Polibky přírody - 15. kapitola

Odpovědi na otázky

.



15. kapitola

„A nic,“ byl jsem trochu otrávený. Neprobudila se a já se trochu zklamaně posadil zpátky na místo, odkud ji denně pozoruji. „Třeba nejsem její pravá láska?“ ptal jsem se sám sebe, ale tuhle variantu jsem urychleně zavrhl s tím, že nejsme v pohádkách, proto musím najít nějaké jiné řešení, jak ji probudit. Že já vůbec Amálku poslouchal. Teď v mé hlavě bude ještě několik dotěrných otázek útočit na mé nervózní podvědomí. Jako bych o něco podobného někdy stál! Jak moc mi vyhovovalo se několik let o nikoho nestarat!

Trochu jsem si poposedl ze strany na stranu a po nějaké době raději opustil její komnaty. Musel jsem si pročistit hlavu a přestat přemýšlet nad blbostmi. Amálka mě trochu pobaveně prošpikovávala pohledem, když viděla, jakou závratnou rychlostí jsem zmizel ven, ale nekomentovala to.

Zamířil jsem do zahrad, tam by nikdo neměl být, a položil se ke stromu, kde jsem kdysi odpočíval, když mě hlídala Natalie, a vzpomínal, jak jsem občas trochu nenápadně sledoval, jak pracuje.

…

„Co ode mě chceš?“ vypustil král z úst trochu naštvaně, že si někdo dovoluje vůbec na něj mířit mečem. Temi se usmála, a pak ze sebe konečně vysoukala:

„Co asi můžu chtít, když jsem zraněná?“ zeptala se ho trochu výsměšně a stáhla meč doufajíc, že ji uzdraví místo toho, aby ji dorazil. Stejně by neměla sílu se mu nijak bránit. Byla v jeho rukou. Když král uviděl, že opravdu sotva dýchá, zvedl se a podíval se na ránu, kterou měla Temi na zádech, a bez komentování a otázek se ji rozhodl uzdravit. Neváhal a přiložil ruce okolo rány a během vteřiny ji zahojil.

„Děkuju,“ pronesla, když cítila, jak se jí dělá lépe a bolest mizí. Potom se otočila na záda, aby konečně ulevila svému tělu a pohlédla tak zároveň králi do tváře:

„Neměl byste tu být sám,“ prohodila potom káravě, protože si byla vědoma, že kdyby ho takhle potkal kdokoliv z jejich skupiny, už by byl dávno mrtvý. A ačkoliv by před několika dny neváhala a propíchla ho, neměla nic podobného v úmyslu. Teď jí bylo jedno, kdo a kde vládne. Chtěla pouze najít bratra a získat zpět alespoň jednu část své rodiny.

„Myslím, že vám do tohohle nic není,“ odsekl jí a zvedl svůj meč, který si umístil do pochvy, aby se ho znova nemohla jednoduše zmocnit. Choval se v tomhle směru jako malé dítě. Vůbec si neuvědomoval, jak moc je v posledních dnech v nebezpečí. Temi se divila tomu, že ani útok na jeho maličkost ho v tomhle směru nepřivedl k rozumu.

„Co tu vlastně děláte?“ ptala se dál Temi a král z ní trochu postupně začínal šílet a to s ní byl jen chvíli. Za tu dobu, co je na světě, ho tolik žádná žena nedostávala do varu jako ona. Přitom ona to myslela v dobrém.

„Myslím, že už byste měla jít,“ snažil se jí slušně vyhnat z háje, aby mohl pokračovat v získávání informací. Jenže Temi se rozhodla, že ho nenechá samotného. Zaprvé mu byla vděčná za záchranu života a za druhé si uvědomovala možná nebezpečí více než on. Krom toho asi časem pojede stejným směrem jako ona. Za jejím bratrem.

„Nenechám vás samotného. Je nezodpovědné, že vás nechali cestovat samotného,“ prohlásila a potom dodala, když viděla, jak moc zoufale se král tváří.

„Nemusíte mi říkat, co jedete dělat. A pokud si chcete nyní zdřímnout, klidně můžete. Já vás zatím budu hlídat.“ Král si prohlížel Temi od hlavy až k patě a vyhodnotil, že kdyby ho chtěla zabít, už by to dávno udělala, a také že se jí asi nezbaví. Byla neodbytná. Hrozně mu to někoho připomínalo. Elyana? Ano, asi toho. Taky ho nenechal chvíli být a prosazoval si své. Jeden z mála. Proto bez toho, aby jí cokoliv vysvětloval, se znovu položil pod starý dub. Tentokrát s rukou na pochvě meče a zavřel oči. Doufal, že to, co potřebuje, vyřídí co nejdříve. Nějak ho netěšilo, že je vydán na pospas ženě. Hlavně takové, která má podobnou povahu jako Elyan, protože netušil, na které straně je. Jestli na straně dobra či zla.

…

Pozoroval jsem Natalie a přemýšlel, zda je v téhle komnatě šťastná. Jenže z její tváře nebylo nic znatelného vyčíst. Amálka trávila dnešní dopoledne s pacienty, kteří potřebovali alespoň nějakým způsobem ošetřit, proto jsem jí nabídl, že dnes budu hlídat Natalie já.

Venku bylo krásně. Svítilo sluníčko a já měl chuť být v zahradách, jako sedávala Natalie a užívat si krásného počasí, když mě napadlo, že by něco takového bylo možné. Ona by určitě něco podobného ocenila. Neváhal jsem. Opatrně jsem ji zabalil do deky a vzal ji do náruče. Také jsem vzal sebou dva polštáře, abych jí udělal pohodlí a vydal se do zahrad.

V zahradě jsem našel kout s krásnou trávou a opatrně položil Natalie ke kmenu stromu, kde jsem ji párkrát potkal. Podložil jsem jí pod hlavu polštář a ujistil se, že je dostatečně v teple. Nechtěl jsem, aby nastydla. Potom jsem se usadil vedle ní a zavřel oči. Nastavil tvář slunci a vychutnával si každý paprsek, který mi dopadal na tvář.

…

Začínal jsem trochu šílet. Normálně bych byl rád za jakékoliv podobné pozdvižení, ale byl jsem utahaný a potřeboval jsem opravdu odpočívat. A když říkám odpočívat, tak nemyslím jednu noc, ale třeba celý týden.

Král a ta holka mě tu rušili a mít je na krku mi vadilo. Proto jsem byl ochotný si s králem nakonec promluvit. Když se znova uložil ke stromu, při první příležitosti jsem se s ním spojil.

„Tak co potřebuješ?“ vyštěkl jsem mu do myšlenek otráveně, až se jeho tělo trochu otřáslo a málem se probudil. Viděl jsem, jak v jeho hlavě zmatkuje, a tak jsem trpělivě čekal.

„No, mám pár otázek,“ odpověděl a já se podivil:

„Jen otázek?“ rejpal jsem si a bavil se tím, jak přemýšlel nad tím, co by ještě potřeboval.

„Ne, nic víc. Chci jen vědět, jestli jednou zestárnu a také jak probudím Elyana a Natalie. Také proč moje síla na ty dva nefungovala?“ otázal se mne přímo. Trochu jsem to oceňoval. Šel rovnou k věci.

„Zestárnete, když přestanete používat svoje schopnosti. O Elyana a Natalie se nestarej. Příroda jejich problém vyřeší sama. Tuhle záležitost tvoje nadání nevyřeší a víc proto tebe v tomhle ohledu udělat nemohu,“ byl jsem stručný, abych se ho co nejdříve zbavil.

„Všechno?“ zeptal jsem se a doufal, že si přijel pouze pro těch pár otázek.

„Ano, víc jsem vědět nechtěl. Ale pokud nic z toho, cos jsi mi řekl, nebude pravda, vrátím se,“ sdělil mi a já jsem mu jenom zabručel ke srozumění, a potom se odpojil. Konečně jsem se mohl odebrat odpočívat.

…

Probudil jsem se ze snu a nechápal. Znal jsem odpovědi na všechny moje otázky. Podíval jsem se ke starému dobu a v myšlenkách mu poděkoval. Potom jsem se otočil k Temi:

„Je na čase se vrátit,“ prohodil jsem k ní. Sice vyvalila oči a chtěla asi něco namítat, ale potom to spolkla a řekla mi:

„Doprovodím vás zpátky do hradu.“ A tvářila se u toho tak, že jsem se jí bál odporovat. Prostě celý Elyan. Vůbec jsem nechápal, jak mu mohla být tak podobná.

Nasedli jsme na koně a vydali se na cestu. Čekala nás dlouhá cesta a mně bylo jasné, že tentokrát budeme muset na noc někde zastavit. Také jsme si museli doplnit zásoby jídla, pro dva jsem ho neměl dost.