Ode dne, kdy jsem se poprvé setkal s Bellou, jsem na ni nemohl přestat myslet. Naprosto si mě získala. Nevadilo by mi umřít její rukou. Asi vám budu připadat jako blázen, ale pokud mám někdy umřít, tak bych si přál, aby to bylo její rukou. Vůbec nevím, co se to se mnou v poslední době děje. Jsem naprosto mimo a Jasper kolem mě chodí a pořád se na mě blbě culí. Asi s ním budu muset probrat, všechny mé pocity. On asi ví, když se na mě pořád usmívá.
Prozatím jsem to nechal být a šel se připravit na další setkání s Bellou. Dnes se máme setkat po dvacáté páté a ona mě chce pořád zabít. Je to zvláštní, jako kdybychom se vražedně přitahovali. Já bych si ji nejradši dal k večeři a ona by mě nejradši slupla jako jahodu na dortu. Mé ovládání se velmi zlepšilo a jsem si jist, že Belle neublížím. Jenže její ovládání stojí za pytel. Když mě bude pořád chtít zabít, nikdy ji nebudu moct poznat a porovnat s tím, jak si ji představuji ve svých myšlenkách. Připadá mi jako anděl.
Mířil jsem si to ke Carlisleovi do pracovny a otevřel dveře. Zahlédl jsem, jak se Bella soustředí. Nekoukal jsem naschvál na ni, abych jí celou situaci ulehčil. Nic se dlouhou chvíli nedělo. Téměř jsem začal jásat, že to konečně zvládla, dokud jsem nepohlédl vzhůru, přímo Belle do očí. A to byla chyba. Její oči začaly černat. Celou situaci pozoroval Carlisle s Jasperem. Carlisle na Jaspera kývnul a ten Belle v mžiku zlomil vaz. Už zase se ozvalo hlasité „křup“. Jak já ten zvuk nenáviděl. Trhal mi srdce. Velmi špatně jsem nesl, když jsem musel hledět na to, jak se Belle ubližuje, ale jak to řekl Carlisle:
„Je to nutné.“
Vzal jsem Bellu do náručí a odnesl ji do pokoje. Položil jsem ji na postel a čekal, až se začne uzdravovat. Chvíle, které jsem s ní mohl trávit bez toho, aby mi hrozilo smrtelné nebezpečí, byly, když se uzdravovala, a když spala. Moc rád jsem ji pozoroval a nemohl se na ni vynadívat. Byla prostě nádherná. Po několika hodinách jsem zpozorněl a radši se sebral do svého pokoje. Začala se probouzet. Slyšel jsem, jak si povzdechla a posadila se na postel. K jejím dveřím se hnala Alice a zaťukala na ně. Bella ji poslala pryč. Bylo mi jí líto, ale prý už jí víc, než jí pomáhám, pomáhat nemohu. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, tak jsem se šel osprchovat. Moje nálada byla pod psa a potřeboval jsem si ji trochu vylepšit, a jak jsem se sprchoval, přišla mi na mysl písnička „Don’t worry be happy“. Vylezl jsem ze sprchy a začal se utírat. Stále si zpívajíc tu hroznou písničku, aby mi bylo líp. Do rytmu jsem k tomu vrtěl zadkem. Ještěže mě nikdo nevidí, pomyslel jsem si.
Najednou jsem za svými zády uslyšel bít srdce. Velmi blízko, otočil jsem se. Přede mnou stála Bella s otevřenou pusou a vedle ní Emmett. Nevěděl jsem, co se děje a než jsem stihl zareagovat správně, tak jsem se Belle předvedl v celé své kráse. Viděl jsem, jak si najednou uvědomila, kde stojí. První se začala červenat, a pak jí začaly černat oči. V tu chvílí ji vzal Emmett do náruče a běžel s ní někam pryč. Dál jsem stál v koupelně jako solnej sloup a snažil jsem se dát v hlavě dohromady, co to všechno mělo znamenat. Vyšel jsem z koupelny, oblékl se a vyšel do obýváku. Měl jsem v plánu si na Emmetta počkat.
Během chvilky se v obýváku objevil. Vzal jsem ho pod krkem a vyzvedl ho do vzduchu. S vrčením jsem na něj z pusy vypustil otázku, na kterou jsem chtěl slyšet vysvětlení.
„Co to mělo znamenat?“ Emmett byl z mého chování trochu vykolejený, ale i tak mi odpověděl.
„To víš, říkal jsem si, že s tím Belliným léčením musíme trochu hnout. Tak jsem chtěl vyzkoušet, jestli by třeba nefungovalo tohle. Nic jiného mě nenapadlo. Jen jsem chtěl Belle pomoci.“ Koukal na mě a prosil mě v myšlenkách, abych mu odpustil. Najednou do pokoje vtrhla Esmé a začala na mě řvát, abych Emmetta pustil. Esmé většinou poslechnu, provedl jsem tak. Emmett si oddechl, ale pak se otočil pryč a zase někam pelášil. Jen jsem protočil oči a šel zpět do svého pokoje si číst.
Po chvíli jsem z kuchyně slyšel, jak Emmett s někým řeční. Byl jsem zvědavý a šel se podívat dolů. Když jsem dorazil na schody, zastavil jsem se. Před Emmetem stála Bella. V ruce držela pánvičku a napřahovala se. Bouchla vší silou Emmetta a pánvička se mu umístila okolo krku. Celá situace mi připadala velmi vtipná. Jenže pak se Bella podívala na schodiště. Čekal jsem, kdy jí zčernají oči, ale ono nic. Prošla kolem mě na schodech a odešla do svého pokoje. Měl jsem velkou radost, a kdybych věděl, že to tím nepokazím, běžel bych za ní do pokoje a objal ji. Rozhodl jsem se to radši neriskovat.
Bohužel druhý den ráno Bella odjela domů ke své rodině a já neměl čas si s ní promluvit. Chtěl jsem ji poznat. V neděli podvečer jsem se procházel lesem a narazil na ni. Netušil jsem, co tam dělala, ale vypadala velmi zamyšleně. První jsem přemýšlel nad tím, že radši zmizím. Neodolal jsem a rozhodl jsem se využít situace. Má touha poznat ji byla veliká.
Žádné komentáře:
Okomentovat