Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 12. kapitola

Když vás láska opouští, připravte se na to, že sedět doma na zadku nemůžete. Jinak se z toho všeho zblázníte.  

12. kapitola

Ležela jsem v jeho náruči a užívala si každý moment v jeho přítomnosti. On spal, já nespala. Nechtěla jsem, aby odjížděl. Chtěla jsem, abychom pokračovali v tom, co jsme začali. Jenže jsem nebyla v pozici, kdy mi něco takového mělo být dopřáno. Musela jsem ho propustit v zájmu celého království. Znova jsem zavrtala svůj nos do skuliny mezi jeho ramenem a krkem a cítila se naprosto báječně. Ale ještě lépe mi bylo, když jsem vnímala, jak mě jeho ruka víc objala a já ho zase nechtěla pustit. Bojovala jsem sama se sebou. Prostě jsem po dlouhé době někam patřila – k němu.

Venku začínalo svítat a já věděla, že se náš čas chvílí ke konci. Zavrtala jsem se ještě víc do jeho náruče a cítila, jak se jeho hrudník otřásá smíchem. Probudila jsem ho. „Rozhodla ses, že mě nepustíš?“

Zvedla jsem trochu překvapeně hlavu a zahleděla jsem se mu do očí. Ale chvilku potom jsem bez váhání zase zabodla svou hlavu do jeho hrudníku a začala se chovat jako malé dítě: „Přesně,“ zamumlala jsem mu do kůže a nechala ho, ať se baví

„Víš, že to k ničemu nebude.“

„A nemůžu jet s tebou?“

„Víš, že to nejde.“

„Ale…“

„Megan, žádné ale… V tomto království prostě bývají ženy u plotny a léčitelkami. Smiř se s tím,“ odporoval mi.

„Ale já nejsem odsud.“

„Já vím.“

„Ale pořád to nikdo nebere v potaz.“

„Protože si v menšině, a proto by ses měla přizpůsobit.“ Ačkoliv se se mnou dohadoval, viděla jsem, jak mu něco v hlavě šrotuje, ale nechala jsem to být a v našem dohadování pokračovala.

„Měla, ale nemusím,“ pokoušela jsem ho.

„Vím, že nemusíš. Ale já bych byl rád, kdybys tu v bezpečí zůstala, ačkoliv vím, že s mečem, a kouzly to umíš lépe, než kdokoliv z mé gardy.“

„Lichotíš mi sice, ale to je mi tady k ničemu.“ A s tím jsem se položila vedle něj do postele. Povzdechl si mému chování a utěšoval mě:

„Budu ti moc vděčný, když se tu budeš starat o můj domov,“ prosil mě a dával mi tím úkol navždy. Tentokrát jsem si povzdechla já, na tohle jsem mu už neměla, co říct. Dal mi pusu.

„Jsi šikovná. Určitě to tu na těch pár týdnů zmákneš za jedna.“ A já věděla, že mi nic jiného nezbývá. Potom se zvedl a začal se strojit. Bylo na čase se připravit na pořádné loučení.

…

Stála jsem na nádvoří a sledovala, jak se sjednocuje garda. Už chyběl jen jediný muž - můj manžel. Ten se najednou objevil ve dveřích. Ještě jsem se snažila na něj hodit prosebný výraz, aby nejezdil, ale jen se tomu lehce pousmál a zavrtěl hlavou. Pozdravil se se všemi a začalo loučení. Ten, kdo někoho měl, byl tam s ním.

„Nechceš ho pustit,“ konstatovala Annie za mými zády.

„A divíš se mi?“

„Vůbec ne.“

„Annie? Chci něco udělat. Podpoříš mě?“

„Záleží na tom, co to bude.“

„Jen takové malé ochranné kouzlo. Trochu mě vyčerpá, a pak budu potřebovat, aby si mi pomohla do ložnice,“ vysvětlila jsem.

„Dobře.“

Samuel se rozloučil s králem a královnou, přistoupil k Annie. „Pomáhej jí,“ dal jí za úkol a nakonec se otočil na mě.

„Máš v plánu mě začarovat, abych nikam nemohl jet?“ začal zvesela, ačkoliv situace si žádala úplně něco jiného.

„Používat magii budu, ale pro tvoji ochranu,“ odpověděla jsem mu naprosto vážně. Jenže on trochu zvážněl: „Není kouzlo, které by mě mohlo na dálku díky tobě ochraňovat,“ poučoval mě.

„Jako bys nevěděl, že já obyčejná kouzla nepoužívám.“ A s tím jsem se k němu naklonila a začala ho líbat. Zároveň jsem ve své hlavě začala přeříkávat slova:

Nikdy jsem Vás o nic nežádala,

a poctivě vám pomáhala.



Dostala jsem sice od vás dar,

ale kdybych se nesnažila, přišel by na zmar.



Hlídat ho na dálku nemohu,

a slibovat nic mu nebudu.



Jen o jedno vás prosím.

Dejte mi na něj pozor.

Ať má nějaký dozor.



A s těmi slovy jsem posílala energii do svého okolí. Spojila jsem se s každou květinou, stromem či plevelem. Nechtěla jsem nic opomenout, občas byste se divili, jak moc síly takový plevel má. Občas je rychlejší než stromy. Prostě plevel je super drbna. Ale teď se vrátíme zpět. Cítila jsem, jak příroda si ode mě bere energii a slábnu. Ukončila jsem náš polibek a stěží se držela na nohou. Samuel si toho všiml a přidržoval mě. „Cos to vyvedla?“

„Nic, co by mi nějak na déle ublížilo.“

„Víš, že obranná kouzla na dálku nefungují.“

„Vím…“

„Tak proč se vyčerpáváš?“ Pokrčila jsem na jeho otázku rameny.

„Jen něco zkouším.“ Zakroutil nechápavě hlavou a vzal mě do náruče. Viděla jsem na něm, že se o mě strachuje, ale já tušila, že by to mělo být naopak.

„Ještě ji odnesu a pojedeme,“ oznámil gardě a s tím mě odnesl. Annie nás následovala. Uložil mě do postele. Dal mi ještě jeden polibek a vydal se na cestu. Z posledních sil jsem se dívala, jak odchází a pevně doufala, že to nebude naposled. Pak jsem vyčerpaně zavřela oči a nechala se unášet v říši snů.

…

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale v komnatě jsem se probudila samotná - dle očekávání. Oblékla jsem se a vyrazila do útrob hradu. Došla jsem do jídelny a překvapivě jsem zjistila, že je čas oběda. Nikdo nekomentoval můj příchod. Věděli, jak dlouho člověk může spát po vyčerpávajícím kouzlu. Když jsem dosnídala, poprosil mě král, abych se dostavila do jeho komnaty. Netušila jsem, co po mě chce, ale poslušně jsem dorazila.

„Megan, byl bych moc rád, kdybyste se ujala výcviku našich vojáků,“ začal pomalu a já překvapeně valila oči. Dřív než jsem stihla jakkoli reagovat pokračoval:“ Vím, že není obvyklé, aby žena u nás učila muže, jak bojovat, ale navrhl to Samuel a na jeho doporučení beru ohled,“ vysvětlil. „Ale ulehčovat vám situaci nebudu. Je na vás pokud se prosadíte a sestavíte gardu ze zbytků, co tu zbylo. A jak je donutíte, aby vás poslouchali, je také vaše věc.“ Byla jsem trochu překvapená tím vším, ale ocenila jsem, jak moc jednoduše můj drahý vymyslel, zaměstnat moji hlavu. Musel tušit, že se mnou pošijí všichni čerti mezitím, co bude pryč.

„Ráda se pokusím o sestavení další gardy.“ Přijímala jsem výzvu.

„Samuel měl pravdu, když tvrdil, že vás na nějakou dobu tento úkol zaměstná,“ okomentoval král tak trochu sám pro sebe a bylo na něm vidět, že si trochu odfrknul, že mě bude mít z krku. Potom se na chvíli odmlčel. „Pokuste se nikomu neublížit,“ dodal a já s přiťouchlým výrazem vstoupila do víru dění. Ale nejprve jsem musela vymyslet pár věcí – jak se mezi všemi prosadit? A jak je vůbec zaujmout natolik, abych se stala jejich vůdkyní? To byli v tomto království celkem velmi zapeklité problémy. Jako bych už teď všechny slyšela: „Žena není od boje, ale od léčení.“ Jenže já ten stereotyp překonám!