Tempus mutatio - Prolog a 1. kapitola

Chcete líbat Spidermana, když visí na pavučině vzhůru nohama? Podívat se na svalstvo Supermana? Či míjet na ulici Wolverina? Máte jedinečnou možnost, protože tyto postavy se od nynějška stávají skutečností.

Prolog

„Nemůžete ukončit můj výzkum,“ křičel na vedoucího výzkumného oddělení ve Washingtonu doktor Simon. „Už jsem u cíle. Dokážu pomocí polarity země pozměnit lidská DNA, tak aby se více zajímali lidé o přírodu a neškodili jí. Musí se to jen otestovat,“ hájil se rozčileně před radou, ale ta už měla dávno rozhodnuto. Výzkum jí přišel nebezpečný a bála se, že jakékoliv celosvětové ovlivňování lidí je naprosto nezodpovědné. Co kdyby se výzkum zvrtl? Kdo by to pak napravoval, kdyby nic z toho, co bylo vytvořeno nefungovalo? Jejich strach byl oprávněnější hlavně o to víc, když viděli na vlastní oči, jak se doktor Simon pohybuje. Během tří minut, co tam byl, vylil sklenici s vodou, pořezal se o papíry, a nakonec mu při vztekání málem sjely kalhoty, u kterých mu asi prasknul knoflík. Ten muž byl živoucí pohroma, posedlý ekologií a vším, co podle něj mohlo ničit svět, kde žije. Jakoby žil v jiné době.

Simon se naštvaně při jejich odmítavých pohledech zvedl ze židle a vypochodoval z místnosti, přičemž si přidržoval kalhoty, aby mu nespadly. Jeho celoživotní výzkum byl zničen a nic jiného, než návštěva hospody a zapití jeho žalu, nebylo na programu. Své kariéře věnoval všechno a tohle měl být její konec.

O několik hodin později:

Opilý doktor Simon vstoupil do laboratoře a začal se loučit se vším, co vytvořil. Všechno to byly jeho děti. Nic jiného v životě neměl. Teď je chtěla zabavit vláda a on už je nikdy nesměl spatřit. Už tak dost opilý se znova napil z flašky jakési whisky a znova zažehával svůj žal. Rozhlédl se po místnosti a nemohl se smířit s tím, že nikdy nebude nic z toho oficiálně použito. Potom tam chvíli seděl a rozjímal o nesmrtelnosti chrousta, dokud nedostal jedinečný nápad. Začaly mu jiskřit oči a v krvi mu postupně kolovalo více a více adrenalinu. Jeho děti se stanou začátkem nového světa a teď ho už nic nezastaví. Teda pokud ho opilost nepřivede nejdříve do bezvědomí.

1. Kapitola – Hugh Jackman - Wolverine

Po dlouhé době jsem měl tu možnost se vyspat. Manželka s dětmi byla pryč a já se spokojeně převaloval v posteli. Přece jen jsem byl kdysi zvyklý na klid a občasný odpočinek od toho všeho mi prospěje.

Po delší době jsem se konečně vyprtačil z postele a jen v trenkách přešel byt do kuchyně, kde jsem si pustil televizi, a hodlal si udělat snídani. Přece jen čerstvé ovoce mi každé ráno zvedlo náladu, ale bohužel, protože jsem potřeboval přibrat několik dalších kilo, mě čekalo vypít nějaký ten sacharidový nápoj a přidat k ovoci několik pořádných palačinek. Krájel jsem zrovna jablko, když jsem něco uslyšel, a jak se urychleně otočil, řízl se.

„Zatraceně!“ zanadával jsem si na hlas a v rychlosti si strčil prst do pusy, abych nepotřísnil kuchyň krví. Došel jsme s prstem v puse ke skříňce, kde máme lékárničku a vzal ji ke dřezu. Vytáhl jsem si prst z pusy a strčil ho pod vodu. Mezitím jsem šátral po náplastech a snažil se ošetřit.

Pravou rukou jsem vytáhl náplast, zuby ji rozbalil. Z proudu vody jsem vyňal prst a podíval jsem se na něj, jenže jsem neviděl nikde nic. Naprosto jsem to nechápal. Byl jsem si jistý, že jsem se řízl. Ale nakonec jsem vypnul tekoucí vodu a rozhodl se, že budu v přípravě snídaně pokračovat.

Pustil jsem si rádio, abych si zpříjemnil přípravu. Z ledničky jsem vytáhl připravené palačinky a začal je plnit. Vůbec jsem se nešetřil, když tu kolem mě proletěla malá octomilka. Muška zatracená! Nesnášel jsem je, ale musel jsem uznat, že od té doby, co se nám občas objeví v domácnosti, zlepšil se můj postřeh. A z toho důvodu jsem po mušce chňapl, jenže když jsem zaťal pěst, projela mnou ostrá bolest a z mých kloubů vyjelo ostří.

„A do prdele!“ zaklel jsem, praštil se o linku loktem a sjel bolestí na kolena. Věděl jsem, že Wolverine měl podle všeho bolesti, ale takové! Kdybych to tušil, určitě bych v každém filmu řval víc a bolestivěji. Během vteřiny jsem cítil, jak se mi ulevuje. Musel jsem se uzdravovat. Rozdýchal jsem postupně šok z bolesti a začal zjišťovat, co se se mnou děje. Z kloubů mi čouhalo ostří. Přesně stejně jako Wolverinovi a uzdravoval jsem se rychle. V hlavě se mi míhala otázka za otázkou, ale hodně jsem začínal panikařit, jakmile jsem si uvědomil, že nevím, jak ostří zatáhnu. Neměl jsem ani tušení, jak přesně funguje – kdy vyjede a kdy ne. Nebál jsem se o sebe, ale o mé okolí. Zhluboka jsem dýchal a potlačoval bolestivé návaly bolesti, které mě dostávaly na kolena. Ale musel jsem se dát dohromady, jediný způsob, jak přede všemi utajit, jak se situace má. Určitě by mě někam zavřeli a rozhodli se mě zkoumat. Pokud budu schopný sám sebe ovládat a tajit nějakou dobu, co se děje, snad zjistím, jak je možné, že jsem získal schopnosti Wolverina. Na zmatkování bude prostě čas později.

Jenže první jsem musel přijít na to, jak nože trčící z mých kloubů na ruce zatáhnout. Ale nejprve jsem se musel připravit na další příval bolesti. Sedl jsem si do polo sedu a s dalšími nádechy a pořádným soustředěným jsem se zaměřil na zasunutí nožů. Byl jsem připravený na nejhorší, jenže nic se nestalo. Nechápal jsem to. Nože se nezasunuly.

Prohlížel jsem si je a přemýšlel nad tím, jak jinak by mohlo zasunutí fungovat. Ještě několikrát jsem se o to pokusil, ale pořád nic. Nakonec jsem se zvedl zoufale s trčícími noži v kloubech ze země a hodlal během dnešního dne najít řešení. Ale nejprve jsem musel ukojit hlad. Po protažení nohou jsem se rozhodl, že roztáhnu i prsty z pěstí. Musel jsem opatrně pěsti povolovat, abych si prsty nepořezal, a nezpůsobil tak další bolest. Lehce jsem upustil od sevření a v ten moment mnou projela další bolest, která mě zase dostala na kolena a neinteligentně, dost reflexivně jsem pěsti zaťal. Nože znova vyjely z kůže a mnou projela další ostrá bolest. Dnes už po několikáté jsem zařval. Mučení!

Tentokrát jsem se svalil i na bok a schoulený v klubíčku se připravoval na to, co zase musím udělat, a pěsti roztáhl.

„Do prdele!“ zařval jsem si tentokrát. Řev mi trochu od bolesti ulevil a já se snažil znova dát dohromady. Musel jsem. Nechtěl jsem, aby mě takhle třeba zítra odpoledne našla manželka s dětma. Do toho jsem měl ještě spoustu práce. Musel jsem přijít na všechny možné způsoby, kdy by se meče mohly ukázat z mých pěstí. Nechtěl jsem nikoho zranit a tajemství zároveň utajit.

Bolest začínala ustávat a moje rány se zocelovaly. Když už jsem konečně vstal, dodělal jsem si snídani a opatrně si vkládal sousto po soustu do úst. V hlavě mi vrtalo, jak se mohlo něco takového stát. Takových rolí, co jsem si zahrál a zrovna získám schopnosti Wolverina. Jak je vůbec něco podobného možné?

Po snídani jsem chodil z počátku různě po bytě, a potom se odvážil jít konečně do posilovny. Směšné. Připravoval jsem se na roli do dalšího filmu X-Mena a získal jsem jeho schopnosti. V maskérně asi budu těžce vysvětlovat, že uměle vytvořené nože nebudu potřebovat. Ale tuhle část jsem nemínil momentálně řešit.

…

„Hulk, upíři, měniči a lidé s různými nebezpečnými schopnosti. Chybí snad už jen Godzilla, Kingkong nebo mimozemšťani,“ shrnovala si pro sebe Craftová. Žena ve starším věku, přemýšlející nad tím, jaké rozkazy má vydávat. Přece jen se jí po ulicích denně neprohání třeba Hulk.

Ta velká příšera jí udělala z New Yorku málem paseku. Jedno ale nechápala, když se objevili ti potížisté, a někteří nebyli ani původně zlí podle knih, kde jsou zatraceně ti superhrdinové, kteří by tenhle zmatek měli napravovat? A proto si začala představovat, co by dělala, kdyby najednou získala super schopnosti. Co by dělala ona? A najednou to všechno věděla. Držela by to pod pokličkou, aby ji nechytli, a nezamkli do nějakého výzkumné laboratoře. Výsledek byl jasný. Ten, kdo získal schopnost, kterou mohl ovládat a neubližoval ostatním, to tajil. Takže teď musela zjistit jediné – podle jakého vzorce lidé své schopnosti získávají.