Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 17. kapitola

Láska rodí lásku.

17. kapitola

Stál jsem uprostřed pokoje a vůbec jsem nechápal, jak jsem se sem dostal. Ručička hodin se posunula o značný kus dál, než když jsem na ni hleděl naposledy, zatřepal jsem nevěřícně hlavou. Nejvíce ze všeho mě štvala ta díra uvnitř mě. Proč se zatraceně cítím, že mi něco nebo někdo chybí? Musel jsem si s o tom s někým promluvit a svěřit se mu. První jsem začal uvažovat o Carlisleovi, ale po zkontrolování jeho hlavy jsem ten nápad zavrhl. Vzal jsem si jeden ze svých skicáků a posadil se na postel. Rozhodl jsem se počkat, až Carlisle bude mít čas. Maloval jsem a uklidňoval se tím, že Carlisle mi řekne, proč si poslední půl hodinu nic nepamatuji. Tužka klouzala po papíru a mé myšlenky se toulaly ve hvězdných dálkách, tah po tahu jsem vykresloval, co mi leželo blízko u srdce, něco, co jsem nedokázal uchopit, přestože to bylo na dosah.

„Co se tu dělo? O co jsem přišel?“ Otázky, které mi obzvlášť lezly na mozek.

Zabýval jsem se myšlenkami honícími se mi v hlavě a vůbec si neuvědomoval, co maluji. Po nějaké době jsem se na obrázek podíval a vydechl úžasem. Namaloval jsem ženu. Něžnou tvář s velkýma vřelýma očima plnýma lásky, svatozáří z tmavých vln vlasů a smutným úsměvem na rtech. Ženu tak krásnou, až se mi tajil dech, ale vůbec jsem netušil, kde jsem tu tvář, která rozbušila mé kamenné srdce, spatřil, a proto mi v hlavě naskočila další otázka.

„Kdo je ta žena?“
Bella:


Vrátila jsem se zpět na obláček a tam už na mě čekal Amor. Tekly mi slzy a všechno se to se mnou pralo. Měla jsem chuť křičet, brečet a zmizet ze světa. Cítila jsem se hrozně a musela jsem dát Amorovi zapravdu. Zamilovala jsem se do Edwarda. Stanula jsem naproti Amorovi a viděla jsem na něm, jak čeká.

„Máš pravdu. Zamilovala jsem se do Edwarda,“ vyhrkla jsem, co nejrychleji jsem dokázala, abych se té potupy zbavila. Jenže on mi to nenechal jen tak.

„Hrozný pocit, co?“ rýpnul si. Naštvaně jsem se otočila a chtěla si sehnat lahev vína a zapít tu hroznou díru, co se mi najednou vytvořila v hrudi. Nechápala jsem to. Ani po smrti svého manžela jsem nic takového necítila. Mohla bych ten pocit přiřadit pouze tomu, když mě začínaly opouštět mé dospělé děti. Opět jsem se podívala na Amora a odhodlaně mu řekla:

„Jestli si myslíš, že tohle mě oslabí, mýlíš se, budu hledat Edwardovu lásku o to víc usilovně. Chci, aby byl opravdu šťastný. Tak, jako jsou moje děti. Ty jsem taky nechala jít, když vyrostly. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby měly krásný život,“ vysvětlila jsem mu.

„Jo, a tys nakonec zůstala sama. Opuštěná a naštvaná jsi opustila svět, který si začala nenávidět,“ vytkl mi. „Řekni mi jen jedno, Isabello. Proč ty si nedopřeješ aspoň kapku pořádného štěstí? Třeba po Edwardově boku?“ ptal se mě. Chvíli jsem se nad tou představou zamyslela a nechala se unášet myšlenkou být s ním, ale znova jsem se musela vrátit do reality a podívat se pravdě do očí. Nemiloval mě.

„Bylo by to sobecké a já sobecká nejsem,“ informovala jsem ho hrdě a tentokrát se už otočila ten večer naposled směrem do svého pokoje. Došla jsem k sobě do pokoje a položila se na postel. Cítila jsem se vyřízená jak po psychické stránce, tak po fyzické stránce. Kdo by nebyl po tom teroru s Artemis?

Odešla jsem do koupelny a napustila si vanu. Výhodou tohohle světa bylo, že cokoliv jsem si přála, jsem dostala. Dostala bych i Edwarda, ale nedostala bych jeho srdce. To se pouhým přáním získat nedá. Nešťastně jsem si povzdechla a zavrtěla hlavou. Musela jsem na něj ve své náruči zapomenout. Nepatřil mi.

Položila jsem se do vany a přála jsem si bílé víno, které jsem do sebe během chvíle začala nalívat. Uvolňovalo mě a já myslela na jiné věci, než na to, že jsem se šíleně zamilovala, a na tu bolest, kterou si budu způsobovat pokaždé, když budu Edwardovi hledat jeho lásku.

Co si budeme povídat. Život i neživot není peříčko.
Afrodita:


Od té události s Athénou a Edwardem jsem byla hrozně rozladěná. Proč nikdo neviděl to co já? Všichni jako mourovatí hledali Edwardovu lásku a nikomu nedošlo to nejjednodušší řešení. Já nikdy nebyla moc moudrá, ale co se týče lásky, přesně jsem poznala, když se někdo setkal s tou pravou láskou. Měla jsem v tomhle směru něco jako šestý smysl.

Bella už několikátý týden chodila mezi dušemi čekající na další život a marně hledala jeho pravou lásku, až jeden den konečně zavítala ke mně.

„Ahoj,“ pozdravila mě zdrchaně a já jí nabídla misku s jahodami obalovanými v čokoládě. Ona se na mě téměř vyděšeně podívala, tak jsem jí to vysvětlila.

„Artemis je v nedohlednu. Někde loví,“ upozornila jsem ji, a tak si nebrala servítky a jednu z jahod si vložila do úst. Zasmála jsem se jejímu požitku z chuti a hodlala si s ní promluvit o celé situaci okolo Edwarda.

„Jak se cítíš?“ začala jsem zjišťovat. Trochu se zamračila, ale pak to vzdala a vyklopila mi všechno.

„Hrozně. Cítím se úplně zoufale. Nemůžu se na Edwarda ani podívat bez toho, abych neměla nutkání za ním skočit. A do toho mi připadá, že žádná duše není pro něj dost dobrá. Nebudu ti lhát, ale je mi naprosto mizerně,“ svěřila se mi. „A já myslela, že odchod mých dětí z domova byl bolestivý. Tohle je peklo. Proč je láska tak bolestivá?“ zeptala se mě přímo a já k ní chtěla být upřímná.

„Protože je v tomhle případně pořádně pravá, a proto tolik bolestivá,“ uvedla jsem. Ona se na mě téměř zoufale podívala a já s ní začínala soucítit. Vytáhla jsem knihu s pravými láskami a podala jí ji s nalistovaným jejím jménem. Podívala se tam a bručivě zakroutila hlavou. Přečetla si tam jen to, co už dávno věděla.

„Ale to nic na věci nemění,“ prohodila naštvaně. Jenže ona nevěděla, že se mýlí. Pro mě se tím toho hodně mění, protože ji ani nepadlo znovu se podívat na Edwardovo jméno. Bylo na čase, abych se konečně projevila jako bohyně lásky a konečně udělala, co je třeba.

„Bello, mám tě ráda, ale budu se s tebou muset rozloučit,“ prozradila jsem jí. Opravdu jsem si ji oblíbila. Konečně po dlouhé době nějaká normální holka a já se s ní budu muset rozloučit. Už zase se na mě nechápavě podívala a já se odhodlala k tomu, co jsem musela udělat. Koukat se na ni, jak se trápí, jsem už nechtěla snášet. Bylo na čase, aby se otočilo štěstí na její stranu.

Zadívala jsem se jí naposled do očí a pak pronesla:

„Sbohem.“

…

Amor zamyšleně hleděl na Edwarda, který od onoho večera nepřestával s kresbou dívky, kterou si vysnil, přestože byl proklet věčnou bdělostí. Zas a znovu precizně zvěčňoval křivku její šíje, hladil její vlasy uhlem a vháněl jí červeň do tváří akvarelem. Po tváři anděla lehce přeběhl úsměv plný nostalgie. Opatrně se rozhlédl, aby zjistil, zda ho nikdo nepozoruje, a pak mávnutím ruky přivolal toulec a s pohledem zaměřeným na zasněného Edwarda pomalu vytahoval šíp.

16. kapitola 18. kapitola

Polibky přírody - 17. kapitola

Vyslovená přání se stávají skutečností. 

17. kapitola

Víc jsem se přitiskla k teplu, které mě ze strany zahřívalo, a nadechla se. Mým nosem projela známá mužská vůně a to mě probudilo. Trhla jsem sebou a zvedla se. Potom jsem se dezorientovaně rozhlédla a uviděla, jak vedle mě je Elyan. Překvapena jsem ho pozorovala a snažila se dát dohromady všechno, co jsem si pamatovala. Vzpomněla jsem si jen na to, jak jsem se snažila Elyana vyléčit, a nic. Bylo to jako bych byla několik dní v lihu. A byla? Trochu mě zabolela hlava, a tak jsem to tomu přičítala. Nebo aspoň tak jsem si to představovala, jednou mi o tom vyprávěla holčina od nás z vesnice. Jenže tenkrát se popisování nepojilo s žádnou nepříjemnou situací. Jo, u nás ve vesnici bylo nebezpečné pro holku, když se opila. Často si s tím zničila svůj život.

Bylo na čase zjistit situaci. Docela by mě zajímalo, proč jsem spala v Elyanově náruči. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, ale touha poznání byla prostě silná. Takže jsem ho lehce pohladila po tváři a doufala, že ho probudím z jeho asi příjemného snu. Zajímalo by mě, o čem se mu zdálo. Vypadal celkem spokojeně a téměř mi ho bylo skoro líto budit.

Po mém doteku se trochu zavrtěl a otevřel oči. A pak se to stalo. V jeho očích jsem zahlédla radost a překvapení. A najednou jsem byla v náručí, přitisknutá na jeho hrudi. Jednu ruku mi zabořil do vlasů a druhou měl omotanou okolo pasu. Bylo to tak intimní, až mnou projelo několik neznámých pocitů. Něco, co jsem pořádně neznala. Cítila jsem, že ho odstrkovat nemám, protože mě spokojeně houpal ze strany na stranu a šeptal mi:

„Probudila ses.“ Sice jsem nechápala jediné slovo, ale doufala jsem ve vysvětlení. Dala jsem mu chvíli, a když mě uvolnil ze sevření, začala jsem se smát. Připadalo mi to naprosto správné. Nevím, co to způsobilo, ale připadala jsem si šťastná.

„Ne, že by se mi nelíbilo takové probuzení, ale nějak nevím, proč to všechno?“ zjišťovala jsem a on povytáhl obočí. Bylo na něm vidět, že se uklidnil a pustil mě z náruče. Jakmile se trochu vzpamatoval, v jeho obličeji bylo znát, že promýšlí, jak dál bude pokračovat. Trochu mě tím znervóznil. Byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala.

„Co se vám vybavuje jako poslední?“ zeptal se mě a já si vzpomněla pouze jen na to, jak jsem se ho snažila zachránit. Proto jsem se urychleně vrhla k jeho břichu a snažila se mu vyndat košili z kalhot. Vůbec jsem si neuvědomila, jak to muselo vypadat. Ten, jakmile se probral ze šoku, začal se bránit s otázkou:

„Zatraceně! Co to děláte?“

„Ta rána. Jste smrtelně zraněný,“ vysvětlovala jsem mu a on mě vzal za ramena a koukal mi do očí.

„Už jsem zdravý. Vyléčila jste mě a to vás dostalo na několik dní do bezvědomí,“ sdělil mi a moje hlava se snažila vyhodnotit každé slovo, které mi říkal. Trochu mi s tím naboural moje myšlení, ale z jeho slov jsem odvodila několik věcí: Je zdraví. Myslí si, že jsem ho uzdravila já. Já vím, moc mi to nepálilo, ale podle všeho jsem byla několik dní v bezvědomí, tak se mi nemůžete divit.

„A jak jste přišel na to, že jsem vás uzdravila já? A že je to důvod, proč jsem byla v bezvědomí?“ vyzvídala jsem, co všechno ví, abych si ujasnila, jak moc si před ním teď budu muset dávat pozor na to, co dělám.

„Je to logické. Chvíli nám s Amálkou trvalo, než nám došla fakta. Ale nakonec jsem si přehrál každou vzpomínku s vámi a došlo mi, že jste komunikovala s přírodou, a potom mi to všechno docvaklo,“ vysvětlil mi a moje já si dala dohromady, že ví asi všechno.

„Jen nechápu, proč na rozdíl od krále, vás málem léčení zabilo,“ ptal se a já nějak rozdýchávala všechno, co mi říkal. Měl mě přečtenou. Bylo mi jasné, že bude lepší ho zasvětit.

„Řekněme, že jsem na tom podobně jako král. Jen moje tělo neprodukuje energii, ale bere si ji od rostlin, proto lidi léčit nemůžu,“ svěřila jsem se mu.

„To dává smysl,“ odpověděl mi zamyšleně.

„Kdo všechno zná vaše tajemství?“ zeptal se mě.

„Kromě vás a podle toho, cos jste říkal, ještě Amálka. Ale té budu muset vysvětlit, jak to se mnou opravdu je,“ svěřila jsem se mu.

„Dobře jste udělala, že jste to nikomu neřekla,“ potvrdil mi a byla jsem ráda, že mi nic nevyčítal. Asi tušil, že by časem chtěli, abych také léčila. Jenže já opravdu nemohla. Tahle zkušenost s Elyanem mi stačila.

„Ale příště by bylo fajn někomu sdělit, co s vámi, když se něco takového stane,“ pokáral mě trochu. A já se zamračila.

„No, jenže já nevěděla, co se se mnou bude dít. Mám schopnosti jen chvíli a pořád nevím, co všechno můžu a co ne,“ informovala jsem ho.

„Aha. Tím se to všechno vysvětluje,“ řekl mi zamyšleně a asi kalkuloval všechny výhody nevýhody.

„Takže nestárnete,“ zkonstatoval.

„Jen do té chvíle, co se budu spojovat s přírodou,“ zasvětila jsem ho a viděla na něm, jak se uklidnil.

„A u krále to taky takhle funguje?“ zjišťoval.

„Nevím. Dostal od přírody jiný dar,“ sdělila jsem mu. Potom jsem si prohlédla naši situaci a trochu zčervenala. Byla jsem vedle něj pod jednou dekou a jen v noční košili. Když jsem zhodnotila celou situaci a rozhodla se ho na to trochu upozornit. Přitiskla jsem si k tělu trochu víc deku a spustila:

„Já vím, že jste se o mě asi moc hezky staral, ale ráda bych měla trochu soukromí,“ sdělila jsem mu a on hned zbystřil.

„Hhhhhh, omlouvám se. Odnesu vás zpátky zabalenou v dece do komnaty,“ pronesl a já dřív než jsem stihla jakkoli zareagovat, jsem byla v jeho náručí. Nemělo cenu se mu bránit a raději jsem si dala kolem jeho krku ruce, aby to bylo pohodlnější. Jakýkoliv jiný chlap by se asi mračil mému počínání, ale on se na mě neustále usmíval. Bylo příjemné být v jeho přítomnosti.

Elyan mě v klidu odnesl domů, kde byla Amálka, která valila oči.

„Konečně,“ zajásala, a jakmile mě Elyan položil na postel, objala mě. Nakonec se odklonila a zatvářila se trochu vážně:

„Mladá dámo, myslím, že máš co vysvětlovat.“

…

Jakmile se zabouchly dveře pokoje. Oba se rozpačitě po sobě podívali, protože uprostřed se kolosálně tyčila jedna velká manželská postel.

Král si vzal vak na spaní a rozdělal ho na zemi. Mínil tu manželskou postel ignorovat.

„Výsosti, nemůžete spát na zemi,“ ozvala se Temi, protože jí to nepřipadalo správné.

„O tomhle se nebudeme bavit,“ odsekl jí. „Jestli vám to bude vyhovovat, berte to jako příkaz. Já budu prostě spát na zemi,“ řekl jí a položil se na zem.

„No, chtěla jsem Vám navrhnout, zda si nechcete vzít druhou stranu postele,“ a John zbystřil. Když Temi uviděla jeho výraz v obličeji, měla pocit, že se musí hájit: „Určitě se na vás nevrhnu,“ dělala si z něj srandu. A potom se lehce zasmála nervózním smíchem. Proč? Nechápala. Už spala vedle tolika mužů a s žádným nic neměla. Neměla tušení, co je tentokrát jinak.

„Chováte se jako ženáč, který se snaží být své manželce věrný za každou cenu,“ rejpla si trochu drze, ale nějak to neřešila. Král nekrál. A John se trochu zasekl, protože si vzpomněl na zasnoubení s Natalie. A připomnělo mu to, jak Natalie leží v bezvědomí a on stále doufá, že se příroda o něj postará. Aby se svými slovy, která před několika dny vyslovil, mohl něco udělat.

„No, jsem zasnoubený,“ svěřil se jí a ani nevěděl proč. Temi to trochu zarazilo a nejvíc ji překvapilo, jak jí bodlo u srdce. Všechny své pocity polkla a položila se na postel, kde zalezla pod deku. John se nakonec rozhodl, že její nabídku přijme, aby ráno nebyl polámaný. Temi se překulila na bok a raději zavřela oči. Vůbec nechápala pocity, které v ní král vyvolával. Nic takového ze strany jiného muže nikdy necítila.

John se také překulil na bok, aby Temi dal dost prostoru a soukromí. Připadal si zvláštně. Kdyby vedle něj ležela jakákoliv jiná žena, asi by si s ní povídal až do rána. Jo, měl takové tendence, ale tentokrát to bylo jiné. Z nějakého důvodu byl nervózní, jako by o něco šlo. Nakonec se rozhodl zavřít oči a spát. Čekalo ho hodně starostí a zaobírat se nějakým pocitem pro něj nebylo důležité.

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 16. kapitola

Znásilní Athéna Edwarda?

16. kapitola

„Co tu chcete?“ vypustil z úst otázku. Jenže já nemínila na otázku hned odpovědět. Nejdříve jsem ho přimáčkla na stěnu a pak teprve promluvila.

„Je čas, abys konečně přišel o své panictví,“ pošeptala jsem mu a cítila, jak se propnul. „Teď už mě, chlapečku, nezastavíš,“ pomyslela jsem si.

Cítila jsem, jak se zapřel vší silou proti mně, ale já si byla jistá v jednom - pokud nebudu chtít, neuteče mi. Po chvíli vzpírání se na mě nechápavě podíval a promluvil.

„Co jsi zač?“ V jeho očích se objevoval strach a já ho chtěla trochu uklidnit. Sice mluvil trochu přiškrceně, ale nebyla jsem blbá, abych nepoznala, že mu to držení pod krkem není zrovna nejpříjemnější. Nebyla jsem žádná jeho domina, která se vyžívá v bolesti druhého, proto jsem ho pustila na zem a obklíčila ho rukama, aby mi nemohl utéct.

„Jsem bohyně Athéna,“ představila jsem se a provokativně u toho pohodila svými dlouhými blonďatými vlasy. Edward vykulil oči a přestal dýchat. Nevím, co se mu honilo v hlavě, ale radši jsem to neřešila a přitiskla ho víc na stěnu, aby se mi nevysmýkl.

„Takže, dám ti, Edwarde, na výběr. Buď se vzdáš dobrovolně a sex se mnou ti bude příjemný a mně ostatně taky, nebo to půjde po zlém.“ Ten kluk byl snad v tu chvíli retardovanej. Pořád na mě nevěřícně koukal a občas jsem v jeho tváři viděla, jak se snaží protřepat si hlavu. Asi si myslel, že se zbláznil a má nějaké halucinace. Neodpovídal mi na má slova a já to nevydržela. Přiblížila jsem se hlavou k němu a naklonila ji lehce doprava, abych měla lepší přístup k jeho rtům. Nebránil se. Pořád byl ztuhlý a čekal, co bude dál. Už jsem měla téměř své rty na těch jeho.

Když…

Bella:

Vyděšeně jsem zírala na zrcadlo, kde se poklidná situace během vteřiny změnila na naprosto šílenou. Athéna se zvedla a šla za Edwardem. V hlavě jsem měla bordel. Jedna moje část ji chtěla nechat, aby to udělala, ale ta druhá řvala, ať ji zastavím. Ta druhá byla silnější.

Ani nevím jak, ale stála jsem najednou na mráčku a přemisťovala jsem se za nimi. Vůbec jsem neměla tušení, co udělám, ale takhle jsem to nechat nemohla. Poprosit Artemis s Afroditou o pomoc jsem nemohla. Profláklo by se, že mi pomáhají, a pak bych byla strategicky v nevýhodě.

Když jsem dojela nad Edwarda, spatřila jsem Amora. Jakmile mě uviděl, pochopil.

„Já věděl, že si to nenecháš ujít,“ rýpnul si. Moc dobře jsem věděla, že tímto sázku vyhrál, ale nyní jsem to řešit nemohla. Potřebovala jsem se mu vyhnout a udělat něco s Athénou u Edwarda v pokoji. Měla jsem dvě možnosti: nějakým způsobem zneškodnit Amora nebo se mu úplně vyhnout. Nahlédla jsem dolů a viděla, jak je Athéna namáčklá na Edwardovo tělo a bylo rozhodnuto.

Najednou jsem byla dole a koukala, jak se Athéna přibližuje k jeho rtům. Edward byl nehybný a koukal úplně někam mimo. Byl úplně někde jinde. Nehnutě jsem stála a nevěděla, co dál. A pak se to stalo. Podíval se na mě a strnul snad ještě víc. Nevím, co měl v tu chvíli v hlavě, ale najednou otevřel téměř úžasem pusu. Nechápala jsem. Co asi viděl? Chudák asi má šok a považuje mě za další nadrženou bohyni čekající ve frontě.

Jenže toho využila Athéna a přitiskla své rty na jeho a ve mně to začalo vřít. Nakonec jsem promluvila.

„Tohle chceš?“ vydralo se mi z úst. Athéna se zasekla uprostřed polibku a otočila se na mě.

„Proč by to tak být nemělo?“ zasyčela.

„Kam zmizela ta panenská bohyně, která našla vždy tu správnou a jedinou cestu k cíli?“ využívala jsem své znalosti ze školy.

„Nechala ses pohltit city a přestala používat rozum,“ peskovala jsem ji jako malé dítě. Jako kdyby byla jedno z mých dětí, které jsem vychovala a takhle přesně jsem se nyní cítila. Dodávalo mi to sílu a autoritu vůči ní. Jako matka jsem musela být autoritativní a silná, aby mě mé děti poslouchaly. Nevýhodou u Athény bylo, že mě kdykoliv mohla zničit nebo zabít. Ona byla bohyní. Já byla jen pouhá asistentka.

Při vzpomínce na mé děti mě trochu bodlo u srdce, ale ten pocit jsem zažehnala. Musela jsem zkrotit dračici.

Athéna se nad mými slovy zamyslela, ale Edwarda nepustila. Ten sledoval celou scénu a ani nemukl. Jenže jsem věděla, že nad Athénou stále vyhráno nemám. Váhala. Proto jsem se rozhodla vytasit silnější zbraň.

„To chceš, aby se ti Afrodita posmívala?“ zaútočila jsem na ni slovně. Vykulila na mě oči a tvářila se naprosto vyděšeně.

„Dáš jí tím zapravdu,“ poukazovala jsem na holý fakt. „Já vím, že lásku někomu není jednoduché najít, ale tímhle gestem bys přiznala to, jak moc těžké to je, a Afrodita se bude moci dalších několik tisíc let válet v lázních, protože ji nikdo nebude uhánět. Její práce by byla označená za velmi náročnou a lásku by začala dohazovat jen zřídkakdy.“ Dělala jsem z Afrodity záměrně línou kozu a doufala v pozitivní efekt. Snad mi to v budoucnu nedá Afrodita sežrat.

„Máš pravdu,“ přiznala. Povzdechla si a najednou zmizela. Já jsem nevěřícně zírala na místo, kde před chvílí stála, a pak se z mých rtů ozvalo:

„Uf, tak tohle bylo o fous,“ zabrblala jsem si pro sebe. Ale nějak jsem si neuvědomila, že Edward stále stojí u stěny a pozoruje mě. Skenoval mě pohledem a mně se nahnala červeň do tváří. Ach, musela jsem být hrozně průhledná. Vůbec se nedivím, že mě Amor prokoukl. Edward se mi moc líbil, a to, jak jsem se o něj starala, mi přidávalo na tom, že jsem jím byla naprosto okouzlená. Bylo mi jedno, že vraždil, že je upír a prostě všechno okolo něj. Milovala jsem ho a musela jsem si to přiznat. Ale realita na mě jako vždy dolehla a místo toho, abych se rozběhla a přistála na místě, kde byla před chvílí Athéna, jsem sklopila oči k zemi a snažila se uklidnit a chovat se jako dospělá holka. Bylo na čase uklidit ten nepořádek po Athéně.

„Děkuju,“ ozvalo se najednou z Edwardových úst a já se na něj pomalu podívala. Propaloval mě zlatýma očima a já čekala, co bude dál. Přišel ke mně a prohlížel si mě. Vůbec jsem netušila, co to dělá, ale měla jsem hroznou chuť ho políbit. Byl velmi blízko a překonat vzdálenost a dotknout se jeho rtů by bylo neopakovatelné.

Koukala jsem na jeho rty a přemýšlela jsem nad tím, jaké to je líbat někoho, do koho je člověk opravdu zamilovaný, a v ten moment jsem byla rozhodnutá to vyzkoušet. Bylo mi jedno, jak moc jsem sobecká. Rozhodla jsem se mu ukradnout jeden jediný polibek. Víc jsem nemohla. Na tomto světě jsem nežila a bylo by neuvážené sem denně skákat z obláčku, vždy ho přepadnout a ukrást mu polibek, a nakonec mu vymazat vzpomínku. Ještě by mu časem z neustálého mazání vzpomínek mohlo začít hrabat.

Nežila jsem na tomto světě, a i když bych si mohla přát, aby mě Afrodita proměnila jako jeho pravou lásku a poslat za ním na zem, tak jsem jí pravděpodobně nebyla. Já ho milovala, ale pro něj jsem byla jen figurka ve hře, která ho chrání před zvrhlou bohyní. Trochu nervózně jsem se na něj zadívala a pak začala dávat do kupy všechno okolo mě. Když už jsem cítila, že bude po všem, přistoupila jsem k němu blíž a přitiskla své rty na jeho. První byl vyděšený a hrozně ztuhlý, ale jakmile pochopil, co se děje, nevím proč, ale začal mi odpovídat. Jako kdyby věděl, že je to naposled, co mě má tolik blízko, přitiskl si mě na tělo ještě blíž. Má pravá ruka drze zabloudila pod jeho tričko a ta levá se zapletla do jeho vlasů. Pak jsem ucítila, jak pomalu přestává, a já věděla, že je konec tohohle krásného snu a udělala to, co bylo mou povinností. Z poslední sil jsem se soustředila na své přání a při prvním nadechnutí jsem ho vyslovila:

„Zapomeň.“

15. kapitola 17. kapitola

Tančím, abych žil! - Úvod

Několika epizodní průvodce tancem. Začneme nějakým úvodem o základních informacích tance a časem se dobere k jednotlivým stylům, ukázkám a někdy i místům, kde se na takový tanec, který zde popisuji, můžete jít podívat, ba dokonce se naučit nějaký ten základní krok. Všechno, co tu píšu nabývám několikaletým amatérským chozením na různé kurzy.

Cílem těchto článků bude, ukázat vám, že tančit může každý. Myslíte, že ne? Věřte mi, že se mýlíte. Je jedno, jestli si budete doma v soukromí vrtět zadkem, když vás nikdo nevidí či budete chodit do nějakého kurzu. Důležité je, že budete tančit. 

Pokaždé, když vidím jakýkoliv film o tanci, vracím se k tomu, že bych se něco takového měla naučit. Ačkoliv jsem už prošla různými tanečními kurzy, jsem stále velmi velký amatér a mé tuhé pohyby jsou naprosto začátečnické. Pokud si myslíte, že se moc odsuzuji, tak opak je pravdou. Málokterá Češka nebo Evropanka je schopná předvádět to, co černošky z Chile, Venezuely apod.

No, nemůžeme se divit, když děti za mořem tančí už odmala a skoro všude na ulici hraje hudba. V některých zemích se prostě žije tancem a má to vliv na všechny. No, přesvědčit se vlastně můžete samy:

 

A když už jsem psala o filmech s tancem, které mě vždycky rozhýbou, měla bych zmínit aspoň ty základní dva, které znám z paměti, a myslím, že spousta z vás také:

Hříšný tanec

Flash dance 

Vždycky budu ráda za jakékoliv doplnění k tématu u jakéhokoliv článku. Přeci jen jsem amatér a nemůže vědět všechno. A co nakonec? Přeci:

Tančím, abych žil!

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 15. kapitola

  

Divoká Athéna

15. kapitola

Artemis nás nešetřila. Už mi zadek málem upadl, když zavelela přestávku. Zoufale jsem se sesunula na zem a uvažovala o tom, jestli by v dalším životě nebylo lepší být mužem.

„Víš, trochu jsem při posilování přemýšlela,“ ozvala se najednou Afrodita. Otočila jsem se vyčerpaně na bok a odmítala se zvednout. Zůstala se také na zemi válet a poťouchle se usmívala.

„Sice máš zakázáno koukat na Edwarda, ale nemáš zakázáno kontrolovat ty dva,“ vyklopila.

„Na tom něco bude,“ přidala se Artemis. „Ačkoli toho tvého Edíka bych nejradši zabila,“ informovala mě. Nechápavě jsem se na ni podívala a ona mi vysvětlila:

„Loví mi zvěř? Co mám pak lovit já?“ Afrodita se zasmála a uklidnila Artemis:

„Neboj, on ti je všechny nevyvraždí. Zvěře je dost,“ uklidňovala ji Afrodita. Artemis si zasmušile sedla do křesla a vrátila nás k tématu:

„A jak budeme kontrolovat ty dva?“ Afrodita se vítězně usmála a otevřela nějakou skříň, z které vytáhala jakési zrcadlo. Postavila ho před nás a řekla:

„Amor.“ V zrcadle se objevil Amor ležící vedle Athény, koukající na nějakou hroznou telenovelu. Z dálky jsem poznala, že se tam míhá Natalia Oreiro a začala jsem se smát.

„Neříkejte, že tohle je jejich nová inspirace. Divoký anděl,“ rýpla jsem si. Holky se začaly smát se mnou.

„V životě bych netušila, že se Athéna sníží až k něčemu takovému,“ chichotala se Artemis. To bylo snad poprvé, co jsem v ní viděla obyčejnou ženu bez celulitidy na zadku a ne teroristku v podobě šíleného posilovacího trenéra.

„A to ten seriál stejně pořádně ani jeden z nich nepochopí a nevezmou si z toho to nejdůležitější,“ konstatovala Afrodita. Takže já jsem se v klidu mohla uvolnit a začít si promasírovávat namožený zadeček.

„Ta bude vypadat,“ upozornila Afrodita na čokoládu, kterou si Athéna strkala do pusy.

„Budu hádat. Tu jsi ji poslala ty,“ řekla jsem jí vyčítavě.

„Proč myslíš?“

„Tahle mléčná se sušenkou je obzvláště kalorická.“

„Přece na tom takhle nemůžu být jediná,“ odpověděla smutně Afrodita a Artemis si odfrkla:

„Jenže jí to nic neudělá. Jen podporuješ její choutky na sex. To nevíš, že v malém a občasném množství je čokoláda afrodiziakum? Nebude to dlouho trvat a vrhne se na Amora a všechny kalorie prosouloží,“ vysvětlila Artemis. „Kdyby ses necpala jen čokoládou a měla po ruce neustále nějakého chlapa jako ona, nemusela bys teď cvičit,“ rýpla Artemis.

Na té teorii asi něco bylo, i když ji vyřkla panenská bohyně. Vždycky, když můj nyní už zesnulý manžel donesl dobrou čokoládu, velmi vřele jsem ho za to odměňovala. To byly večery. Vrau! Ačkoli horké maliny s vanilkovou zmrzlinou taky dělají své. Mohla bych vyprávět. Pokud tyto afrodiziaka nepoužíváte ve velkém množství, na ženy fungují.

Z počátku jsem měla problémy s manželstvím a sexem, ale časem jsem přišla na to, jak být poslušnou manželkou a mít spokojeného manžela. Nesměla jsem poslouchat okolí a nechat se vést instinktem. Spousta mých kamarádek se po několikátém týdnu sdílení ložnice po svatební noci odstěhovalo od manžela do vlastních ložnic, ale já necítila, že je to správné. Už tak jsem si připadala, že ho neznám a mít do konce života muže, který za mnou přijde, když bude mít chuť na sex a pravděpodobně bude i přiopilý, se mi příčilo. Ačkoli mi to bylo nepříjemné, zůstala jsem u něj v posteli. Viděla jsem, jak denně po svatbě čekal na mé odstěhování, ale já mu nedala jediný náznak něčeho takového. Vždycky jsem se připravila na noc a ulehla vedle něj. Od svatební noci se mě nedotknul a několik dalších týdnů proběhlo bez mluvení a jen spánku vedle sebe. Až jednou to nevydržel:

„Neplánujete se odstěhovat?“ ptal se se zvědavostí v hlase. Trochu jsem se jeho otázce pousmála a nezaujatě odpověděla:

„Proč? Vadím vám tu?“ Svou odpovědí jsem ho zaskočila.

„Ne, nevadíte. Jen se ostatní zmiňovali, že jejich manželky od nich utekly do vlastních ložnic,“ sdělil mi to, co jsem věděla.

„Vím,“ pohodila jsem lhostejně. „Vy to tak taky chcete?“ šeptala jsem a neodvážila se mu podívat do očí. Zrozpačitěl a začínal zmatkovat.

„Já jen, že je pro mě těžší se od vás držet dál,“ svěřil se. Byl opatrný a snažil se být vždycky milý. Věděl, že ho nemiluji a já věděla, že si mě vzal hlavně kvůli tomu, abych mu zplodila potomka, kterého potřeboval. Vzdychla jsem a vysvětlila.

„Některé ženy říkají, že tahle část manželství může být i příjemná,“ řekla jsem přiškrceně. Hořely mi tváře a já doufala, že je chápavější, než vypadá. Zablýsklo se mu v očích a já čekala, co bude dál. Vzal opatrně můj obličej do tváří a tenkrát naprosto vážně pronesl:

„Budu se snažit z vás udělat tu nejšťastnější ženu na světě.“ Mé srdce běželo po těchto slovech jako o závod a on se mezitím zmocnil mých rtů. Ten večer jsem poznala, že sex může být úžasnou záležitostí i bez lásky.
Athéna:

Ležela jsem na polštářích před televizí a ládovala se čokoládou od Afrodity. Jedno se jí muselo uznat, věděla, jak mě naladit na další sexuální hrátky. Čokoláda na mě měla velmi dráždivé účinky. Pod čokoládou jsem neustále viděla mé sexuální hrátky s čokoládovou polevou a s jejím slízáváním z různých těl. Vzpomínka na to, jak jsme nedávno Parida s Hérou dráždily tím, že jsme si navzájem slízávaly z těl čokoládovou polevu, mě rozehřívala snad všude. Konečně mu snad hošánkovi došlo, že dal jablko té špatné bohyni. Ještěže jsem měla po boku Amora. Sice byl neskutečně zažraný do toho blábolu v televizi, ale moc dobře jsem věděla, že se tahle situace dá změnit. Amor mě nikdy neodmítl.

Trochu jsem si povzdechla a přemýšlela nad tím, kdy jsem se takhle změnila. Bývala jsem nejmocnější a nejmoudřejší bohyní. Podle pověstí jsem bývala nejoblíbenější bohyní Dia. Trávila jsem s ním spoustu času, protože se mnou moc rád rozmlouval, ale to se změnilo. Pár let potom, co jsme se s Afroditou vyměnily. Jakmile jsem se začala zabývat dohazováním lásky, přestala jsem toužit po vítězství a začala se více řídit city. Abyste mohli někomu najít lásku, museli jste ji chápat. Vědět, proč lidé nemůžou s každým, koho jim dohodíte, být, proč je někteří lidé přitahují a nepřitahují, a proč někteří vůbec nejsou schopni milovat.

Tím se začalo všechno pro mě měnit. Když jsem se snažila najít nějakou strategii nebo se snažit být moudrá, nikoho jsem nikomu nedohodila. Spíše jsem všechno pokazila. Nepomohla jsem nikomu najít žádnou pravou lásku a jedna moje část, která toužila po vítězství, byla odhodlaná udělat cokoliv. Chtěla-li jsem lásku opravdu pochopit, musela jsem ji prožít a znát pocit milovat a být milována. Rozhodla jsem se podívat po lidském světě a vůbec tam nějakou lásku najít.

A to se mi stalo osudným. Zamilovala jsem se a to mě změnilo. Nejhorší na tom všem bylo, že mi dotyčný zlomil srdce a já od té doby nenahlížím na lásku správně. Teda aspoň to tak cítím, ale sama nevím, co s tím mám dělat a přiznat to před ostatními nechci. Pořád přeci mám jen svou hrdost.

Už nejsem panenskou bohyní a už pro mě není jediným úžasným mužem Zeus. Každý muž, který mi chce udělat radost, je pro mě úžasný. Mou posedlostí se stali muži a sex s nimi. Neplánuji pro ně žádné bitvy, snažím se je jen uspokojit, protože to dělá spokojenou i mě. Sice jsem věděla, že mé staré já tam někde je, ale v této době se projevit nechtělo a ani nemohlo.

Stala jsem se povahově Afroditou. Místo síly a moudrosti se u mě projevovaly více schopnosti adaptabilní pro lásku, krásu a sexuální hodnoty. Jen plodnosti jsem se vyhýbala. Nechtěla jsem mít děti a zatím se mi to i dařilo.

Pohlédla jsem na obrázky míhající se v televizi a sledovala jakéhosi Iva, který se snažil uniknout před divokou Milagros. Ivo měl přítelkyni, pěknou čarodějnici mimochodem, a snažil se jí být aspoň chvíli věrný. Milagros ho nakonec zatlačila do kouta a on ji musel políbit. Ta holka měla šťávu a mně se díky ní vytvořila v hlavě divoká myšlenka.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že mě Edward odmítne. Jenže já jsem silnější než on. Ta upírka minule málem měla úspěch. Kdyby byla o něco rychlejší a silnější, Edwarda by získala. Byla jsem si vědoma, že pravděpodobně tímhle způsobem to není zrovna ideální cesta jak zapojit Edwarda minimálně do sexuálního procesu, ale nic jiného mě nenapadalo. Téměř jsem se cítila při tom pomyšlení zoufale. Čím bude starší, bude vybíravější a pravá láska pro něj pak už nebude muset existovat. Tak jako tak pak bude muset vyzkoušet sex s jinou. Nebo bude chtít být do konce své věčnosti panic? Zvedla jsem se z polštářů plná euforie z čokolády a ze seriálu a mířila jsem si to k obláčkům. Nechala jsem se vést city, které jsem si během několika desetiletí vytvořila.

„Kam jdeš?“ ozval se najednou Amor. Otočila jsem se na něj a pověděla jsem.

„Asi znásilním Edwarda,“ svěřila jsem se.

„Cože? Jak?“ vypustil z úst.

„Jsem silnější a rychlejší než on. Neuteče mi. Zcvaknu ho stejně jako Milagros Iva,“ chlubila jsem se a v žilách mi proudil adrenalin. V poslední době se na mě začínalo projevovat, že jsem dlouho neválčila a sex mé hormony neuspokojoval. Milovala jsem vítězství a něčí pokoření. Bylo na čase si pokořit Edwarda. Už jen při pomyšlení na to, jak se sprchuje, jsem byla nadržená. Nepotřebovala jsem žádnou předehru. Vlastně doteď nechápu svou výdrž na něj neskočit. Chvíli jsem nad tím uvažovala a pak jsem usoudila, že to asi bylo tím, že jsem vždycky byla obklopena spoustou mužů, kteří mě dostatečně uspokojovali. Jenže to nemohlo trvat věčně. Jsi na řadě, Edwarde Cullene!

Jakmile jsem informovala Amora o svém plánu, namířila jsem si ho splnit. Došla jsem k obláčkům a pohodlně se uvelebila. Cítila jsem, jak za mnou Amor kluše. Nemohl si tuto událost ujít.

„Edward Cullen,“ pomyslela jsem si. Během chvíle jsem byla nad ním. U nich dole byla noc a on měl na uších sluchátka a relaxoval. Jeho pokoj jsem odzvučila, aby se tam během chvíle nenahnala celá jeho rodina, upravila jsem si bílé šaty a hlavně výstřih. Svá prsa pořádně naaranžovala, aby byla vidět co nejvíce, nadechla se a šla splnit úkol.

Přemístila jsem se do Edwardova pokoje a rozhlédla jsem se tam. Byl prostorný. Pomalu jsem se plížila k Edwardovi a prohlížela si jeho krásné drsné rysy. Zhluboka jsem se nadechla a cítila jeho opojnou vůni. Lákal mě a má touha po jeho těle byla větší a větší.

„Z něho bude jednou dokonalý svůdník,“ pomyslela jsem si. Nevím kdy, ale Edward mě najednou spatřil a postavil se na nohy proti mně, omámeně na mě zíral. Ačkoli se vzpamatoval rychleji než všichni ostatní muži.

„Co tu chcete?“ vypustil z úst otázku. Jenže já nemínila na otázku hned odpovědět. Nejdříve jsem ho přimáčkla na stěnu a pak teprve promluvila.

„Je čas, abys konečně přišel o své panictví,“ pošeptala jsem mu a cítila, jak se propnul. „Teď už mě, chlapečku, nezastavíš,“ pomyslela jsem si.

14. kapitola 16. kapitola

Heuréka - město divů - seriál

Nemá cenu přemýšlet nad tím, co je všechno možné a nemožné, když na světě je spousta velmi inteligentních lidí, kteří jsou schopni všechny vaše nápady předčít. Díky bohu se převážně věnují tím, co po nich žádá vláda a na co dostávají peníze.

Představte si, že existuje město, do něhož americká vláda posílá většinu vědců, aby ty největší mozky na světě byli pospolu. Ale otázkou je: „Je to bezpečné?“

Někdy je moc chytrých mozků na jednom místě moc a často jen lidé s nadhledem mohou řešit problémy těchto vědců bez toho, aby způsobili jakýkoliv zničení naší planety. Tímto člověkem se stává Jack Carter. Ten získává ve městě časem pozici šerifa a zažívá nenormální dobrodružství. Díl od dílu má své kouzlo a myšlenky, o kterých se tam dozvídáme, jsou jednou možná naší budoucností. Tak proč opravdu nenahlédnout do toho, jak by něco takového mohlo fungovat?

Seriál můžete sledovat zde.

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 14. kapitola

Edward versus zadek

14. kapitola


Emmett mě málem zabil, když jsem si přečetla jeho první slova po přeměně. Očekávala jsem, že bude hned zamilovaný až po uši do Rosalie, ale on ne. Přehlížel ji a místo ní se zamiloval do lovení medvědů. Rose trpěla jako pes. Nevěděla, jak mu má naznačit, že ona je do něj paf, a štvalo jí to. Až jednoho dne, kdy konečně nedokázala trpět ty jeho sprosťárny a vyletěla jen ve spodním prádle do jeho pokoje a začala na něj řvát, že ty vtípky ohledně jejího oblečení mu už trpět nebude, se všechno změnilo.

A tenkrát se na ní vrhl poprvé, což byl průser, protože ona zazmatkovala a utekla. Emmett z ní byl hotový a zároveň zmatený. Edward byl zase v háji. Další budoucí pár, který měl trpící období před tím, než se dají dohromady, a pak nastalo další milostné období. Edward měl chuť se zahrabat. Nikomu do ničeho nekecat a utéct. Jenže věděl, že útěk by mu nepomohl, a tak začalo další mučící období.

Další deník jsem dočetla za jedno dopoledne u Edwarda v pokoji a vlastně se o něm nic nového nedozvěděla. Měla jsem ještě nějaký čas, a tak jsem se rozhodla prozkoumat jeho pokojíček.

„Copak tu vyvádíš?“ ozvalo se najednou za mnou.

„Amore, takhle mě lekat nesmíš,“ pokárala jsem ho.

„Neodpověděla jsi mi na otázku,“ vrátil mi.

„Jen se víc seznamuji s Edwardem,“ odpověděla jsem mu. Amor se ke mně přiblížil a rýpl si.

„Víš, na něco jsem přišel, když jsem tě shora pozoroval?“ prohodil blízko mé tváře.

„Na co?“ řekla jsem a přiblížila se k němu.

„Jsi posedle zamilovaná do Edwarda,“ vyřkl. Po jeho odpovědi jsem se rozesmála.

„Proč tak soudíš?“ vykuckala jsem.

„Z toho, jak ses celou dobu rozplývala nad jeho deníkem, a také k tomu přidávám i to, že jsi měla v plánu prohledávat jeho pokoj a třeba tu ulovit něco, co by mu nevadilo, že zmizelo.“ Jeho poznámky mě pobavily, ale pravdu neměl.

„Tak aby ti bylo jasné. To, že si čtu Edwardův deník, beru jako práci. A to ostatní taky. Uvědom si laskavě, že k tomu mě Athéna vybrala a já své úkoly neflákám a taky mimochodem nechci prohrát tu sázku. Nemám v plánu souložit s takovým tupcem, jako jsi ty.“ Dneska mi opravdu pusa jela a s ním jsem si servítky brát nechtěla.

„Dokaž, že na něm nejsi závislá.“ Přimáčkl mě na Edwardovy dveře pokoje a naklonil se ke mně.

„Jak to mám dokázat?“ odporovala jsem mu, ale s jeho tělem namáčknutým na mě to šlo těžce.

„Vyspi se se mnou teď a tady,“ vyzval mě.

„To ani náhodou, k čemu by jinak byla ta sázka o Edwardovi,“ hájila jsem se. Ale upřímně, fakt jsem se s ním vyspat nechtěla. Představa dalšího ztraceného panenství s nějakým rychlíkem mě fakt do kolen nedostávala. Ano, taková je má první zkušenost. Přiopilý manžel po svatbě, jedna rychlovka a jedna zatraceně nepříjemná svatební noc s jeho chrápáním. Jo, tak to byla moje první sexuální zkušenost a něčemu takovému jsem tentokrát chtěla zabránit. Amor nevypadal jako adept na romantický večer při svíčkách a na rychlovku v Edwardově pokoji jsem chuť neměla. Amor se zamyslel a pak podal další návrh k dokázání mé šílené zamilovanosti do Edwarda.

„Co třeba tohle? Vydržíš jeden den bez Edwarda. Žádné čtení jeho deníků, žádné sledování, jak se sprchuje a baví se s Angelou ve škole a prostě nic, co by s Edwardem bylo spojeno. Zkus na něj dokonce i nemyslet.“ Nevím proč, ale když to vysvětloval, běhal mi mráz po zádech.

„Ale ty toho využiješ pro svůj prospěch,“ bránila jsem se.

„Vydržel bez tvé pomoci sto let a teď nevydrží ani jeden den?“ nadhodil.

„Máš pravdu,“ potvrdila jsem mu. A sama jsem si musela přiznat, že na Edwardovi jsem v posledních dnech závislá byla.

„Dobře, o co se vsadíme?“ zjišťovala jsem.

„Bello, mě jde jen o tvé přiznání, že jsi do Edíka zabouchnutá. Nic víc. Když vyhraju, přiznáš, že jsem měl pravdu, a když vyhraješ ty, tak ti už na téma Edward a ty neřeknu ani slovo.“ Tahle jeho dohoda se mi líbila. Takže jsem na ni kývnutím hlavy přistoupila a čekala, až mě pustí. Jenže on udělal opak. Místo toho se natisknul na mé rty, trochu mě vyzvednul a donutil mě si nohy obtočit kolem jeho boků. Zajel rukama k zadečku a pak se nechápavě zastavil.

„Odkdy, zatraceně, nosí boží asistentky spodní prádlo?“ vyhrkl najednou.

„Od té doby, co o něj mají zájem,“ vrátila jsem mu, a jak byl z toho vyjukaný, tak se nechal odstrčit a já tím mohla zmizet nahoru. Posadila jsem se na mráček a čekala, až bordel, co jsme tam nadělali s Amorem, uklidí. Najednou se Amor objevil na dalším obláčku a dodal.

„Takže od teď žádný Edward. Dvacet čtyři hodin ti změřím a zítra dopoledne se tu můžeme sejít v tuhle hodinu. Jo, a když už máš tolik času, tak bys konečně třeba mohla navštívit lázně, ať se tam neustále o všechny nestará jen Athéna,“ mrkl oplzle na mě a já ho měla chuť poslat někam.

Vydala jsem se směr svůj pokoj, ale něco mi říkalo, že to nebude ono. Chvíli jsem přemýšlela, co dělat a napadlo mě navštívit mou novou známou. Sedla jsem na mráček a přála si dorazit za ní. Odneslo mě to k jakémusi hradu, který vypadal jako pevnost se srdíčky rozvěšenými po hradbách. Ten pohled mě fakt pobavil.

Vstoupila jsem otevřenou branou dovnitř a mířila si to hlavní chodbou asi k hlavnímu sálu. Radši jsem další zákoutí neobjevovala, protože už chodba mě děsila. Pověšené zbraně obarvené na růžovo mi připadaly dost děsivé, jako kdyby na světě už nebylo vlastně žádné násilí a válka. Pak se vlastně ani nemůžeme divit, že planeta se přelidňuje. Ještěže existují nemoci, které drží rovnováhu světa.

Vstoupila jsem do hlavního sálu a uviděla Afroditu na čtyřech, hekající téměř jako o život. Nad ní čněla jakási hnědovlasá žena a vrčela na ní jako na psa.

„Co sis natropila, to si sežereš. Makej a nepoflakuj se.“ Po těch to slovech si sedla a natáhla se po čokoládě na stole. Nakonec jsem se odvážila vstoupit a pozdravila:

„Ahoj, Afrodito,“ upozornila jsem na sebe a obě ženy se na mě zadívaly.

„Záchrana,“ ozvalo se z Afroditiných úst. Jenže žena nad ní se na mě kriticky podívala a řekla:

„Ta taky potřebuje zpevnit zadeček.“ Ani nevím jak, ale během několika vteřin jsem byla na čtyřech vedle Afrodity a zvedala nohu nahoru. Afrodita se na mě omluvně dívala a zeptala se:

„Co tu vlastně děláš? Neměla by ses starat o Edwarda?“ Ušklíbla jsem se na její otázku a odpověděla.

„Drahý Amorek na mě vytasil s tím, že jsem prý bláznivě zamilovaná do Edwarda, a že jsem tudíž na něm závislá. Takže jsem se s ním vsadila, že bez Edwarda vydržím dvacet čtyři hodin. Žádné čtení deníků, ani pozorování, jak se sprchuje, prostě nic. Nechtěl ani, abych na něj myslela,“ svěřila jsem se jí.

„A tos nechala Edwarda samotného?“ vyděšeně vyjekla.

„Měl dobrý argument, prý beze mě vydržel sto let, tak proč by najednou nezvládl jeden den?“ konstatovala jsem trochu naštvaně.

„Tak v tomhle má asi pravdu,“ potvrdila mi Afrodita.

„Takže mě prostě napadlo, že navštívím třeba tebe, abych se zaměstnala,“ vysvětlila jsem jí.

„To chápu, ale Artemis tě bude mučit taky,“ upozornila mě.

„Lepší než se válet v posteli a kousat se nudou s myšlenkami na Edwarda,“ odvětila jsem jí.

„Hele, nenapadlo tě, že bys Edwarda mohla opravdu milovat?“ napadlo Afroditu.

„Možné to je, ale k čemu by to bylo, když nejsem ta, kterou miluje on?“

„Jo, to je pravda. Milovat ho může třeba i Athéna, ale pokud on jí lásku neopětuje, tak z toho nic nebude.“

„Přesně tak,“ potvrdila jsem. Pořád jsem zvedala pravou nohu nahoru a fakt pekelně mě začínala bolet pravá půlka zadku, takže jsem se otočila na Artemis a poprosila jí:

„Můžu si vyměnit nohy?“ Téměř zabijáckým pohledem se na mě podívala a pak řekla:

„Můžeš tu nohu ještě zvednout?“ Nechtěně jsem na její otázku kývla a pak jsem hned dostala odpověď.

„Dokud můžeš nohu zvedat, tak ji zvedej a neodmlouvej, až řeknu já, budeš ji teprve měnit,“ přikázala mi, a pak se na táhla pro švýcarskou čokoládu, co byla na stole. Sice jsem chápala, že bohyně mají božské nohy, ale tahle slečna, která si vzápětí začala láskyplně leštit svůj vyřezávaný luk a huhňala si s čokoládou v puse nějakou loveckou píseň, je měla prostě jako vysoustruhované. Proč nemá celulitidu, když se tu cpe nezřízeně sladkostma? No vážně, teď si nechala přinést vanilkovou zmrzlinu s horkými malinami. A já tu hekám, div mi sliny netečou na podlahu.

„Květinko, nevybočuj to koleno, hezky kolmo k podlaze,“ zavrněla se lžičkou malin v puse.

„Teroristko!“ řekla jsem si pro sebe. Jestli tohle přežiju, tak v následném dvacetihodinovém spánku po Edwardovi ani nevzdechnu. Mám totiž pocit, že jestli existují vzdychací svaly, budou mne zítra nepochybně bolet taky. A v dnešním boji pevný zadek versus Edward začínalo postupně přebírat vedení mé pozadí.

Auuu.

13. kapitola 15. kapitola

Odkaz na fotky bohů

Temné vize – Posedlost – 2. díl

od L. J. Smith (Anglický originál: Dark Visions 2 – The Possessed)

První knihu příběhu můžeme spíše označit za delší úvod. Zjistíme, jaké patálie se v sérii dějí, a o co tam vlastně jde. V dalším části nás pak čeká dobrodružství honby za bílým domem a zároveň shánění úkrytu před panem Zetesem, panem zlým snažící se získat skupinu s parapsychickými schopnostmi pod svoji nadvládu, aby je využíval pro své obchodní záležitosti.

Jenže když se Kaitlyn s kamarády dozvědí pravdu, rozhodnou se vzít nohy na ramena. Neváhají ani minutu, odjedou si pro věci do institutu a s trochu malými problémy vyrazí na cestu za cílem, který jim vystaví Kaitlyn díky své vizi. Ale být na útěku není jednoduché. Hlavně když ještě nejste plnoletí a máte sebou jednoho zločince. Neusnadňuje jim to ani fakt, že za zadkem mají neustále policii a bohatého pana Zetese, který na ně na dálku útočí parapsychickými útoky, které navozují děsivé sny a nepříjemné nálady. Už tak jim stačí, že každý z nich není zvyklý na cestování.

Dalším problémem je pak Gabriel, jenž patří do skupiny také. Hned na začátku příběhu je na něj poukázáno jako na bad boye, kterého se snaží hlavní hrdinka držet na straně dobra. No, Kaitlyn to s ním nemá jednoduché, ale nevzdává se, ačkoliv si je vědoma, že už v minulosti zabil. Jeho schopností je telepatie. Dokáže vám číst myšlenky, ale jeho nadání je pro obyčejné lidi nebezpečné, protože při dotyku s vaší myslí vás může zabít. Vycucne z lidí jejich životní energii a člověk prostě zemře. Jeden z důvodů, proč ho už lidé z jeho minulosti začali nazývat energetickým upírem. V průběhu knihy se dokonce dozvídáme, že Gabriel asi nebyl prvním ani posledním energetickým upírem, protože zasvěcenější předci se domnívali, že tak vznikala představa krvelačného sajícího upíra. Zajímavá to myšlenka k vyložení pradávných legend.

Z počátku se snažil být Gabriel kvůli Kaitlyn hodným, ale měl s tím trochu problémy, protože v první knize přišel do styku se zlým krystalem a ten zvýšil jeho spotřebu životní energie natolik, že sám ji není schopen pro svoji osobu vyrobit. Nejprve jsme Gabriela nemuseli považovat za upíra, protože životní energii nepotřeboval od druhých, ale po styku se zlým krystalem, se to změnilo a on potřeboval denně nějakou energii od ostatních živoucích bytostí. První se hodlal ji získat od lidí v okolí a byl dokonce smířený s tím, že osobu, na kterou se napojí, zabije. V jeho případě to nebude první vražda a ani poslední. Jednou se mu povedlo jeho touhu uspokojit, ale když se o něco podobného pokouší podruhé, načape ho Katilyn. Povede se jí ho před dalším útokem na dívku zastavit a nabídne svoji životní energii, protože ona jí má dost a dokáže fungovat i s tím, když mu nějakou dá. Výhoda nadaných. Sice nemá tušení, jaké důsledky to může mít doopravdy, ale je ochotná se pro Gabriela obětovat. Dokáže Kaitlyn udržet Gabriela na cestě světla a vyléčit ho?

Ale jejich cesta se komplikuje čím dál víc. Všechno se zvrtne, když přijdou o dodávku s věcmi, v které původně cestovali. Najdou i přesto, že všechno ztratí, bílý dům? Utečou před panem Zetesem? A jak se vyrovnají s následujícími událostmi? Holt to nebudou mít vůbec jednoduché. Ale to by jinak byla nuda, ne?

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 13. kapitola

Vždy to být láska na první pohled nemusí.

13. kapitola

„Jsem v háji!“


„Jak v háji?“ zjišťovala Afrodita a nakoukla mi pod ruku.

„To není ještě tak hrozné. Lepší, než kdyby tam bylo napsané, že neexistují. To by byl průšvih, ale teď vlastně musíš najít jen tu správnou duši a poslat ji na zem v podobě ženy nebo muže. Myslím, že Edward by byl radši za podobu ženy,“ utěšovala mě.

„Jen najít tu správnou duši? To mi nepřipadá nejlehčí,“ rejpla jsem si.

„Alespoň na rozdíl od ostatních víš, že na zemi jeho drahou polovičku hledat nemáš,“ poukázala na mé výhody.

„Ale jak mám hledat mezi mrtvými?“ zjišťovala jsem.

„Můžeš uspořádat konkurz,“ zazubila se a odněkud vylovila kousek čokolády.

„Afrodito!“

„Ale ono to tak skoro je, budeš muset procházet duše čekající na další život ve frontě a určit, která je ta správná. Až ji najdeš, tak uděláme výjimku a pošleme ji Edwardovi v podobě, jakou bude potřebovat. Má to jen jednu nevýhodu. Takhle můžu pro Edwarda oživit pouze jednu duši. Máme pouze jeden pokus na oživení správné duše,“ vysvětlila mi.

„Takže mým úkolem bude poznat Edwarda natolik, abych mu byla schopná mezi dušemi pravou lásku najít,“ hlesla jsem.

„Přesně tak,“ ujistila mě Afrodita. „Vím, že to není lehký úkol, ale pokud chceš Amora porazit, jinou možnost nemáš.“

„Hm, tak já mu jdu ukrást další deník. Myslím, že ty deníky mi nejvíce pomohou s hledáním,“ poukázala jsem na to, co jdu dělat a přemístila se k Edwardovi do pokoje. Už dávno všichni byli ve škole a v práci. Vrátila jsem Edwardovi dočtený deník a vybrala si nový. Věděla jsem, že mám tentokrát ještě spoustu času a pustila jeho wifi věž. Překvapivě v ní měl Debussyho a jeho Clair de Lune. Ačkoli klavírní verze je překrásná, tak na novém cdéčku od Davida Garreta byla také úžasná.

Davida Garreta jsem poslouchala, když jsem byla ještě stařenka. Kvůli tomuhle fešákovi s houslemi jsem se naučila používat počítač. Milovala jsem klasickou hudbu, ale moderní předělávky od některých muzikantů byly také moc krásné a měly, co do sebe. I když jsem asi plně nedoceňovala elektronické remixy, které mi můj vnuk s nadšením přehrával. Třeba od toho holandského dýdžeje, co se jmenuje nějak jako Těsto?

Lehla jsem si na Edwardovo kanape a otevřela deník číslo tři.

Z počátku se v deníku nic extra nedělo. Popisoval jen svůj šťastný návrat domů a milé přijetí Carlislea a Esmé. Neptali se na jeho zážitky a ani důvod, proč se vrátil. Jenže život v jejich společnosti pro něj byl velmi náročný. Ačkoli před ním své vášně mírnili, neunikl jim.

Snažil se jejich milostné chvilky ignorovat, a tak objevil klasická díla od Shakespeara a jiné knížky. Čtení nebylo jediné, co mohl ve svém věčném životě dělat. Proto začal také studovat medicínu, ale pouze teoreticky. Bál se praktické části. Krev bylo něco, čemu měl velké problémy odolávat. Sice se jeho žízeň zmírnila po návratu domů, ale i tak se necítil jistý kramflecích. V nevětrané pitevně by sice asi neměl chuť na nebožtíka, ale možná by tam byl nějaký medik k zakousnutí. A psychiatrie jeho snem nebyla, stačilo, že mu lidé nevědomky přehrávají svá trápení a úchylky, slyšet je nahlas opravdu nepotřeboval.

Upírský život se mu stal stereotypem. Učil se a lovil. Nic víc. Až jednoho dne se něco změnilo. To když Carlisle domů donesl polomrtvou Rose.

Edward nesouhlasil s její proměnou, ale Carlisle se prostě nenechal zastavit. Myslel si, že ji tím nějak zachrání. Jí ale už nebylo pomoci. Vzpomínky na její znásilnění ji provází do konce věčnosti.

Z deníku:
Jejím tělem se proháněla bolest a nikdo z nás jí nemohl pomoci. Žádný dotyk jí nemohl ulevit. Žádná milovaná bytost, která by tu na ni čekala jako Carlisle na Esmé. Čekal ji stejný osud jako mě.

Ačkoli Carlisle předpokládal, že se s Rose dáme dohromady, mýlil se. Už když se měnila, jsem věděl, že víc než za sestru ji nepřijmu. Sice byla překrásná, ale pro mě nebyla.

Jasně, to jsem věděla i já, že pro něj není. O Rose vím, že je blondýna, čímž jsem ji automaticky mohla vyškrtnout ze seznamu. Nesmím hlavně na to zapomenout, až najdu tu jeho pravou duši, neproměnit ji v blondýnu.
Celou proměnu proklínala nějakého Royce Kinga a slibovala mu smrt, jakmile se probudí. Věděl jsem, že z toho bude průser, ale radši jsem se snažil tyhle její myšlenky ignorovat. Moc dobře jsem věděl, jak se bude cítit po probuzení. Nějaký Royce King jí asi zajímat nebude.

Jenže to jsem nevěděl, jak moc jsem se mýlil.

Hned po proměně na všechny vrčela jako upír. Nadávala a málem Carlislea roztrhala a opravdu jsme měli hodně práce ji uklidnit. Všechno pochopila, ale i tak. Dřív než jsme ji stihli zastavit, udělala to, co měla v plánu celou proměnu. Šla zabít Royce Kinga a jeho kumpány. Za ponížení a za špatný konec jedné pohádky.

V dalších dnech po jejím návratu jsem se jí vyhýbal. V hlavě jsem viděl, co udělala s Kingem a jeho kumpány a byl bych opravdu nerad, kdybych skončil jako oni. Žádné takové vzrušení jsem nehledal. Prostě jsem se snažil Rose vyhýbat. Ale abych z Rosalie nedělal vraždící monstrum, ve skutečnosti jsem věděl, že by mě nezabila jen tak z rozmaru, protože když se zrovna nekontrolovala, cítil jsem hloubku jejího žalu a beznaděje. Jenže osamělá Rosalie si mé chování občas brala trochu víc osobně, než bych čekal.

Překvapivě mě občas chtěla trápit různými novými francouzskými modýlky a předváděčkou svého vnadného výstřihu. Snažil jsem se být elegán a nekoukat jí přímo do výstřihu, ale když myslela na to, jak jí padne ten nový korzet, nemohl jsem se bránit jejímu pohledu do zrcadla na to, jak je sexy.

Co si budeme povídat, ani jsem se bránit nechtěl. Koukat se přeci na hezké ženy můžu, ne? A navíc jsem dělal dobrý skutek, když jsem se náhodou zatvářil uznale, má sestra měla hned lepší den. Je ale pravda, že jsem Rose většinou pěkně deptal tím, jak jsem na venek dělal, že jsem vůči ní úplně chladný, ale nic víc, než se občas podívat, jaký hezký kus prádla si koupila, mě nezajímalo. Chtěl jsem být prostě dobře informovaný o ženské módě. Nikdy jsem nevěděl, kdy potkám tu pravou, ale vždy jsem chtěl být na dotyčnou připravený, abych se jí překvapeně neptal na to, co jsou to podvazky a k čemu jsou. Tak na tohle jsem svým způsobem měl Rose. Teda alespoň do té doby než si přinesla Emmetta. To se teprve naše domácnost pořádně změnila.

Když Emmetta donesla, bylo mi hned jasné, že jeho proměna není jenom kvůli jeho záchraně, ale částečně i pro ni. Viděla v něm syna své kamarádky, kterého párkrát hýčkala ve svých rukách. Carlisle se tentokrát ohlížel na můj názor, protože se poučil z Rosiiny proměny. Nechtěl, aby dotyčný někoho zabil jako Rose, a její šílené nálady ho taky deptaly. Nebyla jako Esmé, kterou zatáhl do postele a ona byla pak jako beránek. Někdy jsem míval pocit, že něco takového ode mě očekává, ale já mu hned na začátku řekl, aby s ničím takovým nepočítal.

Nakonec jsem Carlislea v Emmettově proměně podpořil. Když proměna započala, otočil jsem se na Rose se slovy:

„Postarej se o něj. Ty jsi ho chtěla a doufej, že on se s tím smíří a nebude tě chtít roztrhat stejně jako ty Carlislea.“ Nemínil jsem ji v ničem podporovat a ukázat na to, jak je sobecká. Nikdy Carlisleovi svou proměnu neodpustila a jen já jsem to v její hlavě viděl.

Dnes jsem konečně u uhlazeného Edwarda objevila tvář rozmazleného pubertálního fracka. Nevím, jestli člověk musí být žena, aby Rosalii porozuměl, ale já jí jako matka, babička i prababička chápala. Bylo pro ni snazší zemřít po ponížení, které prožila, po bolesti z nenaplnění smyslu své existence, kterou musela prožívat každý den i každou noc. Možná že Edward jen žárlil, že i Rose ho přeskočila a přinesla si domů člověka. Možná v ní viděl sám sebe, i on se se svou rolí predátora dlouho vypořádával.

A navíc to byla ženská, a jak jsem vypozorovala, tak ani o mnoho let později jim prostě Edward nebyl schopen porozumět, přestože jim viděl do hlavy. Vyměnila jsem ve věži cédéčko a zvědavě se vrátila k přeměně mohutného Emmetta.
 
Hned jak jsem se vrátil ke konci Emmettovi proměny, zjistil jsem, že se neproměňuje jen Emmett, ale i Rose. Každou vlnu bolesti prožívala s ním a utěšovala ho. Bylo jí jedno, že se už nějaký ten den nemyla a neupravovala. Snažila se mu být oporou a já viděl její oddanost, a to ho pořádně ještě ani neznala. Velmi mě pak zajímalo, jak on se zachová, až zjistí, co se z něj stalo.

Když už konečně docházelo ke konci proměny, připravili jsme se a čekali. Jakmile se Emmett probudil, zvedl se a sjel nás pohledem. Jeho reakce na nás byla nepředvídatelná a neočekávaná. Naprosto mě jeho první myšlenky dostaly do kolen. Rose na něj láskyplně koukala a čekala, co z něj vypadne a on měl v hlavě jen:

„Tak jo, kde je ten medvěd? Cítím, že tentokrát bych ho dostal!“ Takže mi v ten moment bylo jasné, že se láska na první pohled z Emmettova hlediska nekoná.

Ulevilo se mi, přeci jen to s tím naším Edwardem nebude tak zlé, když i u Rose poznal lásku. Horší však bylo to, že mi Rose připomněla mou rodinu. Copak asi dělají mé děti? A vnoučata? Jak ráda bych je zase viděla a objala.

12. kapitola 14. kapitola  

Temné vize – Odhalení – 1. díl - recenze

od L. J. Smith (Anglický originál: Dark Visions 1 – The Stranger Power)

Životní energie je součástí každého z nás. Někdo jí má více, nikdo méně a díky tomu někteří lidé mají zvláštní pro nás nadpřirozené schopnosti. Nezáleží na tom, jestli je chtějí nebo ne, prostě jsou jejich součástí. A nic jiného než se s nimi naučit žít jim nezbývá. Jednou takovou zvláštní dívkou je Kaitlyn. Ve škole ji berou jako čarodějku, ale ne kvůli jejím schopnostem, které se snaží, co nejvíce tajit, ale hlavně kvůli očím. Kdyby vám zpříma pohlédla do očí, asi by se vám orosilo čelo potem.

Kaitlyn se se svým osudem vyvržence školy špatně smiřuje, a proto skoro nemůže uvěřit jednoho dne tomu, když jí sdělí, že má možnost během jediného roku svůj osud změnit. Stačí jen odjet za podobně nadanými vrstevníky na rok, aby se mohla naučit ovládat svou vlastní schopnost.

Sice z počátku váhá nad nabídkou, kvůli jejímu otci, kterého nechce nechávat samotného, ale nakonec nabídku přijme, kvůli autonehodě, která se stane u nich před školou. Kdyby své nadání uměla lépe ovládat a rozuměla by mu, nic takového by se nestalo. Proto se rozhodne odjet s cílem, že se svou sílu musí naučit ovládat, aby mohla pomáhat ostatním.

Během několika dalších dnů se ocitá v Institutu s dalšími nadanými. A tím se jí naprosto mění život k lepšímu. Najednou je mezi lidmi, kteří ji mají rádi, a neřeší, že má jiné oči než ostatní, dokonce jí řeknou, že jsou krásné, ba ani její schopnost není brána špatně, spíše velmi pozitivně. A třešničkou na dortu je, když se do jednoho z nadaných vrstevníků zamiluje. Jenže její objekt lásky má jednu jedinou chybu. Nevidí, jak na ženy působí, proto se s Kaitlyn pouze skamarádí. Dokáže na něj nakonec zapůsobit natolik, aby jí city opětoval, nebo budou navždycky jen kamarády? To je otázkou.

Jenže klid a harmonii nového místa kazí experimenty, které mají všem v institutu pomoci porozumět jejich silám a naučit se je ovládat. Každý pokus se téměř stává pohromou. Pokaždé se něco pokazí. Vždy testování nějakým způsobem jejich nadání, někomu ublíží, vznikne zmatek či to ublíží jim samotným. Až časem přichází na to, že tudy jednoduše cesta nepovede. Postupně zjišťují, že celý institut není zrovna nejlepším místem a dozvídají se věci, které se pro ně stávají nočními můrami. Během několika dalších dní se spolčují a jejich cílem je zjistit, co se v institutu opravdu děje, a jaká budoucnost je jim naplánovaná. Je opravdu tak děsivá, jak se postupně jeví nebo existuje způsob, jak se z celé šlamastiky vykroutit?

Od knížky můžete očekávat velmi zajímavý děj a rychlý spád. Pro mě byla téměř jako dezert po večeři. Dá se s ní strávit příjemný večer a prožít neobyčejné dobrodružství.

Maškarní...

Žena, muž a anonymita. Jedna noc a pád do průšvihu.

Článek není vhodný pro čtenáře mladší 18-ti let.

Byl jsem otrávený, protože mě donutili jít na tuhle akci. Měli nekvalitní whisky a spoustu bohatých lidí, které jsem naprosto nesnášel. Tou pozitivní částí tohohle večera bylo, že mě nikdo nepoznával. A hlavně! Nikdo neotravoval. Moje maska zakrývala identitu a žádná fanynka se mi nevnucovala. Bylo příjemné pro jednou být mezi lidmi a v klidu všechny pozorovat. Téměř až nezvyk. Kdybych chtěl společnost. Stačilo by na chvíli masku nadzvednout a bylo by vystaráno.

V jednom měli kluci pravdu. Chodila tu jedna roštěnka za druhou a po dlouhé době se ve mně ozvalo mé já lovce. Bylo jen otázkou času, než se zvednu a vyhlídnu si někoho na dnešní noc. Tohle mi připadalo jako neobyčejná možnost, jak vyzkoušet, jestli i bez mého slavného ksichtu sbalím ženu.

„Vidím ti to na očích. Už sis vybral?“ ozvalo se mi u ucha od úst mé sestry. Její slova mi připadala trochu drzá, ale měla pravdu. Od té doby, co jsem se rozešel s Týnou, nikoho jsem neměl. A ona to jako vždy na mě poznala. A co si budeme povídat, byla na tom podobně.

„Vyhlédla jsem si oběť, tak to jdu zkusit,“ zavrněla mi do ucha a já se jejímu počínání vůbec nedivil. Byla několik měsíců sama a tahle anonymita ji ponoukala, aby se po delší době projevila. Nemusela se tvářit jako zodpovědná manažerka. Jeden z důvodů, proč jsem souhlasil, že s námi dnes večer může jít. Přece jen ty její prudící občasná slova o tom, že jí mám dohodit nějakého muže, se nedají denně poslouchat. A zároveň moc kamarádů, kteří by splňovali její požadavky, jsem neměl. Jestli vůbec nějakého.

Byl jsem doma jen na pár dní a tohle se prostě dlouho poslouchat nedalo. Podíval jsem se na její ladnou postavu, jak mizí v davu, dopil jsem skleničku a objednal si další. Jakmile mi byla naservírovaná, začal jsem se věnovat dámám okolo mě. Skenoval jsem jednu za druhou a zastavil se pohledem na dívce unuděně opřené o zeď ve skupině dam, které cosi diskutovaly.

Měla tmavě modré šaty a stydlivě zakrývala svůj výstřih. Trochu mi s tímto gestem sem nepatřila, ale něco se mi na jejím chování zalíbilo a já ji dlouho pozoroval, dokud nezvedla oči a přesně nespatřila, jak se na ni dívám. Jenže tentokrát zahalen maskou jsem se rozhodl nevzdat se a dát jí přesně najevo, že je to tak, jak to vypadá. Chtěl jsem ji už jen podle tmavě hnědých očí, které vykukovaly zpod masky.

Pohled mi opětovala, pak ho sklopila jako by se červenala a nakonec ho zase zvedla. I přes tu dálku mezi námi byla jakási elektrizující energie a já skleničku s whisky položil. Asi poprvé po dlouhé době jsem se odhodlal ke kroku, který bych neudělal, kdybych tu byl oklopen svými fanoušky, ochrankou a vším, co ničilo můj soukromý život. Vlastně jsem se ani nedivil, že po dvou měsících samoty nikoho nemám. Neměl jsem pořádnou příležitost se vůbec s někým seznamovat. Neustále mě pronásledovala má práce a já nic jiného nestíhal.

Vstal jsem od baru a vydal si to ke krásce s hnědýma očima. Ani na chvilku jsem oční kontakt nepřerušil. Bál jsem se, že naše kouzlo tím zpřetrhám. Když viděla, jak k ní jdu, první se ohlédla po ostatních, a potom se nenápadně ztratila z jejich společnosti. Udělala mi tím radost. Nemám rád, když všetečné kamarádky špehují každý krok nápadníka.

Jen lehce vykročila za skupinku žen, a tak napůl mi dávala najevo, že se nic nestane, když se rozhodnu o opaku. Ale já neváhal. Došel jsem k ní a jako z nějakého romantického filmu ji vzal za ruku a políbil ji na její hřbet bez jediného přetržení očního kontaktu. Užíval jsem si to. Poprvé, co jsem dělal něco takového opravdu a ne před kamerou za dirigování režiséra.

Trochu fascinovaně se na mě usmála a jako kouzelná princezna mě následovala na parket, kam jsem ji vedl, abychom se vzdálili od jakékoliv větší pozornosti. Ne, že by parket nenavozoval dostatečné nesoukromí, ale pořád tam bylo dost lidí, abychom se mezi nimi ztratili a mohli se věnovat nadále svým očím.

V jejím výrazu byla vidět fascinovanost a touha. Pochopil jsem, že mluva dnes v noci nebude tím, čím ji zaujmu. Jen gesty jsem ji mohl dostat tam, kam jsem chtěl.

Pevně jsem přitiskl svoje tělo na její a do rytmu waltzu ji prováděl po parketě. Oba jsme hluboce dýchali a čekali na jakýkoliv pokyn k tomu, aby se naše myšlenky staly skutečností. Byl jsem jí okouzlen. Chtěla mě na základě mých očí a nic víc o mně vědět nepotřebovala. Neřešil jsem, že jsem na tom podobně, a prostě se po hodně dlouhé době nechal unášet pocity touhy.

Ani nevím, kdy skončila skladba, ale najednou jsem ji pomalu vedl k pokoji, který jsem si původně pořídil, abych mohl v opilosti někde ulehnout a ráno se neprobudil s rozpláclým ksichtem na titulní straně časopisů víc než v polovině světa.

Lehce jsem si ji přitáhl k sobě a spojil naše rty. Nebránila se a každému mému dotyku se podávala, jako když se na nás blíží poslední hodina smrti. Žila, dýchala a vzdychala.

Nikdy jsem nic tak intenzivního nezažil a asi poprvé v životě jsem nikam nepospíchal. A užíval si každičký okamžik. Sledoval jsem jednotlivý kousek její kůže, jak reaguje na můj dotyk. Byla to jako řetězová reakce končící další a další vlnou vzrušení v mém těle. A já tím vším byl naprosto uchvácen.

Během několika dalších vteřin jsme se ocitli v pronajaté ložnici a já se tělem tiskl na její suknici a snad poprvé v životě jsem nějakou ženu hodlal prozkoumat, ať to mělo být dotyky či polibky. Byl jsem zvědavý. Žádná rychlovka. Žádné zvedání sukně a doufání, že má podvazky, abych nemusel bojovat s punčochy. Prostě klidné unášení hormony v malých dávkách, které měly celkový efekt atomové bomby.

Lehce jsem ji posunul od stěny a nahmatal na jejích zádech mezi pomalými polibky tkaninu korzetu a zatáhl. Docela mě překvapilo, když se korzet najednou povolil a mně došlo, že moje partnerka byla celou noc jako ostříž, pokud se k jejím zádům postavil jakýkoliv muž toužící po troše entuziasmu. Najednou jsem se nedivil tomu, že se tiskla ke zdi.

Šaty letěly k zemi a má předtucha podvazků se vyplnila. Měl jsem z toho obrovskou radost, ačkoliv tentokrát nebudou mít takové praktické výhody jako vždy. Moc dobře jsem věděl, že tyhle dva kusy tenké látky mě vzrušují více, než jakákoliv jiná část oblečení. Nemohly konkurovat ani kalhotkám. Nezahálel jsem a pomalu si dáreček dnešního večera rozbaloval a z každé odstraněné vrstvy papíru se radoval jako malý kluk.

Pod korzetem neměla podprsenku a já se neubránil tomu si pohrát s pahorky na horní části jejího těla. Bylo pro mě vzrušující její zaklánění hlavy a vkládání důvěry do mé síly nad jejím tělem snažící se jí udržet nad zemí. Proto jsem neváhal a přemístil nás postupně ke komodě, o kterou jsem ji opřel. Lehce jsem se odklonil a prohlédl si ji. Měla na sobě pouze masku, kalhotky a podvazky a já už se nehodlal dlouho držet.

Sako s košilí už se dávno někde válelo po pokoji a moje kalhoty je během dalších nenápadných chvil následovaly. Pak už jsem neváhal ani minutu, protože touha do ní se ponořit mě naprosto vyslala do jiného světa. Dnes bych vám možná řekl, že jsem nebyl sám sebou, ale byl jsem šťastný a plný euforie, adrenalinu a hormonů.

Jejích kalhotek jsem se jednoduše zbavil a opatrně ji nadzvednul na komodu, jež mi zpřístupnila jednoduší vpád do jejích intimních partií. Rukou jsem přejel z jejího stehna až prsty do jejího lůna a ujistil se, že všechna aromata v mém okolí lákající mě k ní naznačují, že je na mě připravená a potom už jsem nečekal ani vteřinu.

S hlasitým vzdechem jsme oba započali divoký tanec našich těl.

…

S rozpláclým obličejem na posteli jsem se přetočil na druhou stranu postele a pomalým plácnutím ruky, abych nezranil partnerku dnešního večera, jsem zjistil, že je pryč. To mě urychleně probralo a dále jsem naivně poslouchal zvuky z pokoje. Jenže se v něm ozýval pouze zběsilý tlukot mého srdce.

Hmátl jsem si na obličej, zda přidělaná maska je stále na mých očích, protože jsem si trochu připadal jako převálcovaný tiskařským strojem a necítil dostatečně všechny vjemy.

Ale srdce se mi rozbušilo ještě víc než před tím. Masku jsem neměl a to rozjelo řetězovou reakci. Nebyla tu. Musela tušit, kdo jsem, a jen málokterá žena by odolala tučnému šeku za materiály pořízené před odchodem z téhle ložnice. Proto jsem neváhal a zvedl telefon. Po první zazvonění jsem uslyšel, jak telefon někdo zvedl a hned bez otálení spustil:

„Sebastiane, mám problém.“        

Pokračování - Krásná neznámá 

Cesty osudu jsou nevyzpyzpytatelné - 3. kapitola

Co je vlastně láska? 

3. kapitola

Postavila jsem se naproti Samuelovi a zaujala útočný postoj. Tělem mi začala vřít krev propojená s adrenalinem a pohlcovala mě nervozita. Rozhazovalo mě to a vůbec jsem netušila, co od něj mám čekat. Bude mě šetřit nebo mi ukáže zač je toho loket? Ani já sama jsem nevěděla, co chci.

Pozorně jsme se oba sledovali a já se mu upřeně zadívala do očí. Než jsem se rozběhla do útoku, usmála jsem se. On moji první ránu obratně vykryl, a potom na mě urychleně zaútočil. Vyměnili jsme si několik úderů a párkrát si prohodili místa. Po chvíli jsme zadýchaní zastavili.

"Jste opravdu tak dobrá, jak jsem o vás slyšel," složil mi poklonu. Já se na něj zakřenila a spustila na něj další salvu. Nešetřil mě a zahlcoval mě jednou ranou za druhou. Pak mě otočkou donutil se nalepit na zeď a trochu jsem zazmatkovala. Nakonec jsem mu jen tak tak vyklouzla a otočila se naproti němu. Jenže jsem mu nestihla včas pohlédnout do tváře a před mým hrudníkem se zastavila špička jeho meče. Strnula jsem a začala těžce dýchat. Byla jsem momentálně v jeho moci a čekala na jakýkoliv další pohyb. Pohlédl na můj hrudník se staženým korzetem a já tu chvilku využila k tomu, abych se vymanila otočkou z jeho sevření, ale byla jsem pomalá a cítila, jak mi po kůži na zádech projela jemně čepel. Samuel se poťouchle usmíval, když uviděl můj překvapený výraz z jeho útoku. Jeho úsměv se rozšířil ještě víc, když jsem najednou rychle přitiskla ruce k tělu, protože jsem zaznamenala, jak se mi rozjíždí korzet. Naštvaně jsem ho sjela pohledem a jeho výbuchu smíchu jsem nebyla ušetřena.

"Jako malé dítě," okomentovala jsem jeho chování a on se trochu uklidnil, protože v mém hlase uslyšel naštvanost a snažil se urychleně změnit postoj.

"Promiňte," vykuckal ze sebe, jakmile byl klidnější a sundal si koženou bundičku, která zakrývala jeho košili. Nabídl mi ji. Já si opatrně uklidnila meč do pochvy, tak aby mi korzet nesjel o něco níž, a potom si od něj převzala nabízenou pokrývka těla.

"Děkuju," poděkovala jsem mu za ni a on mi ji s milým úsměvem pomohl obléknout.

"Přece nechci, aby moji nastávající okukovali stráže,“ vysvětlil své chování a já trochu zčervenala. Potom se ke mně přiklonil a pošeptal mi:

„Ta červená v tvářích vám sluší a také jsem moc rád, že mí zvědi o vašich bojových dovednostech měli pravdu,“ rejpnul si a já zčervenala snad ještě víc. Nikdy mě předtím nikdo nedostával do takových rozpaků jako on. V hlavě jsem si to pro jistotu rychle přerovnala a dala se do klidu. Nemusel vidět, jak moc jsem z něho rozhozená. Už tak vypadá dost sebejistě a podporovat ho v tom, že mě má na háku jsem nemínila trpět. Proto jsem si srovnala na sobě oblečení, vzala si věci a rázným krokem se vydala do své komnaty. Při chůzi jsem se neotočila, proto nemám tušení, jak se na moje chování tvářil. Ale bylo mi to jedno. V hlavě mi hrála jen jedna myšlenka: „Muži!“

Došla jsem k sobě do komnaty a posadila se ke stolu, kde jsem si opláchla obličej. Pořád jsem přemýšlela nad tím, kde jsem v boji udělala chybu. Málokdy jsem prohrávala a tohle mi nasadilo brouka do hlavy. Nakonec jsem se uklidnila a vydala se na kutě. Chtěla jsem si odpočinout. Přece jen mě budou zase zkoumat a já si chtěla udržet před nimi, co nejvíce tajemství. Neměla jsem ráda, když se mi někdo šťoural v soukromí, natož královští čarodějové.

…

A bylo to tu. Ráno si mě odchytl nějaký starší čaroděj a odvedl mě do místnosti, kde mi začali pokládat jednu otázku za druhou. Tvářila jsem se, že ochotně odpovídám, a zároveň jsem se snažila odhalit jakékoliv záludné pokusy o odhalení vědomostí, které jsem nechtěla prozradit. I tak mě tam drželi až do oběda.

Když jsem se dostala do jídelny ke stolu, už tam nikdo kromě Samuela nebyl. Sedla jsem si vedle něj a během chvilky u mě byla služebná, která mi začala servírovat jídlo a pití.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu, a potom se napila vody, kterou mi mezitím donesli.

„Pozdní oběd?“ zeptal se hned potom, co spolkl jedno ze soust, aby na mě nemluvil s plnou pusou. Docela jsem to ocenila.

„No, neměla jsem moc na výběr,“ svěřila jsem se mu.

„To vás mučili do teď?“ podivil se.

„Bohužel,“ odpověděla jsem otráveně a pustila se do přinesené polévky. Samuel spořádal několik dalších soust, a potom dodal:

„Nemůžete se jim divit. Máte se stát princeznou a možná jednou budete královnou, chtějí jen vědět, koho si na takový post vybrali,“ zastával se jich.

„Hm,“ zabručela jsem.

„A mám takové tušení, že to není úplně hotové,“ domníval se a měl pravdu. Čekalo mě ještě odpoledne na bojišti.

„Máte pravdu. Čeká mě ještě odpoledne na cvičišti,“ přitakala jsem a smutně se pustila do dalšího jídla. „Jenže já o nic z toho nemám zájem,“ hájila jsem se.

„A já mám, co říkat. Narodil jsem se do toho,“ stěžoval si. „Nikdy jsem neměl šanci na to, vybrat si s kým budu. Už od počátku mi otec naznačil, že koho mi vybere, toho si budu muset vzít,“ pokračoval a já začala uvažovat nad tím, jestli náhodou není do někoho zamilovaný.

„Jste do někoho zamilovaný?“ zeptala jsem se ho narovinu, a když uslyšel, co jsem vypustila z úst, málem se zakuckal.

„Tak asi ne,“ zareagovala jsem na jeho reakci a usmála se na něj.

„A vy?“ tentokrát jsem se zakuckala já a celá zrudla. Podle jeho potutelného úsměvu jsem pochopila, že obrázek si už udělal. No, snad z toho nepoznal, jak na tom jsem doopravdy. Nastala zase chvíle ticha.

„Když už jste začala s tou upřímností,“ začal a já zpozorněla. Trochu nervózně polkl a potom konečně vyslovil to, na co jsem čekala:

„Byl bych rád, kdybychom si vycházeli vstříc a pomáhali si navzájem. Hlavně si nedělali problémy,“ připomněl a já se usmála. „Poslední, co bych potřeboval, by bylo, abychom si my dva dělali peklo,“ podotkl a já si u něj udělala poznámku, že chce všechno řešit, co nejvíce prakticky. Prostě obyčejný styl chlapa.

„Takže spíše, než budoucí manželé, partneři,“ shrnula jsem a pokračovala dál v jídle.

„Naštvalo vás to,“ vyklopil a já mu vrátila:

„Ne. Proč by mělo?“ Na což se položil na židli a zamumlal si:

„Ženy.“ A mé obočí vyletělo do vzduchu.

„Budu dělat, že jsem to neslyšela,“ ohradila jsem se trochu na něj a on se na mě uraženě podíval.

„Já opravdu ženám nerozumím. Jste pro mě jako úplně jiný druh živočichů. Vždycky něco řeknu a pokaždé je to špatně. Jeden z důvodů, proč jsem si nikdy moc žádnou ženu nepustil k tělu,“ svěřoval se a já mu docela rozuměla.

„Tak to jsme dva. Až na to, že já si myslím, že nerozumím nikomu,“ přitakala jsem a jeho výraz se proměnil v chápavý a nějaká část mě se mu prostě chtěla svěřit: „Víc si pokecám se stromem než člověkem,“ potom jsem ztichla a ještě zamyšleně dodala: „Vy a vaše sestra jste výjimky,“ prohlásila jsem a začala se znovu věnovat jídlu. Jemu na tváři pohrával úsměv a sledoval, jak se snažím pozřít naservírované kuře. Opravdu jsem nesnášela, když mě při jídle někdo tímto způsobem pozoroval. A hlavně v jeho případě, kdy mě znervózňoval. To si říkalo o nějaký trapas v podobě jídla v klíně. Té představě jsem se v duchu ušklíbla.

„Ale abychom se vrátili k tomu, co jsme řešili. Asi bych vám měl sdělit, že na lásku nevěřím,“ prozradil mi a do mě jakoby uhodilo bleskem. Celá jsem zkameněla, ale v hlavě jsem si to urychleně srovnala a našla snad správnou odpověď:

„Já vlastně taky ne. Podle mě někoho milovat, znamená to chtít. Prostě se tak rozhodnout. Jo, existuje jakési období zamilovanosti, ale to po nějakém čase pomine a člověk prozře. Je pak jen na dotyčném, jestli se rozhodne dělat něco proto, aby jim to fungovalo,“ zasvětila jsem ho do svého pojetí lásky a čekala na jeho reakci. Viděla jsem, jak mu to v hlavě šrotuje a plácala se po rameni. Myslím, že jsem ze sebe neudělala naivního blbečka a doufala, že něco podobného by mohl časem přijmout i on.

„Nikdy jsem nad tím tímhle způsobem nepřemýšlel,“ odmlčel se na chvíli a potom pokračoval: Viděl jsem to u svých rodičů. Taky se nebrali z lásky, ale protože jim jejich rodiny řekly, že se vezmou. A i tak když to vezmu, se svým způsobem milují. Teda aspoň si to myslím,“ svěřil se s tím a já chápala jeho pohled na věc. „Vaše vysvětlení mi připadá logické a asi něco na tom bude,“ potvrdil mi a mně spadl trochu kámen ze srdce. Pochopil, co jsem tím chtěla říct. Ačkoliv jsem k němu cítila jistou náklonnost, oba jsme byli inteligentní lidé a s touhle záležitostí jsme se mohli vyrovnat v klidu a bez jakýchkoliv problémů. Teď bylo otázkou jediné:

Jak tohle bude fungovat v praxi?            

2. kapitola 4. kapitola

Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 12. kapitola

Kdo jsem, abych soudil? 

12. kapitola

Edwardův deník číslo dvě:

Ani nevím, jak dlouho jsem zabíjel pokaždé, když jsem měl hlad. Vždy jsem si vyhledal bezdomovce, vraha, lupiče, násilníka nebo kohokoli, kdo mi nepřipadal dost dobrý pro tento svět. Pomocí čtení myšlenek jsem věděl, kdo si osud smrti v mých rukou zaslouží.

Dny ubíhaly a mé toulání bylo téměř nekonečné. S nikým jsem se nebavil a žil po různých přírodních odlehlých oblastech. Do města jsem se vracel pouze tehdy, když mě začínala trápit žízeň. Ačkoli jsem spoustu času také trávil číháním na oběť v šedých uličkách, tak mě tento život nikdy nenaplňoval. Občas mě napadlo se vrátit ke Carlisleovi domů, ale měl jsem strach, že mě nepřijme, a prosit ho o odpouštění, se mi stále nechtělo. Nenechal by mě lovit lidi a žít s ním po boku. Měl svá pravidla, která se v jeho domě musela dodržovat, a bylo jedno, kolik mi je.

Když jsem lovil, tak čas plynul velmi rychle a vybírání správných obětí pro moji večeři bylo často velmi složité. Někdy se stávalo, že jsem si nebyl jistý, zda dotyčný člověk je hoden smrti, proto jsem ho sledoval a podle toho pak usoudil, zda zemře nebo ne.

Jednoho pozdního večera jsem si vyhlídl přiopilého muže. Celkem mladý, asi kolem pětadvaceti let. Kdyby ho nezastavili jeho kamarádi, tak by zmlátil a znásilnil servírku za barem. Měl chuť na její kulatý zadeček, který se rýsoval z minisukně, kterou měla na sobě naschvál natáhnutou kvůli vyššímu dýšku. Ačkoli u mě by s touto taktikou nepochodila, chápal jsem ji. Vydělávala na studia, která jí nikdo z rodiny zaplatit nemohl, a splácet do konce života tento dluh nechtěla. Nesnášela tu práci, ale nic lépe placeného ke škole než povolání prostitutky nebo servírky nesehnala. Zaměstnání servírky jí vyhovovalo více. Spát s muži za peníze se jí hnusilo. Tím si u mě získala bod k dobru.

Muž, kterého jeho společníci vyhodili z hospody, byl naštvaný. Měl v plánu ublížit prvnímu, koho potká. Nelíbilo se mi jeho smýšlení, ale zatím jsem ho nechal být. Chtěl jsem pozorovat jeho následující počínání.

Opile chodil ze strany na stranu a párkrát sejmul nějakou tu popelnici. Nakonec zalezl do jakési uličky domů a zamířil ke dveřím nějakého bytu. Byl naštvaný, že za celou cestu nikoho nepotkal a nemohl se na někom vybít. Měl v plánu vejít do domu. Chytit ženu, s kterou jeho domov sdílel, pod krkem a vyřádit se na ní.

Podle vzpomínek vylézajících při představách u každé rány, jsem poznal, že ji nebude mlátit poprvé. Vzrušovaly jej představy, jak prosí a vzlyká. Miloval tu moc nad ní. Byla vůči němu bezbranná.

Adrenalin v krvi se mu začal probouzet a já to i na tu dálku, z které jsem ho pozoroval, cítil. Nakonec ji ve své hlavě uhodil tak, že spadla na zem. Shýbl se k ní a násilím z ní začal trhat oblečení a nakonec si ji vzal tak, jak chtěl on. Jakmile si dopředstavil, jak následující momenty budou vypadat, vztáhl ruku ke zvonku a byl rozhodnutý zazvonit.

Jeho představy mě neskutečně vyburcovaly a dřív, než mohl stihnout cokoli udělat, jsem se na něj vrhl. Stáhl ho do křoví u domu a zacpal mu ústa. Natočil jsem jeho hlavu na stranu a zakousl se mu do krku. Už od počátku se snažil bránit. Kopal kolem sebe a vrtěl. O to byla jeho smrt bolestivější. Měl velmi tuhý kořínek a nevzdával se do posledního vydechnutí. Jenže neměl žádnou šanci se mi ubránit.

Jeho krev chutnala po alkoholu, ale na tuto pachuť v krvi jsem už byl téměř zvyklý. Většina těch, které jsem zabil, byla opilá. Ukojil jsem svůj hlad a udělal jsem si jednu čárku v hlavě k dobru, že jsem zbavil svět dalšího násilníka. Jenže jsem asi nebyl natolik potichu a dveře od domu se otevřely. Přikrčil jsem se za keř a ženu si prohlédl. Byla to ta z představ muže, kterého jsem před chvílí zabil. Ale všiml jsem si jednoho rozdílu. Neměla žádnou modřinu, ani zlomeninu. Měla na sobě tílko, odhalující velmi mnoho z její kůže a nikde nebyla jediná bolístka. Rozhlédla se po okolí, a pak se slovy „Kde jsi?“ dveře zavřela. V její hlavě měla starostlivé myšlenky o milujícího manžela neustále zaneprázdněného prací.

V ten moment, kdy odešla, jsem se zhrozil. Milovala ho a čekala starostlivě na něj. Žádné modřiny a pravděpodobně ani žádné násilí se na ní nikdy nekonalo. Bylo to jen v jeho představách, které si nechával v sobě a jen si tak svět představoval. Bylo to úchylný. To jsem věděl, ale on na rozdíl ode mě dokázal netvora v sobě držet a nepouštět ho ven. Cítil jsem se provinile. Zabil jsem muže, který se snažil být dobrý, tak jako já kdysi. Neubližoval a nezabíjel.

Dýku do zad mi ještě přidal pláč, ozývající se z domu po tom, co dotyčná žena zavřela dveře. Měl děti a já jim zabil otce. Tíha na mých bedrech narostla velikánskou rychlostí a já cítil, že tohle není správné. Kdo jsem, abych soudil a zabíjel? Kolik nevinných lidí jsem už zabil?

Najednou jsem si přál být zpět u Carlislea a Esmé. Znova se živit krví zvířat. Byl jsem rozhodnutý prosit a škemrat o přijetí nazpátek. Vzal jsem tělo muže a rozhodl se ho pohřbít. Ale než jsem tento krok udělal, našel jsem jeho peněženku v bundě a opsal si jeho údaje. Chtěl jsem alespoň finančně tuto rodinu zaopatřit, když jsem jí sebral otce a manžela v jednom.

Bella:

Z jeho vzpomínek jsem Edwarda poznávala čím dál víc a na seznam jeho zájmů, věcí co nemá rád a vlastností jsem si musela připsat „svědomí“.

Návratem domů a jeho přijetím deník končil. Vyčerpaně jsem dočetla a zavřela oči. Všechny děsivé scény z deníku se mi objevovaly před očima a já bojovala s tím, abych je dostala z hlavy ven. Takhle jsem usnout nemohla. Musela jsem se nějak odreagovat.

Vylezla jsem z pokoje a šla zjistit, co ti dva provádějí Edwardovi. Zda ho nechali být nebo jestli mu posílají do pokoje jednu dívku za druhou.

Dojela jsem nad Edwarda a tam nikdo. Že by klid před bouří? Pohlédla jsem dolů a Edward lovil pumu. Chvíli jsem pozorovala, jak ladně loví, a pak si sedla unaveně na obláček. Jedna moje část byla ráda, že jsem ho dostala na starost, ale pak tu byla ta, která mi pořád našeptávala: „Co když mu tu lásku nenajdu?“ Nevěděla jsem, zda se mi podaří mu najít tu pravou, ale mohla jsem se jen o to pokusit.

„Ahoj,“ ozvalo se najednou vedle mě. Vylekaně jsem se otočila a spatřila krásnou dívku, která byla na můj vkus trochu oplácanější. Spíš to vypadalo, že nabrala nějaké to kilo v poslední době. Potom, co jsem na ni chvíli zírala, tak se vyjádřila.

„Já vím, trochu jsem nabrala, ale Athéně ani muk. Než se sem vrátím, tak ty kila shodím a do té doby se dají fotky krásně upravovat ve photoshopu,“ vysvětlila. Chvíli mi trvalo, zkousat všechny informace, ale pak ze mě konečně vypadla ta správná otázka:

„Kdo jsi?“

„Kruci, to je špatné, že jsi mě nepoznala. To je to se mnou ještě horší než jsem čekala. Já jsem Afrodita,“ představila se mi.

„A co tu děláš?“ zajímalo mě.

„Jen ti chci pomoct a podpořit tě, abys boj proti těm dvěma nevzdávala,“ informovala mě a já byla ráda, že na ně nebudu sama.

„Tak to bys mi mohla poradit,“ zkusila jsem.

„Co potřebuješ?“ mile mi vrátila.

„Víš, přemýšlela jsem nad tím, jestli neexistuje něco jako osudová kniha pravých lásek,“ zjišťovala jsem. Afrodita nakrčila zamyšleně čelo a pak mi začala vysvětlovat:

„Existuje, ale často jsou v ní informace, které jsou na nic. Nenajdeš tam jméno dotyčné osoby, která je jeho pravou láskou, jen popisek toho, jaké vlastnosti jeho pravá láska bude mít. Třeba zda ho bude také milovat, jestli to bude mrcha a záměrně mu ubližovat a tak. Někdy se tam objevuje jen status dotyčné osoby nebo osob.“

„Osob?“ přerušila jsem ji nechápavě.

„Víš, ono to nefunguje tak, že ti je přiřazen jen jeden člověk, do kterého se máš zamilovat. Spíš je tam popis osob s vlastnostmi, vyhovující tobě samému,“ informovala mě. Já jen valila oči a uvažovala nad tím, proč to tak je. Nemusela jsem na Afroditu ani mluvit, aby poznala, co mi šrotuje v hlavě.

„Má to svůj důvod. Kdyby lidé měli k dispozici jen jednu osobu, která by mohla být jejich pravou láskou, byla by malá šance, že se potkají. Když jim milovaná osoba zemře, tak lidé pak mají šanci znova najít někoho jiného a opravdu jej milovat. Bohužel to má i své nevýhody. Problém prostě nastává, když dotyčný potká najednou víc typů své pravé lásky. Nakonec si jednu vyberou, proto některé vztahy dopadají rozvodem nebo rozchodem,“ pověděla mi.

„Tak proč Edward nemůže najít nějakou tu dívku, která bude jeho typem pravé lásky?“ ptala jsem se.

„To bude asi tím, že bude hodně náročný. Čím je starší, tím to s ním bude větší problém,“ konstatovala. Já si jen povzdechla a neztrácela naději.

„I tak bychom se do té knihy mohly podívat, ne?“ nevzdávala jsem se. Afrodita kývla na souhlas a najednou se v její ruce objevila jakási růžová bichle. Dala mi ji do ruky a já začal listovat. Po nějaké době jsem našla správného Edwarda i s rokem narození:
Edward Anthony Masen Cullen, narozen 20. 6. 1901, nynější stav – upír

Popisek seděl, a tak jsem jukla, co najdu pod jeho jménem o pravých láskách. Když jsem si to přečetla, tak mi málem hráblo.

O pravých láskách: Mrtvé.

Nechápavě jsem koukala do knihy a v hlavě mi kolovala jen jedna myšlenka:

„Jsem v háji!“