Nepolíbená - 13. kapitola

Jak se Bella rozhodne? Vrátí se domů nebo bude bojovat?

13. Kapitola

Probudila jsem se. Nevěděla jsem po jaké době, ale cítila jsem se silně. Bohužel mě dostihly vzpomínky z posledních chvil, než mi Carlisle zlomil vaz. Viděla jsem Edwarda, jak čeká na smrt, a začínala jsem si vyčítat, že jsem ho málem zabila. Věděla jsem, že se budu muset od Cullenů odstěhovat. Edward a ani Carlisle mi neodpustí. Chápala jsem je. Rozhodla jsem se vstát, umýt se a začít si balit věci. Jenže jakmile jsem vstala tak se ve dveřích objevil Carlisle. Starostlivě jako můj otec se mě zeptal na jednu velmi jednoduchou otázku:

„Jak ti je?“ Neměla jsem mu sílu se ani koukat mu do očí.

„Tělesně jsem v pořádku, ale náladu mám pod psa. Chápu, musím odejít. Nikoho z vás už neohrozím. Nemusíš se bát.“ Hned, jak jsem domluvila, tak mě vzal Carlisle za ramena a donutil mě, abych se mu dívala do očí.

„Teď mě pořádně poslouchej. Nikdo z nás ti nic nevyčítá. S tím, že ohrozíš naše životy, se počítalo, a že jsme byli neopatrní a neohlídali tě, je naše chyba. S Edwardem jsme se shodli na tom, že tu zůstaneš a budeš se učit ovládat dál. Vždy, když se budeš cítit jistěji, že ho nezabiješ, a že se ovládneš, tak se s ním pokusíš setkat. Vždy budu na blízku, abych mohl zasáhnout.“ Jeho slova mě hřála u srdce. Já je ohrožovat nechtěla. Hlavně ne Edwarda.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nechci vás ohrožovat.“ Zamračil se na mě.

„Teď to nevzdávej. Až překonáš střet s Edwardem, tak budeš moct začít se zbytkem rodiny chodit do školy a ochutnat tak, jaké je být aspoň částečně člověkem.“ Představa být mezi lidmi a pokusit se žít lidský život, se mi velmi líbila. Viděl na mě, jak jsem se nad tím zasnila a na tváři se mu objevil vítězný úsměv.

„Já si myslel, že tě přesvědčím,“ hlesl.

„Běž se umýt a převléci. Dole tě pak čeká Esme s večeří,“ pověděl mi a pak odešel z mého pokoje. Povzdechla jsem si a rozhodla se, že ho poslechnu.

Během několika minut jsem scházela schody a mířila si to do kuchyně. Jídlo úžasně vonělo a doufám, že bude také tak chutnat. Esme vaří naprosto dokonale. Po večeři jsem jí poděkovala a pochválila její kuchařské dovednosti a přemýšlela, co budu vyvádět. Měla jsem volno, protože Carlisle musel do nemocnice. Nevěděla jsem do čeho kopnout, a tak jsem se šourala směr obývák. V obýváku seděl Emmett a koukal na baseball. Přisedla jsem si k němu a snažila porozumět hře, která se přede mnou odehrávala. Sport mě nikdy nezajímal, ale po chvíli jsem usoudila, že nebude tak špatné se občas podívat na něco takového. Na obrazovce se nacházelo spoustu mužů, snažící se zabránit jednomu pálkaři, aby dobře odpálil míček. Hra mě ani tolik nezajímala jako hráči, kteří se jí snažili hrát. Konečně jsem se mohla na něco takového dívat bez toho, aby někdo kolem mě přišel k úrazu. Sice mi připadali hráči trochu moc oblečení, ale mně to pro začátek stačilo. Fascinovalo mě, jak mnozí z nich měli zastrčené košile v kalhotách uplé pásky. Díky tomu totiž vynikal jejich zadek a já mohla posuzovat, jestli by dotyčný stál za hřích. Byla jsem tak zabraná do koukání na zadky hráčů, že jsem si ani nevšimla, že Emmett na mě mluví. Dokud do mě nestrčil.

„Co je?“ utrhla jsem se na něj.

„Jen jsem se tě ptal, jestli vůbec znáš pravidla, protože vůbec nefandíš.“ Na jeho otázku jsem jen zakroutila hlavou. Zamračeně se na mě díval.

„Tak do čeho si byla celou dobu zažraná?“ Na jeho otázku jsem jen zrudla. Mé zčervenání mu vykouzlilo úsměv na obličeji a uličnicky se mu zajiskřilo v očích.

„Povíš mi to?“ rejpnul si. Já to nevydržela a rozhodla se, že mu to řeknu. Co mi může udělat?

„Prostě jsem sledovala ty hráče. Je to poprvé, co se můžu koukat na něco takového bez toho, že bych se musela bát, že někdo okolo mě přijde k úrazu.“ Emmett jen chápavě pokýval hlavou.

„Hm, a co třeba tohle?“ Přepnul program a tam na stupíncích stáli závodní plavci v plavkách a připravovali se na start. Musela jsem polknout a uklidňovat se. Emmett se na můj účet velmi bavil. Když spatřil, že jsem se uklidnila, tak znovu přepnul program. Tentokrát hodně přitvrdil. Bylo to nějaké porno. Zrudla jsem ještě víc a valila oči. Cítila jsem, jak se moje schopnost snaží spustit, ale já ji měla plně pod kontrolou. Jen jsem byla trochu nesvá. Emmett mě celou dobu pozoroval a čekal, až mi zčernají oči.

„Nedočkáš se,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Do pokoje se najednou přihnala Esme a utrhla se na Emmetta.

„Co jí to pouštíš, vždyť jí ještě nebylo ani osmnáct.“ Tomu jsem se musela zasmát. Esme se na mě otočila.

„Jak si na tom? Všechno v pořádku?“ Já jen pokývala hlavou a v duchu jsem oceňovala její starostlivost.

„Nechceš dělat něco jiného? Třeba se jít se mnou starat o záhony?“ nabídla mi. Nechtělo se mi. S Emmettem byla sranda.

„Ne, děkuji. Donutím Emmetta, aby to přepnul na něco normálního,“ řekla jsem Esme. Starostlivě se na mě zadívala a pak mě tam nechala s Emmettem samotného. Emmett si musel hned rýpnout.

„To by mě zajímalo, jak mě k tomu donutíš.“ Já věděla přesně, jak na něj. Podívala jsem se na něj a nechala si zčernat oči. Člověka bych tím zabila, ale upíra ne. Když spatřil, co mám za lubem, tak mi radši podal ovladač a odsunul se o kousek dál na sedačce s výrazem „já už budu hodný“. Moc mě jeho reakce pobavila a musela jsem se mu smát. Otráveně na mě koukal, ale radši nic neříkal. Začala jsem přepínat na normální programy. Po chvilce se Emmett zase ozval.

„Co kdybychom si popovídali?“ navrhnul. Nepřipadalo mi to jako špatný nápad, tak jsem vypla televizi a otočila se na něj už s hnědýma očima.

„O čem si chceš popovídat?“ zajímalo mě.

„Třeba o Edwardovi?“ Už jen při vyslovení jeho jména mi zčernaly oči. Když Emmett viděl mojí reakci, tak trochu ztuhnul.

„Neboj, jen mi zčernaly oči,“ uklidnila jsem ho.

„Proč se chceš bavit o Edwardovi?“ zajímalo mě. Ne, že bych se o něm nic nechtěla dozvědět, ale zajímalo mě, proč se chce Emmett zrovna bavit o něm.

„Slyšel jsem Carlislea, jak říká Edwardovi, že se ti má vyhýbat, že chvíli potrvá, než ho nezabiješ,“ uchechtl se. Na to jsem se jen zamračila, ale i tak pokračoval dál.

„Proto jsem si říkal, že kdyby ses o něm dozvěděla víc, že by ti to mohlo pomoct lépe se ovládnout.“ Teda Emmet mě hodně překvapil. Vypouští z pusy něco, co dává smysl.

„Dobře, co mi teda o něm povíš?“ Emmett zajásal a začal.

„Tak za prvé bys měla vědět, že Edward je nejstarší panic na světě,“ pověděl a čekal na moji reakci. Docela mě tím vykolejil, ale pak mě napadlo. No a co. Vždyť já jsem nejstarší panna na světě. Kolik může být Edwardovi? Tak sto? Sto let je v pohodě, ať si zkusí tisíc. Na to všechno se ho budu muset zeptat. Ale jedno si musím zapamatovat. Emmett se nikdy nesmí dozvědět, že jsem nejstarší panna na světě. Uklidnila jsem se a vyzvala Emmetta, aby povídal dál. Pověděl mi o Edwardovi mnoho věcí. Zjistila jsem, že toho máme spoustu společného a těšila jsem se čím dál víc na to, až ho poznám osobně. Snad se tak někdy stane.