Láska věc ďábelská - 4. kapitola

Timeout a příprava na další neplechu.

Tuhle část z celého dne jsem nesnášela. Nesměla jsem dýchat, musela si hrát na mrtvolu a proč? Kvůli jedné blbé náhodě. No, jestli to vůbec náhoda byla. Proč se zatraceně smrt rozhodla, že dnes zabije mě? Tohle mě bude stát ještě hodně povyku.

Během hodiny mě odvezli do márnice, tam mě na chvíli opustili. První jsem uvažovala o tom, že zůstanu ležet, dokud mě nepřijdou připravit na pohřeb, ale nakonec jsem usoudila, že pro mého tatínka, místního šerifa, bude zajímavější, když moje tělo zmizí. Protože pravá Elisabeth se mu jednou ozve a asi se bude už tak dost divit. Tedy pokud se nebudu obtěžovat s mazáním vzpomínek, ale to by momentálně bylo kontraproduktivní, smazala bych je totiž i Edwardovi a to by se mi momentálně moc nehodilo.

Takže jsem se začala uzdravovat. Po smrti jsem totiž v pekle vyfasovala svoje lidské tělo, ale trochu vylepšené s tím, že se můžu uzdravovat, plus několik dalších schopností. Abyste se nedivili, tohle není normální. Musíte se stát pekelným poslem, jestli chcete získat něco podobného a to předchází spoustu a spoustu vašeho mučení i mučení jiných duší. Musíte si post zasloužit.

„Zatraceně,“ zavrčela jsem do ticha márnice, když jsem si rovnala žebra, abych konečně mohla začít dýchat. Od teď už žádné hrátky s čerty. Když dostanu úkol, vybalím to na dotyčného a jeho duši obyčejně vyměním za něco, co si bude přát. A to taky později udělám s Edwardem, až se dostanu z téhle patálie. Zahojila jsem si ještě pravou nohu a přemístila se do pekla do své komnaty.

„Teda ty vypadáš,“ ozvalo se z mé postele a já zpozorovala Lucifera, jak si tam čte knížku o středověkém mučení, kterou jsem tam v noci mezi směnami tam nahoře a v pekle nechala. „A co se týče tohohle, je to dobré čtení, ale klidně ti rád některé techniky ukážu osobně, jestli si chceš rozšiřovat i praktické schopnosti. Můžeme si udělat hezký večer a některé nástroje ozkoušet.“

„A začít třeba pásem cudnosti, že?“ utřela jsem ho. Teď mě omluv, dám si rychlou sprchu, a pak se ti zase budu věnovat.

Během chvíle jsem přišla do pokoje pouze v osušce a ručníkem si sušila vlasy.

„Vysvětlíš mi, proč mě na zemi sundala smrt?“

„Nelíbilo se jí, že tam nahoře trávíš tolik času.“

„A tos mi to nemohl nějak normálně říct? To jsi mě musel nechat sejmout dodávkou?“ Na Luciferovi bylo vidět, že se ohromně baví.

„Nebyla by to taková zábava.“ Měla jsem chuť mu za to plivnout do tváře, ale jen by se mi vysmál a ponížila bych se pod jeho úroveň.

„A co kdybychom si dnes udělali hezkej večer a já ti pomocí nějakého mučícího nástroje připomněla, jaké je to mít zlomená žebra?“

„Au, zlomená žebra patří mezi nejhorší zranění. Já osobně je používám nejraději.“ Tohle byla část, kdy jsem jeho hry nesnášela, ale musela jsem se s nimi smířit. Patřili k němu. Po chvíli ticha pokračoval: „Je mi jasné, že ti smrt narušila získání duše Edwarda, takže jsem se tě chtěl zeptat, jestli bych ti nemohl nějak pomoct.“ A tím mě zaskočil. Slova nabídky pomoci jsem od něj nikdy neslyšela a bylo mi to divné, takže jsem hned přešla do módu podezírání.

„Zlato, co se děje. Co ti zajímavého řekla Smrt, že tě to dohnalo k tomu, abys na mě dohlížel?“ Musí to být asi něco extra. Takovou péči jsem od něj ještě nezažila.

„Neskutečné. Máš mě přečteného.“

„Ale k čemu mi to je, když mi očividně stále nevěříš,“ vybalila jsem hned karty na stůl. Luciferovi se asi nelíbilo, kam naše konverzace spěje, ale musel si stát za svým, aby ukázal, že je ten starší a zkušenější. Jak pro muže typické. Od muže přece nemůžu očekávat, že by udělal krok zpět, teda hlavně ne od něho.

„Vím, že ty mi věříš, ale i tak si raději dvakrát zjistíš, jestli je to tak či onak, jestli někomu něco neuniklo či ho jakkoli neoblafnul. Věřit si je důležité, jenže ne vždy je to všechno. Chápeš, co tím chci říct.“ Každé jeho slovo mi šrotovalo v hlavě, ale nakonec jsem zhodnotila, že on asi ví, co říká.

„Důvěřuj, ale prověřuj?“ Jenže Lucifer si trochu nešťastně povzdechnul.

„Ne, spíš, že některé věci neovlivníš,“ řekl, čímž mě celkem překvapil.

„Ani ty ne?“ řekla jsem mu tak trochu naivně, až jsem se sama za sebe skoro styděla. On se rozesmál.

„Lásko, nejsem všemocný, ačkoliv mocný. To si pamatuj.“ Měla jsem mu chuť říct, že není Bůh, ale neodvážila jsem se ho pošťuchovat, jelikož jsem věděla, že přesně tohle slovo nesnáší. Místo toho jsem se vydala k němu a posadila se mu do náruče.

„Víš, nikdy jsem si nemyslela, že budeš takový.“

„Jaký?“

„Prostě umíš být milý.“ Lucifer si povzdechl:

„Isabello, jsi tak mladá, ale jsou věci, do kterých bych tě měl zasvětit.“ Srovnal si mě v náruči a já se k němu ještě víc přivinula. Líbilo se mi být blízko něho. Překvapivě pro mě, dost často působil ochranářsky vůči mně, a já zapomínala, kdo doopravdy je. „Víš, že já jsem synem Božím, který se mu postavil, když vytvořil lidi. Byl jsem žárlivý, a tak jsem mu řekl, že ty jeho noví mazlíčci nebudou andílci, a že na každé jeho promarněné duši v hříchu se vyřádím. Z toho důvodu jsem stvořil peklo. Někteří moji bratři dokonce tvrdí, že jsem si našel místo na světě. Prostě jsem se začlenil do přírodního řádu věcí.“ Jenže v Isabelle to šrotovalo snad ještě víc. „Isabello, ano, podle všeho jsem zlý, ale to ke mně patří. Musím být zlý.“

„Ale můžeš mít i své světlé chvilky. Třeba jako teď,“ prohlásila jsem najednou.

„Přesně, můžu mít i své světlé chvilky. Třeba s tebou v soukromí.“ A znova mě povalil pod sebe. Líbilo se mu, když nade mnou měl moc, převahu či co uspokojovalo jeho přirozené pudy.

„Takže co ti řekla Smrt tak znepokojujícího?“ zaútočila jsem zase na něj. Sice se tvářil jako umučení, když jsem mu otázku položila, ale věděla jsem, že mi odpoví. Mně z nějakého důvodu odpovídal vždycky a pravdu, ať byla jakákoliv. Nelhal mi.

„Smrt si myslí, že bys mohla znova zatoužit po životě a narušit tak řád věcí.“

„Děláš si srandu? Potom, co jsem prožila tam nahoře?“

„Já vím. Jenže si poznala převážně to špatné a jen málo z toho dobrého a Smrt se bojí, že bys mohla chtít porušit přirozený řád věcí. Tvoje místo je prostě tady. Chápeš to?“ Trochu jsem nechápala jeho strach, když o mně věděl co věděl, ale kývla jsem mu na to. Nikdy jsem nezatoužila vrátit se zpátky na zem, jelikož mně to tam připadalo podobné peklu. Zažila jsem tam jen trápení, mučení a smrt. Stejně jako tady. Až na to, že zde se mi začínalo blýskat na lepší zítřky.