Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 8. kapitola

Vzpomínky z Edwardova dětství. 

8. kapitola

Začínalo svítat a já dočítala Edwardův deník číslo jedna. Spíše si v něm zapisoval vzpomínky z lidského života. Protože ho někdy zpočátku Carlisle upozorňoval na to, že jeho lidské vzpomínky budou časem blednout a zapomínat na to kým byl a kdo byla jeho rodina.

Edward zapomenout nechtěl, a proto si většinu vzpomínek poctivě zapsal. Začal od svého dětství, od historek, které si nepamatoval, ale vyprávěla mu je maminka a pokračoval, až po své sny být vojákem a bránit svou vlast.

Nejvíce mě pobavil příběh o tom, jak se snažil v sedmi letech dát pusu malé Phillipsové, protože chtěl být stejný borec jako kluk, který s ním chodil do školy, a podle všeho olíbal všechny holky v sousedství. Proto se rozhodl začít s malou Amélií Phillipsovou, blonďatou kudrnatou kráskou z vedlejšího panství. I když prý podle něj byl krasavec už v té době, tak jeho pokus o políbení neskončil nejlépe. Nafoukanec jeden, někdy mu budu muset srazit hřebínek jako Amélie.

Takže zpátky k příběhu. Amélii se rozhodl dvořit jako správný gentleman devatenáctého století, proto využil svého malířského talentu. Namaloval Amélii s její kamarádkou, která se tenkrát nejraději převlékala za princeznu. Jenže v té době jeho malířské umění nebylo dost okouzlující pro malou holku, jako byla Amélie, a ta mu kresbu hodila na hlavu s tím, že měl radši donést lízátko.

Podle všeho pak utekl s kresbou domů za maminkou a ta ho utěšovala, že je velký malíř. Jenže tento zážitek se na něj podepsal ve dvou věcech a to: od té doby nemá rád blondýnky a maluje jen sám pro sebe, kresby nikomu neukazuje. Zapsala jsem proto si do svého sešítku s poznámkami o Edwardovi jeho preference a z potenciálního seznamu milenek – spolužaček, svobodných, rozvedených a ovdovělých žen do věku padesáti let v celém okrese – jsem vyškrtla 37,6% blonďatých zázraků. Tím se mi výběr zúžil jen na pár stovek dam a slečen. A asi čtyři homosexuály z blízkého okolí, kdyby si náhodou rozmyslel svou orientaci.

S malířským uměním mi ho bylo líto, měchuřinky, protože mi připadalo, že na šest let byl poměrně šikovný malíř. I když v šesti letech bych od kluka uvítala asi taky radši lízátko než kresbu. Jenže to já vědět nemohla. Nepamatuji si, jaká jsem byla v šesti letech. Co já vím. Třeba jsem byla větší mrcha než ta Amélie.

Jenže tím jeho milostné hrátky v dětství skončily a popadla ho mánie vojáčků. Která mne za mlada také popadla, ale při pohledu na muže v uniformách. Jeho mamka Elizabeth z toho nadšená vůbec nebyla, hlavně ne potom, co začala válka. Jeho snem se okamžitě stalo neverbování a bojování za vlast. Byl naprosto neoblomný a nic jiného než vojna a umění boje ho nezajímalo.

Měl takové ty typické vzpomínky kluka, který potají ukradl otci pušku, aby si poprvé mohl vystřelit. Až na to, že Edward ji kradl strýci, který ji měl na kachny, a málem se s ní zranil. Nikdo mu totiž tenkrát neřekl, že když vystřelí, tak že puška má zpětný ráz. Edward prostě zpětný ráz nečekal, a protože stál na hraně hnoje a střílel do dřevěné zdi, na kterou si křídou namaloval terč, tak sletěl přímo do hnoje, kde se zrovna nacházela čerstvá dávka kobylince.

Jeho vzpomínky na mládí byly krásné. Prožil hezké a poměrně klidné dětství. Jeho rodiče ho milovali a snažili se ho podporovat v čemkoliv, co si zamanul, i když z jeho nadšení pro vojnu vůbec nesdíleli. Spíše z tohoto rozhodnutí byli zoufalí.

Nakonec se dostal k tomu, jak onemocněl španělskou chřipkou a k posledním vzpomínkám, jak slyšel maminku, která ho prosila, ať bojuje a nevzdává se. Její tišící slova, uklidňující a hledající způsob, jak synovi pomoci. Podle svých zápisků zřejmě nevěděl, kdy přesně přišel o vědomí, ale další o čem věděl, bylo, že cítil šílenou bolest, prohánějící se jeho tělem, počátek jeho téměř pro něj v ten moment nekonečné cesty bolesti a utrpení. Kdyby mu Carlisle neřekl, jak dlouho se měnil, tak by každému říkal, že k věčnosti se člověk dostává bolestivou věčností a další méně bolestivou věčností jeho život v podobě upíra pokračoval. Deník končí slova:
„A takhle se ze mě stal upír!“

Jakmile jsem deník zabouchla, tak jsem si v hlavě srovnávala každou drobnost, která by mi v budoucnu mohla pomoci, ale i přestože jsem četla všechny události, popisující jeho hlavou, tak jsem vůbec nechápala některé jeho postoje. Co si budeme povídat. Je asi spousta věcí, kterým jako žena neporozumím. Ne nadarmo se říká, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu. To, co by žena udělala tak, by prostě muž udělal jinak. Prostě jsme téměř jiný biologický druh.

Občas nechápu, jak třeba gayové a transvestiti mohou tak dokonale býti jako ženy. Musí se jim asi vyvinout nějaká ženská část mozku, kterou prostě muži nemají. Ještěže nikoho nenapadlo něco takového zkoumat a pak jim tuhle část mozku odoperovávat, a pokud ano, tak je upřímně lituji. Sice je medicína poměrně vyspělá, ale šahat si do hlavy, bych si jen tak nenechala.

Úplně mě překvapilo, kam až mě moje myšlenky dovedly a raději jsem se rozhodla si trochu pospat. Tentokrát se mi o sexy Edwardovi nic nezdálo. Skoro se ani nedivím, když má hlava k němu teď přiřazuje to, jak se máchá v kobylinci. Hm, asi bych si měla poupravit myšlenky ranním šmírováním Edwarda ve sprše.

Vstala jsem a vydala se za ním. Podle předpokladů jsem asi trochu na šmírování jeho zadku zaspala, ale taky bylo na čase si zjistit, co ten ňouma zase provedl. Snad se nesnažil zase někomu radit, a jestli jo, tak doufejme, že mu Alice pomáhala i tentokrát. Byla bych nerada, kdybych musela ještě napravovat patálie, které vyvedl doktor Láska alias Eda lásky odborník.

Nakoukla jsem z obláčku dolů a spatřila Edu ve škole. Měl na sobě sexy tmavě zelený svetr, který podtrhoval jeho oči a tmavě modré kalhoty obepínající mu zadek, tak abychom my pozorovatelky mohly ocenit, jak rytmicky se jeho půlky pohybují.

Ve škole nic zajímavého neprováděl, a tak jsem si na chvíli zase odskočila do jeho pokojíčku. Tentokrát jsme si dala majzla na svůj pach a po získání dalšího deníku a jednoho sešitu se skicami, jsem se vrátila do úlohy alá šmírujeme.

Edward zase seděl v lavici s Angelou a učitel jim akorát zadával společný úkol z dějepisu. Když učitel domluvil, tak se Edwarda Angela zeptala, kdy a kde budou úkol dělat. Ten se na ni šibalsky usmál a odpověděl:

„Co bys říkala děsivé vile rodu Cullenů?“ dělal si z ní srandu, ale kdyby věděla o Cullenech pravdu, tak by k nim v životě domů nevlezla a s Edwardem by neprohodila ani slovo. Angela nadšeně souhlasila a rovnou se domluvili, že pojede za Edwardem po škole autem rovnou k nim, aby ten úkol měli z krku.

A já mohla jen doufat, že Angela návštěvu Cullenovic vily přežije bez jakýkoliv následků.

Edward:

Angela jela k nám domů a já byl odhodlaný držet ji v kuchyni a moc jí neukazovat některé místnosti. Nějak jsem si neuvědomil, že zrovna můj pokoj není nejlidštější místo. Přeci jen nevím, jak bych jí vysvětloval hromadu deníků a sešitů se skicami, které se mi váleli vedle kanape a další věcí bylo vlastně to kanape. Myslím si, že by mi asi nesežrala, kdybych ji krmil pohádkou, že spím na tom kanapi. Nebo že mi můj učitel jógy přikázal spát na podlaze či zavěšen hlavou dolů z lustru.

Asi si budu muset opravdu pořídit postel, i když s nikým nechodím. Nikdy nevím, zda by se třeba nemohla hodit. Upír nikdy neví, třeba se jednou zamiluji do striptérky, co mi Emmett pošle jako dárek k narozeninám, a pak se prostě postel může hodit. Jen jsem se modlil, abych se zamiloval lépe, když už čekám takovou dobu. Raději bych ženu, co se bude ovíjet kolem mne a ne kolem tyče.

Angelu jsem dovedl do kuchyně a tam jí nabídl něco k jídlu a pití. Hlad naštěstí neměla a k pití jí stačila voda. Jinak bych snad poslal ještě Alici nakoupit, protože bych už asi neuměl namazat ani chleba máslem. Donesl jsem do kuchyně svého notebooka a pár historických knih zabývajících se tudorovci. Měli jsme za úkol odprezentovat vtipně historickou postavu Jindřicha III. Tudora, a tak jsme o něm nejprve museli zjistit několik základních věcí. Angela si zaujatě prohlížela vilu, ale i tak ji nějakou dobu v hlavě zaměstnávalo hádání se samo se sebou o tom, zda se mě má na něco zeptat nebo ne. Ale nakonec se odhodlala s myšlenou na to, že jsem ji minule poradil velmi dobře a pořád si v hlavě opakovala, že jsem kamarád, který to rozdýchá.

Při jejích posledních myšlenkách jsem zpozorněl a čekal, co z ní vypadne. Přece jen mě zajímalo, co budu muset rozdýchávat.

„Edwarde, mohu se tě na něco osobního zeptat?“ zjišťovala pomalu Angela.

„Ano, jen se ptej,“ pobídl jsem ji a v její hlavě jsem viděl, jak formuluje otázku, tak aby vyzněla, co nejvíce kamarádsky.

„Jsi gay?“ vyslovila a já vykulil oči a záporně kroutil hlavou. Z dálky jsem slyšel, jak se všichni v rodině pochechtávají.

„Ne, to opravdu nejsem. Působím tak na tebe?“ zjišťoval jsem.

„Trochu a vlastně vůbec,“ odpověděla. Vůbec jsem nechápal, co je na mě teplého, ten růžový kašmírový svetr už jsem na sobě neměl alespoň půl roku. Když jsem chvíli mlčel, tak pokračovala.

„To víš, vypadáš neustále dokonale a tvé oblečení je pořád in a prostě jako pro manekýny, ačkoli já si myslím, že u vás v rodině musíte mít minimálně jednoho shopaholika, který vás obléká, protože jste vlastně všichni dokonale oblečeni.“

„Jsi všímavá. Shopaholik v rodině je Alice a nesnáší, když jí někdo v oblíkání odporuje. Ještě v něčem působím jako homosexuál?“ neodolal jsem vyzvědět pravdu.

„No, občas děláš takové přiteplené gesto rukou, a taky když ti sklouznou oči do dámského dekoltu, hodně často se zhnuseně ušklíbneš,“ zarazila se a čekala na mou reakci.

„Vážně? Vůbec si to neuvědomuju.“

„To nevadí, ale jsem ráda, až se příště zase budou na nějaké školní párty lidé vsázet o tvou orientaci, budu znát pravdu. Ale neber si to nijak osobně, já si myslím, že jsou holky spíš uražené, že si jich nevšímáš.“

„Neberu a ty si klidně vsaď na to, že preferuju dívky a ne chlapce.“

„Aha,“ zatvářila se Angie zamyšleně, „a můžu mít na tebe ještě jednu otázku?“ kývnul jsem a čekal, co z ní zase vypadne.

„Takže když si na holky, tak mi řekni, kdy kluci očekávají po prvním rande, že se s nimi holka vyspí.“ Otázku jsem znova rozdýchával a z dálky slyšel vrčet Alici, která mě podpalovala v myšlenkách a vyhrožovala mi, že jestli jejich vztah zničím, tak ať si ji nepřeji.

Takže bylo jen na mě, co inteligentního vymyslím, abych zvládl tuhle pro mě téměř absurdní situaci. Snad nic nepokazím a vztah Bena a Angely přežije. Jestli ne, bude mít Forks z mých ostatků alespoň hezký ohňostroj.

7. kapitola 9. kapitola