Takže chlapi ti taky nevoní?“
11. kapitola
A já myslel, že ta šílená doba, kdy mě holky naháněly a mlátily polštáři, pominula. Asi si všechny baby daly jen přestávku.
Snažil jsem se uhýbat dívce, co mi Emmett poslal, a přemýšlel nad tím, jak ji odtamtud dostat. Zastavil jsem se a rychle otočil tvář, takže jsem dostal jakýsi polibek mimo ústa a přitom polibku mě trochu osvítilo.
„Kolik ti Emmett slíbil za to, že mě dostaneš do postele?“ zjišťoval jsem.
„Asi padesát táců,“ vzdychla mi do obličeje. Dobré vědět, že už mne ohodnotil na víc než pár babek.
„Dám ti sto,“ vyhrkl jsem. Radši jí zaplatím takovou částku za nic, než aby se mě snažila znásilnit. Dívka se zastavila kousek od mých úst a pak znova vydechla:
„Dobře, ale přidej k tomu polibek. Chci vědět, jak chutnají tvé rty. Bez toho tě nenechám jít,“ znova zavzdychala a mně se chtělo zvracet.
„Sto padesát táců bez polibku,“ oponoval jsem. Zasekla se a pozorovala mě.
„Jsi na chlapy?“ zeptala se mě náhle. Když tahle otázka padla, tak jsem nevěřícně vykulil oči a říkal si, že budu asi muset změnit své chování a přestat chodit oblíknutý jako model z časopisu. Alice z toho nadšená nebude. Ačkoliv určitě existuje móda pochybných subkultur, kterou ještě nenakupovala. Nebudu cukrouš Edík ale drsoň Ward. Jo! Budu bránit svou macho mužnost až do posledního dechu!
„Ne, nejsem,“ vykopl jsem ze sebe obranu své heterosexuality s menší jistotou, než bych si představoval.
„Tak proč mi nedáš ani pusu?“ ptala se mě. A já jí neměl chuť odpovídat, protože jsem z jejích úst cítil cigarety a s popelnicí se mi prostě hnusilo líbat. Musela mít přede mnou asi klienta s popelníkem v puse. Radši jí zaplatím ty peníze, než abych něco takového okusil.
„Odejdi, nech mi v kuchyni číslo účtu a nebudeš litovat,“ přesvědčoval jsem ji. Nakonec se vzdala a najednou zmizela. Její vizitka ležela na stole a na zadní straně bylo napsané číslo účtu. Moc dobře jsem si uvědomoval, že to musel být její nejlépe placený nesex za celý život. Teď už asi prostitutku nebude muset dělat.
Jakmile jsem rozdýchal celý zážitek, tak jsem se šel osprchovat. Potřeboval jsem to. Pořád jsem ji cítil na sobě. Po sprše budu muset uklidit celý pokoj, abych se zbavil jejího pachu.
Vylezl jsem ze sprchy a v mém pokoji stál Emmett.
„Teda ta byla rychlá,“ podotkl. Ušklíbl jsem se a šel dál. „Počkat, takže ono nic nebylo? Tak proč ses sprchoval?“ zjišťoval.
„Protože když vešla do místnosti, tak mi bylo, jako kdybys na mě nalil nějaký sliz,“ odpověděl jsem mu unuděně.
„Dala ti aspoň pusu?“ vyptával se.
„Ne, zaplatil jsem ji víc za to, aby to nedělala,“ upozornil jsem ho.
„Cože? Ještě mi řekni, že jsi ji zaplatil i za to, že se na tebe nevrhne,“ řekl sarkasticky a já mu prostě radši nedopovídal.
„Ani polibek?“ ptal se. Zavrtěl jsem záporně hlavou a pak udělal něco, co bych od něj nikdy nečekal. Najednou byl přede mnou a přitiskl rty na mé. Vyděšeně jsem se od něj odtrhnul a vzpamatovával se ze šoku.
„Co to zatraceně děláš?“ vybuchl jsem nakonec.
„Ani tohle tě nevzrušilo?“ vyptával se.
„Fakt ne,“ odsekl jsem mu.
„Takže chlapi ti taky nevoní?“ prskal na mě.
„Ne,“ znova jsem odsekl.
„Vzrušují tě třeba zvířata nebo děti?“ řekl vyděšeně.
„Ne, nejsem zoofil ani pedofil. Jaks na tohle vůbec přišel?“ křikl jsem téměř vyděšeně.
„Víš, občas si s těma pumama hraješ tak, že to vypadá jako milostná předehra,“ uvedl fakt. Trochu mě tím vykolejil, ale stál jsem si za svým. Jenže jeho mysl stále pracovala.
„Ani nekrofil nejsem,“ odpověděl jsem na otázku, kterou připravoval v hlavě. Sice jsem si nebyl jistý, zda se za nekrofilii nepovažuje láska k upírům, kteří jsou vlastně mrtví, ale to jsem si netroufnul vyslovit před někým, kdo lásku k Rosalii považoval za posvátnou. Ačkoliv když jsem nad tím tak uvažoval, byli jsme všichni kusem kamene, sice hýbajícím se, ale pořád kamenným. Takže jsme věci. Takže kdokoli nás miluje, je fetišista? Eeh, moje budoucí láska bude mít sexuální úchylku? Brr, musel jsem se oprostit od myšlenek na prasečinky a obhájit se před bratrem.
„Jsem na ženy. Jen prostě čekám na tu pravou, tak to konečně pochop. Ty jsi třeba před tím, než si potkal Rose, s někým byl, ale já prostě cítím, že nemůžu být s někým, s kým mi není dobře a komu nebudu moci důvěřovat a milovat ho. Čekám už dlouho a nemíním čekání utnout s nějakou děvkou. Pochop mě, prosím. Ona prostě musí existovat.“ Prosil jsem tam ty nahoře, aby s tím konečně něco dělali. Jinak nevím, jak dlouho budu odolávat těm Emmettovým výmyslům.
Bella:
Všichni jsme pozorovali situaci dole a mně se ke konci usazoval na tváři vítězný úsměv. Podle všeho se Edward rozhodl mi dát ještě trochu času. Cítila jsem, že si musím hýbnout, a tak mě čekalo v několika pár dnech spoustu bezesných nocí. Zvedla jsem se z obláčku a rozhodla se jít do pokoje. Bylo na čase dočíst deník číslo dvě.
„Kam jdeš?“ ozval se Amor a prsty si provokativně hladil levou bradavku. Neměla jsem mu v plánu říct nic, co by mu mohlo pomoci. Chtěla jsem mít klid.
„Jsem unavená. Jdu si lehnout. Dnes už jsi ho mučil dost. Měl bys ho nechat vydechnout,“ navrhovala jsem a doufala, že má slova vyslechne. Jenže v jeho očích jsem viděla pouhý začátek jeho plánů. Edwardovi jsem věřila, snad mu jeho pravačka poskytne dostatek uspokojení, než ve zlatých stránkách najdu jeho vyvolenou.
Vešla jsem do pokoje a vlezla si na postel. Deník jsem otevřela na stránce, kde se skrývala poslední přečtená slova, a pokračovala v příběhu Edwardova života.
Na dalších řádcích psal o svých hádkách s Carlislem. Edward prostě nepovažoval lidi, kteří ubližovali druhým, za ty nepapající se. Ke všemu Edwardovi nepřidávaly ani milostné hrátky Esmé a Carlislea. Poprvé tak pocítil pořádně samotu. Asi se dalo pochopit, když i ti dva slušňáci vyplašili svými výkřiky zvěř v okolí pěti kilometrů, nebylo to ideální místo pro uvědomování si své situace. Ta samota ho přiváděla k šílenství, proto se jednoho dne s Carlislem pohádal a odešel. Jeho slova hádky si nepoznamenal, ale litoval jich na dalších stránkách. Nejvíce mu bylo líto Esmé. Její smutný pohled, když odcházel, ho nejvíce trápil po celou dobu, co byl pryč. Jenže on věděl, že musí odejít. Alespoň na chvíli. Jinak by se nezbavil nikdy pocitu, že cesta vegetariánství je ta správná.
Otočila jsem se na záda a četla dál. Edwardovy vzpomínky byly jako droga. Prožívala jsem jeho život. Kdyby měl nějakou ženu a popisoval ji tu. Třeba jak se s ní miluje, bylo by to, jako kdybych se ve svých představách milovala já s ním. Nebo s tou ženou, v horším případě. Ještěže tu nic takového v denících nenajdu. Ačkoli další události jeho vzpomínek jsou drastické, tak se dají chápat, ale ta poslední ho musí trápit až dodnes. Co je to za vzpomínku si musíte přečíst sami, a pak mé mínění pochopíte.
Pokračování příště.
10. kapitola 12. kapitola
Žádné komentáře:
Okomentovat