Polibky přírody - 16. kapitola

Někomu se zkrátilo vedení. 

   16.  kapitola

Trochu se ochladilo a já usoudil, že bych měl Natalie odnést dovnitř. Zvedl jsem ji zabalenou v dece a odnesl opatrně do její komnaty. Staral jsem se o ni, jako by byla porcelánová panenka.

„A já už si myslela, že se probudila!“ vyjekla Amálka a vstoupila do místnosti, kde mě pozorovala, jak ji ukládám, aby jí bylo pohodlně. Potom k ní přistoupila a začala jí dělat prohlídku jako každý jiný den. Měřila jí tep, jestli dobře dýchá a teplotu. Čím déle se nad ní nakláněla, tím víc mi připadala udivená a překvapená?

„Zajímavé,“ prohodila jen tak pro sebe a celým mým tělem projela vlna nervozity. Změnilo se snad něco? A já musel znát odpověď, co nejrychleji.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě a čekal na jakékoliv vyjádření.

„Její puls je silnější než dneska ráno,“ sdělila mi a já už měl připravenou další otázku, jenže mě předběhla:

„Kde jsi s ní dneska byl?“ ptala se mě a přitom stále kontrolovala její stav, jakoby si nebyla jistá změnou zdraví, jež zjistila.

„Jen v zahradě,“ svěřil jsem se a doufal, že jsem neprovedl něco, co jsem neměl. Nějak mě nenapadlo se jí zeptat, zda by to mohlo Natalie nijak uškodit. Byl jsem neopatrný.

„A celou dobu jsi byl s ní?“ vyzvídala dále a já začínal být z celé situace trochu frustrovaný.

„Ano,“ odpověděl jsem trochu vyladěně nad svojí hloupostí a čekal na jakoukoliv přednášku od ní o nepatrnosti.

„Zvláštní,“ okomentovala a pořád měřila Natalie životní funkce.

„Myslíš, že se zlepšila natolik, aby se mohla časem probudit?“ zjišťoval jsem a byl trochu nervní z toho, že jsem nevěděl přesně, co změnu způsobilo. Kéž bych jen aspoň trochu tušil. Procházel jsem každý moment společně strávené chvíle. Uniklo mi snad něco?

„Nemyslím si. Potřebovala by získat více toho, co jí dodává sílu. Opravdu vás nenapadá, co ji takhle ovlivnilo?“ ptala se dál a já začal přemýšlet nad všemi možnými příčinami. V hlavě jsem procházel všechny detaily, až jsem se dostal ke vzpomínkám s Natalie. Usmíval jsem se nad tím, jak jsem ji vždycky potkával v zahradě a nejednou se divil tomu, že mluví třeba se stromem. Nad tou vzpomínkou z našich prvních dnů jsem se pozastavil a spojoval si všechny podobné situace. Často si ani neuvědomovala, že přede mnou dělá věci, které by neměla. Mluvila se stromy a neustále něco povídala rostlinám. Jako by byla spojená s přírodou a oni ji poslouchali. A v ten moment mi to došlo.

„Příroda,“ vyslovil jsem nahlas, Amálka se na mě nechápavě podívala a já jí to začal vysvětlovat:

„Je spojená s přírodou. Celou dobu jsme to měli před očima,“ téměř jsem nad tímto zjištěním zajásal. A Amálka jen pootevřela trochu ústa a objasňovala si:

„Myslíte? Podobně jako král?“ ujišťovala se a já jí kývnul, že to tak opravdu myslím. Dávalo to smysl.

„Ale vždyť neléčí jako on,“ zkonstatovala a já hledal další spojitosti. Neznal jsem odpovědi na všechny otázky, ale tušil jsem, že je časem zjistíme.

„Viděla u krále, co to s ním dělá, proto asi nechtěla fungovat jako on. Jak jinak bych byl zdravý a ne mrtvý?“ polemizoval jsem.

„A proč teda leží v posteli v bezvědomí?“ položila mi logickou otázku a já se zamračil, protože na tohle jsem odpověď opravdu neznal.

„Tak to nemám tušení,“ shledal jsem. „Ale můžeme to zjistit,“ podotkl jsem.

„Jak?“ zeptala se mě a já ji jednoduše začal zasvěcovat do mého plánu.

„Musíme ji probudit,“ rozhodl jsem se a byl odhodlaný vyzkoušet svoji teorii o uzdravování Natalie pomocí přírody. Neváhal jsem ani minutu a odhodlaně přistoupil k posteli. Vzal jsem Natalie znovu do náruče a poručil Amálce:

„Vezměte, prosím, polštáře a deky. Dneska budeme spát s Natalie venku,“ oznámil jsem jí a ona se jen usmála. Musela být ráda, tak jako já, že se po několika dnech objevilo něco, čím bychom ji opravdu mohli probudit. Naprosto bylo jasné, čeho tím chci docílit a ze skříně v místnosti vytáhla ještě několik dek navíc. Usmál jsem se na ni a dostal od ní odpověď na její činy:

„Přeci nechci, abyste nám nastydl ještě vy,“ vysvětlila a já s úsměvem pokračoval dál. Bylo na čase naši Šípkovou Růženku probudit.

…

„Když už jste se rozhodla mi být po boku, mohl bych znát alespoň vaše jméno?“ zeptal jsem se svého doprovodu a pohlédl na ni tázavým výrazem. Nezatvářila se zrovna moc nadšeně, ale po chvíli odpověděla:

„Temi.“ Podle jejího vystupování jsem usoudil, že tohle asi bude momentálně všechno, co mi řekne. Byl jsem rád, že aspoň jméno mi sdělila.

Po několika hodinách cesty na koni jsme zahlédli vesnici, u které jsem plánoval na noc zakotvit. Byla jediná na cestě, než se mělo začít stmívat, a v noci se mi venku přespávat nechtělo.

Když jsme dojížděli k vesnici, rozhodl jsem se Temi o něco poprosit:

„Mohla byste zkusit neprozradit, kdo jsem? Většina lidí mě ani nepozná, takže bychom se pozdvižení okolo mé osoby mohli vyhnout,“ vysvětlil jsem jí a čekal na odpověď.

„Tohle vaše rozhodnutí schvaluji. Jak vás mám před ostatními oslovovat?“ zeptala se mě a já se rozhodl použít stejný způsob jako ona.

„Říkejte mi Johne.“ Na mojí odpověď trochu vytřeštila oči, ale já se jí rozhodl ignorovat. Jak ona na mě, tak já na ni. Aspoň si budeme rovnocennější.

Ve vesnici jsme našli první a asi jediný hostinec a vešli dovnitř. Bylo tam poměrně plno, ale nikdo si nás pořádně nevšimnul, dokud jsme nepřišli k hostinskému. Ten na nás zkoumavě pohlédl a zeptal se:

„Co si přejete?“ jeho hlas byl trochu ostřejší, než jsem čekal, ale zachoval jsem klidnou tvář a pokračoval v tom, co jsem měl v plánu získat:

„Mohl byste nám, prosím, dát dva pokoje a k tomu večeři a snídani?“ požádal jsem ho a hodil před něj pět zlaťáků. Ten vykulil oči, a pak mi odpověděl:

„Mám jen jeden pokoj.“ Jeho odpověď se mi moc nelíbila, ale asi mi nic jiného, než se s tím spokojit, nezbývalo. Budu spát na zemi.

„Tak aspoň ten jeden,“ spokojil jsem se aspoň s něčím a Temi na mě trochu zabijácky pohlédla. Bylo mi jasné, že z toho opravdu nadšená není.

„Budu spát na zemi,“ vysvětlil jsem jí a zatvářil se neústupně. Podle všeho asi zatím rezignovala a dodala:

„Jak si přejete, Johne,“ řekla pokorně a bez keců se vydala za dívkou, která se nás ujala, aby nám ukázala, kde budeme trávit noc.

…

Amálka mi pomohla rozdělat v zadní části zahrady deky, aby nás zpozorovalo co nejméně lidí. Opřel jsem se o strom, Natalie si vložil do náruče, aby případně sálala teplo ode mě, kdyby jí byla náhodou zima. Potom jsem jí stáhl z obličeje vlasy a políbil ji na čelíčko. Jako malou křehkou holčičku, kterou pro mě částečně i byla.

„Krásko, je na čase, aby ses vrátila mezi nás,“ pošeptal jsem. Potom jsem ji přivinul více k sobě do náruče, a tak s ní usnul. Nevěděl jsem, zda dělám správně, ale cítil jsem, že je to cesta, kterou jsme měli jít.

15. kapitola 17. kapitola