Kdo s koho?
11.
kapitola
Stál
jsem naproti ní a snažil se sám sebe ovládnout. Cítil jsem žízeň, spalující můj
krk, a to jsem akorát přišel z lovu. Naštěstí se mi po nějaké době povedlo
ovládnout, ale podle jejího výrazu jsem poznal, že jí se nedaří. Koukala na mě
a snažila se soustředit. Nabíhaly jí žíly na spáncích a bylo na ní vidět, že
mele z posledního. Pak vyslovila něco, co jsem jí nemohl splnit. Naprosto mi to
trhalo srdce. Vůbec jsem nechápal, jak to vůbec může po mně chtít.
„Zabij
mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ prosila mě, ale já tohle
krásné stvoření nemohl zabít. Nezabíjel jsem přes osmdesát let a teď najednou
mám zabíjet? Ne! Ani náhodou, ať radši zabije ona mě. Podíval jsem se jí zpříma
do očí a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Promiň,
nedokážu to,“ hlesl jsem. Koukala na mě naprosto nechápavě a její tvář začínala
rudnout. Že by vzteky? To jsem nechápal. Jak rád bych teď četl její myšlenky,
abych jí jakkoli mohl pomoct. Přestávala se naprosto ovládat a já čekal na to,
kdy si smrt pro mě konečně přijde.
Pohled
Belly:
Probudila
jsem se ve svém novém pokojíčku. Byl čas vstávat. Nehledě na to, jsem byla
hrozně hladová. Oblékla jsem se a vydala se směr kuchyně. Nekoukala jsem na
cestu a do někoho vrazila. Zvedla jsem hlavu a stál tam on. Ten z toho zrcadla.
Krásné řezané rysy v obličeji, zlaté oči a úžasně rozcuchané bronzové vlasy.
Vypadal úžasně. Bylo na něm vidět, že má problémy se ovládnout a já cítila, že
mám stejný problém. Mé tělo zaplavoval schopnost. Snažila jsem se tomu bránit a
nezabít ho, ale nebyla jsem na toto setkání připravená a zároveň jsem slábla,
čím víc jsem bojovala proti schopnosti. Koukala jsem mu do tváře a viděla jsem,
jak on svůj boj vyhrává. Já na tom bohužel stejně nebyla. Věděla jsem, že už je
jediná cesta. Musí mě zabít dřív, než já zabiji jeho.
„Zabij
mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ poprosila jsem ho.
Koukala jsem na něj a čekala, kdy mě zabije. Tvářil se jako kdybych po něm
chtěla kdo ví co. Vždyť upírům má být zabíjení přirozené. Proč mu to zatraceně
tak dlouho trvá? Hleděl mi přímo do očí a nesouhlasně zakroutil hlavou. Dodal:
„Promiň,
nedokážu to,“ hlesl. Když jsem slyšela tyhle slova, tak jsem myslela, že se
zblázním. Co je to za pitomce? Upír, který nezabije člověka? Toho tolik
Carlisle změnil? Bohužel jeho odpověď mě pěkně naštvala a mé ovládání bylo
tytam. Netvářil se, že by mu vadilo, že umře. Ale mně to vadilo! Nevím proč,
zabít jsem ho nechtěla. Má schopnost mě neposlouchala. Začínala jsem se tomu
poddávat a litovat toho, že s tím víc udělat nemůžu. Můžu mu dopřát pouze
rychlou smrt. Nevěděla jsem, co se se mnou stane, až ho zabiji. V ten moment
jsem pochopila, že to on byl ten důvod, proč jsem jakž takž začala ovládat
svoji schopnost. Vzpomněla jsem si, jak jsem se sudičkami smrti koukala do
zrcadla a spatřila ho poprvé. Mé srdce zaplesalo a já konečně měla cíl svého
života. Tak proč to má všechno takhle skončit? V zoufalství své schopnosti jsem
padla na kolena a nadále se snažila bojovat se svojí schopností. Nezabiji.
Nesmím. Probíhalo mi v hlavě a do toho se modlila, ať se stane něco, co tento
osud zvrátí. Vzpomněla jsem si na strýčka Osuda. Snad nade mnou bdí a pomůže
mi.
Pohled
Carlislea:
Akorát
jsem se vracel z práce a těšil se domů. Myslel jsem na Esmé, která odjela
akorát do práce, a já se měl věnovat Belle. Byl jsem rád za to, jak ji rodina
přijala a také za to, že dělá takové pokroky. Věděl jsem, že Jasper s Edwardem
budou mít s Bellou trochu problémy. Hlavně Edward. Podle toho, co říkal, tak mu
její krev zpívá, ale pokud se neovládne, nic se nestane. Říkat mu to nebudu. Ať
se hezky snaží. Přijížděl jsem k vile a věděl jsem, že kromě Belly v ní nikdo
nebude. Všichni někde běhají a Edward se domů ještě nevrátil. Pořád byl asi na
lovu. Alice říkala, že se zdrží. Ani se mu nedivím. Na jeho místě bych lovil
tolik, aby se moje tělo cítilo naprosto plné. Jaké bylo ale pro mě překvapení,
když jsem slyšel z vily slova, která mě naprosto děsila. Na takovou situaci
jsem nebyl připraven, ale věděl jsem, že budu muset jednat.
„Zabij
mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ prosila někoho Bella.
Hned mi bylo jasné, co se děje. Přestává ovládat její schopnost. Pak se ozvala
odpověď, která mě vyděsila ještě víc. Byl to Edwardův hlas.
„Promiň,
nedokážu to.“ Jakmile jsem uslyšel tuhle odpověď, upíří rychlostí jsem vystartoval
za nimi. Snad to stihnu. Nerad bych přišel o syna.
Žádné komentáře:
Okomentovat