Láska věc ďábelská - 6. kapitola

 Poznala bolest a do té se zamilovala. Jinou lásku nepoznala. 

 

Článek je do 15-ti let nevhodný!

Nervózně jsem se zvedla a začala pochodovat po místnosti. Připravovala jsem se na nejhorší. Nechtělo se mi začít, ale vidina prohry, mě trápila víc, než bych si kdy chtěla přiznat. Snažila jsem se najít nejméně bolestivou cestu, která by neukázala, jak moc emocionálně jsem schopná svůj lidský život zpátečně prožít. Nechtěla jsem se před ním třeba zhroutit, jako se mi párkrát povedlo v pekle, když přišli na to, jak mi nejvíc ublížit. Musela jsem se naučit, být navenek v tomhle směru velmi apatická. Až se mi povedlo nakonec jednou všechny přesvědčit, že tímhle už mě nikdy více nezlomí. Aspoň ne stylem, kterým to dělali doposud. Zároveň jsem se chtěla vyhnout, co nejvíce sračkám v mé hlavě. Už tak je potlačovat byla makačka. I přesto jsem začala vyprávět:

„Bylo mi patnáct, když jsme s mamkou měly společný den. Po dlouhé době si vzala volno z práce a rozhodla se, že si uděláme dámskou jízdu. Víš, takové ty věci jako kosmetika a nakupování, a nakonec jsme se rozhodly, že celý den zakončíme jídlem z Číny a spoustou nezdravých věcí. Koukaly jsme na film Kate a Leopold a obě jsme usnuly. Tenkrát jsem si nechala zdát o Hughu Jackmanovi jako o princi na bílém koni, jenže ten se nikdy neobjevil. Kdyby jo, asi nebudu v pekle,“ zkonstatovala jsem trochu trpce a rovnou na monolog navázala. „Později jsem se probudila, protože mě něco vyrušilo ze spaní. Bylo už pozdě. Stál nad námi nějaký muž. Dřív než jsem stihla jakkoli zareagovat, dostala jsem ránu do hlavy a upadla do bezvědomí.“ A tu pohodovější část příběhu jsem měla za sebou. „Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale probudila jsem se zrovna ve chvíli, kdy se dotyčný rozhodl, že se popasuje se mnou. Zvedl mě z pohovky, kde jsem původně ležela a hodil mě na stěnu, ale moc blízko okna, které se následkem toho rozbilo. Střepy byly úplně všude a já měla některé zabodnuté v ruce a zádech. Ale nic z toho jsem v ten moment neměla šanci vnímat.“ Při vzpomínce na sklo jsem si promnula levou ruku a mluvila dál: „Pro mě byl dotyčný jako uragán. Neměla jsem ani šanci přemýšlet nad tím, proč to dělá. Bojovala jsem najednou o život.“ Udělala jsem ve vyprávění lehkou pauzu a využila jsem ji, abych se nadechla a mohla pokračovat: „Chytl mě, otočil na záda, kleknul si na mě a začal mě škrtit. Chtěla jsem řvát, ale nešlo to. Místo toho jsem se začínala dusit. A najednou, jako moje spása se ozval zvonek od domu. Dotyčného to vyrušilo a jeho sevření povolilo. Stihla jsem se lehce nadechnout a zařvat. A to bylo poslední, co jsem v tu chvíli udělala,“ dovyprávěla jsem kus tohoto příběhu a posadila se na postel uprostřed pokoje. Rozdýchávala jsem postupně všechno, co jsem řekla.

„Tohle není konec, že?“ zaznělo najednou trochu ustaraně z rohu a já měla chuť se začít smát.

„Ne, je to jen začátek.“

„Vidím, jak je ti to nepříjemné. Nemusíš dokončovat ten příběh, jestli nechceš,“ staral se, ale už bylo pozdě, když jsem začala, potřebovala jsem ho dokončit.

„Ne, chtěl si ho slyšet, povím ti ho.“ Viděla jsem, jak začíná protestovat. Musela jsem ho zarazit. „Pro mě je to jakási smyčka, když příběh nedovyprávím, budou se mi vzpomínky vracet tam, kde jsem skončila. Vím, je to divné, ale přišla jsem na to, že je to tak lepší. Jako kdyby se potom moje lidské vzpomínky zavřely do nějaké truhly a zase se mohly vrátit, až je někdy budu potřebovat. Takže teď seď, kde jsi a nech mě příběh dovyprávět, ať se tu děje co se děje.“ Asi jsem mu to řekla trochu víc hystericky než bych měla, ale fungovalo to. Neodvážil se dále nic namítat. Proto jsem pokračovala: „Matka ten den nepřežila a otec byl voják, kterého mi nikdy z nějakého důvodu nepředstavila. Neměla jsem najednou nikoho a poslali mě do dětského domova. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem se začala bát lidí. Nikomu jsem nevěřila a všechny podezírala. Pro takovou holku se pak stává dětský domov peklem. První všichni vypadají mile, ale jakmile se zavřou dveře před veřejností, všechno se změní. Ze začátku jsem se s nikým nebavila. Neměla jsem potřebu. Měla jsem své noční můry, kterých jsem se po oné noci nemohla zbavit, a snažila jsem se utéct do jiných realit. Velkou útěchou mi byli knihy. Jenže ani v knihovně jsem nenašla klid. Vyhlídl si mě tam jeden kluk. Jmenoval se James a rozhodl se, že mě za každou cenu dostane. Dlouho jsem netušila, že na mě má zálusk. Byl starší a silnější.“ Při téhle vzpomínce jsem zavřela oči, protože jsem si pamatovala, že tahle část příběhu mě doopravdy dovedla tam, kde jsem teď. James byl zrůda už v té době. Časem jsem se dozvěděla, že znásilnil snad každou holku, která mu nechtěla dát dobrovolně.

„Když jsem jednou večer odcházela, dostihl mě a přilepil na stěnu. Doposud si nepamatuju, co mi přesně říkal, ale moje tělo se rozhodlo, že tentokrát už to tak nenechám být. Nenechám si ubližovat a začala jsem se bránit. Dostala jsem od něj pár ran do obličeje a moje levá noha intuitivně vyrazila kolenem do jeho rozkroku. Ani jsem si neuvědomovala vlastně, co dělám. James se svalil přede mě a já jsem byla volná. Mohla jsem utíkat pryč.“ Tak tahle část byla jednoduchá, ale teď jsme se dostávali k mému přiznání o zvrhlosti, kterou jsem si vypěstovala:

„Dorazila jsem tenkrát do svého pokoje, který jsem měla společný s dalšími dívkami a ošetřovala jsem si rány. Každý dotek na modřinu bolel a roztržená rána nad okem krvácela a krvácela. Přilepila jsem si k ní toaletní papír, který jsem získala cestou na záchod. Vždy když jsem si na ránu papír přiložila, bolelo to, ale jakmile jsem ho sundala a nechala krev téct, bylo to příjemné. Ostatní rány? To zjištění a všechno okolo toho. Cítila jsem, jak mi každá rána lehce příjemně brní, když se mi všechno hojí a zjistila, že je to nakonec i moc hezký pocit. Tu noc jsem si lehla do postele a usnula spokojená, klidná. Nebála jsem se, protože jsem žila s představou, že po jakékoliv bolesti přijde ta příjemná část – zvláštní brnění.“ Prozradila jsem mu jednu z mých ujetých částí své osobnosti a podívala se na něj. Byl zamyšlený a já zatoužila vědět, nad čím přemýšlí. „Nad čím přemýšlíš?“ vylétlo mi najednou z pusy.

„Nad tvým objevem. Nikdy jsem si neuvědomil, že by léčení nebo hojení mohlo být příjemnou záležitostí. Asi máš zvýšenou vnímavost vůči těmto věcem.“ A já abych mu doopravdy ukázala, že svá slova myslím vážně. Vytáhla jsem z lýtka kudlu, kterou jsem tam měla přidělanou, a dřív než mě stihl jakkoli zastavit, řízla jsem se do dlaně. Vždycky mě bavilo, jak se tekoucí krev svojí hustotou táhne. Edward na to reagoval jakýmsi napnutím a já se na něj stále usmívala, protože teď měla přijít ta příjemná část. Ruka se mi začala rychle hojit a já prožívala něco jako extázi.

Pozoroval mě u toho, jak si pocity uzdravování užívám, a mně to nevadilo. Chtěla jsem, aby věděl, jak moc jsem zvrácená. Já do pekla prostě patřila. Edward byl mnou naprosto hypnotizovaný a já doufala, že zděšením.

„Budeme pokračovat dál. Co ty na to?“ Edward mi nestihl ani odpovědět a já raději začala mluvit:

„V dalších dnech jsem si užívala pocit uzdravování a nevnímala okolí, které si na můj účet neustále něco špitalo. A mně to bylo jedno. Žila jsem v nově objevené euforii. Po dlouhé době mi bylo celkem dobře. Jenže nepozornost v okolí se mi moc nevyplatila, jelikož si James zase našel chvíli, kdy jsem byla sama. Ale tentokrát jsem se ho nebála. Nikdy nezapomenu jeho slova:

„Skoro jako bys tu na mě čekala.“ Jenže tentokrát jsem na něj byla připravená. Krom toho, že jsem si v posledních dnech užívala pocit euforie, v knihovně jsem našla pár užitečných příruček o sebeobraně, které jsem pečlivě nastudovala, takže jsem tušila, co mám dělat a zároveň se nebála bolesti, jelikož jsem si byla vědoma toho, že po bolesti přijde příjemná věc. A dřív než se odhodlal jakkoli mi ublížit, zaútočila jsem.“ Další můj bod viny byl venku. Edward o mě musel mít horší a horší mínění. „Stihl mi dát sice jednu ránu do obličeje, ale já ji čekala, a hned mu ji vrátila. Pravým hákem jsem mu jednu natáhla pod bradu a najednou uslyšela zaskučení. Asi nečekal, že bych mu ránu vrátila a tím, jak jsem ho napálila pod čelist, zuby si scvakl jazyk. Musela to být pořádná bolest, protože se svalil k zemi a ječel. Já cítila pouze pocit zadostiučinění. Ten den jsem měla víc štěstí než rozumu.“