Láska věc ďábelská - 5. kapitola

Jedna noc, jedno přání, jeden polibek a duše je pryč.

V posledních týdnech jsem byla celkem šťastná, že jsem vyfasovala jako pekelný posel nějaké ty výhody, jelikož byl Lucifer v poslední době dost při milenecké chuti. Budu si muset zjistit, co mu v kuchyni do jídla dávají a vyřadit mu z jídelníčku cokoliv, co obsahuje malé pecičky, celer a čokoládu. Takového ho neznám. Ale ne, že by mi to vadilo. Aspoň mě pak nenapadají blbosti v okolí Edwarda. Teda hlavně potom, jak na něj koukají všechny ženy, by bylo zajímavé, kdybych jim ho už jen z trucu vyfoukla. Ještě bych o tom před svatbou mohla zauvažovat. Hmmm, třeba pozměním zpečetění smlouvy z polibku na… No, z toho by asi můj snoubenec neměl radost, ale jak on na mě, tak já na něho. Nemáme si co vyčítat.

Oblékla jsem se do svého oblíbeného oblečení (kožené černé kalhoty s červeným upnutým tričkem) a vydala se za Edwardem. Mohl být kdekoliv, ale měl to štěstí, že já jsem ho mohla kdykoliv a kdekoliv najít. Neměla jsem na něj ten týden čekat. Byla to chyba. To už jsem věděla. Přemístila jsem se k Edwardovi a zůstala pro něj neviditelná, aby nevěděl, že tam někdo je. Nejprve jsem se musela porozhlédnout po okolí, zajistit, aby nás nikdo jiný neslyšel a nemohl mi utéct, protože jsem tušila, že z mého zjevení bude trochu překvapený. No, trochu, spíš naprosto mimo. Ale upíra to snad tolik nerozhodí. Musí tušit, že existuje ještě nějaké nadpřirozeno, a že upíři nejsou jediné nelidské bytosti na zemi.

Když už jsem měla všechno hotové, položila jsem se na postel, kterou měl Edward v pokoji, a prostě jsem se zjevila. Jenže on mě vůbec nezaznamenal. Seděl v rohu, celý zkroušený, a kdyby mohl snad by i plakal. Nechápala jsem to. Proč? Z čeho může být upír nešťastný? Ale jedna moje část mi říkala, že to bude pro mě možná plus. Třeba pro něj budu moci udělat něco, co nikdo jiný ne.

„Ruším v nevhodnou chvíli?“ promluvila jsem do ticha místnosti a Edward překvapeně zvedl hlavu. Přesně jak jsem tušila, koukal na mě jako na zjevení. Tenhle jeho výraz v obličeji stál za všechno to trápení. Cítila jsem jakýsi pocit zadostiučinění. Pokud nezískám jeho duši, aspoň tohle si budu pořádně pamatovat.

„Bello?“ zašeptal překvapeně a zároveň přestal dýchat, protože měl strach, že moje krev ho bude stejně lákat jako před tím. Ale tentokrát jsem nic podobného v úmyslu neměla.Potřebovala jsem, aby byl při smyslech.

„Jo, jsem to já. Můžeš dál klidně dýchat. Moje krev už ti zpívat nebude,“ potvrdila jsem mu a zároveň ho upozornila na malou změnu. Čekala, jak se zachová dál. Jenže on pořád překvapeně mlčel, a já musela jít s pravdou ven, dřív než mě začne považovat za ducha. „Edwarde, nejsem doopravdy Elisabeth Swanová. Moje jméno je Isabella a jsem pekelný posel. Peklo chce tvoji duši a já ji mám za úkol získat.“ Edward na mě kulil oči a asi si v hlavě přerovnával každé slovo, které jsem vyslovila, a tak jsem pokračovala raději dál, dokud se nerozhodl, že mi rozbije tu moji hezkou pusinku, za to jak jsem si s ním zahrávala. „Přiznám se. Zvolila jsem trochu netradiční způsob a chtěla jsem, abys mě prostě zabil, a já tvé váhy naklonila víc na stranu pekla. Jenže když si odjel a já na tebe čekala, Smrt usoudila, že jsem na světě jako pekelný posel moc dlouho, a prostě mě zabila. Tak trochu mi tím překopala mé plány. No a já už nemám jinou možnost, než se tě zeptat,“ hlesla jsem potichu. „Co bys vyměnil za svou duši? Můžu ti dát téměř cokoliv,“ domluvila jsem a posadila se vedle něj. Připadalo mi správné být na jeho úrovni a koukat mu do očí. Jenže on měl položenou hlavu na kolenou a už se netvářil nešťastně, spíš mi připadalo, že usilovně přemýšlí. Do očí jsem mu přímo neviděla.

„Mohla bys třeba ze mě udělat znova člověka?“ vyzvídal, kam až může zajít. Usmála jsem se jeho otázce.

„Myslím, že tohle by zrovna šlo. Ale být tebou bych to nedělala,“ snažila jsem se mu poradit a jeho nakrčené obočí mi naznačilo, že mu nedochází proč. „Tak rychle zase pospíchat do pekla nemusíš.“ A on se začal konečně od mého příchodu usmívat.

„Jen jsem testoval tvoje možnosti. Jsi docela mocná mrška, co?“ A já najednou viděla výraznou změnu v jeho chování. "Ale uvědom si, že lidskost je pro mě důležitá. Co ty víš, třeba bych chtěl být jednou otec od dětí," vysvětlil mi jeho záměr a mě samotné v hlavě naskočilo, jestli já jednou děti budu mít. Nikdy jsem se na tuhle záležitost Lucifera nezeptala a asi to s ním budu muset probrat. Mohou mít padlý andělé děti?

„Edwarde, změnilo se něco od chvíle, když jsem přišla, že se najednou usmíváš?“ A podle jeho výrazu jsem usoudila, že jsem ho touhle otázkou překvapila, ale odpověděl mi.

„Tak trochu.“ Nevypadal, že by mi chtěl říci víc, proto jsem ho nenutila. Nebylo to nutné.

„Dobře, vrátím se k tomu, o čem jsme se bavili před tím. Takže je něco za co bys byl ochotný vyměnit svou duši?“ tlačila jsem trochu na něj, protože jsem tuhle záležitost chtěla mít už z krku. Očividně jsem totiž měla stáhnout do pekla upíra, který si to nezasloužil. Snažil se být hodný a opatrný, aby nikomu neublížil, takže jsem měla v jednu chvíli chuť celou věc zabalit, ale usoudila jsem, že tohle není, co se ode mě očekává. Rozhodla jsem se ho prostě získat. Být nemilosrdná. Takovou mě chce Lucifer a taková budu. Edward si mě prohlížel a najednou vybalil:

„Proč si v pekle?“ A tím mě naprosto vykolejil. Proč mě zatraceně nemohl Lucifer poslat za někým, komu nezáleželo na ostatních?

„Nerada se o tom bavím,“ odbyla jsem ho.

„Tak v tom případě jsme tady skončili,“ vrátil mi a podíval se mi zpříma do očí a já po dlouhé době znejistěla.

„Proč to chceš vědět?“ vypálila jsem na něj, protože jsem se začínala cítit dost nepříjemně. Ale to já vždycky, když se mi někdo chtěl hrabat v soukromí.

„Jen by mě zajímalo, za co jsi vyměnila duši ty. Nebo co takové křehké stvoření provedlo, že se dostalo do pekla.“ A já v hlavě hledala tu nejméně bolestivou odpověď. Normálně bych se na jiného člověka vybodla, ale Edward se pro mě stával osobní výzvou. Prostě jsem si umínila, že ho dostanu.

„Vražda, a potom sebevražda.“ Viděla jsem na Edwardovi, že jsem ho tím překvapila. Asi ode mě nic podobného nečekal. „Překvapila jsem tě?“

„Máš pravdu. Ale pořád mě zajímá – proč?“ Nedal se odbýt. Ale já mu nehodlala dát víc, dokud jsem něco nedostala já.

„Odpověď na jednu otázku jsi dostal. Teď mi odpověz ty. Mám šanci získat tvoji duši?“ Vypadal pobaveně, ale nakonec řekl to, co jsem slyšet chtěla:

„Hm, koukám, že jsi pravá obchodnice. Ale tohle zní fér. Máš.“ Jakmile mi odpověděl, rozzářila jsem se jako sluníčko, a hlava nehlava se chtěla hnát k cíli. Jenže mě čekalo nejdříve něco nepříjemného. Něco, co bylo občas pro mě horší než mučení. Říct mu můj příběh.