Láska věc ďábelská - 9. kapitola

Láska bolí. Pokud chceme milovat, musíme s tím počítat.

 

Poslední týden byl velmi zvláštní. Přípravy na svatbu vrcholily a já si nikdy nepřipadala sama. Měla jsem podezření, že mě hlídají, a jak jsem si všimla, Lucifer byl se mnou snad každou jeho volnou chvíli. Dával mi najevo, jak moc se na svatbu těší, až mě to občas začínalo děsit. Bál se snad, že vezmu roha?

Jeho přístup mi připadal velmi podezřelí. Nemiloval mě, teda aspoň to jsem si myslela. Změnilo se snad něco? Může vůbec Lucifer milovat? Sama jsem si odpověděla. Nikdy nikoho nemohl milovat, protože by se mu to vymstilo. Touhle pravdou jsem si byla téměř jistá. Dávala logiku. A já ho nechtěla milovat hlavně z principu. V pekle někoho milovat bylo prostě peklo. Pokud jste se chtěli nechat dobrovolně mučit, účinnější způsob jste najít nemohli.

„Lásko,“ začal a už jen tím mě probudil z transu. Lásko mi nikdy před tím neřekl, a jestli to mínil doopravdy, ženeme se do průseru. Podívala jsem se na něj zamyšleně a on viděl, že tohle oslovení asi nebylo nejlepší. Musel vědět, co mě zarazilo. Nebo aspoň to jsem si myslela.

„Myslím, že si musíme promluvit,“ začala jsem a viděla na Luciferovi, jak jsem ho tím zaskočila. Vždycky když někde zazněla tahle věta, vědělo se, že je nějaký problém. Dřív než se stihl nadechnout, zeptala jsem se ho: „Proč si mě bereš?“ Vyvalil na mě překvapeně oči a já viděla, jak začíná zmatkovat: „V klidu, neočekávám, že mě miluješ. Chci znát jen pravý důvod. Přece jen si Lucifer a vlastně ve svém životě nikoho nepotřebuješ,“ vyklopila jsem na vysvětlenou a podle toho, jak vypadal zaskočený mým názorem na něj, jsem asi řekla něco, co nečekal.

„Isabello,“ převalil pomalu moje celé jméno, tak jak to rád dělával, na jazyku. “Já jsem do tebe zamilovaný. To musíš vidět, ne?“ Mně při jeho slovech spadla čelist až k zemi a polil pot. Nic z toho, co říkal, nemůže být pravda. Viděl na mě, jak zmatkuji.

„Ale milovat v pekle přináší smůlu,“ vykoktala jsem pořád ještě zaskočeně a hlavě mi šlo milion myšlenek, ale jedna se dostala hlavně na povrch. „Proto nejsem nikdy sama a necháváš mě hlídat jako malé děcko? Uvědomuješ si, že to může být problém?“

„Ano, tohle je jeden z důvodů,“ odpověděl mi, ale pokračoval dál: „Můžeš mi, prosím tě, říct, proč si myslíš, že milovat v pekle je špatné? Nebo nosí smůlu?“ zjišťoval trochu překvapeně a tím si získal moji pozornost dvojnásob.

„Tak se na to podívej. Vždycky když si u nás někdo přeje lásku či toho pravého, vždycky se dostane na ty nejhorší posty v pekle, ba dokonce i jeho polovička ho často následuje. Na zemi se potom odehrávají tragické příběhy. Příkladem může být třeba příběh Romea a Julie,“ vyklopila jsem na něj. Jak dopadli? Oba se smaží v pekle na grilu už několik desetiletí.

„Ale to neznamená, že když se zamiluješ v pekle ty, dopadne to špatně,“ oponoval mi. „Ty jsi tím duši nezaprodala.“ Moje slova mu muela v hlavě šrotovat, protože se mračil, a já z něj poprvé po dlouhé době dostávala strach.

„Isabello, tím mi chceš říct, že mě nemiluješ?“ zeptal se mě přímo, tak jak jsem to s ním dělala já. A on si zasloužil upřímnou odpověď, ať byla jakákoliv.

„Já nevím.“

„Cože? Jak nemůžeš vědět?“ vyprskl na mě.

„Já se doposud bála milovat, takže jsem všechny tyto pocity potlačovala, co to šlo.“ Cítila jsem, že mu to musím vysvětlit. „Lucifere, mám tě ráda. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, a za tím si stojím. Vím, že ti můžu věřit a udělala bych pro tebe cokoliv. Vždyť, to víš.“

„Ale nemiluješ mě.“

„Jenže to já nevím!“

„Isabello, měla bys to zjistit do zítřka, protože pak už bude pozdě. Tady žádný rozvod neexistuje. Když si mě vezmeš, vezmeš si mě navždycky. Pak už tě budu moct jenom zničit nadobro. Být tebou, ještě jednou bych se rozmyslel, jestli si s tímhle krokem jistá,“ odmlčel se a pozoroval mě trochu ustaraně. „Dej svému srdci volnost, a podle toho se do zítřka rozhodni. Já tam na tebe budu čekat tak jako tak, protože tě miluju, a hodlám o tvoji lásku bojovat.“ Jakmile domluvil, zvedl se a políbil mě. „Ale dnes ti dám čas na to, abys všechno zvážila. Doufám, že se potkáme zítra u oltáře.“ A s těmi slovy se vydal z pokoje, jenže já ho zastavila.

„Ale co když si přiznám, že tě miluju, a všechno se pokazí. Lucifere, já mám strach,“ přiznala jsem se a do očí se mi kradly postupně slzy. Měla jsem ho ráda a dát mu víc teď hned jsem se bála. Zároveň jsem ho nechtěla ranit, ačkoliv si všichni mysleli, že je zlý, já v něm viděla dobrou bytost. Muže, který mě miloval.

Lucifer ke mně přistoupil a začal mě utěšovat: „Neboj, nic se nestane. Dej svým citům volný průchod.“ Vzal mě do náruče a políbil mě, jakoby to měl být náš poslední polibek. Vášnivý, energický a z obou stran zoufalý. On si přál, abych ho opravdu milovala, a já bojovala s tím, abych se nebála.

Láska, proč mi to tak komplikuje? Měla bych ho milovat? A hlavní otázkou je – Miluju ho? Nevěděla jsem to, protože jakékoliv pocity okolo lásky jsem se snažila, co nejvíce pohřbívat v sobě. Položila jsem se na postel a přemýšlela. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mě Lucifer miluje. Možná bych z tohohle zjištění měla být nadšená, ale spíš jsem byla trochu vyděšená, protože najednou jsem byla tou, která někomu ubližovala. A když už, tak samotnému Luciferovi.

„Zatraceně, proč mi tohle vždycky děláš?“ zavrčela jsem směrem tam nahoru a doufala, že i z pekla někdy ten nahoře poslouchá. Už jsem začínala být šťastná a místo toho se mám najednou strachovat jednoho jediného slovíčka. Jedno „Ano“ a tím přesně navždycky určím svou cestu a nebudu se z ní už nikdy vyvléknout. Tahle myšlenka byla trochu děsivá.

Když už jsem byla schopná mít lehce pročištěnou hlavu, začala jsem se věnovat tématu, které jsem musela do zítřka vyřešit. Jenže jak jsem měla zjistit, jestli ho miluju? A co vlastně byla láska?

Podle toho, co jsem četla, bylo to něco, co buď vznikalo hned na první pohled nebo časem. Když jsem si hodila do vyhledávače slovo láska. Vyskákala mi k tomu slova jako důvěra, velmi silný emocionální vztah a spousta slov, která mi byla celkem neznámá. Jediný silný emocionální vztah jsem zažila, jen když jsem se trápila. Nikdy před tím jsem nezažila nic podobného a jen co jsem na to pomyslela, musela jsem si něco přiznat. Jediný muž, který mě donutil jakkoli před ním kdy projevit city, a nebyly jen o bolesti, byl Edward. Tenkrát když mě držel v náruči, cítil jsem až moc překvapivý klid. Byl to zvláštní pocit, jako by se kolem mě zastavil čas a všechno, co jsem kdy zažila, neexistovalo.

Tahle vzpomínka mi krom toho připomněla, že zítra je den, kdy Edward získá svou lásku. Jaká ironie, já se mám vdávat a on má najít tu pravou. Zajímalo mě, kdo bude ta pravá, a jakou upírku mu osud přihraje do cesty. No, snad to nebude žádná káča. Trochu zoufale jsem se v posteli otočila na bok a snažila jsem se usnout. Chtěla jsem se uvolnit a dát průchod všemu, co jsem kdy zažila. Věděla jsem, že to bude bolet. Ale potřebovala jsem to vědět. Miluju Lucifera?