První stránky Edwardova deníčku.
7. kapitola
Vzala jsem první deník a akorát když jsem uslyšela, jak auta přijíždění jsem zmizela zpět na obláček. Když jsem seděla zpět nahoře a znova se uvelebovala, tak jsem si všimla, že Edward je celý rozrušený. Stál ve dveřích a nehýbal se. Přihnala se k němu Alice a stoupla si vedle něj.
„Někdo tu byl,“ ozvalo se z jeho rtů a já najednou věděla, že jsem něco podělala.
Koukala jsem vyděšeně dolů a čekala, kdy se ti dva hnou ze dveří.
„Athéno!“ hlesla jsem. Jen, co jsem vyslovila její jméno, tak se vedle mě objevila.
„Co se děje? Udělala jsi nám z Edwarda holku? Tím by se totiž většina jeho chování vysvětlilo, možná jsem udělala chybu, když jsem předpokládala, že preferuje ženy.“ rýpla si.
„Ne, nejde tu o orientaci sexuální jako spíš o orientaci prostorovou, nebo jak to říct. Byla jsem u něho v pokoji, a i když jsem si dala velký pozor, tak poznal, že jsem tam byla,“ vysvětlila jsem jí. Chvíli přemýšlela a pak se podívala dolů, jak ti dva stojí napjatí ve dveřích a snaží se rozluštit, kdo u Edwarda v pokoji byl. Pak zavřela oči a na něco myslela. Otevřela oči a uspokojivě se usmála.
Podívala jsem se dolů a ti dva nechápavě vrtěli hlavou.
„Už to necítím,“ hlesl Edward.
„Já taky ne,“ přitakala mu Alice. „Tak ti sem jen něco zaválo z venku. Máš si zavírat okno, když jsi pryč. Nelámej si s tím hlavu. Pach nějaké nadržené upírky to určitě nebyl,“ uklidňovala ho Alice. Edward se jen na její narážku ušklíbl a konečně vešel do pokoje a já si mohla v klidu oddechnout.
„Díky,“ poděkovala jsem Athéně.
„Příště až polezeš Edwardovi do pokoje, tak zamaskuj svůj pach. Upíři mají několikanásobně zvýšenou citlivost smyslů, takže tě můžou cítit, i když už tam nejsi a slyšet na několik metrů daleko,“ upozornila mě.
„Je to moje chyba, že jsem tě neupozornila, tak si s tím nelam hlavu,“ uklidnila mě. Pak jsme chvíli Edwarda pozorovaly a ona se najednou zeptala:
„Cos tam dole chtěla? Nějaký fetiš? Edwardovy mužně vonící ponožky?“
„Jen jsem se rozhodla nakouknout Edwardovi do hlavy a půjčit si jeden z jeho deníků,“ vysvětlila jsem jí.
„On si píše deníky?“ zeptala se překvapeně.
„Jo, a já dneska ulovila deník číslo jedna. Mám v plánu přelouskat všechny, co napsal. Snad mi to nějak pomůže,“ konstatovala jsem.
„Bude nuda to číst. Žádná červená knihovna to nebude. Červená knihovna je totiž jediné, co se dá pořádně okolo lásky číst, věř mi, bývala jsem bohyní moudrosti. Tou by ses měla inspirovat, a ne jeho deníky,“ nabádala mě.
„Jenže tu jsi četla ty a s Edwardem si úspěch neměla. Je načase dozvědět se něco o jeho soukromí,“ vrátila jsem jí.
„Amor měl pravdu. Jsi workoholik. Takže dnešní večer bude po mém,“ informovala mě.
„Jak po tvém?“ zjišťovala jsem.
„Žádný Edward a žádné čtení jeho deníku. Dneska jdeš se mnou do lázní. Kluci se už na tebe těší,“ podotkla a já se její poznámce ušklíbla.
„Víš, o tom jsem si s tebou taky chtěla promluvit,“ začala jsem a Athéna mě nechápavě pozorovala.
„Já nejsem přelétavý typ. Tentokrát bych se chtěla opravdu zamilovat a být s někým koho si vyberu sama. Žádný vybraný manžel mým otcem a žádné flirty na jednu noc,“ uvedla jsem ji do problematiky.
„Chceš mi jako říct, že lázně nejsou to správné pro tebe, protože hledáš pravou lásku?“ řekla sarkasticky.
„Přesně tak,“ přitakala jsem jí plná odvahy. Athéna se rozesmála a nevěřícně kroutila hlavou.
„Dobře, jak myslíš. Kdybys náhodou změnila názor, tak do lázní trefíš. Nechci ti kazit iluze, ale málokdy potkáme svou pravou lásku, a i když jí potkáš, tak to s ní nemusí dopadnout dobře. Navíc je vždycky dobré mít srovnání a věř mi, že správný rozhled získáš jen tím, že budeš porovnávat případné kandidáty s obsluhou zdejších spa.“ Pokrčila jsem rameny a kývala, že rozumím. Aspoň několik prvních let budu naivně věřit. Třeba budu mít štěstí. A třeba až si zítra oholím nohy, půjdu okouknout ty Athéniny parametry pro ideální muže.
Nakonec jsem se rozhodla dát pro dnešek Edwardovi pokoj a v klidu u sebe v pokoji si pročíst jeho deník. Sice jsem byla trochu nesvá z toho, že se nabourávám do nejtajnějšího soukromí úplně cizího člověka, ale vzhledem k tomu, že jsem ho už jedním okem zahlédla ve sprše, bylo důležité psychický blok odbourat.
Jak jsem se znala, tak jsem věděla, že si jen musím vytvořit správnou atmosféru na čtení. Nechtěla jsem přeci, když už se konečně zbavím výčitek, aby mě to nakonec nebavilo.
Nejprve jsem se rozhodla trochu uvolnit a otevřela si láhev bílého vína. To mi vždycky pomáhalo a doufejme, že tentokrát pomůže taky. Pak jsem se vydala do koupelny, pustila si rádio a zalezla do sprchy. První hráli samé nezajímavé písničky, ale pak se vyměnila dýdžejka a pustila něco, co se mi stalo pro tuto noc osudové.
Jakmile se písnička rozjela, měla jsem neustále nutkavý pocit se vrtět do rytmu a zpívat si se zpěvačkou. Jestli Athéna někde potají sledovala, jak hýkám do tuby sprchového gelu, sloužícího mi právě jako náhrada mikrofonu, asi mne zítra pošle místo do lázní k doktorovi. Ale ani to můj procítěný výkon při zpěvu neovlivnilo. Když písnička dohrála, tak se mě pořád držela a já se kroutíc ve sprše osušila a protančila až k posteli s láhví vína. Bylo na čase vrhnout se na Edwardův příběh.
3. září 1918
Dnes jsem se probudil po třídenní proměně a zjistil, že je ze mě upír. Proměnil mě můj ošetřující lékař Carlisle Cullen. Prý na přání mé matky. Nechtěla, abych umřel a radši pro mě vybrala tento život než smrt. Ačkoli je otázkou, zda vlastně mrtvý nejsem. Dalo by se říct, že jsem chodící mrtvola, i když se tak opravdu necítím.
Od té doby, co jsem prošel peklem jménem proměna, se cítím silný a velmi živý. Jen to otravné pálení v krku i po lovu není ono. Carlisle mě sice uklidňuje, že si zvyknu, ale já osobně si myslím, že mi to bude nějakou dobu trvat.
Ale pálení v krku není jediná věc, která by mě momentálně trápila. Nemůžu si pomoct, ale občas slyším i Carlisleovy myšlenky. Nevím, jestli blázním, ale nic o tom, že upíři umí číst myšlenky, neříkal. Informoval mě jen o tom, že jsem velmi rychlý a silný, mé smysly jsou o hodně silnější, než když jsem byl člověk, a že slunce mi nic neudělá. Jen se na něm budu třpytit. Dřevěným kolíkem mě prý taky nezabijí. Zajímavé. Můžu vůbec umřít? Budu se pak muset na to Carlislea zeptat.
Carlisle vypadá jako dobrý upír a navrhl mi, abych zkusil jeho způsob stravy. Neloví lidi, ale zvířata. Proto byl můj dnešní lov zaměřen na zvířata. Nechal jsem se vést instinkty a ulovil srnku. Chutnala velmi hořce a první ochutnání mě lákalo její krev vyplivnout, ale Carlisleův chápavý pohled mě donutil ji dopít. Když jsem ji dopil, tak mi Carlisle řekl:
„Přeci nechceš zabíjet lidi, když je jiná šance.“ A já jsem mu musel dát zapravdu. Nechtěl jsem být vrahem a ničitelem životů. Jenže dnes mi jedna srnka nestačila a musel jsem lovit dál.
Pamatuji si, jak jsem se odreagoval, rozhodnutý, ochutnat něco jiného, než je srnka. A stalo se tak. Ucítil jsem daleko lahodnější vůni, než byla srnka, a vydal se za ní. Doběhl jsem na místo, kde má nastávající oběť byla, a chvíli se zarazil. Byla to puma. Dravá a divoká puma a já v ten moment doufal, že vydržím i rvačku s ní. Skočil jsem po ní. Bránila se, ale nade mnou neměla šanci. Byl jsem daleko silnější. Zakousl jsem se do krku a zjistil, že její krev je daleko lahodnější než srnčí a aspoň trochu mě uklidnilo, že nebudu muset pít krev, která chutná skoro jako pro mě za lidského života kapusta.
Pročítala jsem Edwardův deník a pomalu začínala chápat. Co znamená být upír, který umí číst myšlenky. I když jsem si původně myslela, že číst jeho deník bude nezajímavé, tak jsem se mýlila. Nepopisoval, každý den, jen zajímavosti, které ho momentálně napadly. A já cítila během čtení jednu důležitou věc. Konečně jsem začala Edwardovi trochu rozumět. A taky jsem si konečně přestala broukat tu otravnou písničku.
6. kapitola 8. kapitola
Žádné komentáře:
Okomentovat