Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 11. kapitola

Čas plyne rychle, ale když vám někdo jednu jeho část sebere, letí. 

11. kapitola 

Byla jsem celá ztuhlá a zpocená. Ale přesto všechno spokojená. V noci jsme se Samuelem udělali pár kotrmelců, abychom občas uvolnily přeleženým částem těla. A teď jsem se zase probudila v jeho náruči. A překvapovala mě hlavně jedna věc – cítila jsem se šťastná a zároveň celá. Jako kdyby v posledních hodinách zapadla nějaká skládačka do mého života.

Samuel asi vycítil, že jsem se probudila a trochu si mě přitáhl víc k sobě. Usmála jsem se jeho počínání a rozhodla se uvolnit si levou ruku, aby mi přestala brnět. Snažila jsem se prokličkovat tak, abych se hýbala, co nejméně, jenže jsem nakonec usoudila, že nejlepší bude, když se přesunu na další bok. A ačkoliv si myslím, že jsem velmi inteligentní, tentokrát jsem nedomyslela, že bez otočení Samuela se setkám přímo s jeho obličejem. Konala jsem rychleji, než jsem stihla domyslet všechny následky. Najednou jsem mu byla tváří tvář. Zhluboka jsem začala dýchat a sledovala jeho klidný obličej. Měla jsem jedinečnou šanci si ho z blízka prohlédnout a má zvědavost mi nedala. Prostě jsem si musela i šáhnout. Naprosto nekontrolovaně, bez jakéhokoliv přemýšlení, jsem mu položila ruku na tvář a vnímala každý její záhyb. Ale tím jsem ho probudila a otevřel najednou oči, čímž mě vylekal a já ruku rychle stáhla.

„Omlouvám se.“ A s tím jsem sklopila pohled dolů nedomyslící, že můj pohled skončí na jeho nahém hrudníku, na což jsem ještě do toho všeho zčervenala jako malá holka. Samuel mě pozoroval vážnýma očima, dokud neprolomil celou situaci tím, že mi položil jeho pravou ruku na bok a přitáhl si mě k sobě, čímž mě překvapil a zároveň nás natiskl tělo k tělu. Hlavu jsem si tak akorát stihla vložit do jeho prohlubně mezi krkem a ramenem.

„Ještě budeme spát,“ zabručel a pokračoval nadále v oddychování. První jsem z toho všeho byla trochu v šoku, ale nakonec jsem se uvolnila a zavřela oči. Chtěla jsem mu vyhovět. Ale nemohla jsem usnout. Byla jsem neklidná a hrozně živá. Šili se mnou všichni čerti. Neměla jsem do čeho píchnout, a proto jsem si začala prohlížet všechno, co jsem měla v zorném poli. Neunikl mi ani kousek kůže na jeho zádech a moje nenechavé ruce se zase rozhodly zkoumat to, co jsem neviděla, ale věděla, že mi nějakým tím způsobem patří. Nejprve jsem trochu stydlivě a pomalu položila ruce na jeho záda. Mé srdce mezitím dělalo kotrmelce. A jakmile jsem se více uklidnila, začala jsem jeho záda zkoumat a jezdit jimi pomalu z bodu na bod, dokud jsem neuslyšela lehké zabručení, a pak už jsem nestihla nijak reagovat, protože jsem najednou ležela pod ním. Opíral se o ruce a trochu zamračeně si mě prohlížel. „Ty nedáš pokoj,“ vyčetl mi a já se zas cítila provinile.

„Když já už opravdu nechci spát,“ přiznala jsem se a viděla, jak se mu na obličeji rozlívá uličnický výraz.

„Tak dobře. Nebudeme spát,“ zaznělo od něj dost sebevědomě a přiblížil se ke mně hlavou.

„Budeme vstávat,“ odpověděla jsem mu naschvál naivně a kmitala jako by nic očima ze strany na stranu.

„Ne.“ A potom jsem viděla už jen jeho obličej přibližující se k mým ústům, ale na poslední chvíli je minul a přitiskl se na můj krk. Celou mě stisknul a lehce přejel zuby po krku. Mně se po těle rozlila husí kůže a napjala jsem se proti němu jako šíp, co to šlo, jenže to mi bylo k ničemu, protože se najednou jeho ruka ocitla na mých vlasech a lehce za ně zatáhnul dozadu tak, že já byla nucena se mu vydat na milost a nemilost. Párkrát mě políbil na krk, a potom se mi podíval do očí, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Byla jsem z něj trochu konsternovaná. Nevím, co viděl v mých očích, ale pokračoval dál, že by odhodlanost? Protože najednou jsem ucítila, jak naše rty spojil. A já se mu podala a rozhodla se spolupracovat.

Když skončil, na jeho tváři se nacházel uličnický výraz. Nakonec se ze mě zvednul a rozhodl: „Teď už můžeme vstávat,“ ukončil naše ráno a já na posteli ležela úplně rozhozená. Ten muž se mnou ale dělá divy. Začal se oblékat a já ho sledovala: „Děje se něco?“ zjišťoval najednou, když viděl, že já nevstávám. „Chtěla jsi vstávat, ne?“ rýpl si.

„No jo,“ zabručela jsem a začala se zvedat. Všechno to udělal naschvál. Za muže jsem měla malého pošťuchujícího kluka. Povzdychla jsem si a konala. Měl pravdu, chtěla jsem vstávat. Jenže před tím, než mě začal zlobit.

…

U královského stolu se trochu podivili tomu, že vstáváme jako normálně, ale nic nekomentovali. Král se mi zdál trochu vyvedený z míry. Něco se dělo. Viděla jsem to v jeho obličeji, ale nic neříkal a zamyšleně se doslova nimral v jídle. Annie se Samuelem se celou snídani pošťuchovali a asi je ani nenapadlo, že je něco špatně. Tvářili se bezstarostně a to jsem jim záviděla.

Král se zvednul najednou ze židle a odkráčel z místnosti. Ale nikoho z rodiny to ani nevyrušilo. Asi má podobné nálady často. Já se občas mezitím usmála nějakému vtipu mého muže a jeho sestry. Ale v hlavě mi neustále šrotovalo královo chování.

Jakmile snídaně skončila. Moje nová polovička se ke mně naklonila a nabídla mi: „Co kdybychom si dali trénink?“ Chtěla jsem mu udělat radost, a proto jsem souhlasila. Jenže než jsme začali jakkoli jednat došel nás sluha a poprosil Samuela, jestli by se ihned mohl dostavit ke králi. Trochu mě náhlé vyrušení rozhodilo, ale muže jsem propustila a odešla do naší komnaty. Nic jiného než čekat mi nezbývalo.

…

Dveře se zabouchly a já spatřila zachmuřeného Samuela. Hned z počátku mi bylo jasné, že se něco stalo, ale čekala jsem na něj, až bude schopný se vyjádřit. Otočil se na mě a pohlédl mi se vší vážností do očí. „Zítra ráno odjíždím pryč. Nevím na jak dlouho.“ A mně zatrnulo. Nechtěla jsem, aby odjížděl. Nedostali jsme ani týden na to, abychom se poznali. Celým mým tělem se prohnalo mrazení a já věděla, že je to špatné znamení. Nechtěla jsem ho pustit, ale neměla jsem na výběr. On musel poslechnout rozkaz svého krále a já se musela zachovat jako dospělá provdaná žena.

„Už?“ zkoušela jsem naschvál naivně a on to věděl. Byla jsem připravená na to, že za týden odjede, ale že se termín posune, mě nenapadlo ani v nejhorším snu.

„Taky z toho nejsem zrovna nadšený,“ svěřoval se mi. Nakonec ke mně přišel a objal mě. Oba jsme své hlavy umístili do skulinek na krku a vdechovali naše vzájemné aroma.

„Takže dnes v noci…,“ zamumlala jsem s knedlíkem v krku a utichla. Samuel si mě oddálil a koukal mi do očí. Nevím, co tam hledal - strach, odhodlanost?

„Necháme to na později. Až se vrátím. Aspoň budu mít o důvod víc, se co nejrychleji dostat zpět,“ odpověděl mi na má slova.

„Ale?“

„Žádné ale!“ zahřměl jeho hlas a já raději zmlkla, protože mi bylo jasné, že v tomhle mu odporovat nemám. Dělal to pro nás oba a já mu za jeho přístup byla vděčná. Přece jen jsme spolu měli být zbytek života a já doufala, že nebude krátký. Snad ne moc naivně.

„Dobře.“ Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou jsem měla ze všeho strach. Co když se nevrátí?