Socha Davida - 1. část

Pod povrchem země se ukrývá mnoho tajemství a některé je na čase objevit. 

Mladík běžel odněkud nikam a neměl tušení o tom, co dalšího ho v budoucnosti čeká. V hlavě se mu stále střídala jen dvě slova: „Stvůra. Smrt.“ Byl vystrašený a pořád čekal, kdy padne k zemi k smrti vyčerpán. Jenže ono nic. Naštvaně se zastavil a začal kolem sebe házet vším, co mu přišlo pod ruku, dokud se trochu neuklidnil a nesvezl se po kmeni stromu k zemi. Zavřel oči a dýchal.

Nechtěl žít. Nebyl ochotný takovou cenu dát za věčnost. Lidský život nebyl něco, co by chtěl obětovat, aby mohl žít věčně. Ale dřív než stihl cokoliv dalšího promýšlet, půda pod ním se začala propadat. Cítil postupně, jak se jeho tělo namáčí a země ho přijímá k sobě.

„Dobře,“ pomyslel si. „Tohle by mohla být cesta, jak se zničit.“ S touto myšlenkou sjel celým tělem napříč bažinou a nechával se zahalovat přírodní směsí, která ho měla pohřbít. V srdci cítil klid. Nebude vrahem.

Česká republika, Novodomské rašeliniště, srpen 2014     

„Doteď nechápu, jak vám to mohli povolit,“ vrtěl hlavou Inženýr Vrána nad tím, když viděl, jak přiváží techniku na těžbu rašeliny k Novodomskému rašeliništi.

„Ale chápete. Může za to výzkum obnovy půdy, který proběhl před měsícem. Zjistilo se, že se rašelina během jednoho desetiletí na místě, kde byla vytěžena, začala znovu objevovat. To sice nic neřešilo, protože rostla velmi pomalu a lidé si toho dlouho nemohli všimnout, ale látku, jež otestovali pro rychlejší obnovu půdy, zafungovala a rašelina se nestala už vzácností.“

„Ale tohle vím. Jen prostě nemohu pochopit, jak vám mohli povolit začít těžit v národní rezervaci, když riskují, že rašeliniště poškodí.“

„Výzkum, kolego. Celou situaci nám ulehčili archeologové, kteří se jako malé děti těší, až budou moci prozkoumat dárky skýtající rašelinové bažiny. Tvrdí, že rašeliniště ukrývá všechno, co pohltila, v původní podobě. Takže tu mohou třeba najít i nějakého člověka v původním stavu v dobovém oblečení a spoustu jiným zajímavých věcí. No, a aby mohli rašeliniště prozkoumat, potřebují vytěžit některé části.

„A vy jste se s radostí nabídl, že jim techniku poskytnete,“ zkonstatoval Vrána: „To, že na tom i něco vyděláte, už je jen takový malý bonus, že?“ rejpl si do pana Matouška.

…

„Co myslíte, že najdeme?“ nadšeně vřískala Angela, když zjistila, kam ji poslali. První se nenadšeně z celé akce ozvala Jessica:

„No, já doufám, že ne žádnou mrtvolu. Můj žaludek na to není dostatečně připravený.“

„Na to nepotřebuješ mít připravený žaludek. Tahle mrtvola by nesmrděla. Spíš by vypadala jako vosková figurína,“ vysvětlovala jí zaujatě Bella.

„Takže vosková figurína? To by chtělo najít nějaký pořádný kus, který bych mohla oprašovat.“

„Ale ty! Prd budeš oprašovat. Budeš ráda, když se ti rašelina z něj povede vůbec dostat.“

„Hm, takže houbičkou, jo?“

„To je hrozný, i že bys omývala mrtvolu houbičkou, od tebe zní perverzně.“

„No táák, přece všichni nemůžeme být tak suchý jako ty, Angelo,“ ohradila se na ni Jessica.

„Uklidníme se a konečně rozhodneme, kde začneme,“ vyzvala je Bella. Jenže Jessica nebyla ochotná chvíli držet pusu:

„Hele a máme tu potvrzené, že tu něco najdeme?“ Belle se na čele vytvořily vrásky nad tím, jak přemýšlela, zda má Jessicu do situace úplně zasvětit, ale usoudila, že raději o těch sedmi zmizelých Švédech o druhé světové válce pomlčí. Proto Jessicu raději úspěšně ignorovala a snažila si zmapovat celé území, jež musí probádat.

„Bello, kdy dorazí Mike?“ nedala se Jessica zase až tak ignorovat. Už při vyslovení jeho jména naskakovala Belle husí kůže. Neměla ho ráda, ale byl to doktorand, který měl na starosti celý výzkum, a prostě se musela smířit s tím, že tentokrát se jeho oplzlým pohledům nevyhne. Výzkum jí stál za těch pár nepříjemných chvil po jeho boku. Tuhle příležitost si prostě kvůli nějakému debilovi nenechá ujít jednu z nejzajímavějších možností její budoucí kariéry.

„Čím později, tím lépe.“

„Pořád ho nemáš ráda,“ pochichtávala se Jessica.

„A proč bych ho měla mít ráda? Vždyť samotné ti to vyhovuje. Třeba ho konečně sbalíš.“ A to už Jessica nekomentovala. Bella se trefila do černého.

„Je na čase pustit se do práce,“ vyrušila je Angela a podala všem nářadíčko. Přece jen jim nálezy samy nepolezou až do postele.

Už několik týdnu kopání a pořád nic.     

„Pořád žádný fešák v nedohlednu, dámy?“ provokoval Mike a přitom pokukoval po místech, kam by koukat neměl, když se baví s dámou. Bella měla zase chuť mu jednu vrazit. Copak mu nic neříkají pravidla mezi personálem školy a studenty?

Jessica se ale i přesto natočila tak, aby poodhalila svůj výstřih a usmála se na něj.

„No, jak to vypadá, jediný fešák na obzoru jsi ty,“ pronesla naprosto vážně a snažila se postavit z kolen, na kterých při zkoumání byla. Jenže jak se snažila svůdně na těch pár prknech, které neumožňovaly potopení se v bažině balancovat, podjela jí noha a zaletěla někam do bažiny.

„A doprčic!“ zaznělo jednohlasně. Ani jeden z nich neváhal a natáhli se pro lano, aby Jessicu zachránili. Mike a Angela ji chytli za nohy a snažili se ji vytáhnout. Zahučela tam bohužel po hlavě a rychlost propadu byla natolik rychlá, že Jessicina hlava se během chvíle začala ocitat pod povrchem.

Tahali ji, co to šlo ven, a během chvíle začali být úspěšní. Jessica mohla být ráda, že se neutopila a nestala se pro ně časem také vykopávkou. Ale jak se ukázalo, ani to, že měla na kahánku, jí pusu nezavřelo.

„Musíme kopat tam,“ pronesla rozhodně hned, jak se trochu vzpamatovala.

„Neblbni. Teď jsme tě odtamtud vytáhli. Nic jiného už tam nebude,“ přel se s ní Mike.

„Ale je. Věř mi, prosííím.“

„No jo. Ženská. Koupejte tímto směrem.“ Všichni se začali na jeho příkaz přemisťovat a Angela, když procházela kolem Jessicy jí řekla:

„Jestli tam nic nenajdeme. Vymáchám ti ten ksicht v blátě ještě jednou.“

„To asi nebude potřeba,“ vrátila jí a zvedla se. Zamířila k rybníku, kde hodlala ze sebe kousky rašeliny smýt. Byla rozhodnutá se, co nejdříve vrátit. Sice netušila, co tam naleznou, ale věděla, že tam určitě něco je. A to si nemohla nechat ujít. Věděla, že nález bude bomba.

Mezitím než se upravila a převlékla do čistého, kus rašeliny byl už z místa, kam ukázala odstraněn. Viděla, jak na ní, když přichází, všichni vzhlíží.

„Je to hloub,“ ujišťovala je a sama vzala do ruky lopatu, aby mohla při odstraňování rašeliny pomoci. Byla často líná, ale jakmile byla blízko cíli, nezastavilo jí nic. Na tohle prostě měla čuch, a proto se také rozhodla před několika lety studovat, co studuje. Ačkoliv její predispozice byly spíše v módě a šminkách.

Bella otráveně zvedala kus od kusu a dávala ho do připraveného kontejneru. Otočila se zpátky a spatřila kus něčeho. Vypadalo to jako mramor. V rychlosti odhrnula další kus a spatřila celou ruku. Zastavilo se jí téměř srdce, ale snažila se v lidu dýchat. Podle zjevu ruky to byla ruka mladého člověka. Zvědavě se natáhla k ruce, a když věděla, že to dělat nemá, sáhla si a přejela bříšky po mramorové ruce. Jejím tělem projelo vzrušení a touha, ale tyto pocity musela potlačit a udělat, co je správné.

„Tady!“ vydechla spíš, než zavolala, a najednou se kolem ní objevila spousta lidí.

„Měla jsem pravdu,“ zavřískala nadšeně Jessica. A nikdo nemohl pořádně uvěřit svým vlastním očím. Byla tam ruka a možná něco víc.

„Ohraničte území okolo ruky dvakrát dva metry. Jdeme odhalit, co se tam doopravdy skrývá,“ zavelel Mike a bylo na něm vidět, že i on je plný nedočkavosti.

…

Celá skupina stála nad odhaleným objevem a nemohli uvěřit tomu, co vidí. Byl to muž. Holky ho identifikovaly dokonce jako kus. Vypadal jako z mramoru, ale to přičítali těm několika desetiletím, co strávil v rašelině. V jeho chvíli smrti asi nebyl vyděšený, se situací byl asi smířený a podle úsměvu na tváři by se dalo říct, že spokojený. Ale proč? Co ho k tomu mělo?

Jeho obličej skýtal v každém z nich několik otázek a nejedné dívce v okolí unikl nešťastný povzdech. Proč on? Proč takový krasavec?

„Je překrásný,“ povzdechla nahlas Angela.

„Jako David,“ pronesla Bella.

„Ano. Jen ho svléknout a postavit do správné pozice.“

„Jess, vždyť je člověk!“

„Angie, ale vypadá jako z mramoru. Příroda z něj udělala sochu.“ Bella se pro jistotu k celé situaci nevyjadřovala. Vůbec se nechápala. Na mrtvoly nebyla, ale tahle jí prostě přitahovala a měla chuť si šáhnout. Snad poprvé v životě, co by podpořila nápad Jessicy. Fakt jí zajímalo, co pod tím oblečením má.

2. část    

Nepolíbená 19. kapitola

Emmette! Čeká tě peklo na zemi!

19. kapitola

Tento víkend jsem trávila doma u mamky, ale měla jsem v plánu domov opustit a uskutečnit pomstu, kterou jsem připravila Emmettovi. Domů jsem dorazila už v pátek večer, abych mohla zařídit vše potřebné. S mým ulítlým nápadem jsem se svěřila mamce. První se tvářila, že ji to nezajímá, ale pak svolila a vše mi povolila. Se slovy:

„Věčnost je dlouhá a já se musím taky někdy pobavit.“ Moje mamka je naprosto úžasná a na to, že je bohyní smrti, je prostě fajn. Žádná sranda jí není cizí.

Věděla jsem, že Cullenovi jedou v sobotu ráno na lov. Proto jsem musela vše připravit už v pátek večer. Od Carlislea jsem si zjistila, kam jedou a také mi sdělil, co Emmett nejradši loví. Chudák neměl ani páru o tom, že bych něco plánovala.

Sobota ráno

Všechno bylo připravené a já s mamčou seděla v sále. Koukaly jsme společně do zrcadla osudu a sledovali Emmetta.

„Teda ten Emmett je ale fešák,“ podotkla mamka.

„Jenže je zadaný, mami,“ odpověděla jsem jí a ona si jen odfrkla.

Pohled Emmetta: (sobota ráno)

Byl jsem natěšený jako malé dítě. Dneska jsme jeli lovit medvídky. Pěkně si s nimi pohraji a pak jich pár zdlábnu.

Zastavili jsme na kraji lesa a dali si rozchod. Sraz jsme měli až někdy kolem čtvrté. S Rosalií jsem měl v plánu se sejít dřív. Minule jsem tu našel jeskyni, kde bychom mohli dovádět beze svědků. Sice asi bude divné, když se bude skála otřásat, ale bude to skvělej zážitek.

Rozeběhl jsem se do lesa a zavětřil medvěda. Hrozně mě to potěšilo. Hned na poprvé ucítit medvěda se mi moc často nestává. Měl jsem prvního medvěda v plánu hned zblajznout.

Byl jsem blízko. Pak jsem medvěda uviděl. Dřív než mě stihl zmerčit, tak jsem mu skočil na krk a zakousl se. Jeho krev mi začala proudit do celého těla a já cítil, jak se ohřívám, a pálení v krku ustává. Najednou jsem ale uslyšel, jak blízko mne řehtá kůň. Tady v lese? Divné. Zvedl jsem hlavu od medvěda a spatřil jsem něco, čemu jsem nemohl uvěřit. Dvakrát jsem si promnul oči a pořád to tam bylo.

„Mám snad halucinace?“ problesklo mi hlavou.

Na druhé straně louky stál kůň, ale ne sám. Na něm seděl prostě bezhlavý jezdec. Přesně ten z filmu „Ospalá díra“. Jezdec chvíli vyčkával a nakonec koně pobídnul. Ten se postavil na zadní a vyrazil přímo na mě. První jsem nevěřícně koukal, ale pak mi došlo, že fakt útočí na mě. Říkal jsem si, že to bude v poho. Jsem upír a jen tak mě něco nebo někdo nedožene, ale pak jsem zjistil, že pravdu nemám. Bezhlavý jezdec byl velmi rychlý a mířil na mě. Než mi došlo, co se děje, tak jsem jen tak tak stihl uhnout meči, který mi prosvištěl kolem hlavy. V tu chvíli mi došlo, že jde do tuhýho. Rychle jsem se sebral a vystartoval pryč dřív, než se bezhlavý jezdec stačil otočit. Běžel jsem lesem a za mnou slyšel, jak mě bezhlavý jezdec pronásleduje. Byl jsem strachy bez sebe. On mě chce zabít! Useknout mi hlavičku! Co jsem komu udělal?

Běžel jsem a dohnal mě. Už jsem viděl nad svojí hlavou meč. Napřáhnul se a ťal. Ze strachu jsem zařval a zavřel oči. Čekal jsem na smrt, kterou jsem díky upírství odkládal. Čekal a čekal a ono nic. Otevřel jsem oči a bezhlavý jezdec byl fuč. Když jsem zjistil, že se mi nic nestalo, děsem jsem se sesunul k zemi. Ano, i přestože jsem upír, jsem se cítil slabý a bezmocný. Představa, že bych už nikdy neviděl Rose, mě děsila snad ze všeho nejvíc.

Seděl jsem bezmocně opřený o strom a přehrával jsem si vše, o co jsem mohl přijít. Byl jsem naprosto v šoku, že jsem si nevšimnul Rose, která na mě koukala.

„Miláčku, jsi v pořádku?“ S těmi slovy mě vzala do náruče a kolíbala mě jako malé dítě. Vše jsem jí odvyprávěl a ona se na mě tvářila velmi starostlivě. Přemluvila mě, abych si ještě zalovil, že bude se mnou.

Ve čtyři jsme se vrátili k autu a Rose starostlivě Carlisleovi odvyprávěla, co se mi stalo. S tím, že si myslí, že mám halucinace. Jenže místo toho, aby se Carlisle začal tvářit starostlivě, tak se rozesmál. Nechápal jsem ho a pak se začal smát i Edward. Všichni na ně koukali, jako zjara. Nakonec se vysvětlení ujal Edward.

„Nemáme s Carlislem páru, jak to Bella udělala, ale vzpomínáš si na slova, která ti naposled řekla?" A mně v hlavě problikla poslední slova Bells.

„Od teď čekej peklo na zemi!“ Jen jsem zděšeně polknul. Jestli tohle byl začátek, co bude dalšího? Budu se jí muset omluvit. Jinak mi to peklo na zemi opravdu připraví.

Jakmile Edward uvedl vše na pravou míru a všichni si všimli mého vyděšeného výrazu, tak se rozesmáli. Nakonec ke mně přistoupil Jasper a rejpnul si.

„Přece se nebojíš holky.“ Já jen na to vyděšeně polknul a on se smíchy složil na zem. Slečna mi to pěkně zavařila. Nejenže mě vyděsila k smrti, ale ještě ze mě dělá sraba. O tom si s ní budu muset promluvit.

Pohled Belly (Mezitím u Belly doma)

Celou situaci jsme sledovaly s mamkou v zrcadle osudu. Moc jsme se bavily Emmettovými výrazy a potom nás naprosto odrovnal jeho výraz v obličeji, když mu Edward vysvětloval, proč se s Carlislem smějí. Jenže mamka si všimla, jak zasněně sleduji Edwarda a odhalila mě.

„Ty jsi do něj zamilovaná!“ vykřikla na celý sál. Já ji nedokázala odporovat a ani jí nic tajit. Tak jsem se jí přiznala.

„A co on?“ vyzvídala.

„Já ani nevím, mami. Snažím se mu vyhýbat. Moje schopnost vedle něj se těžko ovládá. Jsem z něj prostě mimo.“ Na to se mi jenom mamka uchichtla. Ale pak dodala.

„Neboj, ty to zvládneš. Už teď jsi pravděpodobně na tom lépe než já. Jen si prostě budeš muset dát na čas. A času vy dva máte hafo. Přece máte celou věčnost, ne?“ uklidňovala mě mamka.

„Jenže on neví, že mám celou věčnost i já. Bojím se, že by neunesl, co jsem.“ Mamka jen zavrtěla hlavou.

„Pokud tě miluje, tak to překousne.“ Tím náš rozhovor končil a já měla nyní nad čím přemýšlet. Miluje mě Edward? Povede se mi ho nezabít třeba při prvním polibku? A pokud se dostanu k tomu, aby mě vůbec políbil, nezkazím to? Vždyť se budu pořád soustředit na schopnost a ne na líbání. Začínala jsem mít strach, že všechno pokazím, a tak mi v hlavě vykvetl nápad. Já se musím někde naučit líbat! Má to jen jeden háček. Kde se to zatraceně naučím?

Deník nymfomanky

Kdysi mě lákala moje kamarádka do kina a já se na ni šklebila s tím, že na nic podobného nepůjdu. Odsoudila jsem film už podle názvu s tím, že bude naprosto nezajímavý, a že od něčeho takového nemůže čekat dobrý příběh. Ale byla jsem tak trochu naivní, když jsem od snímku očekávala, že to bude trochu více porno nebo něco jako dokumentární film a těchto typech žen. Nekoukla jsem na recenzi o čem film je a možná jsem tenkrát udělala i chybu. 

Proto jsem nakonec ráda, když jsem na film narazila a mohla si ho pustit. Víc než zvědavost v tom ani nebyl. Prostě mě zajímalo, o čem film doopravdy je.

A příběh byl nakonec poutavý. Je drsné, kam až vás něco takového může dovést a nejedna taková žena asi mířila podobným směrem jako hlavní hrdinka filmu. nebudu vám popisovat děj a ani říkat, co by mohlo být lepší. Jen vám doporučím, abyste si názor na film nedělali dle názvu a v klidu film dokoukali, pokud vás tedy nebudou pobuřovat některé filmy. Ale je moderní doba a dospělí člověk by podobné sousto měl bez problému skousnout. 

A co nakonec?: 

Nedáte si kolu a otvírák?

Hudba  filmu:

Film můžete shlédnout zde: 

Nepolíbená - 18. kapitola

To si vypiješ, Emmette!

18. kapitola

Přijeli jsme před vilu a u ní stálo auto. Byla to dovážka do domu. Řidiči nosili jakési krabice do chodby. Nechápavě jsem jukla po ostatních a jedinému, komu svítily očička, byl Emmett. Vše se pak vysvětlilo, když z jeho úst zazněl radostný výkřik:

„Konečně! Moje kamery dorazily!“ Všichni jsme na něj vyvalili oči a bylo na nás vidět, že jsme z nového zjištění velmi vyděšení. Jako první jsem překvapivě promluvila já.

„Na co, zatraceně, potřebuješ spoustu kamer?“ téměř hystericky jsem na něj vybafla.

„Ségra, uklidni se! Nemám je na to, abych tě špehoval,“ snažil se mě uklidnit, jenže já si představila, jak mě natočí třeba jak si tancuju a zpívám ve sprše, a pak to dá na youtube. Asi bych ho zabila.

„Tak na co je máš?“

„Jen jsem chtěl pořádně zdokumentovat náš rodinný život,“ odpověděl nevinně Emmett. Moc jsem mu tu jeho lež nežrala, tak jsem se rozhodla pro jednu výhružku.

„Emmette, jestli s tou kamerou natočíš něco, co mi bude vadit a nesmažeš to, tak ti udělám ze života peklo! Je ti to jasné?“ téměř jsem na něj vrčela. Na odpověď mi jen kývnul. Otočila jsem se a vydala se do svého pokoje. Měla jsem spoustu učení. Nikdy před tím jsem do školy nechodila, takže i když moje znalosti všeho možného byly velmi široké, tak třeba látku z geometrie nepobíraly.

Sedla jsem si ke stolu a snažila jsem se pochopit základy geometrie z tématu, který jsme akorát probírali. Seděla jsem nad tím až do večera. Než mě zavolala Esmé na večeři.

„Drahoušku, jak ti jde učení?“ zeptala se mě Esmé a já se jí musela svěřit.

„Stojí to za starou bačkoru.“ Esmé na mě nechápavě koukala, tak jsem dodala, „prostě mi učení vůbec nejde. Nic nechápu a žádný příklad mi nevychází,“ povzdechla jsem nešťastně. Esmé mě objala a řekla.

„Neboj, určitě se vše naučíš.“ Pak se jí zablýsklo v očích a poradila mi. „Edward tě všechno určitě doučí. Stačí, když ho poprosíš. Nemá co dělat a rád ti pomůže.“ Její nápad se mi moc nezamlouval. Ve škole jsem s Edwardem pořád a fakt mám problém si neustále nepředstavovat jeho vrtící se zadek. Nevím proč, ale ten pohled na jeho zadek mi prostě uvízl v hlavě, a kdo se pak má soustředit na něco dalšího? Poděkovala jsem Esmé za radu a večeři a vydala jsem se zpět do pokoje.

Vydržela jsem se učit asi do osmi do večera, než mi málem ruply nervy. Rezignovala jsem a rozhodla jsem se, že Edwarda o pomoc poprosím. Zvedla jsem se. Vzala si věci a vydala se směr Edwardův pokoj. Zaťukala jsem na dveře jeho pokoje, ale nic se neozývalo. Zkusila jsem zaťukat znovu, ale zase nic. Má zvědavost mi nedala a otevřela jsem dveře. Edward ležel na pohovce a poslouchal hudbu se zavřenýma očima. Nevím, na co myslel, ale vypadal šťastně. Pohled na něj byl úchvatný. Milovala jsem, když se usmíval. U srdce mě pak vždy zahřál jakýsi pocit tepla, který jsem doposud neznala. Fascinovaně jsem dorazila k pohovce. Neodolala jsem a musela se dotknout jeho usmívající se tváře. Nahnula jsem se nad něj a pravou rukou jsem mu přejela po tváři. Překvapeně otevřel oči a jeho úsměv se rozšířil snad ještě víc. Už jsem si myslela, že po dnešku mě jeho úsměv nerozruší, ale málem jsem šla do kolen. Mé srdce zpívalo a já najednou byla úplně mimo. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Takové pocity jsem nikdy před tím nezažila. Neznala jsem je, ale byly příjemné. Edward si sundal sluchátka a zeptal se mě:

„Co tu děláš?“ Koukal mi přímo do očí a já si připadala snad ještě víc mimo. Po nějaké době jsem mu konečně odpověděla.

„Promiň, že jsem ti sem vtrhla,“ odpověděla jsem mu rozpačitě. „Ale kvůli sluchátkům jsi mě neslyšel, jak jsem ťukala." Edward mě poslouchal a sledoval, jak jsem z něho úplně rozhozená. Na tváři mu pohrával lehký úsměv, jak se mnou bavil. „Víš, Esmé říkala, že tě mám poprosit o pomoc s učením, když mi to nepůjde. A tak jsem tady. Já se totiž z té geometrie asi zblázním. Nic mi nevychází. Pomůžeš mi, prosím?“ pronesla jsem k němu, co potřebuji. Pro jistotu, aby mě z pokoje nevyhodil s tím, že na mě nemá čas, jsem na něj udělala mé psí oči se slovy prosím. Všimla jsem si, že z mého prosím se psíma očima je tak stejně mimo, jako já z jeho úsměvu. Byla jsem potěšená z toho, že já ho můžu omámit taky. Mé sebevědomí rostlo. Edward po chvíli zamrkal a odpověděl:

„Jasně, rád ti pomůžu. Jen mi řekni, co si pochopila a co ne, ať neztrácíme čas zbytečnostmi.“ Řekla jsem mu, co jsem pobrala a hned se ujal výuky. Byl jako chodící encyklopedie, ale jeho vysvětlování bylo naprosto úžasné. Občas jsem se načapala, že myslím úplně na jiné věci. Třeba na to, jaké má krásné vlasy. Někdy mě zase načapal on, jak neposlouchám a napomenul mě. Prostě sexy doučování. Klidně bych si takové doučování nechala líbit častěji. Potom, co mi všechno vysvětlil a já mu kývla na to, že všechno chápu, mě donutil, ať před ním začnu příklady řešit. Z počátku jsem s tím měla problémy, ale s asistencí Edwarda jsem příklady postupně všechny vyřešila správně. Měla jsem obrovskou radost. Po posledním vyřešeném příkladu jsem se na Edwarda otočila. Jenže to jsem nevěděla, že je vedle mě tak blízko.

Naše obličeje se setkaly příliš natěsno a já cítila jeho dech na mé tváři. Mé srdce začalo bít jako o život a já se snažila soustředit jen na to, abych ho nezabila. Cítila jsem, jak si má schopnost dere cestu na povrch. Edward se pomalu naklonil a já začala ještě rychleji dýchat. Nevěděla jsem, jestli situaci zvládnu a trochu jsem zaváhala. Nerada bych Edwarda zabila, a jak jsem chvilku váhala, tak jsem si všimla, že za oknem něco poletuje.

Odvrátila jsem svůj zrak od Edwarda a zaostřila na okno. Edward se nechápavě otočil směrem, kterým jsem se rozhodla najednou koukat. A pak vybuchl:

„Tohle mu nedaruju!“ Vyskočil z pohovky a někam si to pelášil a já zůstala u něho v pokoji sama. Zvedla jsem se a šla zjistit, co se děje.

V obýváku jsem narazila na Edwarda, jak drží Emmetta pod krkem se slovy.

„Jestli ještě jednou něco takového uděláš, tak ti utrhnu hlavu.“ Edward vypadal fakt naštvaně a já Emmetta měla docela ráda, tak jsem se ho zastala.

„Edwarde, nech ho být,“ špitla jsem mu do ucha a on se otočil na mě a Emmetta pustil. Ale pak Emmett spustil.

„A já myslel, že váš první polibek budete chtít mít zaznamenaný,“ prohodil lítostivě Emmett. V tu chvíli mi došlo, co to bylo za oknem. A vybuchla jsem zase já.

„To tys to celý zkazil? Víš, co jsem ti říkala, když jsem zjistila, že sis pořídil kamery?“ Emmett na mě jen vyděšeně zíral. Jenže v tu chvíli se nahrnul zbytek rodiny do obýváku.

„Jaký první polibek?“ ozvalo se z úst Esmé. Teda od té bych takový podraz nečekala. Odpověděl jí Emmett.

„No přece Edwarda a Belly. Bohužel Bella se nesoustředila jen na Edwarda a všimla si, jak to natáčím,“ povzdechl si Emmett. Zbytek rodiny jen vyvalil oči a vypadali, jako kdyby mu nerozuměli. První se ozval Carlisle.

„Vy dva spolu? Vždyť se chcete navzájem zabít!“ řekl zděšeně Carlisle. Pak se ozvala Alice.

„A já myslela, že vy dva spolu ve škole chodíte jen naoko!“ spustila zase Alice. Najednou jsem nevěděla, co jim mám říct. Edward viděl, že jsem rezignovala, a tak se ujal slova.

„Ve škole spolu opravdu chodíme jen naoko a to předtím..." zasekl se a podíval se váhavě na mě. „Byla jen náhoda. Prostě jsme u sebe byli moc blízko a já se k Belle přibližoval pomalu a sledoval, jak je na tom se sebeovládáním, protože mé sebeovládání je už ok. Kdybych viděl, že jde do tuhého, tak bych utekl,“ vysvětloval rodině. Nakonec se ozval znova Emmett:

„Takže teď jako spolu chodit budete?“ Tahle otázka byla podpásovka. Ani já a ani Edward jsme neznali odpověď. Koukali jsme po sobě a nevěděli, co říct. Nakonec jsem se ujala slova já.

„Myslím, že o tom si s Edwardem budeme muset nejprve promluvit. Víc vám neřekneme,“ ukončila jsem rozhovor. Pak jsem se otočila na Emmetta a pověděla mu:

„Od teď čekej peklo na zemi!“ vybafla jsem na něj a odešla směr svůj pokoj. Byla jsem na něj pěkně nakrknutá. To bylo poprvé, co mě chtěl někdo políbit a on to musí zpackat. Ještě k tomu Edward. To už se mi asi jen tak nepoštěstí. No, jedině kdyby chtěl se mnou opravdu chodit. Ale co by kluk, jako je on, chodil s holkou, jako jsem já? Myslím, že mám smůlu! To si prostě Emmett vypije!

Nepolíbená - Bonus: Edward Belliným pokusným králíkem

Ode dne, kdy jsem se poprvé setkal s Bellou, jsem na ni nemohl přestat myslet. Naprosto si mě získala. Nevadilo by mi umřít její rukou. Asi vám budu připadat jako blázen, ale pokud mám někdy umřít, tak bych si přál, aby to bylo její rukou. Vůbec nevím, co se to se mnou v poslední době děje. Jsem naprosto mimo a Jasper kolem mě chodí a pořád se na mě blbě culí. Asi s ním budu muset probrat, všechny mé pocity. On asi ví, když se na mě pořád usmívá.

Prozatím jsem to nechal být a šel se připravit na další setkání s Bellou. Dnes se máme setkat po dvacáté páté a ona mě chce pořád zabít. Je to zvláštní, jako kdybychom se vražedně přitahovali. Já bych si ji nejradši dal k večeři a ona by mě nejradši slupla jako jahodu na dortu. Mé ovládání se velmi zlepšilo a jsem si jist, že Belle neublížím. Jenže její ovládání stojí za pytel. Když mě bude pořád chtít zabít, nikdy ji nebudu moct poznat a porovnat s tím, jak si ji představuji ve svých myšlenkách. Připadá mi jako anděl.

Mířil jsem si to ke Carlisleovi do pracovny a otevřel dveře. Zahlédl jsem, jak se Bella soustředí. Nekoukal jsem naschvál na ni, abych jí celou situaci ulehčil. Nic se dlouhou chvíli nedělo. Téměř jsem začal jásat, že to konečně zvládla, dokud jsem nepohlédl vzhůru, přímo Belle do očí. A to byla chyba. Její oči začaly černat. Celou situaci pozoroval Carlisle s Jasperem. Carlisle na Jaspera kývnul a ten Belle v mžiku zlomil vaz. Už zase se ozvalo hlasité „křup“. Jak já ten zvuk nenáviděl. Trhal mi srdce. Velmi špatně jsem nesl, když jsem musel hledět na to, jak se Belle ubližuje, ale jak to řekl Carlisle:

„Je to nutné.“

Vzal jsem Bellu do náručí a odnesl ji do pokoje. Položil jsem ji na postel a čekal, až se začne uzdravovat. Chvíle, které jsem s ní mohl trávit bez toho, aby mi hrozilo smrtelné nebezpečí, byly, když se uzdravovala, a když spala. Moc rád jsem ji pozoroval a nemohl se na ni vynadívat. Byla prostě nádherná. Po několika hodinách jsem zpozorněl a radši se sebral do svého pokoje. Začala se probouzet. Slyšel jsem, jak si povzdechla a posadila se na postel. K jejím dveřím se hnala Alice a zaťukala na ně. Bella ji poslala pryč. Bylo mi jí líto, ale prý už jí víc, než jí pomáhám, pomáhat nemohu. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, tak jsem se šel osprchovat. Moje nálada byla pod psa a potřeboval jsem si ji trochu vylepšit, a jak jsem se sprchoval, přišla mi na mysl písnička „Don’t worry be happy“. Vylezl jsem ze sprchy a začal se utírat. Stále si zpívajíc tu hroznou písničku, aby mi bylo líp. Do rytmu jsem k tomu vrtěl zadkem. Ještěže mě nikdo nevidí, pomyslel jsem si.

Najednou jsem za svými zády uslyšel bít srdce. Velmi blízko, otočil jsem se. Přede mnou stála Bella s otevřenou pusou a vedle ní Emmett. Nevěděl jsem, co se děje a než jsem stihl zareagovat správně, tak jsem se Belle předvedl v celé své kráse. Viděl jsem, jak si najednou uvědomila, kde stojí. První se začala červenat, a pak jí začaly černat oči. V tu chvílí ji vzal Emmett do náruče a běžel s ní někam pryč. Dál jsem stál v koupelně jako solnej sloup a snažil jsem se dát v hlavě dohromady, co to všechno mělo znamenat. Vyšel jsem z koupelny, oblékl se a vyšel do obýváku. Měl jsem v plánu si na Emmetta počkat.

Během chvilky se v obýváku objevil. Vzal jsem ho pod krkem a vyzvedl ho do vzduchu. S vrčením jsem na něj z pusy vypustil otázku, na kterou jsem chtěl slyšet vysvětlení.

„Co to mělo znamenat?“ Emmett byl z mého chování trochu vykolejený, ale i tak mi odpověděl.

„To víš, říkal jsem si, že s tím Belliným léčením musíme trochu hnout. Tak jsem chtěl vyzkoušet, jestli by třeba nefungovalo tohle. Nic jiného mě nenapadlo. Jen jsem chtěl Belle pomoci.“ Koukal na mě a prosil mě v myšlenkách, abych mu odpustil. Najednou do pokoje vtrhla Esmé a začala na mě řvát, abych Emmetta pustil. Esmé většinou poslechnu, provedl jsem tak. Emmett si oddechl, ale pak se otočil pryč a zase někam pelášil. Jen jsem protočil oči a šel zpět do svého pokoje si číst.

Po chvíli jsem z kuchyně slyšel, jak Emmett s někým řeční. Byl jsem zvědavý a šel se podívat dolů. Když jsem dorazil na schody, zastavil jsem se. Před Emmetem stála Bella. V ruce držela pánvičku a napřahovala se. Bouchla vší silou Emmetta a pánvička se mu umístila okolo krku. Celá situace mi připadala velmi vtipná. Jenže pak se Bella podívala na schodiště. Čekal jsem, kdy jí zčernají oči, ale ono nic. Prošla kolem mě na schodech a odešla do svého pokoje. Měl jsem velkou radost, a kdybych věděl, že to tím nepokazím, běžel bych za ní do pokoje a objal ji. Rozhodl jsem se to radši neriskovat.

Bohužel druhý den ráno Bella odjela domů ke své rodině a já neměl čas si s ní promluvit. Chtěl jsem ji poznat. V neděli podvečer jsem se procházel lesem a narazil na ni. Netušil jsem, co tam dělala, ale vypadala velmi zamyšleně. První jsem přemýšlel nad tím, že radši zmizím. Neodolal jsem a rozhodl jsem se využít situace. Má touha poznat ji byla veliká.

Nepolíbená - 17. kapitola

Edward, Bella a sexuální výchova!

17. Kapitola

„Teď máme biologii. Budeme brát rozmnožování, tak snad to přežijeme ve zdraví,“ uchichtnul se na můj účet a já měla chuť utéct domů. Jenže Edward mě nenechal a odtáhl mě do třídy. Snad tu hodinu všichni přežijeme ve zdraví.



S Edwardem jsme se posadili do zadní lavice. Byla jsem velmi nervózní. Furt jsem přemýšlela, jak bych utekla, ale tentokrát jsem si připadala, jako kdyby mi Edward četl myšlenky. Hlídal mě a nespouštěl mě z očí. Trochu jsem na něj začínala být naštvaná. Všiml si toho a místo, aby se na mě zatvářil omluvně, vykouzlil na tváři ten jeho neodolatelný úsměv. Úplně mě tím odzbrojil. Můj tep se zrychlil a tváře začínaly nabírat červeňoučký odstín. Když viděl moji reakci, jen se spokojeně usmál a nahnul se ke mně.

„A já myslel, že takový vliv už na tebe mít nebudu, když jsi mě viděla, jak mě bůh stvořil,“ pošeptal mi do ucha. Pokud se můj puls mohl ještě zrychlit, tak při té vzpomínce mi vylítl úplně. Edward se bavil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě provokativně. Měla jsem chuť mu utrhnout hlavu. Proč mi tohle dělal? Jako kdyby zjišťoval, co se mnou dělá. Chtěla jsem rozhovor s ním ukončit.

„Nemíníš se mnou teď probírat tvou nahotu, že?“ Chtěla jsem ho tím uzemnit. Jenže jsem si nedávala pozor na hlasitost svého hlasu a polovina lavic se otočila směrem k nám. Díky bohu dorazil učitel a naše konverzace prozatím skončila.

S učitelem přišla do třídy i nějaká postarší žena. Představila se jako paní Smithová a na úvod řekla, že pustí video. Pustila připravené zařízení. Nahrávka nebyla nejnovější, nebyla kvalitní jako nynější nahrávky. Ale i tak, když nad tím přemýšlím, tak zase ta kazeta moc stará být nemohla. Mohlo jí být asi deset let. Je zajímavé, jak moc rychle se technologie vyvíjí. Na mysl mi vytanuly vzpomínky na setkání s první technologií. První černobílé fotografie a film. Největší zlomová doba přišla s počítači. Takového času, co jsem strávila u prvního domácího počítače a hrála hada a teď? Nyní se všechno předělává do 3D obrazu a lidé za chvíli nebudou muset vstát ani z postele, aby něco zažili. Byla jsem tolik zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že se třída zhasla. Nevím, po jak dlouhé době jsem se vrátila do reality, ale na obrazovce už běžel film.

Film byl o dívce a chlapci. Potkali se na diskotéce. Z diskotéky časem odešli a někde venku se spolu pomilovali. Říkala jsem si, že jestli bude hodina pouze o tomto filmu, všichni hodinu přežijí ve zdraví. Edward vedle nehnutě seděl a zíral z okna ven. Připadal mi také myšlenkami úplně někde jinde. Film najednou skončil a ve třídě se rozsvítilo. Paní Smithová se nás ptala, jestli máme k filmu nějaké otázky. Nikdo ze třídy se neozval, proto pokračovala další otázkou:

„Teď si probereme základní typy antikoncepce. Kdo mi řekne, jaké dva druhy se nejčastěji využívají?“ Na otázku paní Smithové nikdo nechtěl odpovědět, tak se podívala tázavě na Mike Newtona. Ten začal koktat a pak nakonec ze sebe s otazníkem v hlase vyklopil:

„Ko-ko-kondom?“

„Ano, správně. To je jedna z možností.“ Došla ke katedře a zpod katedry vytáhla krabici, z které vzala rozbalený kondom. Třída ztuhla a čekala, co bude dál. Vytáhla ho pouze ukázkově a položila ho na katedru. Pak se znova rozešla směr třída a v ruce držela malou krabičku s tabletkami.

„Kdo mi řekne ten druhý typ antikoncepce?“ zeptala se paní Smithová. Rozhlížela se po třídě a rentgenovala každého, kdo by mohl něco vědět. O dvě lavice před námi seděla dívka a ta se trochu v lavici kroutila. Paní Smithová se na ni podívala a dívka odpověděla:

„Antikoncepční prášky.“

„Správně, slečno,“ odpověděla jí a předvedla třídě krabičku s tabletkami. Ale tím paní Smithová nekončila. Otočila se na učitele a ten hned věděl, co má dělat. Na to jsem slyšela jen Edwardův povzdech.

„To nemyslí vážně.“ Vypadal trochu frustrovaně. Skoro, jako kdyby litoval, že nás radši neodvedl domů. Trochu mě tím vyděsil, ale radši jsem se snažila být v klidu.

Učitel vytáhl krabici a začal rozdávat do každé lavice jeden banán. Za ním šla paní Smithová a rozdávala do lavice po dvou kondomech. Když jsem viděla celou situaci, začínala jsem trochu panikařit. Nejenže jsem už Edwarda viděla nahého, ale třešničkou na dortu se mi stane, že s ním na banán budu navlíkat kondom. Nevím, komu z nás celá situace byla trapnější, ale nadšení jsme z ní nebyli.

Když paní Smithová s učitelem rozdali vše potřebné, ujala se ukázky. Kondom rozbalila a bez problému ho navlékla na banán. Bylo vidět, jak to má naučené. Asi byla hodně zkušená. Ukázku dokončila, a pak vyzvala nás, abychom ukázku opakovali. Edward, jako správný gentleman, podal první banán mně se slovy:

„Dáma má přednost.“ Jen jsem si povzdechla. Vzala zabalený kondom do ruky a překvapivě ho jednoduše otevřela, pak jsem ho vzala do pravé ruky a do levé vzala banán. Snažila jsem se kondom nasadit na banán, ale nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo. Edward se na celou situaci díval a nevydržel čekat.

„Můžu ti ho podržet?“ Jeho nabídku jsem přijala s poznámkou.

„Stejně v té situaci jsou dva.“ Edward se mé poznámce jen uchichtnul. Díky jeho pomoci se mi kondom podařil nasadit. Pak jsem kondom sundala a nechala banán Edwardovi se slovy:

„Chceš ho taky podržet nebo to zvládneš sám?“ Ani jsem si neuvědomila, jak to blbě vyznělo, dokud Edward nevyprsknul smíchy. Učitel se na Edwarda podíval vražedným pohledem a Edward zmlkl. Bylo mi naprosto trapně a radši jsem se zasunula do lavice. Edward elegantně nasadil kondom na banán a pak ho sundal. Byla to pro něj hračka. Musela jsem se mu trochu pomstít.

„To by mě zajímalo, jestli ti to půjde tak lehce i před akcí.“ Edward se na mě vyděšeně podíval a polkl. Jeho reakce mě pobavila a já se začala smát. Naštěstí zazvonilo a my jsme si mohli oddychnout. Dneska jsme přežili.

Dorazili jsme do jídelny a už z dálky na nás řval Emmett.

„Jak jste si užili sexuální výchovu?“ ptal se nás se smíchem. Radši jsme se snažili dělat nenápadné a zapluli ke stolu. Bohužel Emmett byl dneska v ráži.

„Co dalšího zajímavého jsem dneska ještě slyšel? Ale už vím! Edwarde, ty máš holku!“ Měla jsem chuť Emmetta zabít. Naštěstí se situace ujala Rose.

„Jestli, Emmette, ještě cekneš a Bella pak pozabíjí školu, rozvedu se s tebou.“ Emmett se vyděšeně podíval a radši zmlkl. Zbytek dne proběhl v pořádku. Jen doma nás čekalo malé překvapení.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 13. kapitola

Každému bychom měli dát šanci. 

13. kapitola

Byla jsem nervózní. Věděla jsem, jaká je to pro mě výzva, a proto jsem o to více zmatkovala.

„Megan, uklidni se,“ přikazovala mi Annie. „Jsou to jen muži. S tím si určitě poradíš.“

„No jednoho jsem zmákla, ale víc najednou… To asi nebude tak jednoduché.“ A Annie se začala nezřízeně smát. „No, tááák. Víš, jak jsem to myslela. Jsi jako malé dítě,“ kárala jsem ji.

„Promiň.“

„Jdeme. Ať vidí, že jsem alespoň dochvilná,“ sebrala jsem se a šla bojovat.

…

Byli tam nastoupení. Prohlíželi si mě a v jejich obličejích jsem uviděla znechucení a opovržení. U některých jsem nechápala, proč tam tedy vůbec stojí, ale své myšlenky jsem si raději nechala pro sebe. Nechtěla jsem, aby můj postoj vůči nim je více odrazoval. Rozhlédla jsem se po všech a rozhodla se na to jít jednoduše:

„Někteří z vás v několika posledních dnech asi zaznamenali, že jsem Megan,“ odmlčela jsem se na chvíli a znova se pohledem ujistila, že poslouchají a nedělají si ze mě šoufky už teď. Asi mě to stejně jednou nemine, proto jsem se rozhodla položit jim jednu z nejklíčovějších otázek: „Začneme jednou jednoduchou otázku. Proč tu všichni jsme?“ položila jsem otázku a čekala na odpověď. Nakonec se ozval jeden menšího vzrůstu:

„No, protože nás sem nahnal král,“ vytasil na mě a já věděla, že jsem pochybila. Rozhodla jsem se udělat úskočný krok. Jak jsem zatraceně mohla být tak naivní a myslet si, že dorazili dobrovolně? Musela jsem se pořádně předvést a ukázat, co umím, a zároveň jim dát svobodnou volbu. „Takže to uděláme následovně. V další hodině ukážeme všichni, co dovedeme, a pak se můžete rozhodnout, jestli dále se mnou budete chtít trénovat a pokusit se stát novou gardou nebo ne. Nechám to na každém z vás.“ Po mém úvodním proslovu jsem se podívala po všech a dřív než stihli nějak protestovat, zavelela jsem:

„Je vás tu podle všeho dvacet. A ráda bych vás všechny otestovala, co umíte. Seřaďte se mi, prosím, všichni jeden po druhém na bojišti, abych zjistila, jak na tom jste. Poprosila jsem pár léčitelů, aby nám udělaly štíty,“ oznámila jsem jim a vydala se směr bojiště. Nechtěla jsem poslouchat žádné udivené otázky, z toho důvodu jsem raději žádné námitky nevnímala a pokračovala dál. Postavila jsem se doprostřed bojiště a nechala okolo sebe vystavit štíty. Podívala se za sebe a sledovala vykulené obličeje.

„Tak kdo bude první?“ vyzívala jsem je.

„Jacku běž. Jsi nejsilnější z nás. Ať to máme rychle za sebou,“ rejpl si někdo a já raději dělala, že je neslyším. Z řady vystrkali hnědovlasého mladého kluka, který vystupoval poměrně stydlivě a nejistě. Vypadal až moc mladě, ale chtěla jsem mu i přesto dát šanci, ačkoliv jsem věděla, že ho do gardy nebudu moc umístit, protože je omezená věkem. Postavil se naproti mně a začal se soustředit. Během chvíle jsem cítila první náraz do mého štítu, který jsem vytvořila, abych souboj s ním neprohrála. Lehce jsem na něj zaútočila a jeho štíty se úplně rozpadly. Trochu zazmatkoval, a kdyby neměl jistící štíty od léčitelů, zranila bych ho, a podle všeho si toho byl vědom.

Trochu na tom všem mě děsilo, že jeho považovali za nejlepšího z nich. Copak mi to tu Samuel nechal? Jack ustoupil z bojiště a místo něj se připravil velikánský chlap jak hora. Vypadal poměrně nemotorně. A boj začal na novo bez jediného slova.

Netrvalo to dlouho a na řadu přišel další bojovník.

…

Během chvilky jsem všechny vyzkoušela. Chyběl jim pořádný trénink a většině z nich i síla. Připadalo mi, že král si ze mě dělal srandu. Bylo to, jako by mi sem naschvál poslal nejslabší bojovníky, které znal. Došla jsem k Annie a napila se.

„Je to bledé, že?“ zeptala se mě.

„Hmm.“

„Co s tím budeš dělat?“ Povzdechla jsem si a měla dvě volby. Buď jsem mohla výzvu vzdát či se pokusit o nemožné. A já se potřebovala odreagovat.

„Uděláme s nimi, co se dá. Případně se aspoň něco přiučí,“ svěřila jsem jí. Potom jsem se otočila na skupinu a všechny si poctivě prohlédla. Byli vyčerpaní a nevypadali, že by dnes v tréninku mohli pokračovat.

„Takže,“ začala jsem pomalu, “změřili jsme si síly a teď je rozhodnutí na vás, zda se stanete členy gardy.“

„A to nás chcete po tom, co jsme předvedli?“ zeptal se zrzavý mladík nechápavě.

„Nejde o to, jakými bojovníky jste teď. Ale o to, jaké máte ambice. Nepotřebuju silné cvičené muže. Potřebuji lidi, kteří mi budou ochotní naslouchat. A za to se vám pokusím pomoci, aby se z vás stali lepší kouzelníci, léčitelé či bojovníci. Nebudu stavět obyčejnou bojovou gardu, jako tu má můj manžel. Já se pokusím o to vytvořit spíše tým kouzelníků, kteří budou vynikat tím, že dokáží vložit do popředí svoje schopnosti,“ vysvětlila jsem jim a potom umlkla a sledovala, jak se rozmýšlí.

„Já tím nic neztratím,“ ozval se Jack. „Jsem mladý a nikde mě zatím nechtějí, protože jsem ještě nedokončil základní vzdělání.“

"A překousneš, že tě povede žena?“

„Záleží na tom, co mi nabídnete.“ Byla jsem potěšená, že ten kluk je chytřejší, než vypadá.

„Zapojím tě do tréninku, ale nebude tě moci pustit oficiálně do případného boje,“ přiznala jsem mu barvu. Sledovala jsem jeho obličej, dokud se neusmál.

„To mi bude vyhovovat. Lepší než dělat blbosti na ulici a mít z toho problémy. Ale uvědomte si, že mi některé základní znalosti budou stále chybět.“

„S tím budu počítat. Stejně spoustu věcí z počátku osvěžíme.“ Potom jsem se podívala na ostatní a snažila se vyčíst z jejich obličejů, jak se rozhodnou oni. „A co vy?“ otočila jsem se na ně. Ten zrzavý z nich se trochu ošil a vyjádřil se:

„Můžeme vám to, výsosti, říci zítra?“ zjišťoval a mě došlo, že všichni váhají. Bylo jim jasné, že jsem lepší než oni, ale jejich postavení vůči nim ve společnosti by se mohlo ohromně zhoršit. Netušila jsem, jak na tom jsou normálně, proto jsem udělala zase trochu krok zpět.

„Chápu vás. Uděláme to následovně. Ti, kteří chtějí se mnou začít trénovat, zítra se sem dostaví ve stejný čas jako dnes. Jacku, trénink bude, i kdybys dorazil sám,“ slíbila jsem mu a s tím se otočila a vydala se do vlastních komnat. Annie byla po mém boku a kousala si ret. Něco mi chtěla, proto jsem se zastavila a otočila se na ni:

„Co chceš?“ Annie sklopila oči k zemi.

„Mohla bych se k tréninku připojit také? Podle toho, co jsi říkala, nebudete jen bojovat, ale i léčit. A já se potřebuji zlepšit. Od místních léčitelů se toho moc už nenaučím.“ Změřila jsem si ji pohledem a uvážila všechny okolnosti.

„Dobře, ale jestli si myslíš, že tě budu šetřit, mýlíš se.“

„Nic jiného bych od tebe ani nečekala,“ prohodila trochu opovržlivě a mě nezbývalo, než se smát.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 12. kapitola

Když vás láska opouští, připravte se na to, že sedět doma na zadku nemůžete. Jinak se z toho všeho zblázníte.  

12. kapitola

Ležela jsem v jeho náruči a užívala si každý moment v jeho přítomnosti. On spal, já nespala. Nechtěla jsem, aby odjížděl. Chtěla jsem, abychom pokračovali v tom, co jsme začali. Jenže jsem nebyla v pozici, kdy mi něco takového mělo být dopřáno. Musela jsem ho propustit v zájmu celého království. Znova jsem zavrtala svůj nos do skuliny mezi jeho ramenem a krkem a cítila se naprosto báječně. Ale ještě lépe mi bylo, když jsem vnímala, jak mě jeho ruka víc objala a já ho zase nechtěla pustit. Bojovala jsem sama se sebou. Prostě jsem po dlouhé době někam patřila – k němu.

Venku začínalo svítat a já věděla, že se náš čas chvílí ke konci. Zavrtala jsem se ještě víc do jeho náruče a cítila, jak se jeho hrudník otřásá smíchem. Probudila jsem ho. „Rozhodla ses, že mě nepustíš?“

Zvedla jsem trochu překvapeně hlavu a zahleděla jsem se mu do očí. Ale chvilku potom jsem bez váhání zase zabodla svou hlavu do jeho hrudníku a začala se chovat jako malé dítě: „Přesně,“ zamumlala jsem mu do kůže a nechala ho, ať se baví

„Víš, že to k ničemu nebude.“

„A nemůžu jet s tebou?“

„Víš, že to nejde.“

„Ale…“

„Megan, žádné ale… V tomto království prostě bývají ženy u plotny a léčitelkami. Smiř se s tím,“ odporoval mi.

„Ale já nejsem odsud.“

„Já vím.“

„Ale pořád to nikdo nebere v potaz.“

„Protože si v menšině, a proto by ses měla přizpůsobit.“ Ačkoliv se se mnou dohadoval, viděla jsem, jak mu něco v hlavě šrotuje, ale nechala jsem to být a v našem dohadování pokračovala.

„Měla, ale nemusím,“ pokoušela jsem ho.

„Vím, že nemusíš. Ale já bych byl rád, kdybys tu v bezpečí zůstala, ačkoliv vím, že s mečem, a kouzly to umíš lépe, než kdokoliv z mé gardy.“

„Lichotíš mi sice, ale to je mi tady k ničemu.“ A s tím jsem se položila vedle něj do postele. Povzdechl si mému chování a utěšoval mě:

„Budu ti moc vděčný, když se tu budeš starat o můj domov,“ prosil mě a dával mi tím úkol navždy. Tentokrát jsem si povzdechla já, na tohle jsem mu už neměla, co říct. Dal mi pusu.

„Jsi šikovná. Určitě to tu na těch pár týdnů zmákneš za jedna.“ A já věděla, že mi nic jiného nezbývá. Potom se zvedl a začal se strojit. Bylo na čase se připravit na pořádné loučení.

…

Stála jsem na nádvoří a sledovala, jak se sjednocuje garda. Už chyběl jen jediný muž - můj manžel. Ten se najednou objevil ve dveřích. Ještě jsem se snažila na něj hodit prosebný výraz, aby nejezdil, ale jen se tomu lehce pousmál a zavrtěl hlavou. Pozdravil se se všemi a začalo loučení. Ten, kdo někoho měl, byl tam s ním.

„Nechceš ho pustit,“ konstatovala Annie za mými zády.

„A divíš se mi?“

„Vůbec ne.“

„Annie? Chci něco udělat. Podpoříš mě?“

„Záleží na tom, co to bude.“

„Jen takové malé ochranné kouzlo. Trochu mě vyčerpá, a pak budu potřebovat, aby si mi pomohla do ložnice,“ vysvětlila jsem.

„Dobře.“

Samuel se rozloučil s králem a královnou, přistoupil k Annie. „Pomáhej jí,“ dal jí za úkol a nakonec se otočil na mě.

„Máš v plánu mě začarovat, abych nikam nemohl jet?“ začal zvesela, ačkoliv situace si žádala úplně něco jiného.

„Používat magii budu, ale pro tvoji ochranu,“ odpověděla jsem mu naprosto vážně. Jenže on trochu zvážněl: „Není kouzlo, které by mě mohlo na dálku díky tobě ochraňovat,“ poučoval mě.

„Jako bys nevěděl, že já obyčejná kouzla nepoužívám.“ A s tím jsem se k němu naklonila a začala ho líbat. Zároveň jsem ve své hlavě začala přeříkávat slova:

Nikdy jsem Vás o nic nežádala,

a poctivě vám pomáhala.



Dostala jsem sice od vás dar,

ale kdybych se nesnažila, přišel by na zmar.



Hlídat ho na dálku nemohu,

a slibovat nic mu nebudu.



Jen o jedno vás prosím.

Dejte mi na něj pozor.

Ať má nějaký dozor.



A s těmi slovy jsem posílala energii do svého okolí. Spojila jsem se s každou květinou, stromem či plevelem. Nechtěla jsem nic opomenout, občas byste se divili, jak moc síly takový plevel má. Občas je rychlejší než stromy. Prostě plevel je super drbna. Ale teď se vrátíme zpět. Cítila jsem, jak příroda si ode mě bere energii a slábnu. Ukončila jsem náš polibek a stěží se držela na nohou. Samuel si toho všiml a přidržoval mě. „Cos to vyvedla?“

„Nic, co by mi nějak na déle ublížilo.“

„Víš, že obranná kouzla na dálku nefungují.“

„Vím…“

„Tak proč se vyčerpáváš?“ Pokrčila jsem na jeho otázku rameny.

„Jen něco zkouším.“ Zakroutil nechápavě hlavou a vzal mě do náruče. Viděla jsem na něm, že se o mě strachuje, ale já tušila, že by to mělo být naopak.

„Ještě ji odnesu a pojedeme,“ oznámil gardě a s tím mě odnesl. Annie nás následovala. Uložil mě do postele. Dal mi ještě jeden polibek a vydal se na cestu. Z posledních sil jsem se dívala, jak odchází a pevně doufala, že to nebude naposled. Pak jsem vyčerpaně zavřela oči a nechala se unášet v říši snů.

…

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale v komnatě jsem se probudila samotná - dle očekávání. Oblékla jsem se a vyrazila do útrob hradu. Došla jsem do jídelny a překvapivě jsem zjistila, že je čas oběda. Nikdo nekomentoval můj příchod. Věděli, jak dlouho člověk může spát po vyčerpávajícím kouzlu. Když jsem dosnídala, poprosil mě král, abych se dostavila do jeho komnaty. Netušila jsem, co po mě chce, ale poslušně jsem dorazila.

„Megan, byl bych moc rád, kdybyste se ujala výcviku našich vojáků,“ začal pomalu a já překvapeně valila oči. Dřív než jsem stihla jakkoli reagovat pokračoval:“ Vím, že není obvyklé, aby žena u nás učila muže, jak bojovat, ale navrhl to Samuel a na jeho doporučení beru ohled,“ vysvětlil. „Ale ulehčovat vám situaci nebudu. Je na vás pokud se prosadíte a sestavíte gardu ze zbytků, co tu zbylo. A jak je donutíte, aby vás poslouchali, je také vaše věc.“ Byla jsem trochu překvapená tím vším, ale ocenila jsem, jak moc jednoduše můj drahý vymyslel, zaměstnat moji hlavu. Musel tušit, že se mnou pošijí všichni čerti mezitím, co bude pryč.

„Ráda se pokusím o sestavení další gardy.“ Přijímala jsem výzvu.

„Samuel měl pravdu, když tvrdil, že vás na nějakou dobu tento úkol zaměstná,“ okomentoval král tak trochu sám pro sebe a bylo na něm vidět, že si trochu odfrknul, že mě bude mít z krku. Potom se na chvíli odmlčel. „Pokuste se nikomu neublížit,“ dodal a já s přiťouchlým výrazem vstoupila do víru dění. Ale nejprve jsem musela vymyslet pár věcí – jak se mezi všemi prosadit? A jak je vůbec zaujmout natolik, abych se stala jejich vůdkyní? To byli v tomto království celkem velmi zapeklité problémy. Jako bych už teď všechny slyšela: „Žena není od boje, ale od léčení.“ Jenže já ten stereotyp překonám!