pusťte seriál. Možná ti, co rádi čtou, uvítají raději knihu. A jestli toužíte po nezapomenutelném dobrodružství, Hru o trůny stoprocentně nesmíte opomenout. Svým způsobem je to droga, která vás nenechá na pokoji, dokud se nedozvíte, co za tou zdí všechno doopravdy je.

Má oblíbená verze hlavní znělky v podobě rockového vydání: 

Nepolíbená - 13. kapitola

Jak se Bella rozhodne? Vrátí se domů nebo bude bojovat?

13. Kapitola

Probudila jsem se. Nevěděla jsem po jaké době, ale cítila jsem se silně. Bohužel mě dostihly vzpomínky z posledních chvil, než mi Carlisle zlomil vaz. Viděla jsem Edwarda, jak čeká na smrt, a začínala jsem si vyčítat, že jsem ho málem zabila. Věděla jsem, že se budu muset od Cullenů odstěhovat. Edward a ani Carlisle mi neodpustí. Chápala jsem je. Rozhodla jsem se vstát, umýt se a začít si balit věci. Jenže jakmile jsem vstala tak se ve dveřích objevil Carlisle. Starostlivě jako můj otec se mě zeptal na jednu velmi jednoduchou otázku:

„Jak ti je?“ Neměla jsem mu sílu se ani koukat mu do očí.

„Tělesně jsem v pořádku, ale náladu mám pod psa. Chápu, musím odejít. Nikoho z vás už neohrozím. Nemusíš se bát.“ Hned, jak jsem domluvila, tak mě vzal Carlisle za ramena a donutil mě, abych se mu dívala do očí.

„Teď mě pořádně poslouchej. Nikdo z nás ti nic nevyčítá. S tím, že ohrozíš naše životy, se počítalo, a že jsme byli neopatrní a neohlídali tě, je naše chyba. S Edwardem jsme se shodli na tom, že tu zůstaneš a budeš se učit ovládat dál. Vždy, když se budeš cítit jistěji, že ho nezabiješ, a že se ovládneš, tak se s ním pokusíš setkat. Vždy budu na blízku, abych mohl zasáhnout.“ Jeho slova mě hřála u srdce. Já je ohrožovat nechtěla. Hlavně ne Edwarda.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nechci vás ohrožovat.“ Zamračil se na mě.

„Teď to nevzdávej. Až překonáš střet s Edwardem, tak budeš moct začít se zbytkem rodiny chodit do školy a ochutnat tak, jaké je být aspoň částečně člověkem.“ Představa být mezi lidmi a pokusit se žít lidský život, se mi velmi líbila. Viděl na mě, jak jsem se nad tím zasnila a na tváři se mu objevil vítězný úsměv.

„Já si myslel, že tě přesvědčím,“ hlesl.

„Běž se umýt a převléci. Dole tě pak čeká Esme s večeří,“ pověděl mi a pak odešel z mého pokoje. Povzdechla jsem si a rozhodla se, že ho poslechnu.

Během několika minut jsem scházela schody a mířila si to do kuchyně. Jídlo úžasně vonělo a doufám, že bude také tak chutnat. Esme vaří naprosto dokonale. Po večeři jsem jí poděkovala a pochválila její kuchařské dovednosti a přemýšlela, co budu vyvádět. Měla jsem volno, protože Carlisle musel do nemocnice. Nevěděla jsem do čeho kopnout, a tak jsem se šourala směr obývák. V obýváku seděl Emmett a koukal na baseball. Přisedla jsem si k němu a snažila porozumět hře, která se přede mnou odehrávala. Sport mě nikdy nezajímal, ale po chvíli jsem usoudila, že nebude tak špatné se občas podívat na něco takového. Na obrazovce se nacházelo spoustu mužů, snažící se zabránit jednomu pálkaři, aby dobře odpálil míček. Hra mě ani tolik nezajímala jako hráči, kteří se jí snažili hrát. Konečně jsem se mohla na něco takového dívat bez toho, aby někdo kolem mě přišel k úrazu. Sice mi připadali hráči trochu moc oblečení, ale mně to pro začátek stačilo. Fascinovalo mě, jak mnozí z nich měli zastrčené košile v kalhotách uplé pásky. Díky tomu totiž vynikal jejich zadek a já mohla posuzovat, jestli by dotyčný stál za hřích. Byla jsem tak zabraná do koukání na zadky hráčů, že jsem si ani nevšimla, že Emmett na mě mluví. Dokud do mě nestrčil.

„Co je?“ utrhla jsem se na něj.

„Jen jsem se tě ptal, jestli vůbec znáš pravidla, protože vůbec nefandíš.“ Na jeho otázku jsem jen zakroutila hlavou. Zamračeně se na mě díval.

„Tak do čeho si byla celou dobu zažraná?“ Na jeho otázku jsem jen zrudla. Mé zčervenání mu vykouzlilo úsměv na obličeji a uličnicky se mu zajiskřilo v očích.

„Povíš mi to?“ rejpnul si. Já to nevydržela a rozhodla se, že mu to řeknu. Co mi může udělat?

„Prostě jsem sledovala ty hráče. Je to poprvé, co se můžu koukat na něco takového bez toho, že bych se musela bát, že někdo okolo mě přijde k úrazu.“ Emmett jen chápavě pokýval hlavou.

„Hm, a co třeba tohle?“ Přepnul program a tam na stupíncích stáli závodní plavci v plavkách a připravovali se na start. Musela jsem polknout a uklidňovat se. Emmett se na můj účet velmi bavil. Když spatřil, že jsem se uklidnila, tak znovu přepnul program. Tentokrát hodně přitvrdil. Bylo to nějaké porno. Zrudla jsem ještě víc a valila oči. Cítila jsem, jak se moje schopnost snaží spustit, ale já ji měla plně pod kontrolou. Jen jsem byla trochu nesvá. Emmett mě celou dobu pozoroval a čekal, až mi zčernají oči.

„Nedočkáš se,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Do pokoje se najednou přihnala Esme a utrhla se na Emmetta.

„Co jí to pouštíš, vždyť jí ještě nebylo ani osmnáct.“ Tomu jsem se musela zasmát. Esme se na mě otočila.

„Jak si na tom? Všechno v pořádku?“ Já jen pokývala hlavou a v duchu jsem oceňovala její starostlivost.

„Nechceš dělat něco jiného? Třeba se jít se mnou starat o záhony?“ nabídla mi. Nechtělo se mi. S Emmettem byla sranda.

„Ne, děkuji. Donutím Emmetta, aby to přepnul na něco normálního,“ řekla jsem Esme. Starostlivě se na mě zadívala a pak mě tam nechala s Emmettem samotného. Emmett si musel hned rýpnout.

„To by mě zajímalo, jak mě k tomu donutíš.“ Já věděla přesně, jak na něj. Podívala jsem se na něj a nechala si zčernat oči. Člověka bych tím zabila, ale upíra ne. Když spatřil, co mám za lubem, tak mi radši podal ovladač a odsunul se o kousek dál na sedačce s výrazem „já už budu hodný“. Moc mě jeho reakce pobavila a musela jsem se mu smát. Otráveně na mě koukal, ale radši nic neříkal. Začala jsem přepínat na normální programy. Po chvilce se Emmett zase ozval.

„Co kdybychom si popovídali?“ navrhnul. Nepřipadalo mi to jako špatný nápad, tak jsem vypla televizi a otočila se na něj už s hnědýma očima.

„O čem si chceš popovídat?“ zajímalo mě.

„Třeba o Edwardovi?“ Už jen při vyslovení jeho jména mi zčernaly oči. Když Emmett viděl mojí reakci, tak trochu ztuhnul.

„Neboj, jen mi zčernaly oči,“ uklidnila jsem ho.

„Proč se chceš bavit o Edwardovi?“ zajímalo mě. Ne, že bych se o něm nic nechtěla dozvědět, ale zajímalo mě, proč se chce Emmett zrovna bavit o něm.

„Slyšel jsem Carlislea, jak říká Edwardovi, že se ti má vyhýbat, že chvíli potrvá, než ho nezabiješ,“ uchechtl se. Na to jsem se jen zamračila, ale i tak pokračoval dál.

„Proto jsem si říkal, že kdyby ses o něm dozvěděla víc, že by ti to mohlo pomoct lépe se ovládnout.“ Teda Emmet mě hodně překvapil. Vypouští z pusy něco, co dává smysl.

„Dobře, co mi teda o něm povíš?“ Emmett zajásal a začal.

„Tak za prvé bys měla vědět, že Edward je nejstarší panic na světě,“ pověděl a čekal na moji reakci. Docela mě tím vykolejil, ale pak mě napadlo. No a co. Vždyť já jsem nejstarší panna na světě. Kolik může být Edwardovi? Tak sto? Sto let je v pohodě, ať si zkusí tisíc. Na to všechno se ho budu muset zeptat. Ale jedno si musím zapamatovat. Emmett se nikdy nesmí dozvědět, že jsem nejstarší panna na světě. Uklidnila jsem se a vyzvala Emmetta, aby povídal dál. Pověděl mi o Edwardovi mnoho věcí. Zjistila jsem, že toho máme spoustu společného a těšila jsem se čím dál víc na to, až ho poznám osobně. Snad se tak někdy stane.

Princové jsou na draka

Využijeme pár dní volna a znova se vrátíme do dětství. Prostě jsem neodolala, tak si pohádku užijte: 

Nepolíbená - 12. kapitola

Jak to dopadne? 

12. kapitola

Pohled Edwarda:
Čekal jsem, až si pro mě smrt přijde a zavřel oči. Nic jsem nevnímal a prostě čekal. Bylo ticho, ale místo toho abych cítil něco, co mě zabíjí, jsem slyšel:

„Křup.“ To mě znepokojilo a rychle jsem otevřel oči. To, co jsem viděl, mě naprosto ničilo. Carlisle měl v rukách bezvládnou Bellu. Měla zlomený vaz. Došlo mi, co Carlisle udělal. Najednou jsem v sobě ucítil naprostou prázdnotu. Nechápal jsem nic. Viděl jsem ji poprvé a zároveň mi připadalo, jako kdybych ji znal celý svůj život. Padl jsem na kolena a s výrazem zoufalství se ho zeptal:

„Proč jsi to udělal?“ První na mě nechápavě koukal a pak se rozesmál. Vytřeštil jsem oči a pozoroval Carlislea. Nechápal jsem, jak mohl. Nikdy předtím člověka nezabil, a teď se tomu dokonce směje. Myslel jsem, že jsem se naprosto zbláznil. Nic jsem nechápal a má prázdnota se projevila i navenek. Jen tupě jsem zíral a nic nevnímal.

Pohled Carlislea:

Běžel jsem, co nejrychleji jsem mohl. Šlo o každou vteřinu. Nevnímal jsem ani pořádně své okolí. Dobíhal jsem k Bells a viděl, že mě spatřila. Na jejím výrazu se mihlo trochu úlevy. V rychlosti jsem ji oběhl zezadu. Položil jsem ruce okolo její hlavy a trhnul takovou silou, abych jí hlavu neutrhl a zlomil jí pouze vaz. To by mě neměla asi moc ráda, kdybych jí tu hlavu utrhl. Léčila by se pak o to déle. Jakmile jsem jí zlomil vaz, padla mi bezvládně do náručí.

„Stihl jsem to,“ pomyslel jsem si a povzdechl jsem si u toho. Otočil jsem se na Edwarda a ten se na mě naprosto nechápavě a zároveň vyděšeně díval. Jeho výraz se změnil na zoufalý a padl na kolena. Zprvu mi to nedocházelo, ale pak jsem si uvědomil, že on neví, že Bella se za pár hodin probudí živá a zdravá. Jeho scéna mě naprosto odzbrojila a já se prostě musel začít smát. Koukal na mě jako na šílence a pak zůstal jen tupě zírat. Nechal jsem ho tak být a prvně šel uložit Bellu do postele. Narovnal jsem jí hlavu tak, aby se jí co nejlépe mohla uzdravit, a vyšel jsem z pokoje. Šel jsem za Edwardem, abych mu vše vysvětlil. Klečel na podlaze a tupě zíral. Byl naprosto mimo. Nic a nikoho nevnímal. Přistoupil jsem k němu a pověděl mu do očí.

„Edwarde, ona zase obživne.“ A nic, prostě nevnímal. Nechápal jsem to. Co se stalo, že je z toho tolik zničený? Zkusil jsem to znova.

„Edwarde, Bella zase ožije.“ Trochu jsem s ním při tom zalomcoval. Najednou se na mě nechápavě podíval. Tak jsem se rozhodl, že mu to poupraveně vysvětlím. Bella by nebyla ráda, kdybych mu řekl celou pravdu.

„Víš, patří to k Bellině schopnosti. Vždycky když někoho zabije, tak se naplní životní energií, která ji uzdraví, a protože už zabila několik lidí, nějakou tu životní energii má navíc.“ Koukal na mě fakt jak na pitomce, ale časem mu slova došla a on nasadil úlevný výraz. Bylo na něm vidět, jak mu spadl kámen ze srdce. Musel jsem se zase nad jeho chováním pousmát. Edward po mě ale hodil vražedným výrazem a začal na mě řvát:

„Jak jsi mi tohle mohl udělat? Já si myslel, že jsi ji zabil. Že vše, o co ses celou dobu snažil, jsi kvůli mně zahodil,“ vyjel na mě. Začínal jsem částečně chápat jeho chování. Bylo mi ho líto, tak jsem ho objal. Chvíli mi objetí opětoval, ale pak mu nějak došlo, že jsem to já a radši se odtáhnul.

„Takže Bella ožije?“ vyhrkl na mě.

„Ano, bude jí to trvat nějakou hodinu, ale ožije,“ odpověděl jsem v klidu Edwardovi. Nevím, jestli mě oči neklamaly, ale připadalo mi, že mu zajiskřily oči. Hned se na mě vytasil s další otázkou.

„Bude mě chtít pořád zabít nebo už to bude dobré?“ Na tuhle jeho otázku jsem přesně neznal odpověď, ale měl jsem takové tušení, že její sebeovládání na tom momentálně nejlépe nebude a hlavně bude mít strach.

„Myslím si, že tě bude chtít pořád zabít,“ řekl jsem mu nejistě. Trochu posmutněl, ale pak zase vyslovil něco, co mě překvapilo.

„Doufám, že se rychle naučí ovládat. Těším se na to, až ji poznám.“ Vypadal u toho jak malé děcko, které má dostat svoji novou hračku.

„Asi se z toho šoku, že měl umřít, pomátl,“ proletělo mi hlavou. Edward konečně začal používat svůj dar a ušklíbl se na mě.

„To bys nepochopil. Ani já to nechápu.“ Otočil se zády ke mně a mířil si to někam do vily.

„Ehm, Edwarde?“ Obrátil se na mě obličejem.

„Zapni si, prosím tě, poklopec.“ Vyděšeně se na mě podíval a pak tak rychle učinil. Omluvně se na mě podíval a chtěl znovu rychle utéct pryč. Tak jsem ještě rychle dodal.

„Pomlč, prosím, o tom před zbytkem rodiny. Ne všem členům naší rodiny, by se tato událost mohla líbit. Hlavně ne Rose. A já bych byl rád, aby tady Bella zůstala. Teda pokud proti tomu nebudeš mít sám nějaké výhrady. Chápal bych je, kdybys je měl. A Bella by je určitě také pochopila,“ opatrně jsem ho upozornil na to, co mě trápí a čekal na jeho reakci.

„Máš pravdu, radši jim nic neřekneme.“ Oddechl jsem si. Teď už jen budu muset Bellu přesvědčit, aby tu zůstala. Myslím, že bude trochu hysterická, až se probudí. Edward mi zase odposlouchával myšlenky a zase mě překvapil.

„Vzkaž jí, že jí z ničeho neviním a že na ni nejsem naštvaný. Budu moc rád, když tu nadále zůstane.“ Pak se otočil a odešel pryč. Po těchto jeho slovech jsem si oddechl a doufal, že to Belle bude stačit. Za tu dobu jsem ji měl možnost poznat a věděl jsem, že ji to bude velmi trápit. Snad boj nebude chtít vzdát a zůstane tu.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 10. kapitola

Noc napomáhá důvěřivosti, a ujišťování potmě je pak lehčí. 

Publius Cornelius Tacitus

10. kapitola

Otočila jsem se na něj a prohlížela si ho. Vůbec jsem netušila, co se bude dít dál. Koukali jsme na sebe, dokud Samuel prví nepromluvil.

„Jste nervózní, asi stejně jako já. Vidím to na vás,“ začal a já se odhodlávala k pravdivé odpovědi.

„Ano,“ a potom jsem polkla, protože jsem se chtěla odvážit k něčemu, co mi mělo pomoci si aspoň trochu zpříjemnit na chvíli život: „Mám na vás prosbu,“ začala jsem a sledovala, jak pozorní. „Mohl byste mě, prosím, dostat, co nejrychleji z těch šatů?“ vyklopila jsem to na něj a sledovala, jak zhodnocuje, co jsem mu řekla.

„Neměl bych být tím nedočkavým já?“

A já se rozesmála jeho myšlenkovým pochodů. „Ty šaty jsou hrozně nepohodlné,“ vysvětlila jsem mu, a potom neváhal ani minutu. Přiskočil ke mně zezadu a neohroženě začal rozvazovat provázky u korzetu. Postupně jsem cítila, jak se mi sevření okolo hrudníku uvolňuje a začala pořádně zhluboka dýchat. Užívala jsem si to a mé tělo začalo konečně po několika hodinách pořádně ožívat. Zrychlil se mi trochu dech a docházelo k pomalému povolování svalů v celém těle. Naprosto jsem přestala vnímat, že za zády mám Samuela, dokud mi šaty nezačaly sjíždět a on se ke mně lehce nepřitisknul, aby mi nespadly úplně. Bylo to asi poprvé, co jsem cítila každý záhyb jeho tělo. Tím mě trochu vykolejil a já zpozorněla. Cítila jsem jeho dech u mého krku a svým způsobem čekala na každý jeho další krok. Najednou se ke mně ještě víc přiklonil a pošeptal mi do ucha:

„Byl bych rád, kdybychom začali s poznáváním postupně. Začneme tykáním, co vy na to?“ Jeho návrh mě potěšil. Z toho důvodu jsem se opatrně otočila a setkala se s ním ve velmi blízké vzdálenosti.

„Megan,“ pronesla jsem s vážností a lehkým úsměvem, který povolil nakonec atmosféru.

„Samuel.“ Jenže tím naše konverzace nakonec ustoupila, protože jsem udělala krok zpět a nechala spadnout svatební šaty. Bavila jsem se jeho pohledem a každou vteřinou očekávala jeho prozření. Šaty mi postupně sjížděly k nohám a na scénu se dostávala moje spodnička. Viděla jsem, že mě i tak hltá pohledem a doufala, že je to pro mě jen dobré znamení. Třeba s tím lítáním v oblacích z mé společnosti bude podobně jako já z té jeho. Ale nechtěla jsem být přehnaně naivní. Když se trochu vzpamatoval, podal mi ruku, aby mi pomohl překročit látky. Jeho ruku jsem přijala a užívala si dotyk. Projela mnou příjemná vlna tepla, i přes tu všechnu nervozitu. Jeho sebejistý stisk mě ujišťoval o jeho síle, která z něj sálala od našeho prvního setkání.

Nespouštěl ze mě pohled, ale i tak jsem se rozhodla udělat trochu úskok. Uvolnila jsem svoji ruku z té jeho. „Jestli dovolíš, ráda bych se před spaním ještě trochu opláchla,“ vysvětlila jsem mu a zmatečně začala hledat umyvadlo s vodou.

„Vpravo za zástěnou,“ poradil mi a já se otočil k druhému rohu, kde se začal svlékat. Raději jsem přestala vnímat jeho společnost, abych byla schopná se trochu upravit. Přece jen jsem zase jako čarodějnice vypadat nechtěla. Hned na počátku jsem ho odradit nemusela, ne? K tomu mi časem bude stačit stáří. Opláchla jsem si obličej a zadívala se na sebe do zrcadla. Na tvářích jsem měla ruměnce a podivovala se tomu. Na míle muselo být vidět, jaké city k němu chovám. Znova jsem si studenou vodu přiložila ke tvářím a doufala, že si tím červeň alespoň trochu zmírním. Pak jsem se osušila a otočila. Spatřila jsem, jak se Samuel rozvalil na jedné straně postele. Zhodnotila jsem celou situaci a obešla postel na druhou stranu, kam jsem se uložila já. Zalezla jsem pod peřinu a snažila se uvelebit. Ačkoliv to nevypadalo, že hned první noc si chce nárokovat své právo manžela, byla jsem z něj nervózní. Přece jen jsem nikdy nespala vedle muže.

Cítila jsem, jak se překulil na bok, čímž mě vyrušil z mé snahy usnout. Povzdechla jsem si, a protože nedýchal pravidelně, usoudila jsem, že taky ještě nezabral.

„Spíš?“ začala jsem jako malé děcko.

„A ty?“ zaznělo od něho a já se usmála našemu malému pošťuchování. Byly jsme jako malé děti. Ne jako dospělí a manželé. Otočila jsem se směrem k němu, stejně jako on ke mně. Oba jsme leželi na boku a sledovali se. Udělal mi tu čest, že měl na sobě jen jakési tříčtvrteční spodky a já měla výhled na jeho vypracovanou hruď.

„Děje se něco,“ zjišťoval starostlivě a já se tomu téměř překvapeně podivila. „Vadím ti tu,“ zaznělo, když jsem dlouho neodpovídala. „Budu klidně spát na zemi,“ nabízel se a pomalu se začínal zvedat.

„Ne.“

„Ne,“ zastavovala jsem ho. „Promiň, jen jsem se trochu zamyslela.“ A chytla ho za ruku, abych ho zároveň zastavila. Tím spadl nazpět do postele a matrace se celá natřásla natolik, že mě posunula, až k němu. Byla jsem u něho zase o něco blíž a cítila jeho dech na tváři.

„Zamyslela?“ zaznělo do ticha místnosti.

„Dejme tomu,“ zabila jsem odpověď, protože mu říct, že jsem byla hypnotizovaná jeho hrudníkem, by mu moc imponovalo. A tolik mu zase zvedat jeho ego jsem nechtěla. Mé odpovědi se trochu zamračil, ale pokračoval dál:

„Megan, proč teda nemůžeš spát, když ti na hostině málem spadla hlava do talíře?“

„Nevím, asi si mě probudil.“ Sledovali jsme se při společné konverzaci a stále se zvědavě prohlíželi. Sice jsme za těch několik dní, co se známe, zažili pár intimnějších chvil, ale tahle byla jedna z těch, kdy víte, kam to pomalé pošťuchování mezi sebou jednou dojde, tam kam všichni očekávají. Jen jsme si to dělali příjemnější.

„Hmmm,“ zabručel,“ už ses vynadívala na mě dost?“ A já z jeho poznámky celá zčervenala. Vykouzlila jsem mu tím jemný úsměv na jeho rtech.

„Tak se otoč a pojď ke mně,“ vyzval mě. Jenže já vůbec netušila, co po mě chce. Když to viděl, jal se mi říkat krok za krokem. „Překul se na levý bok a potom zacouvej do mé náruče.“ Tvářila jsem se na něj trochu pochybovačně, ale potom když jsem spatřila, jak valí oči do vzduchu, jsem ho poslechla a najednou byla obklopená jeho tělem snad ze všech stran. Pod hlavu mi dal polštář a pravou rukou si mě přitáhl úplně na tělo. Cítila jsem jeho dech v mých vlasech a každou skulinku jeho tělo. Připadala jsem si jako kotě v náruči své nové opatrovatelky. Zavřela jsem slastně oči a vnímala, jak Samuel dýchá. Svůj dech jsem se snažila přizpůsobit tomu jeho. Ale on se trochu hnul a tím mě rozhodil. Zvedl hlavu a položil ji do skulinky mezi mým ramenem a hlavou.

„Všechno v pořádku,“ zajímal se starostlivě a já mu kývla doufajíc, že to cítil. Nechtělo se mi mluvením kazit kouzelnou chvilku. „Když ti bude něco nepříjemné, řekni mi to. Nerad bych mezi námi vypěstoval jakoukoliv averzi. Řekl jsem ti, že bych rád postupoval pomalu a taky to tak udělám. Tedy pokud mě nezastavíš. Ale uvědom si, že se od nás dvou něco očekává a jednou…“ nechal slova doznít a položil mi ruku na břicho, po kterém mi přejel. Dal mi tím přesně najevo, co se od nás očekává. Nemusel mi to připomínat. „Ale teď už budeme spát. Byla jsi utahaná,“ rozkázal a víc si mě přitáhl k tělu jako, kdyby se chtěl ujistit, že mu neuteču. A já vlastně ani nechtěla. Kdyby věděl…

Nepolíbená - 11. kapitola

Kdo s koho?

11. kapitola

Stál jsem naproti ní a snažil se sám sebe ovládnout. Cítil jsem žízeň, spalující můj krk, a to jsem akorát přišel z lovu. Naštěstí se mi po nějaké době povedlo ovládnout, ale podle jejího výrazu jsem poznal, že jí se nedaří. Koukala na mě a snažila se soustředit. Nabíhaly jí žíly na spáncích a bylo na ní vidět, že mele z posledního. Pak vyslovila něco, co jsem jí nemohl splnit. Naprosto mi to trhalo srdce. Vůbec jsem nechápal, jak to vůbec může po mně chtít.

„Zabij mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ prosila mě, ale já tohle krásné stvoření nemohl zabít. Nezabíjel jsem přes osmdesát let a teď najednou mám zabíjet? Ne! Ani náhodou, ať radši zabije ona mě. Podíval jsem se jí zpříma do očí a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Promiň, nedokážu to,“ hlesl jsem. Koukala na mě naprosto nechápavě a její tvář začínala rudnout. Že by vzteky? To jsem nechápal. Jak rád bych teď četl její myšlenky, abych jí jakkoli mohl pomoct. Přestávala se naprosto ovládat a já čekal na to, kdy si smrt pro mě konečně přijde.

Pohled Belly:

Probudila jsem se ve svém novém pokojíčku. Byl čas vstávat. Nehledě na to, jsem byla hrozně hladová. Oblékla jsem se a vydala se směr kuchyně. Nekoukala jsem na cestu a do někoho vrazila. Zvedla jsem hlavu a stál tam on. Ten z toho zrcadla. Krásné řezané rysy v obličeji, zlaté oči a úžasně rozcuchané bronzové vlasy. Vypadal úžasně. Bylo na něm vidět, že má problémy se ovládnout a já cítila, že mám stejný problém. Mé tělo zaplavoval schopnost. Snažila jsem se tomu bránit a nezabít ho, ale nebyla jsem na toto setkání připravená a zároveň jsem slábla, čím víc jsem bojovala proti schopnosti. Koukala jsem mu do tváře a viděla jsem, jak on svůj boj vyhrává. Já na tom bohužel stejně nebyla. Věděla jsem, že už je jediná cesta. Musí mě zabít dřív, než já zabiji jeho.

„Zabij mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ poprosila jsem ho. Koukala jsem na něj a čekala, kdy mě zabije. Tvářil se jako kdybych po něm chtěla kdo ví co. Vždyť upírům má být zabíjení přirozené. Proč mu to zatraceně tak dlouho trvá? Hleděl mi přímo do očí a nesouhlasně zakroutil hlavou. Dodal:

„Promiň, nedokážu to,“ hlesl. Když jsem slyšela tyhle slova, tak jsem myslela, že se zblázním. Co je to za pitomce? Upír, který nezabije člověka? Toho tolik Carlisle změnil? Bohužel jeho odpověď mě pěkně naštvala a mé ovládání bylo tytam. Netvářil se, že by mu vadilo, že umře. Ale mně to vadilo! Nevím proč, zabít jsem ho nechtěla. Má schopnost mě neposlouchala. Začínala jsem se tomu poddávat a litovat toho, že s tím víc udělat nemůžu. Můžu mu dopřát pouze rychlou smrt. Nevěděla jsem, co se se mnou stane, až ho zabiji. V ten moment jsem pochopila, že to on byl ten důvod, proč jsem jakž takž začala ovládat svoji schopnost. Vzpomněla jsem si, jak jsem se sudičkami smrti koukala do zrcadla a spatřila ho poprvé. Mé srdce zaplesalo a já konečně měla cíl svého života. Tak proč to má všechno takhle skončit? V zoufalství své schopnosti jsem padla na kolena a nadále se snažila bojovat se svojí schopností. Nezabiji. Nesmím. Probíhalo mi v hlavě a do toho se modlila, ať se stane něco, co tento osud zvrátí. Vzpomněla jsem si na strýčka Osuda. Snad nade mnou bdí a pomůže mi.

Pohled Carlislea:

Akorát jsem se vracel z práce a těšil se domů. Myslel jsem na Esmé, která odjela akorát do práce, a já se měl věnovat Belle. Byl jsem rád za to, jak ji rodina přijala a také za to, že dělá takové pokroky. Věděl jsem, že Jasper s Edwardem budou mít s Bellou trochu problémy. Hlavně Edward. Podle toho, co říkal, tak mu její krev zpívá, ale pokud se neovládne, nic se nestane. Říkat mu to nebudu. Ať se hezky snaží. Přijížděl jsem k vile a věděl jsem, že kromě Belly v ní nikdo nebude. Všichni někde běhají a Edward se domů ještě nevrátil. Pořád byl asi na lovu. Alice říkala, že se zdrží. Ani se mu nedivím. Na jeho místě bych lovil tolik, aby se moje tělo cítilo naprosto plné. Jaké bylo ale pro mě překvapení, když jsem slyšel z vily slova, která mě naprosto děsila. Na takovou situaci jsem nebyl připraven, ale věděl jsem, že budu muset jednat.

„Zabij mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ prosila někoho Bella. Hned mi bylo jasné, co se děje. Přestává ovládat její schopnost. Pak se ozvala odpověď, která mě vyděsila ještě víc. Byl to Edwardův hlas.

„Promiň, nedokážu to.“ Jakmile jsem uslyšel tuhle odpověď, upíří rychlostí jsem vystartoval za nimi. Snad to stihnu. Nerad bych přišel o syna.

Krkonošské pohádky

Někdy na youtoube nalezneme věci, které nám připomínají dětství a zahřívají u srdce, když člověk vidí, jak jednoduše se dají zobrazit špatné a dobré lidské vlastnosti.  A já dnes ráno zavzpomínala natolik, že jsem vás o to nemohla připravit. Tento týden je tak trochu prázdninový, protože spousta z vás má už prázdniny či si vzala dovolenou nebo je teprve čeká prodloužený víkend. Ať či tak, pokud nikam nejedete, proč neshlédnout sadu Krkonošských pohádek, které vás v zachumlané posteli pobaví?

Nepolíbená - 10. kapitola

Pohled Edwarda na celou situaci a jeho první setkání s Bellou.

Carlisle mě odvedl zpátky do vily. Překvapivě první, kdo se ke mně hlásil, byl Emmett. Měl štěstí, že jsem v jeho případě svojí schopnost ovládla při prvním setkáním s ním. Jinak by s ním byl už konec. Vyhrnul se ke mně, vzal mě do náruče a začal se mnou točit. Mumlal přitom něco ve smyslu: 

"No vidíš, že jsi nikoho nezabila!" Šla mi z toho hlava kolem. Pak už jsem slyšela jen Carlislea: 

"Emmette, to by stačilo!" Svět se se mnou najednou přestal točit. Mé tělo postavil na zem a já letěla přímo k zemi. Rozplácla jsem se na podlaze, jak dlouhá, tak široká. Bylo kolem mě několik upírů a ani jeden nebyl schopný reagovat včas. Otočila jsem se na ně s černýma očima. Ve mně to vřelo. Jako první se ozval Carlisle.

"Jsi v pořádku? Já se omlouvám. Měl jsem tě chytit." Tvářil se u toho hrozně provinile. Jeho výraz v obličeji mě začal uklidňovat. Podával mi ruku, aby mi pomohl se zvednout. Vrcholnou tečku tomu dodal Emmett:

"Sorry, ségra, já zapomněl, že jsi jen člověk." Měla jsem mu chuť zakroutit mu krkem a oslovení ségra? Od kdy jsem jeho ségra? Vždyť mě zná ani né pět minut. Carlisle mě upozorňoval, že on a Alice jsou velmi přátelští, ale že tolik? To jsem nečekala.
Jen, co jsem se trochu rozkoukala, už mě táhla Alice někam do domu. Postavila mě před nějaké dveře a otevřela je. Málem mi vypadly oči z důlků. Stála jsem v růžovo-bílém pokoji. Prostě dívčí pokoj, ve stylu pravá blondýna. Alice celá zářila a s úsměvem mi oznámila:

"Tak tohle je tvůj pokoj. Líbí?" Já neměla slov. Nechtěla jsem jí zklamat, a tak jsem jí na to omámeně kývala. Pochopila to jako, že se mi líbí. Zatleskala a někam utekla. Povzdechla jsem si a věci, které mi donesl do pokoje Carlisle, jsem začala vybalovat. Rozhlédla jsem se po pokoji a viděla dvoje další dveře kromě vchodových. Vydala jsem se ke dveřím číslo jedna. Nahlédla jsem do nich a spatřila velikánskou koupelnu. Přesně taková, na kterou jsem zvyklá. Takže dveře číslo dvě musely být šatna. Otevřela jsem dveře a nevěřila svým vlastním očím. Byla vybavena samými růžovými věcičkami. Žádná bavlna, jen hedvábí a saténové prádélko. To už jsem nevydržela a zařvala na celou vilu. 

"Jestli si, Alice, myslíš, že z toho budu něco nosit, tak se mýlíš." Během vteřiny byla u mě v pokoji a dělala na mě ksichty.

"Víš, jak ti to bude slušet?"

"Ne, Alice, tohle nosit nebudu. Nebudeš mě oblíkat. Nejsem tvoje oblékací panenka." Stála jsem si za svým.

"Ale já oblíkám celou rodinu, a ty teď do ní patříš."

"Tak mě z toho vynech." Koukala na mě psíma očima, ale já nic. Povzdechla si a odešla z pokoje. Své oblečení jsem naskládala do skříně a pak se natáhla na tu měkkou, pohodlnou, velkou postel. Konečně chvíle klidu.

Pohled Edwarda: 

Nechápu, proč je rodina tak nadšená z té holky. Esme je jak sluníčko a Carlisle jen celý září a Emmett s Alicí mají radost, že mají novou hračku na hraní. Nevím, jestli ji mám nenávidět nebo ji litovat. Jako vrchol celé té šaškárny je její vůně. Tak lahodnou vůni jsem nikdy před tím necítil. Budu rád, když ji během týdne nezabiji. Sice se mě Alice snaží pořád hlídat, ale ne vždy bude všude, aby mě zastavila, kdybych se náhodou neudržel. Stačí, aby ke mně zavála její lahodná vůně a zvíře v sobě sotva ovládnu. Budu se ho snažit ovládnout, ale není to jednoduché. Tečkou tomu všemu je její schopnost vysávání života. Prý ji špatně ovládá, kvůli hormonům. Zvládla Emmetta, ale potom, co se na ní Jasper usmál, bylo všechno v háji. Na mě se ani nedostalo. Možná to je i dobře. Kdybych totiž viděl její žílu na krku, nevím, jak by to dopadlo. Ještě mě ale děsí jedna skutečnost, a to ta, že na ní nefungují naše talenty. Nebudu vědět, co si myslí. Bude to pěknej nezvyk potkat někoho takového. Snad to nějak zmáknu. Akorát jsem se vracel z lovu, když jsem zabystřil v Emmetových myšlenkách, že mu došlo nové číslo Playboye. Byl v pokoji sám, tak jsem zamířil za ním. Když mě uviděl, jen se pousmál.

"Já už si ho prohlédl. Jdu teď za Rose, tak si ho můžeš půjčit," poslal mi v myšlenkách. S radostí jsem nakouknul do toho časopisu. Sice jsem nikdy nikoho neměl, ale juknout se na nějakou babu mi občas prospěje. Jak jsem si prohlížel jednu stránku za druhou, cítil jsem, jak mám v kalhotách těsno. Rozepl jsem poklopec a prohlížel si časopis dál. Už by to někoho chtělo. Jsem stoletej panic a v posledních letech už i pěkně nadrženej. Vůbec mi nepřidává ani to, že zbytek rodiny si může užívat se svojí drahou polovičkou. Prostě kdo to má vydržet - to jejich neustálé vzdychání. Konečnou tečkou jsou jejich myšlenky, které mi nechtěně ukazují. Rád bych je ignoroval, ale občas to opravdu nejde. Sto let je prostě hodně.
Doprohlížel jsem si časopis a zvednul se, že půjdu k sobě do pokoje. Otevřel jsem dveře a uvědomil si, že jsem si nechal otevřený poklopec, tak jsem se sehnul k tomu, abych si ho za chůze zapnul. Dnes jsem měl ale smůlu. Když jsem si zapínal poklopec, tak jsem do někoho narazil. Podle vůně to byla... Zvedl jsem hlavu a s očekáváním nejhoršího jsem se na ni pohlédl. Její vůně byla neodolatelná a mě sžíralo hrdlo spalující oheň. Koukala na mě svýma černýma očima. Věděl jsem, že bych měl utéct, ale nechtěl jsem. Něco mě na ní přitahovalo, a to něco mělo rozhodnou z mé strany o jejím dalším osudu. Nevěděl jsem, jak je na tom ona a ani mě to v tu chvíli nezajímalo. Mé tělo zaplavovaly dvě velké vlny. Vlna žízně po její krvi a vlna chtíče po jejím těle. Nevěděl jsem, co vyhraje. Bojoval jsem sám se sebou. A ona taky. v dalších minutách jsme měli navzájem rozhodnou o našich životech. Budeme oba žít? Nebo se navzájem pozabíjíme a kdo bude rychlejší v zabíjení? Tak na tyto otázky jsme se během chvíle měli dozvědět odpovědi.

Nepřestávej věřit!

Tento týden byl velmi hektický, ale i tak jsem narazila na písničku, která mě denně nabíjela. Snad vám rozhýbe tělo stejně jako mně. Přeji krásnou neděli!