Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 2. kapitola

Chvilkový únik před realitou.

2. kapitola

Se Samuelem jsme kromě oficiálního představení nestihli prohodit více slov a byli jsme všichni vyzváni, abychom se posadili ke stolu. Následovala jsem Samuela a jeho sestru, kde mě posadili mezi ně. Po pravém boku Samuela jsem seděla já a po mé pravé ruce byla jeho sestra. V čele seděl král a napravo od něj královna. Hned po usazení začal král se Samuelem probírat jeho tažení k obraně nějaké vesnice a mně nic jiného než poslouchat jejich rozhovor nezbývalo.

„Nelíbí se mi, že ve vesnici byl čaroděj, o kterém jsme nevěděli, že existuje. Jak se něco takového mohlo stát?“ zjišťoval král.

„Nevíme,“ oponoval mu Samuel. „Naši kouzelníci se snaží pomocí myšlenek vždy vystopovat každého mladého čaroděje či čarodějku a doposud se nestalo, že by někoho přehlédli. Je známo, že když se čaroděj vyvíjí, jeho mysl vysílá vlny ostatním čarodějům, dokud se svoji sílu nenaučí pořádně ovládat. Ale tenhle muž. Jakoby tuto etapu přeskočil. Zároveň byl daleko silnější než několik mých mužů najednou. Měli jsme ho problém zabít,“ svěřoval se králi a potom zadumaně umlkl.

Když jsem přemýšlela nad jejich slovy, bylo mi líto, že muže zabili. Musel mít podobné nadání pro magii jako já. Jen se mu bohužel nedostalo takovému vychování jako mně.

„Je to zvláštní. Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal,“ poznamenal král a to mě donutilo na sebe upozornit, protože můj vývoj byl kdysi podobný, a jak to vypadalo, nebyl o tom informovaný. Chtěla jsem ho na to upozornit, a proto jsem se ozvala:

„Výsosti, mýlíte se,“ vyvracela jsem ho z omylu. „Já na tom, kdysi byla podobně jako ten muž, o kterém jste se bavili,“ podotkla jsem a až pozdě mi došlo, že něco takového byla troufalost, protože se všichni na mě zadívali.

„Byla jste na tom podobně?“ zeptal se nechápavě král a mě začalo docházet, že jeho čarodějové, co mě testovali, zjišťovali pouze to, zda jsem vhodná pro tento post. Nezajímalo je, jak jsem ke své moci přišla. Brali jako samozřejmost, že někdo z rodiny musel někdy aspoň trochou magie vládnout. Proto bylo na mě mu říct, jaká byla pravda.

„U nás v rodině není známo, že by někdo z předků někdy vládnul magií, a přesto jí vládnu. O mně také čarodějové v království nevěděli, dokud jsem se nepostavila čarodějovi, který se snažil ublížit mému kamarádovi a na rozdíl od všech ostatních, mám daleko větší kapacitní potenciál pro magii, než všichni moji vrstevníci ba někdy dokonce, než někteří starší,“ sdělila jsem mu a on se zamračil. Potom položil jednomu z čarodějů, který seděl na druhé straně stolu, otázku. Pamatovala jsem si, že to byl jeden z těch, kdo mě kdysi před odjezdem sem testoval:

„Proč jste mi něco takového nesdělili,“ vyrukoval na něj a já se trochu přikrčila, protože král byl téměř vzteky bez sebe.

„Protože jsme to nevěděli,“ svěřil se mu provinile a sklopil zrak. „Nečekali jsme žádnou podobnou anomálii,“ obhajoval se čaroděj a král si povzdechl:

„Chápu. S ničím podobným jste se dosud nesetkali,“ konstatoval král.

„Megan?“ začal král mile a mně bylo jasné, že po mně bude chtít něco, co mi asi nebude nejpříjemnější. „Byl bych rád, kdybyste dovolila mým čarodějům znova ozkoušet vaše schopnosti. Tentokrát nebudou testovat vaši sílu, ale jak se u vás magie tvoří, jak rychle, co cítíte, když čarujete a další různé věci. Chceme převážně vědět, jak se lišíte. Podrobíte se, prosím?“ A mně bylo jasné, že nemám na výběr. Vypadal dost neústupně a spíše než cokoliv, vyslovil to jako rozkaz.

„Jak si přejete, výsosti,“ odpověděla jsem pokorně a nehodlala mu odporovat. Něco mi říkalo, že se buď podvolím dobrovolně, nebo na mě zde bude takový tlak, že nebudu mít časem na výběr. Uvědomovala jsem si, že jim všechno sdělit nechci, proto jsem si usmyslela, že co půjde, to si nechám pro sebe. Čím méně odlišná se jim budu zdát od ostatních tím lépe.

„Děkuji, Megan,“ poděkoval mi a já mu jen kývla na srozuměnou. Odporovat hned dalšímu králi nebylo moudré. Stačilo, že jeden mě poslal radši pryč, aby mě neměl na očích a znepřátelit si dalšího krále prostě nedělalo dobrotu. Potom jsem se začala věnovat jídlu a nadávat si v hlavě, že jsem raději nemlčela.

„Megan, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Annie, Samuelova sestra.

„Ano, dobrý,“ zalhala jsem jí a věnovala jsem se dál jídlu. Samuel na mě pohlédl, když viděl, že jsme s jeho sestrou prohodily pár slov, ale dál se věnoval králi.

Po večeři jsem se omluvila a vydala mimo společnost. Neměla jsem ráda, když jsem byla dlouho mezi lidmi. Dorazila jsem do svého pokoje a věděla, že odtud na chvíli budu muset zmizet. Energii z dnešního léčení jsem už dávno doplnila, a pokud mám v klidu usnout, budu si muset nějak vybít síly, a jak jinak to udělat, než se zničit fyzicky? Sundala jsem si šaty a natáhla na sebe kožené kalhoty, halenu a korzet. A vzala si své zbraně. Nepotřebovala jsem plášť, venku bylo teplo. Vyšla jsem z komnaty a chtěla zamířit ven, když jsem uslyšela známý hlas.

„Kdybys měla u sebe ještě plášť a vak, tipla bych si, že chceš odtud utéct,“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a zpozorovala Annie. „Nelíbí se ti můj bratr a plánuješ útěk?“ položila mi otázku a já se lehce zasmála. "Kdyby věděla," pomyslela jsem si.

„Ne, nechci utéct. Potřebuji si jen pročistit hlavu,“ svěřila jsem se jí a hodlala se hnout dál.

„Štve tě to, že můj táta z tebe chce udělat laboratorní krysu?“ ptala se mě a já k ní hodlala být upřímná. Aspoň teda k někomu.

„Hodně.“

„Bylo mi to jasné. Co jdeš teďko dělat?“ ptala se mě.

„Jen si vybít trochu energie. Neboj, za chvíli se vrátím.“ Potom jsem jí tam nechala a vydala se ke střelnici. Střílení mě uklidňovalo a pročišťovalo mysl. Dále jsem měla v plánu cvičit s mečem. Chybělo mi to. V tomto království se ženy se zbraní neučily, protože byly od toho, aby muže léčily, když dorazí z bitev. Proto tu se mnou nikdo nechce bojovat. Ženy si hledí vlastního a muži se bojí se mnou vůbec prohodit slovo.

Došla jsem na cvičiště, které jsem zpozorovala, když jsem sem dojížděla a postavila se naproti terči na druhé straně. Vytáhla jsem šíp a zamířila. Vystřelila jsem a trefila.

„Hezká trefa,“ ozvalo se mi za zády a já hned zamířila na dotyčného, který mě vyrušil. Stál tam Samuel, a jakmile spatřil, že na něj mířím, zvedl ruce vzhůru.

„Posílá mě Annie,“ sděloval mi. „Má o vás strach a nechtěla, abyste byla venku sama,“ vysvětloval a já zavrčela:

„Proto poslala vás?“ ptala jsem trochu podezíravě a dál na něj mířila.

„Mohla byste přestat na mě mířit?“ zeptal se, ale mně se líbilo, že ho mám na mušce. Kdy se mi zase něco takového poštěstí?

„Ne. Máte ze mě strach?“ zlobila jsem ho.

„Ne, pokud na mě nejste naštvaná a nemáte mě v plánu zabít,“ odpověděl mi docela v klidu, ale bylo na něm vidět, že ho znervózňuji. Asi není moc zvyklý, že na něj někdo míří. A kdo vlastně je?

„Přestanu na vás mířit, když mi slíbíte, že tu můžu zůstat a nebudete mě chtít zpátky poslat do mé komnaty,“ kladla jsem si podmínky.

„Dobře,“ slíbil a já na něj přestala mířit. Otočila jsem se v rychlosti zpátky k terči na druhé straně cvičiště a vystřelila. Prohnala jsem šíp šípem, který byl zabodnutý ve středu, a potom se otočila zpět na Samuela.

„Měl byste jít,“ posílala jsem ho pryč a chtěla se dále věnovat střelbě. Pak jsem zase vytáhla šíp z toulce a vystřelila do terče. Jenže jsem stále cítila jeho přítomnost.

„Jste tu ještě,“ dávala jsem mu najevo, že o něm vím.

„Neslíbil jsem vám, že odtud odejdu,“ ohradil se a já se rozhodla ho ignorovat a střílela dál.

„Až vystřílíte všechny šípy. Budete trénovat i s mečem?“ vypustil z úst zvědavou otázku.

„Jak jinak,“ vrátila jsem mu a pokračovala dál.

„Budete chtít s trénováním s mečem pomocníka?“ zeptal se a já uslyšela, jak vytahuje ze své pochvy meč a usmála jsem se tomu.

„Nevíte, co děláte,“ poučovala jsem ho.

„Spíš naopak. Na rozdíl od těch otcových čarodějných nýmantů jsem si o vás zjistil, co se dalo, jakmile mi sdělili, kdo bude moje nastávající,“ upozornil mě a já se na něj otočila. Stál v útočném postoji a já během vteřiny zhodnotila celou situaci. Bylo na čase si ujasnit místa v naší budoucí domácnosti.