Emmettova léčba
Uběhlo několik týdnů a pro mě se nic nezměnilo. Mé sebeovládání se nelepšilo. Znova jsem se probudila po zlomení vazu a podle Emmetta už asi po dvacáté páté. Dělá si čárky na ledničku, aby mi připomínal, jak moc jsem odvážná a úžasná, že to pořád zkouším. Jenže já den co den ztrácím naději. Začíná mě sžírat pocit zoufalství. Vždycky za mnou přijde Alice a snaží se mě uklidnit a povzbudit, ale dnes ji pošlu někam. Jakmile jsem slyšela zaklepání, znechuceně jsem zavrčela. Ani nevím, od kdy vrčím, ale to bude tím, že bydlím s upíry. Některé návyky se dají lehce naučit. Hlavně když zabírají a já mám pak klid. Bohužel tentokrát vrčení nezabralo. Do místnosti vtrhl překvapivě Emmett. Nadzvedla jsem se na posteli a nechápavě na něj koukala. Čekala jsem jakou lumpárnu má v plánu.
„To zase čekáš, že provedu nějakou lumpárnu?“ Pořád jsem na něj bez jakéhokoliv pohybu hleděla. Povzdechl si a pokračoval.
„Já vím, že tě pořád poštuchuji a dělám ti různé lumpárny, ale myslím to v dobrém.“ Jeho vtípky mě občas štvaly a já ztrácela nervy, ale často mě i pobavily a já zapomínala na mé trápení. Málem jsem Emmetta jednou zabila, tak mi Jasper ochotně zlomil vaz. Musím říct, že v tom byl lepší než Carlisle, od té doby mi ho láme on.
„Víš, dneska je to po dvacáté páté, co si nám málem Edíka zabila, tak jsem si řekl, že je čas na moji léčbu. Když ta Carlisleova nefunguje. Teda pokud s tím budeš souhlasit. Jenom něco zkusím, a pak tě zase nechám být.“ Tvářil se naprosto vážně a naposled, když se takhle tvářil, mi opravdu pomohl. Jen jsem pokrčila rameny a nechala ho, aby si se mnou dělal, co chtěl.
„Dobře, beru tvé pokrčení rameny jako souhlas.“ Jen co to dořekl, byla jsem v jeho náruči. Viděla jsem jen šmouhu a potom se svět se mnou zastavil. Začínala jsem se rozhlížet, kam mě odnesl. A nemohla jsem uvěřit, co jsem v tu chvíli zahlédla. Přede mnou stál nahý Edward a utíral si zadek ručníkem. Přitom si zpíval písničku „Don’t worry, be happy“. Co si budeme říkat, byl prostě k nakousnutí. Kdybych měla dost času, snad začnu i slintat. Najednou se Edward vyjeveně na nás otočil a já ho spatřila, jak ho sám pán Bůh stvořil. Předtím jsem tam stála a slintala, teď jsem k tomu přidala i vyjevený výraz s otevřenou pusou. Musela jsem vypadat asi fakt hrozně. Edward to nějak nemohl rozdýchat a pořád se nezakrýval. Já už jen cítila, jak se moje schopnost začíná spouštět. Chopil se mě Emmett a místo toho, aby mi zlomil vaz, vzal mě do náručí a zase mě někam nesl. Snažila jsem se svou schopnost udržet. Po chvíli jsem stála uprostřed lesa a Emmett zmizel. V tu chvíli jsem uvolnila schopnost a kolem mě jsem pozabíjela vše v okolí deseti metrů. Bylo mi to líto, ale cítila jsem se naprosto úžasně. Chybělo mi něco zabít. Musela jsem si to přiznat. Sedla jsem si na pařez a čekala. Říkala jsem si, že Emmett pro mě přijde, ale po tom, co jsem tam seděla nějakou chvíli, jsem čekání vzdala. Vydala jsem se směrem, o kterém jsem si myslela, že je správný. Směr Cullenovic vila. Jenže po několika metrech jsem zjistila, že jsem pěkné nemehlo. Zajímalo by mě po kom. Neustále jsem zakopávala o větve a několikrát ošklivě spadla. Má trpělivost mi začínala docházet. Byla jsem vzteklá a zase jsem zabila pár stromů okolo sebe. Začínala jsem být zoufalá a chtěla brečet. Když se najednou objevil Emmett.
„Přece nebudeš brečet. Vždyť si velká holka, nebo ne?“ Mé oči začínaly zase tmavnout.
„Nechci ti do toho kecat, ale pokud mě zabiješ teď, budeš muset jít domů pěšky.“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Rezignovala jsem a nechala se vzít do náruče. Během chvilky jsme byli ve vile.
„Ještě počkej,“ přikázala jsem mu. Nechápavě mě pozoroval. Já si mezitím vyhrabala v kuchyni pánvičku.
„Copak? Chceš, abych ti něco usmažil? Nechci ti do toho kecat, ale já ten pravý nejsem,“ pověděl posměšně. To připoutalo zbytek rodiny, který se kolem nás shromáždil. I tak mě to neodradilo a štrádovala jsem si to směr Emmett. Došla jsem k němu a napřáhla se. Pánvičkou jsem se trefila přímo do hlavy a kupodivu jsem udeřila takovou silou, že jsem udělala do pánvičky díru a Emmettovi zůstala okolo krku. V tu chvíli se mi hrozně ulevilo a přišlo mi to všechno velmi vtipné, tak jsem se začala smát. Emmett tam ještě chvíli stál s pánvičkou okolo krku a pak dodal s rukama v bok:
„Doufám, že se ti ulevilo,“ řekl mi s cukajícími koutky a taky se začínal smát. Zbytek rodiny jen nechápavě zíral. Asi si mysleli, že nám hráblo. Otočila jsem se na Esmé a omluvila se jí za pánvičku:
„Promiň za tu pánvičku. Při první příležitosti ti koupím novou.“ Esmé jen kývla a vrátila mi:
„Ani nemusíš, myslím, že mu ta pánvička sluší,“ dodala Esmé a v tu chvíli se rozesmál i zbytek rodiny. Po nějaké době jsem rozdýchala záchvat smíchu a rozhodla jsem se jít do mého pokoje. Pohlédla jsem směr schody a stál tam. Hleděla jsem mu přímo do očí a začínala jsem být rudá až za ušima. Cítila jsem, jak se spouští má schopnost, ale věděla, že jsem pro dnešek silná. Stromy, které jsem zabila, mi dávaly větší sílu čelit mé schopnosti. Byla jsem plná energie a rozhodnutá, že dnes bude zlomový den. Zavřela jsem na chvíli oči a nadechla se. Cítila jsem v místnosti různé vůně, které mě uklidňovaly. Otevřela oči a pohlédla zpátky na Edwarda. S hlavou nahoru a otevřenými očima, jsem šla směr on. Prošla jsem okolo něj a vyšla schody. Když jsem došla nahoru, uslyšela jsem Emmettův radostný výkřik:
„Já snad budu psycholog! Vidíš, že ti pomohlo, vidět Edwarda nahého.“ Celá rodina se na mě s Edwardem podívala a já zčervenala snad ještě víc. Nechtěla jsem, aby mě tak všichni viděli, proto jsem utekla do pokoje. Plácla jsem sebou do postele a přemýšlela. Konečně jsem přišla na to, jak se ovládat, a co proto musím dělat. Polila mě vlna radosti a já si uvědomila, že kromě toho, že Edwarda už nebudu ohrožovat, budu moct jít i do školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat