Láska věc ďábelská - 11. kapitola

Když oživíte něco, co dlouho spí. Vrátí se vám to nesčetněrát. 

Stejně zmatečná kapitola jako Belliny emoce.

Musela jsem vypadat jako ďábel pomsty, protože Emmett s Edwardem tam seděli úplně zaraženě a nebyli schopni nijak reagovat, dokud se oba dva nenadechli. Edward vykulil oči snad ještě víc se slovy:

„Musím na lov.“

Zmizel. Stála jsem tam najednou jen před Emmettem, který se za chvíli vzpamatoval, a nezřízeně se začal smát. Vůbec jsem netušila, čemu se směje. Ale nejhorší na tom všem bylo, že se mě jeho chování dotklo. A tak jsem se sebrala, protože jsem hodlala obsadit Edwardův pokoj, a měla jsem v plánu zhroutit se tam. Bylo toho na mě zatraceně moc. Jeden nával emocí se valil přes druhý. Připadala jsem si šíleně, ale nedokázala jsem se ovládat. Ta svatba asi protrhla nějakou hráz. Nebrečela jsem pořádně už několik let a nyní jsem byla jako puberťák. A není se vlastně ani čemu divit! Vždyť já zase puberťák jsem!

Vyšla jsem schody do druhého patra, kde jsem pootvírala dveře, a dokud jsem nenašla Edwardův pokoj pouze s kanape, nešla jsem dál. Nakonec jsem objevila správnou jizbu, a tak jak jsem byla, svalila jsem se s hysterickým pláčem k zemi. Musela jsem emocím dát volný průběh. Celé moje tělo se třáslo a zmocnila se mě bolest a strach. Strach ze života a bolest ze ztráty. Přestala jsem vnímat své okolí a prostě plakala. Dělala jsem něco, co jsem si jako pekelný posel, nemohla dovolit.

Nevím, jak dlouho jsem tam vzlykala, ale najednou se mě někdo dotkl a já ihned zareagovala. Podívala jsem se, kdo to byl. Edward tam stál se zoufalým výrazem a dekou v ruce. Podle všeho nevěděl, co má dělat. Jako já bych to věděla.

„Alice mi volala, že tě mám přikrýt. Jinak mi prý nastydneš,“ vyslovil nesměle a já se jím nechala zabalit do deky. Trochu jsem se uklidnila, proto jsem se posadila, a opřela o stěnu. Občasný vzlyk mi utekl z úst, ale nenechala se jsem tím nijak rozhodit.

„Můžu?“ Ukazoval na volné místo vedle mě s trochu provinilým výrazem a já těm jeho psím očím prostě nemohla odolat. Utřela jsem si slzy a uklidnila se. Začala jsem být apatická. Nechala jsem ho, aby se vedle mě posadil. Chvíli jsme vedle sebe seděli, dokud Edward nepromluvil:

„Takže sdělíš mi, co jsem provedl? A proč si teď celá ubrečená v mém pokoji?“ Podívala jsem se mu do očí a přemýšlela nad tím, jestli je opravdu tak nevinný, že si neuvědomuje, co provedl. A asi byl.

„Edwarde, příště až si něco budeš přát, zvaž všechny svoje slova dvakrát.“

„Proč?“ Pořád nechápal.

„Protože tvoje přání ze mě udělalo člověka, zničilo moji svatbu s Luciferem a vrátilo mě zpátky na zem.“ Edward na mě překvapeně koukal a já přemýšlela, kam až s tou člověčinou tam nahoře zašli. Chtěla jsem mu dát prostor, aby mohl moje slova vůbec rozdýchat. Podívala jsem se na svá zápěstí a nebyla na nich jediná jizva. Dost mě to vyděsilo, protože mi došlo, že mě asi obnovili úplně celou:

„No, ty vole,“ vypustila jsem z úst vyděšeně a oživila tak svůj pubertální slovník před tím, než jsme zažila všechny příšernosti. Edwarda musel můj slovník překvapit, protože z jeho rozjímání jsem ho vyrušila. Krom toho asi čekal vysvětlení: „Čéče, já asi budu zase panna!“ No, jestli před tím jsem ho něčím odrovnala, tak teď mu asi tuplem sklaplo. A co. Přece mám v plánu se zase dostat do pekla, ne? Edward znova mlčel a já se mu začínala postupně smát. Byl naprosto vyvedený z míry. Ale nakonec jsem se uklidnila a začala se věnovat důležitým věcem. Musela jsem využít chvíli, kdy se moje emoce akutně nedraly na povrch:

„Takže si to rozebereme od začátku,“ začala jsem, abych upoutala jeho pozornost. „Podle všeho si do mě zamilovaný. Co je na tom pravdy?“ Rozhodla jsem se, že k němu budu stejně přímá, jako jsem vždycky byla k Luciferovi. No, asi si se mnou užije ještě spoustu srandy. Moje upřímnost Edwarda musela rozhodit, protože nic neříkal a jen se držel. Zavřel oči a nakonec z něj vypadlo:

„Kdybych ti ukázal, jak moc tě miluju, asi bych se nezvládl udržet a člověkem by si dlouho nebyla.“ Zvláštní vyznání, ale dozvěděla jsem se, co jsem potřebovala.

„Tak mě přeměň,“ hlesla jsem a on najednou vytřeštil oči.

„Nevíš, co žádáš.“

„Ale vím. Nechci být člověk. Nechci být slabá a bát se, že se mi stane co kdysi. Pochop to,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Jenže on udělal úplný opak než bych čekala. Položil mi jeho ruku na krk a řekl:

„Chci, abys poznala co nejvíce dobrých lidských věcí, než se mnou začneš diskutovat o tom, že chceš být upírka.“ Nechápala jsem ho. Muselo být pro něj obtížné být mi na blízku, a přesto všechno pro mě chtěl něco, o co jsem nestála. Začínala mě zaplavovat další silná emoce – nenávist k němu, jenže od nenávisti je velmi blízko k lásce a další moje počínání se začínalo zvrtávat. Nevědomky jsem se podávala citu, který jsem zavrhovala.

„Ale Edwarde, tím se připravíš o to nejsladší z toho, na co si tak dlouho čekal.“ A potom jsem se k němu naklonila, abych se otřela o jeho rty. Pohybovala jsem se pomalu a sledovala, jak zkameněl, nedýchal. Asi nemohl uvěřit tomu, co dělám. Jo, chovala jsem se jako pořádná potvora, ale s tím musel počítat. Nic mu neulehčím.

Nereagoval a já pokračovala. Lehce jsem ochutnávala jeho rty a viděla, jak se drží z posledních sil, až už nádrž přetekla a natiskl se na moje tělo. Začal mi odpovídat a při prvním nádechu jeho krásné vůně jsem najednou ztratila rozum. Sápala jsem se po něm, jako kdybych byla závislák snažící se dostat ze své oblíbené značky heroinu co nejvíce a odmítala se jakkoliv od Edwarda odpojit. Byl to nezapomenutelný pocit. Jenže Edward najednou odskočil na druhou stranu místnosti. A já se začala cítit zatraceně mizerně. Podívala jsem se do jeho očí a viděla bolest.

„Bello, já nemůžu. Nemůžu tě znova ztratit.“ Jeho slova jsem nechápala. Musel to na mém pohledu vidět. „Teď bych tě nedokázal proměnit. Musíš mi dát čas. Prosím,“ vysvětlil mi. Jenže já najednou chtěla něco jiného. Pálilo mě být bez něho. Co to se mnou bylo? Proto jsem se zvedla, a došla k němu. Zahučela jsem mu nekompromisně do náruče. Cítila jsem, jak rezignoval a objal mě. V jeho náruči jsem se cítila úžasně a byla rozhodnutá. Z ní se jen tak nehnu. Nechápala jsem vůbec své hormony, ale tohle byla momentálně jediná věc, kterou jsem chtěla. Chvíli jsme s Edwardem stáli jen tak v objetí, dokud mě nezvedl do náručí a neusadil nás na kanape, kde se snažil, aby mi bylo pohodlněji. Nemám tušení, jak dlouho jsme setrvávali v objetí, jak jsme byli, ale mě najednou zakručelo v břiše.

„Bello, nechceš se jít najíst?“ snažil se mě nabádat Edward, ale já chtěla být umíněná:

„Ne.“

„Víš, zbytek rodiny se na tebe taky těší.“ A jen co to řekl, před očima se mi přehnaly moje vzpomínky z prvního dne, když mě odvezli do dětského domova. Při představě, že bych měla jít do společnosti, úplně bezbranná jsem se celá roztřásla.

„Bello, si v pořádku?“ začal se o mě bát Edward.

„Já nechci mezi lidi ani upíry,“ neovladatelně jsem vzlykala a vůbec se neovládala. Byla jsem naprosto mimo. Jednou jsem chtěla jen Edwarda a potom jakoby se mi několikrát znásobila fóbie z lidí a vůbec společnosti. Když jsem byla člověk před tím, po přepadení jsem se lidem vyhýbala, chtěla jsem být neviditelná, a vždycky když si mě někdo všiml, přeběhl mi mráz po zádech. Ani nevím, jak ale najednou ke mně přišla vlna klidu a já se cítila otupěle. Usnula jsem.

…

„Edwarde, možná když ji vrátili na zem, vrátili ji i s jejími fobiemi, které byly potlačovány celou dobu, co byla pekelný posel. Její strach ze všeho se mohl znásobit s tím, jak se jí vzpomínky živě vracejí,“ slyšela jsem něčí hlas v dáli, když jsem se probudila. „A jestli myslíš na proměnu, tak na ni zapomeň. Tohle by upíří jed nevyléčil. Musíme na ni opatrně, aby začala věřit, že na světě není všechno jen zlé. Je dobré, že se nebojí alespoň tebe. Na tom celou léčbu postavíme,“ vysvětloval někdo Edwardovi a mě najednou došlo, že se baví o mně a v ten moment jsem se probrala, přilepila se na stěnu a začala se zase celá třást.

Láska věc ďábelská - 10. kapitola

O tom jak to Edward pos...

Spala jsem celkem neklidně, a když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že je trochu něco jinak, jen jsem nemohla přijít na to co. Nemínila jsem to řešit, protože jsem se rozhodla s ránem, že si prostě Lucifera vezmu. Láska ne láska. Smířila jsem se s tím, že lásku už asi nepoznám, a rozhodla se i přesto všechno Lucifera si vzít. S ním jsem mohla být šťastná. A jak jsme si přečetla, zamilovat se můžu časem.

Bylo něco okolo desáté a musela jsem se začít připravovat na svatbu. Vysprchovala jsem se, připravila si účes. Naládovala se do tmavě rudých šatů, které jsem si nechala ušít jako svatební. Vypadala jsem v nich jako pravá královna pekla.

Už se blížilo něco ke dvanácté a já se postupně vydala do hlavní síně. Tam jsem totiž měla zpečetit svůj osud.

…

„Je všechno připraveno?“ ptal se starostlivě Lucifer a podepisoval některé plné moci na to, až bude na líbánkách s Isabellou. Tedy pokud se na ně někdy dostane. Z celé věci byl hrozně nervózní. Slova Isabelly ho trochu vyděsila. Co když má pravdu? Jen doufal, že ne. A proč by on neměl milovat? Nechápal to, proto do toho šel. Někomu se jeho postoj mohl zdát trochu šílený, ale jinou možnost, než osobně vyzkoušet svoje štěstí neměl.

„Hotovo,“ oznámil všem přítomným a věděl, že teď už ho čeká část, které se nejvíce obával.

…

Šla jsem chodbou do hlavního sálu a užívala si klid, který na chodbách byl. Nikdy před tím jsem v pekle nic podobného nezažila. Všichni museli čekat u obřadu. Asi nemohli uvěřit tomu, že někdo chce s Luciferem zpečetit svůj osud. Došla jsem k velkým dveřím do sálu a u nich stáli po straně dva pekelní poslové, kteří mě měli vpustit do místnosti. Když mě spatřili, bez váhání s klidnou tváří otevřeli dveře, a v ten moment začala hrát hudba. Stála jsem před vchodem do místnosti plné různých bytostí a po dlouhé uličce jsem na konci uviděla usmívajícího se Lucifera, který se rozzářil, když uviděl, že jsem se rozhodla přijít. Musel mu spadnout kámen ze srdce. Jeho šťastný pohled mi dodal sebejistotu a já se k němu pomalu vydala. Viděla jsem, jak mě všichni pozorují s překvapením. Asi nechápali, proč chci něco takového dobrovolně udělat. Nebo jsem se mýlila?

Každého na koho jsem viděla, jsem si pořádně prohlédla, a zasekla se při pohledu na stařeně v černém v první řadě. Hned jsem věděla, kdo to je a její trochu ustaraný pohled mě zaskočil. Bála se o můj osud nebo se dělo něco, o čem jsem nevěděla?

Mezitím jsem dorazila vedle Lucifera a ten se spokojeně nadechnul, jakmile jsem stanula po jeho boku. Jenže mě trochu vyděsil, když jeho pohled byl najednou vyděšený. Nevěděla jsem, co je špatně, a tak jsem nenápadně k sobě přičuchla, jestli mi něco náhodou nesmrdí. Jako pekelný posel jsem se ničím podobným nezabývala, protože jsem se nepotila a nebyla omezována žádným pohybem, proto něco jako deodorant jsem nevzala do ruky, co jsem byla v pekle. Nepotřebovala jsem ho. Asi by mě dost překvapilo, kdyby se něco najednou změnilo. Ale necítila jsem nic, co by mě mělo vyvést z míry. Proto jsem se nechápavě podívala na zaraženého Lucifera, který se zdál být v šoku, a potom se zahleděla na oddávajícího posla. Ten když viděl, že netuším, co se děje, pronesl:

„Čuchám, čuchám člověčinu!“

Na jeho slova jsem vyvalila oči a začínala zmatkovat. Člověk v pekle? Žádný podle pravidel v něm být nemohl. Lidé do pekla ani do nebe nepatřili. Tam se posílaly jejich duše. Takže co zatraceně dělal v pekle člověk a proč všichni najednou koukají na mě? A v ten moment mi to došlo:

„Néééé,“ vydechla jsem zoufale a viděla, jak se Lucifer dostává ze šoku. „Ale jak?“ ptala jsem se vyděšeně, protože jsem tušila, že tohle znamená konec obřadu. Lucifer si nemohl vzít člověka v pekle a s člověkem na zemi žít nemohl. Tam na stálo nepatřil. Mělo by to děsivé následky. Člověk musel umřít a dostat se do pekla. Takže mě trochu osvítilo a v rychlosti jsem navrhla:

„Pošli mě na zem. Já se zabiju a během hodiny se tu zase objevím. Sice jen jako duše, ale to pro zatím bude stačit, ne?“ zkoušela jsem zoufale.

„To by tě do pekla nedostalo. Sama víš, že musíš udělat víc než se jen zabít, aby ses dostala do pekla. A krom toho osud zařídí, aby se tak nestalo,“ ozvala se najednou Smrt a se mnou to při jejích slovech cukalo. Byla jsem v háji. „A hlavně se musí dodržet smlouva, která byla uzavřena s Edwardem,“ zkonstatovala Smrt. A já vykulila oči.

„Co s tím má společného Edwardovo přání?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No, jsi jeho láska. Zamiloval se do tebe na první pohled, co tě spatřil. Když vyslovoval své přání, přesně věděl, co chce. A tohle byl jediný způsob, jak tě získat. Tak trochu tě oblafnul.“ A já postupně rudla, jak mi všechno docházelo. Ten hajzl! Jen mi vrtalo hlavou jedno, protože jeho přání se mi ihned vybavilo v hlavě: „Přál bych si najít lásku, s kterou na světě zažiju krásný a dlouhý život. Za to jsem ochotný vyměnit svou uši. Nic jiného ke štěstí nepotřebuju.“

„Proč je ze mě člověk a ne upír?“ položila jsem všem přítomným otázku.

„Nedefinoval jaký dlouhý život. Takže pokud z tebe bude chtít upírku, musí si ji z tebe udělat,“ konečně odpověděl Lucifer, který se z celého šoku ještě dostával a já neměla na tuhle odpověď co říct.

„Isabello, je mi to líto. Ale budu tě muset poslat za Edwardem. Nemám jinou možnost. Smlouva byla zpečetěna a tohle je jediná věc, kterou peklo doopravdy dodržuje.“ Přiblížil se ke mně a dal mi ruku na tvář. Jeho dotek jsem si užívala, protože jsem tušila, že je jeden z posledních. Do očí, ačkoliv jsem nechtěla, se mi hnaly slzy. Já na zem zpátky nechtěla. Bála jsem se. Čekala mě tam pouze bolest.

„Ale co mi dva?“

„No, doposud jsem byl sám. Chápu, že musíš pořádně poznat i něco jiného než peklo, aby ses pro mě mohla objektivně rozhodnout. Pokud mě opravdu miluješ, za několik let se vrátíš a dokončíme, co jsme započali,“ snažil se mě uklidnit.

„Já nechci být bez tebe,“ oponovala jsem mu a držela se z posledních sil.

„Budeš muset.“ Potom se na mě smutně podíval a políbil. S jeho polibkem proboural hráz slz. Zavřela jsem oči a vnímala, co se se mnou děje. Najednou jsem necítila nic a tušila, že mě Lucifer posílá na zem, proto jsem ze smutku přepnula své pocity na mód vzteku. Nic jiného si Edward momentálně nezasloužil.

Znova jsem se po delší době nadechla a přesně jsem tušila, kde asi jsem. Otevřela jsem oči a spatřila na gauči Edwarda s Emmettem, kteří na mě vykuleně hleděli, takže jsem hned spustila:

„Edwarde, tos posral!“

Láska věc ďábelská - 9. kapitola

Láska bolí. Pokud chceme milovat, musíme s tím počítat.

 

Poslední týden byl velmi zvláštní. Přípravy na svatbu vrcholily a já si nikdy nepřipadala sama. Měla jsem podezření, že mě hlídají, a jak jsem si všimla, Lucifer byl se mnou snad každou jeho volnou chvíli. Dával mi najevo, jak moc se na svatbu těší, až mě to občas začínalo děsit. Bál se snad, že vezmu roha?

Jeho přístup mi připadal velmi podezřelí. Nemiloval mě, teda aspoň to jsem si myslela. Změnilo se snad něco? Může vůbec Lucifer milovat? Sama jsem si odpověděla. Nikdy nikoho nemohl milovat, protože by se mu to vymstilo. Touhle pravdou jsem si byla téměř jistá. Dávala logiku. A já ho nechtěla milovat hlavně z principu. V pekle někoho milovat bylo prostě peklo. Pokud jste se chtěli nechat dobrovolně mučit, účinnější způsob jste najít nemohli.

„Lásko,“ začal a už jen tím mě probudil z transu. Lásko mi nikdy před tím neřekl, a jestli to mínil doopravdy, ženeme se do průseru. Podívala jsem se na něj zamyšleně a on viděl, že tohle oslovení asi nebylo nejlepší. Musel vědět, co mě zarazilo. Nebo aspoň to jsem si myslela.

„Myslím, že si musíme promluvit,“ začala jsem a viděla na Luciferovi, jak jsem ho tím zaskočila. Vždycky když někde zazněla tahle věta, vědělo se, že je nějaký problém. Dřív než se stihl nadechnout, zeptala jsem se ho: „Proč si mě bereš?“ Vyvalil na mě překvapeně oči a já viděla, jak začíná zmatkovat: „V klidu, neočekávám, že mě miluješ. Chci znát jen pravý důvod. Přece jen si Lucifer a vlastně ve svém životě nikoho nepotřebuješ,“ vyklopila jsem na vysvětlenou a podle toho, jak vypadal zaskočený mým názorem na něj, jsem asi řekla něco, co nečekal.

„Isabello,“ převalil pomalu moje celé jméno, tak jak to rád dělával, na jazyku. “Já jsem do tebe zamilovaný. To musíš vidět, ne?“ Mně při jeho slovech spadla čelist až k zemi a polil pot. Nic z toho, co říkal, nemůže být pravda. Viděl na mě, jak zmatkuji.

„Ale milovat v pekle přináší smůlu,“ vykoktala jsem pořád ještě zaskočeně a hlavě mi šlo milion myšlenek, ale jedna se dostala hlavně na povrch. „Proto nejsem nikdy sama a necháváš mě hlídat jako malé děcko? Uvědomuješ si, že to může být problém?“

„Ano, tohle je jeden z důvodů,“ odpověděl mi, ale pokračoval dál: „Můžeš mi, prosím tě, říct, proč si myslíš, že milovat v pekle je špatné? Nebo nosí smůlu?“ zjišťoval trochu překvapeně a tím si získal moji pozornost dvojnásob.

„Tak se na to podívej. Vždycky když si u nás někdo přeje lásku či toho pravého, vždycky se dostane na ty nejhorší posty v pekle, ba dokonce i jeho polovička ho často následuje. Na zemi se potom odehrávají tragické příběhy. Příkladem může být třeba příběh Romea a Julie,“ vyklopila jsem na něj. Jak dopadli? Oba se smaží v pekle na grilu už několik desetiletí.

„Ale to neznamená, že když se zamiluješ v pekle ty, dopadne to špatně,“ oponoval mi. „Ty jsi tím duši nezaprodala.“ Moje slova mu muela v hlavě šrotovat, protože se mračil, a já z něj poprvé po dlouhé době dostávala strach.

„Isabello, tím mi chceš říct, že mě nemiluješ?“ zeptal se mě přímo, tak jak jsem to s ním dělala já. A on si zasloužil upřímnou odpověď, ať byla jakákoliv.

„Já nevím.“

„Cože? Jak nemůžeš vědět?“ vyprskl na mě.

„Já se doposud bála milovat, takže jsem všechny tyto pocity potlačovala, co to šlo.“ Cítila jsem, že mu to musím vysvětlit. „Lucifere, mám tě ráda. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, a za tím si stojím. Vím, že ti můžu věřit a udělala bych pro tebe cokoliv. Vždyť, to víš.“

„Ale nemiluješ mě.“

„Jenže to já nevím!“

„Isabello, měla bys to zjistit do zítřka, protože pak už bude pozdě. Tady žádný rozvod neexistuje. Když si mě vezmeš, vezmeš si mě navždycky. Pak už tě budu moct jenom zničit nadobro. Být tebou, ještě jednou bych se rozmyslel, jestli si s tímhle krokem jistá,“ odmlčel se a pozoroval mě trochu ustaraně. „Dej svému srdci volnost, a podle toho se do zítřka rozhodni. Já tam na tebe budu čekat tak jako tak, protože tě miluju, a hodlám o tvoji lásku bojovat.“ Jakmile domluvil, zvedl se a políbil mě. „Ale dnes ti dám čas na to, abys všechno zvážila. Doufám, že se potkáme zítra u oltáře.“ A s těmi slovy se vydal z pokoje, jenže já ho zastavila.

„Ale co když si přiznám, že tě miluju, a všechno se pokazí. Lucifere, já mám strach,“ přiznala jsem se a do očí se mi kradly postupně slzy. Měla jsem ho ráda a dát mu víc teď hned jsem se bála. Zároveň jsem ho nechtěla ranit, ačkoliv si všichni mysleli, že je zlý, já v něm viděla dobrou bytost. Muže, který mě miloval.

Lucifer ke mně přistoupil a začal mě utěšovat: „Neboj, nic se nestane. Dej svým citům volný průchod.“ Vzal mě do náruče a políbil mě, jakoby to měl být náš poslední polibek. Vášnivý, energický a z obou stran zoufalý. On si přál, abych ho opravdu milovala, a já bojovala s tím, abych se nebála.

Láska, proč mi to tak komplikuje? Měla bych ho milovat? A hlavní otázkou je – Miluju ho? Nevěděla jsem to, protože jakékoliv pocity okolo lásky jsem se snažila, co nejvíce pohřbívat v sobě. Položila jsem se na postel a přemýšlela. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mě Lucifer miluje. Možná bych z tohohle zjištění měla být nadšená, ale spíš jsem byla trochu vyděšená, protože najednou jsem byla tou, která někomu ubližovala. A když už, tak samotnému Luciferovi.

„Zatraceně, proč mi tohle vždycky děláš?“ zavrčela jsem směrem tam nahoru a doufala, že i z pekla někdy ten nahoře poslouchá. Už jsem začínala být šťastná a místo toho se mám najednou strachovat jednoho jediného slovíčka. Jedno „Ano“ a tím přesně navždycky určím svou cestu a nebudu se z ní už nikdy vyvléknout. Tahle myšlenka byla trochu děsivá.

Když už jsem byla schopná mít lehce pročištěnou hlavu, začala jsem se věnovat tématu, které jsem musela do zítřka vyřešit. Jenže jak jsem měla zjistit, jestli ho miluju? A co vlastně byla láska?

Podle toho, co jsem četla, bylo to něco, co buď vznikalo hned na první pohled nebo časem. Když jsem si hodila do vyhledávače slovo láska. Vyskákala mi k tomu slova jako důvěra, velmi silný emocionální vztah a spousta slov, která mi byla celkem neznámá. Jediný silný emocionální vztah jsem zažila, jen když jsem se trápila. Nikdy před tím jsem nezažila nic podobného a jen co jsem na to pomyslela, musela jsem si něco přiznat. Jediný muž, který mě donutil jakkoli před ním kdy projevit city, a nebyly jen o bolesti, byl Edward. Tenkrát když mě držel v náruči, cítil jsem až moc překvapivý klid. Byl to zvláštní pocit, jako by se kolem mě zastavil čas a všechno, co jsem kdy zažila, neexistovalo.

Tahle vzpomínka mi krom toho připomněla, že zítra je den, kdy Edward získá svou lásku. Jaká ironie, já se mám vdávat a on má najít tu pravou. Zajímalo mě, kdo bude ta pravá, a jakou upírku mu osud přihraje do cesty. No, snad to nebude žádná káča. Trochu zoufale jsem se v posteli otočila na bok a snažila jsem se usnout. Chtěla jsem se uvolnit a dát průchod všemu, co jsem kdy zažila. Věděla jsem, že to bude bolet. Ale potřebovala jsem to vědět. Miluju Lucifera?

Končím s láskou

Edward se vybodne na čekání a rozhodne se, že pár sexuálních zkušeností může získat před tím, než potká tu pravou. Teda pokud ji někdy potká...

Milovat je jedna věc, ale čekat na lásku je druhá! Vyskočil jsem za zvuku rodinných fanfár milostných zvuků z okna a běžel pryč. Dnes už jsem to nemohl vydržet. Bylo to více jak sto let a já pořád čekal na tu pravou. Rozhodl jsem se, že se na čekání vybodnu. Nebudu čekat a sexuální zkušenosti prostě naberu bez lásky. Proč si neužít mezitím než potkám tu pravou? Aspoň ji pak budu moct překvapit.

Měl jsem na sobě tričko a bundu a hodlal jsem se dostat do klubu, kde jsem měl v plánu testnout krok číslo jedna. Líbání. Asi máte chuť se mě zeptat, proč rovnou nejdu za nějakou tou upírkou, ale představa, že bude žít věčně, a že když ji pak pošlu někam, budu to mít neustále na talíři, mě děsila. Proto jsem se rozhodl, že první zkoušku provedu na lidských ženách. Podle Carlislea bych měl být schopný už člověka proměnit v upíra, takže líbání bych měl zvládnout taky. Budu muset být opatrný. Sice jsem v poslední době neměl problém ošetřovat u Carlislea v nemocnici pacienty s otevřenými ránami, ale když vám někdo strká, dýchá, oblíbené jídlo a ještě k tomu zakázané, do pusy, musí to být žrádlo. Budu si muset najít nejlépe nějakou kuřačku, která se cpala před tím něčím s česnekem.

Dorazil jsem před klub a doufal, že se tam dostanu, protože před ním bylo narváno a já neměl v plánu stát frontu. V jednu chvíli jsem zapochyboval, jestli dovnitř mám vůbec lézt. Už z fronty na mě řvalo spoustu ženských myšlenek, jak rády by mě osedlaly. Jo, tohle bude druhá věc, která mě bude od nich držet dál, abych je nezabil. Totiž představa, že by se mi to třeba nepovedlo a stala se z jedné z nich upírka, mě děsila snad nejvíc ze všech. Došel jsem rovnou k bodyguardovi:

„Jste na seznamu?“ A z jeho myšlenek jsem se dozvěděl, že nemám šanci se tam dostat. Prej jedině, kdybych mu dal sto doláčů. Tak jsem šáhl do kapsy a sto doláčů mu strčil do ruky. Bez jakékoliv průpovídky mě pustil. Ale jeho myšlenky řvaly, že bych měl chodit častěji.

Vstoupil jsem do víru dění a snažil se rozdýchat tu zápachovou ránu kouře, lidský pot a všechno, co k tomuhle lidskému šílenství patří. V klubu jsem nebyl poprvé, ale nikdy jsem si nezvykl na nic z toho. Proto jsem se těmhle místům až doposud úspěšně vyhýbal, ale teď jsem potřeboval nějakou přiopilou dívku a lepší místo mě nenapadlo. Došel jsem k baru a hodlal si objednat jak James Bond.

„Vodka Martini. Protřepat, nemíchat.“ Barmanka na mě vyvalila oči, ale nic neřekla. Ale její myšlenky na mě řvaly něco jako o prdeli, takže nalila vodku s Martini dohromady, zamíchala a nalila mi pití do sklenice, a protože jsem to stejně neměl v plánu pít, nerejpal jsem si do ní. Místo toho jsem jí zaplatil dvaceti dolarovkou a nechal jí všechno. Cena na cena.

Vzal jsem pití do ruky a snažil se netvářit znechuceně, když jsem se napil, abych vypadal jako člověk. Mezitím jsem se snažil objevit své možnosti. V hlavě mi hučelo různými myšlenkami ostatních a já se celkem pracně snažil jednotlivé z nich přiřadit správným lidem, abych věděl, u kterých žen budu mít určitě úspěch. Zjištění, že by neměl být problém, kohokoliv si vybrat a otestovat dnes, co jsem chtěl, mě dost překvapilo. Bylo tu spoustu žen, které přišly na lov, ale také spoustu z nich se chtělo jen bavit. Nechtěl jsem ženu snažící se lovit chlapa. Spíš někoho, kdo se chce bavit. Někoho takového se bude lehčí potom zbavit. Možná nebude chtít ani víc, když se mi ji nepovede hned políbit.

Zaujala mě zrzka na druhé straně místnosti. Bavila se s kamarádkami a zapíjely hotové zkoušky. Všechny její kamarádky byly blonďaté a ona jediná mezi nimi hořela jako oheň. Neobvyklý jev. A já ten jev chtěl ozkoušet. Došel jsem k nim a ne jedna z nich mě ihned zaregistrovala s několika peprnými myšlenkami. Uvažovaly nad tím, kterou z nich jsem si vybral, a překvapeně se zatvářily, jakmile jsem zamířil k zrzce. Sebral jsem všechnu svoji odvahu a zeptal se:

„Ahoj, já jsem Edward. Mohl bych tě pozvat na drink?“ Aspoň tak nějak jsem to viděl v televizi a doufal, že moje nabídka dopadne podobně.

„Kruci, asi jsem si k večeři neměla dávat tu česnekovou bagetu,“ pomyslela si a já se její myšlence musel pousmát.

„Victorie,“ představila se. „Budu ráda.“ A já neváhal už ani minutu. Snažil jsem se na ni být milý, abych získal, co jsem chtěl, a byl celkem překvapený, když sama během půl hoďky navrhla, jestli bych se s ní nepřemístil do horního patra. Z jejích myšlenek jsem vyčetl, že je nahoře několik pohovek, kde bychom se mohli trochu lépe „poznat“. A zároveň mi tím dala najevo, že hned na to nechce skočit. První by mě ráda poznala a já její postup celkem oceňoval. Potřeboval jsem ji jen trochu „poznat“, a potom zmizet. Takže jsem její nabídku přijal.

Vedla si mě někam do horního patra a během chvíle do mě strčila, tak jsem jí vyhověl a spadl do pohovky. Ona se ke mně během chvíle přidala a spadla mi rovnou do náruče. Šla na to celkem zhurta. Jediné co mě ujišťovalo, že se zvládnu ovládnout, byla myšlenka, že v okolí je spousta jiných lidí. Víc než lehké „poznání“ se stát nemohlo.

V dalších vteřinách mě ovanul její dech a já kromě její vůně krve ucítil i česnek. A to mi dalo sebejistotu, takže jsem se naklonil a znova vdechnul její aroma. Tentokrát jsem se k ní přiblížil o něco blíž. Moje pomalé kroky brala jako provokaci, ale líbili se jí. Kdyby tak věděla pravdu, asi by začala hystericky ječet. Znova jsem se k ní přiblížil o něco blíž a tentokrát z centimetru sledoval její rty. Ještě jednou jsem se nadechl, a potom je konečně přitiskl. Byl jsem připravený na každý svůj pocit, pohyb či na něco jakkoliv bych dívce mohl ublížit. Ale na její reakci jsem připravený nebyl. Jakmile Victoria ochutnala moje rty, její hormony se doslova zbláznily. Nic podobného jsem nečekal. Přitiskla se na mě a byla jako pijavice, která ze mě chtěla dostat nemožné. Chtěla všechno. Jakoby nevadilo, že jsme na veřejnosti. Prostě v jejích myšlenkách jsem viděl, jak chce všechno. Teď a tady. A to mě doslova vyděsilo. Proto jsem se od ní v rychlosti odlepil a nechal ji na pohovce samotnou.

„Já nemůžu. Promiň,“ řekl jsem v rychlosti, aniž bych si byl jistý, že mě Victoria slyšela, a odešel. Vypadl jsem z klubu, aby Victoria nezačala hystericky vyvádět, jakmile si uvědomí, že jsem fuč.

…

Už to bylo několik dní, co jsem provedl svůj test a znova se snažil nevnímat myšlenky mé užívající si rodiny. Poslední zkouška líbání mě trochu vyděsila a jejich myšlenky a zvuky domu mě k tomu neustále vracely. Nechápal jsem, jak obyčejnou a pravděpodobně inteligentní ženu, mohly tak šíleně posednout hormony. A ještě k tomu, já jsem byl jejich startér. Dobře, na tuhle část jsem byl celkem pyšný. Jenže co s tím teď? Pokud se odhodlám někdy k něčemu podobnému, určitě to dopadne, že mě dotyčná bude chtít dotáhnout do postele. A ta myšlenka mě trochu držela při zemi. Protože jsem si nebyl jistý, jestli na něco podobného jsem připravený.

Uvažoval jsem zrovna nad tím, kam bych šel tentokrát, a jak bych provedl pokus číslo dvě, kdybych se náhodou něco takového rozhodl udělat. Když se najednou ozvala domem veliká rána a z Emmettových úst uniklo:

„Ups.“ V tu chvíli jsem věděl, že musím urychleně zmizet, pokud nechci být na několik dalších dní zapražen do opravy domu. Z toho důvodu jsem se rychle oblékl a vzal to oknem do lesa.

Chvíli jsem pobíhal všude možně, až jsem usoudil, že to teda risknu. Doběhl jsem k nočnímu Seattlu a porozhlédl se po prvním klubu, kde byla fronta až dva bloky. Doufal jsem, že to tam bude fungovat stejně jako minule, proto jsem si připravil stodolarovku. Jen co mě bodyguard spatřil, zatvářil se, že mě zabije, ale jakmile v mé ruce spatřil stodolarovku, nasadil kamenný výraz a vpustil mě dovnitř. Ha, jednoduchý to život milionáře.

Vstoupil jsem znova do vřavy klubu a tentokrát byl na všechno lépe připravený. Jenže dřív než jsem se stihl jakkoli rozhlédnout už u mě stály dvě holky a naprosto žádostivě si mě prohlížely. Ale jejich myšlenky nabraly úplně jiný směr, než bych očekával.

„Uff, ten mě dostal, jen co se na mě podíval. Ten by mohl Bellu okouzlit a ona by na chvíli mohla zapomenout na své bolavé srdíčko,“ hodnotila mě bruneta číslo jedna, která se s uličnickým úsměvem podívala na tu druhou, jež na ni v myšlenkách řvala, že já budu ten pravý. Ale pro koho jsem měl být ten pravý? Ani nevím jak, ale během dalších vteřin jsem byl ve spárách těch dvou.

„Ahoj, já jsem Jessica a tohle je Angela. A měly bychom na tebe takovou malou prosbu,“ začala jedna z nich a já v jejích myšlenkách viděl smutnou spolubydlící, která zrovna načapala svého expřítele dovádějící se sousedkou z vedlejších dveří. Takže když jsem se vrátil do reality z jejích myšlenek, tak už jsem jen slyšel:

„Stačí, když jí koupíš drink, a budeš chvíli milý. Možná na tebe bude ze začátku trochu ošklivá, protože momentálně nesnáší muže, ale nenech se odehnat. Potřebuje nějaké odreagování, vysvětlila mi její kamarádka a posunula mě dál dopředu, až jsem se zastavil před jakousi brunetou, která se smutně koukala do svého drinku.

Nadechl jsem se a hodlal na ni promluvit, ale líbezná vůně krve mě naprosto ohromila a já jsem byl najednou paralyzován, protože jsem začal přemýšlet, jestli tohle zvládnu. Už jsem to málem vzdal a chtěl jít domů, když se najednou na mě podívala a já věděl, že jsem doslova v prdeli. Jeden jediný pohled a já byl prostě její loutkou. Cokoliv by řekla, udělal bych pro ni. Vůbec jsem své vlastní pocity uvnitř nechápal. Jedna moje část nad ní měla chuť slintat, a ta druhá ji prostě chtěla získat. Být tím na koho se bude dívat do konce svých dnů. Chvíli si mě prohlížela a já slyšel, jak její srdce postupně zrychluje. Doufal jsem, že je to dobře. A největším šokem bylo, když jsem si uvědomil, že neslyším její myšlenky. Proč zatraceně teď? Zrovna u ní bych potřeboval vědět, jak na tom jsem. Nakonec jsem se dostal lehce z transu a konečně promluvil:

„Ahoj, já jsem Edward. Mohl bych tě pozvat na drink?“ zkusil jsem na ni otřepanou frázi a ona se na mě podívala dost skepticky. Rozhodla se snad být ode dneška na holky? Jestli ano, budu se muset snažit její orientaci vrátit zpět na muže. Neodpověděla mi. Prostě mlčela. Bože, proč zrovna jí jsem nemohl číst myšlenky? Podíval jsem se na její téměř vypitý drink a barmanovi řekl, dvakrát o to, co má ona. Bylo mi fuk, co pije, potřeboval jsem aspoň nějak vybruslit z její mlčící image. Jestli si chtěla hrát na nemluvící, tohle byla věc, kterou jsem byl ochotný ještě ustát.

Barman nám připravil drink a já ji vybídl, aby si se mnou ťukla, což provedla a obsah celé její skleničky do sebe hodila. Dost mě tím překvapila, ale napadlo mě, že bude chtít víc, proto jsem jí dal ten svůj a zbavil se toho patoku. Barmanovi jsem ukázal, že budeme potřebovat ještě jedno kolo. Takže než stihla dopít, už měla připravený další drink a já sledoval, jak ho hned bere do ruky a znova ho do sebe otáčí, proto jsem jí přihrál další. Ale tentokrát se na mě podívala a zvedla se:

„Je na čase se pomstít,“ zamumlala do vřavy klubu a já jen stihl postřehnout, že mě bere za ruku a naznačuje mi, abych ji následoval. Odtáhla mě ven a odchytla prvního taxíka, který byl volný. Vyklopila v rychlosti adresu našeho cíle a nechala mě, abych se usadil. Ona místo obvyklé polohy si sedla na můj klín. Taxikář se raději rozhodl její počínání ignorovat a já najednou věděl, že dnes bude ten den. Dívka nečekala ani vteřinu a vrhla se na mé rty a já byl překvapený z mé reakce. Moje ruce byly naprosto všude po jejím těle a z jejích reakcí jsem tušil, že si vůbec nevedu špatně. Taxikář najednou zastavil a já z kapsy vytáhl nějaké peníze, které by měly stačit. Dívka se mezitím kvapem vysápala ven a hledala klíčky od bytu. Jakmile je našla, znova se mi omotala kolem krku a věnovala se mým rtů. Skoro poslepu se jí povedlo otevřít dveře a já ji konečně mohl natlačit do chodby. Kde jsem se na ni vrhl, jak jsem potřeboval já. Sice jsem si dával pozor, abych jí neublížil, ale potřeboval jsem ji zvednout do výšky, nechat si kolem mého pasu její nohy obtočit a jednou rukou jí trhat knoflíčky halenky. Vůbec jsem netušil, kde se všechny tyhle věci ve mně braly. Jenže ona najednou trochu ztuhla a já byl nucený se na ni podívat. Celá zbledla a já viděl, jak jakýmsi dávicím efektem se žene něco z jejího hrdla. Stihl jsem ji jen postavit na zem a lehce ji přidržovat, což pro mě znamenalo, že mě celého od hlavy k patě pozvracela.

Co si budeme povídat, lidské jídlo jsem nesnášel, ale smíchané a částečně strávené byl několika násobný hnus. Podíval jsem se na ni, jestli to bylo všechno a viděl, jak sama má z celé situace šok. Proto jsem se rozhodl rychle jednat. Posadil jsem ji na lavičku v chodbě, na část, která nebyla pozvracená, a v rychlosti si poblité oblečení svlékl. Vypadalo to, že moje trenky to přežily. Ona asi už zrovna moc při vědomí nebyla, protože mi v chodbě začínala usínat a já tušil, že slušný člověk by se o ni postaral. Proto jsem ji sundal kalhoty, které si pozvracela, odnesl do koupelny a donutil ji, aby si mezitím aspoň vypláchla pusu zubní vodou. Nakonec jsem ji odnesl do postele a rozhodl se, že ji budu hlídat, aby se třeba neudávila vlastními zvratky. Jejího života by byla škoda. Z nějakého kumbálku jsem vyštrachal kbelík a dal jí ho k posteli, kdyby se rozhodla akci zopakovat a šel jsem se postarat o svinčík v chodbičce. Když jsem měl hotovo, nastrkal jsem všechno pozvracené prádlo do pračky a šel ji zkontrolovat. Vstoupil jsem do ložnice a překvapeně sledoval, jak je krásná, když spí. Nemohl jsem si pomoci a posadil jsem se vedle ní. Jak ucítila, že někdo k ní přišel, nahmatala mě a přitáhla si mě k sobě. Byl jsem najednou v sedmém nebi. Tahle zvracející patálie za to stála.

Po nějaké době zapípala pračka a já jsem se od ní chtě nechtě odtrhnul, protože jsem si říkal, že by bylo fajn mít ráno suché oblečení, až se probudí a náhodou se třeba rozhodne mě vykopnout, a přemístil jej do sušičky. A znova se vrátil do postele, kde jsem se tentokrát položil a ona se na mě ihned přesunula. Uvědomoval jsem si, že jsem studený jako kámen, proto jsem se snažil mezi nás cpát peřinu, aby jí bylo více pohodlně, a potom zavřel oči a vnímal její srdce, dech a všechno, co k ní patřilo. Jenže ráno přišlo rychleji než bych čekal a jí se začal zrychlovat dech s tím, jak se budila do nového dne. Až otevřela oči a trochu vylekaně ode mě odskočila. Dřív než jsem se stihnul vzpamatovat, vystřelila na mě:

„Spali jsme spolu?“

„Ne,“ odpověděl jsem jí, ale ona mě sjela pohledem a byla celá zamračená, takže jsem usoudil, že jí to budu muset celé vysvětlit. „V chodbě si mě pozvracela a já tě tu nechtěl nechat samotnou. Krom toho se mi nechtělo odcházet v pozvraceném oblečení.“

„Ufff,“ zaznělo z jejích rtů a zároveň celá zčervenala asi studem. Potom zpozorovala, co má na sobě ona a já věděl, že musím pokračovat dál.

„Stihl jsem ti rozepnout jen košili než si…,“ odmlčel jsem se,“ kalhoty sis pozvracela, tak jsem ti je sundal.“ A ona snad zrudla ještě víc, jenže tentokrát už mě nenapadalo proč.

„Ještě něco?“

„Já jen, nepamatuji si tvoje jméno,“ sdělila mi a já to hodlal hned napravit:

„Edward.“

„Bella,“ vypustila ze svých krásných úst a já konečně slyšel její jméno, které se shodovalo s tím, které jsem odchytl v myšlenkách jejích kamarádek. Jenže náš ranní trochu trapný rozhovor byl přerušen dveřním zvonkem. Bella v rychlosti vstala a doběhla přes chodbu, aby se kukátkem podívala, kdo to je. Já se hodlal mezitím v rychlosti obléci už do suchého oblečení. Jenže Bella se na mě zamračeně otočila a řekla:

„Mohl by ses zase, prosím tě, svléknout a zůstat tam, kde jsi? Dost by se mi to hodilo.“ A s tím potom otevřela dveře, kde stál nějaký kluk s puketem růží, který chtěl říct, jak je mu to líto, ale když spatřil mě, celý zrudnul a kytici hodil Belle k nohám, otočil se a odkráčel pryč. Ta se s úsměvem ohnula pro kytici růží, a potom přišla ke mně.

„Děkuju,“ řekla mi a políbila mě na tvář, čímž mě téměř naprosto odrovnala. „Edwarde, čím ti všechno můžu vynahradit? Je mi jasné, že si se mnou musel projít peklem.“ A zase celá zrudla pod mým pohledem a já jí byl zcela zhypnotizovaný.

„Co třeba začít snídaní?“ začala a já věděl, že jídlo je věc, které bych se s radostí vyhnul.

„Co kino zítra večer? Vyzvedl bych tě v sedm,“ snažil jsem se vyvléknout z jakéhokoliv požívání jídla.

„Dobře. Slibuju, že nebudu pít, a ani zvracet,“ řekla celá rudá. Potom jsem se v rychlosti dooblékl a dal jí drze pusu, abych z toho všeho dneska něco měl, pak jsem se hodlal čelit cestě domů, abych se připravil na zítřejší večer. Potřeboval jsem na lov.

„Uvidíme se zítra,“ rozloučil jsem se s ní a nechal za sebou zavřít dveře, za kterými jsem si povzdechl. „Dobrá, s láskou nekončím.“             

Láska věc ďábelská! - 8. kapitola

Stvrzování smluv se může zvrtnout, když nevidíte, co je očividné.

Potom co jsem se dozvěděl od Smrti, pořád jsem musel přemýšlet nad tím, jak by se mohl zmařit můj společný osud s Isabellou. Z nějakého důvodu jsem si nemohl představit něco jiného, ale pak tu byla slova Smrti a já trochu znejistěl. Co když se vyplní? Jak se zachovám? Nechám ji jít nebo se postarám o její úplné zničení?

Stále jsem ji viděl jako mou věrnou ženu, která nepřemýšlí nad tím, že by z pekla odešla. Ale moc dobře jsem si pamatoval jeden z našich rozhovorů o tom, že je spousta věcí, které nedokážu ovlivnit. Jedna věc, co šla mimo mě byla láska, ale tu jsem měl v plánu ze seznamu škodičů vyškrtnout a vzal si Edwardův spis, abych se podrobně seznámil s tím, co by po Isabelle mohl chtít. A během několika prvních slov mi sklaplo. Stoletý panic, který čeká na lásku? Co když se do něj Isabella zamiluje? Tomu jsem musel co nejdřív zamezit.

…

Edward mě sledoval a nemluvil. Nad něčím přemýšlel. Skoro vypadal, že hledal slova. Bylo mi líto, když jsem si uvědomila, že celé to vystoupení před tím byla jenom hra. Hra, kterou se snažil zjistit, co všechno může získat. Najednou jsem věděla, že do pekla klidně patřit může.

A podle všeho se těšil na náš stvrzovací polibek. Nechápala jsem proč. Kdyby si řekl jakékoliv jiné holce na zemi, neměla by ho šanci odmítnout. Nevím, jestli polibek bral jako výzvu, ale moje já se té chvíle z nějakého důvodu bála. Asi proto, že to měla být jedna z mých posledních chvil v jeho životě. Jak se za tu chvíli zatraceně mohl dostat tak blízko ke mně? Nikdy jsem nic podobného neměla dopustit.

„Přál bych si najít lásku, s kterou na světě zažiju krásný a dlouhý život. Za to jsem ochotný vyměnit svou uši. Nic jiného ke štěstí nepotřebuju. Dokážeš něco takového?“ ptal se mě a mnou projela vlna zděšení. Přál si lásku. Byla jsem dlouho v pekle a moc dobře jsem si pamatovala, že milovat tam je skoro trest a nikdy nechápala, proč duše, které se dostaly do pekla, kvůli lásce odmítaly svých činů litovat. Vždycky tvrdily, že to stálo za to.

Krom toho jsem se setkala s některými, kteří z lásky zabíjeli. Jindřich Tudor, Monte Cristo a spoustu jiných. Všichni skončili nakonec samy a nešťastní. Jenže když se teď zeptáte jejich duší, podle nich to stálo za to. Prý jeden den opravdu milovat stojí za všechno. Třeba i za věčnost v pekle.

Z lásky jsem v posledních letech doslova měla až strach. Byl to naprosto neovladatelný cit, který vám doslova zatemnil mozek. A v pekle jste se častokrát setkali s někým, kdo tam byl jen kvůli lásce.

„Opravdu chceš něco takového?“ zeptala jsem se ho. „Rozmyslel sis to pořádně?“

„Ano. Podívej se na mě. Už přes sto let jsem sám. Chci být s tou, které patří moje srdce. Ať je to kdokoliv či cokoliv,“ a zasněně se přitom na mě usmíval. Jedna moje část té dívce záviděla. Pochybuju, že Lucifer by za mě dal svou duši, kdyby nějakou měl.

„ Ale většina lásek vytvořených námi pekelnými posli nekončí dobře.“

„Co tím myslíš?“

„Jen kdo si počká, ten se dočká. Nemá cenu vyměnit duši za lásku.“

„Kolik duší čeká přes sto let? Tohle je pro mě ojedinělá možnost,“ oponoval mi. Povzdechla jsem si:

„Dobře, ale uvědom si, že jsem tě varovala. Proč si myslíš, že mnoho lidí skončí v pekle? Láska dokáže být pěkná mrcha. Ale jestli je tohle tvoje přání. Ztvrď ho polibkem.“ Otočila jsem se na něj a sledovala, jak váhá. Na jeho místě bych taky zaváhala, co když ta potvora, která ho bude milovat, bude natolik žárlit, že ho třeba upálí? Nebyla by první, jež by toho byla schopná. Ale víc jsem Edwarda strašit nechtěla. Mohla jsem být ráda, že mi dá, co potřebuju.

„A neublížím ti?“ staral se. Začala jsem se jeho otázce smát. Jeho starost mi připadala roztomilá.

„Neboj, nejsem tak lehce zničitelná.“

„Dobře.“ A s tím se konečně začal ke mně naklánět. Vypadal nervózně. Že by líbal někoho poprvé? No, radši jsem se ho neptala, ještě by si to mohl rozmyslet.

Pozvolna dýchal a ujišťoval se, že mu moje krev nezpívá. Naschvál jsem vypnula vůni lákání krve, abych mu situaci ulehčila, a čím byl blíž, nechala jsem se opájet jeho vůní. Lákal mě. Vzrušoval mě a já asi poprvé za ty leta se těšila na stvrzení smlouvy. Nechápala jsem se. Většinou to byla mnou nejméně oblíbená část. Škoda, že jsem měla získat jen to. Najednou jedna moje malá část jeho vyvolené záviděla. Princ, který je ochotný za lásku obětovat i duši. Svou ženu bude jednou opravdu milovat. Jen aby ona milovala jeho.

A bylo to. Opatrně přitiskl jeho rty na moje a moje tělo se začalo pomalu probouzet. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Automaticky jsme se na něj nalepila a bylo mi všechno jedno. Moje reakce ho asi musela překvapit, protože jsem si byla vědoma toho, jak se ze začátku zarazil, ale pak jakoby se probudil a do hry se začal zapojovat víc a víc. Jeho ruce bloudily po mém těle a já si užívala každý jeho dotek. Cítila jsem, jak mě pokládá na postel a já se nechala. Z nějakého důvodu jsem nechtěla přestat. Neváhala jsem ani minutu a postupně mu začínala rozepínat košili. Hodlala jsem si svůj poslední předmanželský sex užít do sytosti. Jenže mi neměl být dopřán. Edward asi chtěl také poznat nepoznané, protože ani jeden z nás si nevšiml, že nás někdo pozoruje.

„Nevěděl jsem, že si stvrzování smluv, tak užíváš,“ ozval se najednou v pokoji Lucifer. Když jsem ho zaznamenala a Edwarda před ním raději zakryla tělem. Nechápala jsem sice, proč to dělám, ale byl to automatický reflex.

„Co tady děláš?“ skoro jsem zavýskala, jakmile se mi povedlo dostat z Edwardových spárů, čímž jsem Edwarda trochu vyvedla z míry, protože on Lucifera nezaznamenal, dokud jsem se od něj neodsunula.

„Těžké přání potřebuje pořádné stvrzení,“ obhajovala jsem se a nakonec se na Edwarda podívala a trochu jsem se mu tím snažila omluvit. Snad pochopil.

„Tvé přání je složité a Osud ho bude muset trošku přizpůsobit. Počkej si tak týden,“ informovala jsem ho a otočila se rovnou sebejistě s úsměvem na Lucifera. Byla jsem na sebe pyšná. Měla jsem jeho duši.

„Zlato, můžeme jít.“

„Jsi si jistá?“ zeptal se mě.

„Naprosto, Edward dostane oč žádal a ty tím získáš, co si chtěl. Jeho duši.“ Dorazila jsem k němu a usmála se na něj. Postavila jsem se na špičky a políbila ho. Ani nevím jak, najednou jsem byla u sebe v ložnici a Lucifer se na mě tisknul. Nikdy jsem ho takhle nezažila. Asi se ho budu snažit před ním podvádět častěji. Skoro jakoby to měl být náš poslední sex. Trochu jsem se mu vzepřela a on zastavil:

„Děje se něco?“

„Ne, jen mě překvapuješ? Stalo se něco?“ strachovala jsem se.

„Ne, jen jsem rád, že se konečně můžeme vzít. Už za týden budeš moje.“

Láska věc ďábelská! - 7. kapitola

Měla by existovat i jiná východiska na stvrzení smlouvy s pekelným poslem než je polibek. Hlavně když to mezi vámi a klientem jiskří a vy se bojíte, že s ním skočíte do postele, i když jste zasnoubená. 

„Kde máš snoubenku?“ ptala se starostlivě Smrt Lucifera.

„Získává duši toho upíra,“ odpověděl jí a přemýšlivě si ji prohlížel, protože se mu nelíbilo, jak se o ni stará. Něco se dělo. „Proč se ptáš?“ Jenže Smrt mu uhnula z pohledu a tím mu potvrdila, že se opravdu něco děje. Ale k žádné mluvě se neměla. Takže musel začít vyzpovídat. Nesnášel, když se musel bavit slušně s někým, kdo byl minimálně stejně mocný jako on. Ale svůj zadek kvůli tomu riskovat nechtěl.

„V posledních dnech jsem si na ni posvítila.“ A tím získala Luciferovu pozornost, protože on osobně si myslel, že o Isabelle ví všechno, jenže podle toho, jak se tváří ta stará vyhublá babka naproti němu, tak asi ne. Ale její zvědavost, vypočítavost a všechno, čím Smrt disponovala, ho ujistilo v tom, že její přátelství se mu vždy bude hodit.

„Vím o Isabelle všechno. Nic mi netají,“ pochlubil se, jenže Smrt ho poctila skeptickým výrazem. Bylo to stoprocentní. Pizizubka věděla něco co on ne.

„A byl ses zeptat Boha nebo Osudu?“ zeptala se ho trochu přiblbě a jeho sirény v hlavě začaly řvát na poplach. Něco muselo být špatně, když mu to předhazuje. Na návštěvu za Bohem nechtěl a Osud neměl moc rád, protože byl trochu zmatečný. Hodně se snažil pomáhat lidem a ne vždy se správně stíhal starat o všechny. Většinou když za ním přišel a šel se na někoho zeptat, připomněl mu, že dotyčný je na tom vlastně jinak a z pekla mu spíš pomáhal utéct. Takže za Osudem prostě raději nechodil.

„Ne.“

„A v tom je ten háček. Ona nemá tušení, jak se věci mají, takže od ní se víc nedozvíš.“ Lucifer se musel uklidnit. Měl chuť tu černovlasou chcíplotinu před sebou zabít, ale musel si opakovat, že ona zabít nejde. Přece jen to byla samotná Smrt.

„Ven s tím,“ přikazoval Lucifer, protože jemu už trpělivost docházela.

„Osud se sekl. Bellu nemělo potkat, co ji potkalo. Nikdy se neměla u nich doma stát ta loupež. Měla obyčejně vyrůst a stát se manažerkou, časem matkou s dvěma dětma. Lucifere, ona do pekla nepatří. Jejím osudem je potkat lásku, poznat co je to dobro a dostat se do nebe.“ Při těch slovech se Lucifer málem osypal. Jeho Isabella? Ta Isabella, která se na něj nebojí vzít bičík, když je potřeba?

„Ale ona bude moje. Řekla mi ano.“ Najednou ho zaplavil pocit naštvanosti. Nikdo! Nikdo mu nebude brát jeho hračku. Dobře, ne jeho hračku, ale jeho budoucí ženu. I když teď je otázkou, jestli ona se bude chtít stát jeho ženou. Přece nemůže chtít po někom, aby mu dal svou duši s jediným východiskem a to s totálním zničením, když nebude chtít být s ním. Bude si s ní o tom asi před svatbou ještě promluvit. Ale nechce se mu.

„Lucifere, moc dobře víš, že tohle zatím nic neznamená. Osud se rozhodl, že Bellin osud napraví tak, aby byla šťastná.“

„Může být šťastná se mnou.“

„Nemiluješ ji, ona tě nemiluje, dokonce se tě bojí milovat, protože si uvědomuje, jak dopadnou ti, kteří v pekle milují. Chceš ji, protože je jiná. Sám to víš a získat ji pouze pro sebe je pro tebe výzvou.“

„To není pravda. Ten, kdo neupíše v pekle duši, kvůli lásce, ale zamiluje se v něm, netrpí.“ Smrt se na něj zase podívala jako na malé děcko a dodala:

„A ví to?“ Čímž ho trochu rozhodila.

Ne, asi ne, ale miluju ji a ona mě miluje i tak.“ Jakmile neuváženě slova Lucifer vyřkl, zarazil se. Doposud si toho nebyl vědom. Byl jen s Isabellou hrozně rád, ale jakmile uslyšel, co vyslovil, byl si tím jistý. Skoro ho to začalo děsit, jak moc do toho skočil po hlavě. Zatracená láska. Vždycky si myslel, že když ho potká, dokáže se ovládnout a bude ji mít pod kontrolou. Jenže se mýlil a začínal uvažovat nad tím, kdo z nich je větší ďábel. Láska nebo on? Měl by se tím víc zabývat a používat ji na mučení.

„Miluju ji a bude moje.“ I přesto si stál za svým, ačkoliv jeho myšlenky ho trochu zrazovaly.

„Tak tohle dopadne špatně.“

…

„Ale nezabilas ho?“ staral se Edward. Musel být do mého příběhu úplně vtažen, protože mě pečlivě pozoroval. Já se jeho otázce musela zasmát.

„Ne, Jamese jsem nezabila,“ odpověděla jsem mu na otázku a pokračovala dál: „Potom incidentu se mě všichni báli a nikdo se neopovažoval se mi jakkoli postavit. Proto jsem měla čas řešit jiné věci. Rozhodla jsem se, že dostanu toho, kdo zabil moji matku, protože viníka té noci nechytili. Sice jsem s mamkou prožila velmi málo času, protože byla neustále v práci, ale těch málo chvil, co mi dala, jsou jediné věci, co mi připadalo z celého lidského světa krásné. Za to stálo se pomstít,“ vzpomínala jsem nahlas a trochu se uculovala při vzpomínce na dámské noci s mamkou. Mluvila tenkrát o věcech, které jsem, nakonec jako člověk, nepoznala. Jako pekelný posel mám sice daleko více zkušeností, ale peklo je peklo, takže nejlepší obrázek to nemá. Hlavně Lucifer není vždy nejjemnější milenec.

„Trvalo mi asi rok a půl, než jsem nasbírala dostatečné informace a muže, který zničil můj život, našla. Ale byla jsem hloupá a neuvážená.“ Potom Bella na chvíli zmlkla a přemýšlela, jak dál: „Doposud nevím, co jsem si myslela. Že ho přeperu s nožem v ruce? Měla jsem ho udat na policii, ale já byla blbá a sledovala ho do tmavé uličky, kde jsem ho měla v plánu zabít. Ale měla jsem smůlu. Přepral mě a já upadla do bezvědomí, když jsem se probudila, věděla jsem, že jsem v pytli.“ Edward se najednou zvedl a posadil se vedle mě. Musel vidět, jak se mi oči zalévají slzami. První chvíli váhal, a pak mě obejmul. Naprosto mi tím vyrazil dech. Nikdy nikdo mě neobjímal, když jsem byla smutná. Vždycky jsem se musela poprat se vším sama a najednou mě Edward objímal. Rozbrečela jsem se jako malá holka a nechala slzy plynout dál. Vůbec jsem netušila, kde se berou. Edward trpělivě držel a zároveň mě hladil po vlasech. A mě se začínalo po dlouhé době hrozně ulevovat. Kdy se zatraceně ze získání jeho duše stala moje terapie? Tohle jsem musela utnout.

Po chvíli jsem si utřela slzy a narovnala se. Musela jsem příběh dovyprávět a jít. Rozhodla jsem se, že on do pekla nepatří. Luciferovi to prostě budu muset nějak vysvětlit. Chtěla jsem to mít všechno, co nejrychleji za sebou, a proto jsem to hodně utnula a řekla to nejdůležitější:

„A konec toho všeho je, že mě chytil, několik dní mučil, dokud se mi nepovedlo se osvobodit, pak ho zabít. A abych utekla od toho všeho, skočila jsem z útesu.“ Viděla jsem na něm, že jsem ho zrychlenou verzí zaskočila. Ale tušil, že mám kousek od zhroucení, takže to víc nerozebíral. Popisovat mu, co mi dotyčný tenkrát všechno dělal, bylo momentálně nad moje síly.

„Myslela sis, že když se zabiješ, před vším utečeš?“ vybalil najednou.

„Ano.“

„Ale místo toho ses dostala do pekla.“

„Nějak jsem to špatně spočítala. Nevěřila jsem tomu, že je po smrti ještě něco.“ Ano, byla to naprosto hloupá domněnka, ale co? Byla jsem mladá a neuvážená! Edward mi celou dobu koukal do očí a teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi je blízko.

„Víš, že teď už mi tvoje krev nezpívá?“ Usmála jsem se jeho otázce a odpověděla mu:

„To jsem způsobovala naschvál já. Abych tě mohla více mučit.“ A sklopila jsem oči k zemi, protože z jeho blízkosti jsem byla nervózní. Připadala jsem si jako malá holka, která se přiznala k nějaké nepleše. Potom jsem zvedla zrak nahoru a uviděla Edwardovi krásné zlaté oči. Ač jsem nechtěla, moje srdce se rozběhlo rychlostí blesku. Viděla jsem, že Edward reakci na něj zpozoroval a lehce se ke mně nakláněl. Jenže já v jeden moment uhnula. Nemohla jsem. Nechtěla jsem. Bylo to moc složité. A měla jsem si brát Lucifera.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu. „Já nemůžu.“

„Pekelní poslové nemohou nikoho líbat?“ zeptal se uličnicky, když viděl, kam tím mířím.

„Ale jo. Dokonce polibky stvrzujeme smlouvy,“ ujelo mi automaticky a hned jsem uviděla, jak Edwardovi začaly jiskřit oči. A já tušila, že se řítím do pěkných problémů.

Láska věc ďábelská - 6. kapitola

 Poznala bolest a do té se zamilovala. Jinou lásku nepoznala. 

 

Článek je do 15-ti let nevhodný!

Nervózně jsem se zvedla a začala pochodovat po místnosti. Připravovala jsem se na nejhorší. Nechtělo se mi začít, ale vidina prohry, mě trápila víc, než bych si kdy chtěla přiznat. Snažila jsem se najít nejméně bolestivou cestu, která by neukázala, jak moc emocionálně jsem schopná svůj lidský život zpátečně prožít. Nechtěla jsem se před ním třeba zhroutit, jako se mi párkrát povedlo v pekle, když přišli na to, jak mi nejvíc ublížit. Musela jsem se naučit, být navenek v tomhle směru velmi apatická. Až se mi povedlo nakonec jednou všechny přesvědčit, že tímhle už mě nikdy více nezlomí. Aspoň ne stylem, kterým to dělali doposud. Zároveň jsem se chtěla vyhnout, co nejvíce sračkám v mé hlavě. Už tak je potlačovat byla makačka. I přesto jsem začala vyprávět:

„Bylo mi patnáct, když jsme s mamkou měly společný den. Po dlouhé době si vzala volno z práce a rozhodla se, že si uděláme dámskou jízdu. Víš, takové ty věci jako kosmetika a nakupování, a nakonec jsme se rozhodly, že celý den zakončíme jídlem z Číny a spoustou nezdravých věcí. Koukaly jsme na film Kate a Leopold a obě jsme usnuly. Tenkrát jsem si nechala zdát o Hughu Jackmanovi jako o princi na bílém koni, jenže ten se nikdy neobjevil. Kdyby jo, asi nebudu v pekle,“ zkonstatovala jsem trochu trpce a rovnou na monolog navázala. „Později jsem se probudila, protože mě něco vyrušilo ze spaní. Bylo už pozdě. Stál nad námi nějaký muž. Dřív než jsem stihla jakkoli zareagovat, dostala jsem ránu do hlavy a upadla do bezvědomí.“ A tu pohodovější část příběhu jsem měla za sebou. „Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale probudila jsem se zrovna ve chvíli, kdy se dotyčný rozhodl, že se popasuje se mnou. Zvedl mě z pohovky, kde jsem původně ležela a hodil mě na stěnu, ale moc blízko okna, které se následkem toho rozbilo. Střepy byly úplně všude a já měla některé zabodnuté v ruce a zádech. Ale nic z toho jsem v ten moment neměla šanci vnímat.“ Při vzpomínce na sklo jsem si promnula levou ruku a mluvila dál: „Pro mě byl dotyčný jako uragán. Neměla jsem ani šanci přemýšlet nad tím, proč to dělá. Bojovala jsem najednou o život.“ Udělala jsem ve vyprávění lehkou pauzu a využila jsem ji, abych se nadechla a mohla pokračovat: „Chytl mě, otočil na záda, kleknul si na mě a začal mě škrtit. Chtěla jsem řvát, ale nešlo to. Místo toho jsem se začínala dusit. A najednou, jako moje spása se ozval zvonek od domu. Dotyčného to vyrušilo a jeho sevření povolilo. Stihla jsem se lehce nadechnout a zařvat. A to bylo poslední, co jsem v tu chvíli udělala,“ dovyprávěla jsem kus tohoto příběhu a posadila se na postel uprostřed pokoje. Rozdýchávala jsem postupně všechno, co jsem řekla.

„Tohle není konec, že?“ zaznělo najednou trochu ustaraně z rohu a já měla chuť se začít smát.

„Ne, je to jen začátek.“

„Vidím, jak je ti to nepříjemné. Nemusíš dokončovat ten příběh, jestli nechceš,“ staral se, ale už bylo pozdě, když jsem začala, potřebovala jsem ho dokončit.

„Ne, chtěl si ho slyšet, povím ti ho.“ Viděla jsem, jak začíná protestovat. Musela jsem ho zarazit. „Pro mě je to jakási smyčka, když příběh nedovyprávím, budou se mi vzpomínky vracet tam, kde jsem skončila. Vím, je to divné, ale přišla jsem na to, že je to tak lepší. Jako kdyby se potom moje lidské vzpomínky zavřely do nějaké truhly a zase se mohly vrátit, až je někdy budu potřebovat. Takže teď seď, kde jsi a nech mě příběh dovyprávět, ať se tu děje co se děje.“ Asi jsem mu to řekla trochu víc hystericky než bych měla, ale fungovalo to. Neodvážil se dále nic namítat. Proto jsem pokračovala: „Matka ten den nepřežila a otec byl voják, kterého mi nikdy z nějakého důvodu nepředstavila. Neměla jsem najednou nikoho a poslali mě do dětského domova. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem se začala bát lidí. Nikomu jsem nevěřila a všechny podezírala. Pro takovou holku se pak stává dětský domov peklem. První všichni vypadají mile, ale jakmile se zavřou dveře před veřejností, všechno se změní. Ze začátku jsem se s nikým nebavila. Neměla jsem potřebu. Měla jsem své noční můry, kterých jsem se po oné noci nemohla zbavit, a snažila jsem se utéct do jiných realit. Velkou útěchou mi byli knihy. Jenže ani v knihovně jsem nenašla klid. Vyhlídl si mě tam jeden kluk. Jmenoval se James a rozhodl se, že mě za každou cenu dostane. Dlouho jsem netušila, že na mě má zálusk. Byl starší a silnější.“ Při téhle vzpomínce jsem zavřela oči, protože jsem si pamatovala, že tahle část příběhu mě doopravdy dovedla tam, kde jsem teď. James byl zrůda už v té době. Časem jsem se dozvěděla, že znásilnil snad každou holku, která mu nechtěla dát dobrovolně.

„Když jsem jednou večer odcházela, dostihl mě a přilepil na stěnu. Doposud si nepamatuju, co mi přesně říkal, ale moje tělo se rozhodlo, že tentokrát už to tak nenechám být. Nenechám si ubližovat a začala jsem se bránit. Dostala jsem od něj pár ran do obličeje a moje levá noha intuitivně vyrazila kolenem do jeho rozkroku. Ani jsem si neuvědomovala vlastně, co dělám. James se svalil přede mě a já jsem byla volná. Mohla jsem utíkat pryč.“ Tak tahle část byla jednoduchá, ale teď jsme se dostávali k mému přiznání o zvrhlosti, kterou jsem si vypěstovala:

„Dorazila jsem tenkrát do svého pokoje, který jsem měla společný s dalšími dívkami a ošetřovala jsem si rány. Každý dotek na modřinu bolel a roztržená rána nad okem krvácela a krvácela. Přilepila jsem si k ní toaletní papír, který jsem získala cestou na záchod. Vždy když jsem si na ránu papír přiložila, bolelo to, ale jakmile jsem ho sundala a nechala krev téct, bylo to příjemné. Ostatní rány? To zjištění a všechno okolo toho. Cítila jsem, jak mi každá rána lehce příjemně brní, když se mi všechno hojí a zjistila, že je to nakonec i moc hezký pocit. Tu noc jsem si lehla do postele a usnula spokojená, klidná. Nebála jsem se, protože jsem žila s představou, že po jakékoliv bolesti přijde ta příjemná část – zvláštní brnění.“ Prozradila jsem mu jednu z mých ujetých částí své osobnosti a podívala se na něj. Byl zamyšlený a já zatoužila vědět, nad čím přemýšlí. „Nad čím přemýšlíš?“ vylétlo mi najednou z pusy.

„Nad tvým objevem. Nikdy jsem si neuvědomil, že by léčení nebo hojení mohlo být příjemnou záležitostí. Asi máš zvýšenou vnímavost vůči těmto věcem.“ A já abych mu doopravdy ukázala, že svá slova myslím vážně. Vytáhla jsem z lýtka kudlu, kterou jsem tam měla přidělanou, a dřív než mě stihl jakkoli zastavit, řízla jsem se do dlaně. Vždycky mě bavilo, jak se tekoucí krev svojí hustotou táhne. Edward na to reagoval jakýmsi napnutím a já se na něj stále usmívala, protože teď měla přijít ta příjemná část. Ruka se mi začala rychle hojit a já prožívala něco jako extázi.

Pozoroval mě u toho, jak si pocity uzdravování užívám, a mně to nevadilo. Chtěla jsem, aby věděl, jak moc jsem zvrácená. Já do pekla prostě patřila. Edward byl mnou naprosto hypnotizovaný a já doufala, že zděšením.

„Budeme pokračovat dál. Co ty na to?“ Edward mi nestihl ani odpovědět a já raději začala mluvit:

„V dalších dnech jsem si užívala pocit uzdravování a nevnímala okolí, které si na můj účet neustále něco špitalo. A mně to bylo jedno. Žila jsem v nově objevené euforii. Po dlouhé době mi bylo celkem dobře. Jenže nepozornost v okolí se mi moc nevyplatila, jelikož si James zase našel chvíli, kdy jsem byla sama. Ale tentokrát jsem se ho nebála. Nikdy nezapomenu jeho slova:

„Skoro jako bys tu na mě čekala.“ Jenže tentokrát jsem na něj byla připravená. Krom toho, že jsem si v posledních dnech užívala pocit euforie, v knihovně jsem našla pár užitečných příruček o sebeobraně, které jsem pečlivě nastudovala, takže jsem tušila, co mám dělat a zároveň se nebála bolesti, jelikož jsem si byla vědoma toho, že po bolesti přijde příjemná věc. A dřív než se odhodlal jakkoli mi ublížit, zaútočila jsem.“ Další můj bod viny byl venku. Edward o mě musel mít horší a horší mínění. „Stihl mi dát sice jednu ránu do obličeje, ale já ji čekala, a hned mu ji vrátila. Pravým hákem jsem mu jednu natáhla pod bradu a najednou uslyšela zaskučení. Asi nečekal, že bych mu ránu vrátila a tím, jak jsem ho napálila pod čelist, zuby si scvakl jazyk. Musela to být pořádná bolest, protože se svalil k zemi a ječel. Já cítila pouze pocit zadostiučinění. Ten den jsem měla víc štěstí než rozumu.“

Tempus mutatio - 3. kapitola - Tobey Maguire - Spiderman

Buzerace manželky a agenty Vás může dovést na pokraj šílenství, pokud si z nich občas neuděláte šoufky. Průser je, když se jedna taková dětinskost podělá.

„Tobey, opravdu nechceš na tu scénu kaskadéra? Nemusela by být bezpečná,“ odrazovala ho jeho agentka.

„Ne,“ odpověděl jí neústupně a ona o něj začínala mít strach.

„Potřebuješ zvednout adrenalin, abyste mohli s ženou zase dovádět?“

„Jo.“ Nikdy to Amy nepřiznal, ale jednou si pokecala s jeho manželkou a od té doby přesně ví, co kdy potřebuje.

„Tak neriskuj a raději vem manželku s dětmi do Disneylandu, kde si s manželkou projedete tunel lásky. Schválně jestli to stihnete za těch pár minut. Adrenalin by to měl být dostatečný,“ prohlásila ze srandy a měla pro něj připravenou přednášku o zodpovědnosti, jenže on jí přerušil.

„Hm, dobrý nápad. Budu si muset tohle zapsat do diáře jako plán na víkend.“ A Amy měla chuť řvát. V poslední době jí trochu začínalo z klientů hrabat a uvažovala nad tím, že si najde jinou práci. „Amy, neměj o mě obavy. Jen budu na střeše opravovat anténu a sletím s žebříkem dolů do matrace. Bude to sranda.“ Jenže Amy si vybavila poslední jeho kaskadérský kousek a měla o něj upřímný strach. Tentokrát by totiž nemusel zůstat vyset za jednu nohu ze stromu.

„Tobey, opravdu si to nechceš rozmyslet? Ještě na to můžu sehnat kaskadéra,“ stále ho přemlouvala a uvažovala nad tím, jestli má uzavřenou hodně vysokou pojistku, aby mohla zaplatit problémy, které jí tím způsobí, když zemře nebo nebude schopný dál natáčet. Sice myslela sobecky hlavně na sebe, ale v tenhle moment jí to bylo naprosto úplně jedno. Mezi hvězdami se naučila celkem velké sobeckosti, kdyby ne, práci by už dávno neměla.

„Ne.“ A když to uslyšel, raději se bez dalšího přemlouvání sebrala podívat po tom, jak celou kaskadérskou akci pro jejího klienta připravili. Tobey se zatím posadil na židličku a rozhodl se, že dopije kafe, které si objednal, protože si myslel, že po včerejšku bude mít hezkou kocovinu. A ono nic. Bylo mu naprosto výborně. Cítil se dokonce živější než kdykoliv před tím. Jakoby přes noc o několik let omládl.

„Všechno je připravené,“ dorazil jakýsi asistent vyzvat ho, aby se dostavil na scénu. Hrát v komedii otce dospělé ženské, která tvrdí, že jí jsou dva roky, ho docela děsilo. Sice všechno bylo napsané ve scénáři, ale zatím ho nestihl přečíst celý. Byl rád, když se stihl připravit na jednotlivé scény. Pití s kamarády, děti a manželka mu zabírali zbytek volného času, kterého moc nezbývalo. V poslední době se cítil naprosto odrovnaný, ale dnes byl plný života. Ba dokonce se těšil, až poletí ze střechy, až se pokusí naladit anténu, tak aby se jeho malá dcerka mohla koukat na animovaný seriál. Do teď vůbec nemohl pochopit, jak se mohl nechat navézt na takovouhle roli. Do nějakého pubertálního filmu. Bude muset Amy vysvětlit, že je to už pan herec, aby mu začala shánět nějaké normální role. Od Spidermana totiž nehrál nic, co by mu tolik sedlo.

Dopil kávu a zvedl se ze židličky. Musel se nechat opásat, kvůli bezpečnosti, předpisy jsou předpisy. On by je občas porušil, ale ty dvě fúrie – manželka a agentka si ho v tomto směru hlídaly jako malé děcko. Občas jejich děti obdivoval, když dokázaly ty dvě obalamutit. Měl se od nich ještě co učit. Jeden z kaskadérů mu při přidělávání jištění říkal k čemu co je, ale on ho poslouchal jen na jedno ucho. To, jak poletí do matrace a oni zajistí, aby nespadl do strany, pouze do matrace ho nezajímalo. Pořád měl celkem dost sebevědomí, dokud nespatřil, až kam bude muset vylézt. Trochu zmatečně se podíval ještě na Amy a v jednu chvíli přemýšlel nad tím, jestli se nepřizná. Mohl by ji poprosit, aby sehnala někoho, kdo tam za něho vyleze. Jenže jí sjel pohledem a bavilo ho, jak se na něj za tenhle kousek mračí, proto sebral všechnu odvahu a nechal si své ego na stupínku vítězů.

Došel k žebříku a počkal na jediné slovíčko - akce. Když zaznělo, obrnil se a začal stoupat vzhůru. Odmítal se podívat dolů, aby nezazmatkoval a nespadnul předčasně. Lézt nahoru podruhé se mu nechtěla. Pouze doufal, že ti pitomci dole, to natočí hned na poprvé. Dolezl nahoru a zespoda zaznělo:

„Takže Tobey, nakloň se párkrát k anténě a trochu ji pootoč tam a zpět, pak udělej, že ztrácíš rovnováhu a lehce se o komín odstrč a poletíš dolů.“ Když byl úplně nahoře, najednou si vybavil, že důvod proč spoustu kaskadérských kousků ve Spidermanovi nechal kaskadérům. Dobře, tu scénu, jak visí hlavou dolů a líbá svou kolegyni Kirsten Dunst si nemohl nechat ujít, i když to byla jedna z jeho nejvíc osudových chyb. Tenkrát ji chtěl okouzlit, a tak si neuvědomil, že bude muset několik minut vydržet s hlavou dole, kdy mu do mozku poteče krev. To by bylo stále naprosto v pohodě, ale oddělal ho ten gumový kostým, do kterého ho navlékali. Bylo v něm nehorázné vedro a místo toho, aby měl jeden z nejhezčích zážitků ve svém životě, zažil ten nejhorší polibek pod sluncem. No, ono není jednoduché se potit v gumovém obleku, nechat téct pot všude možně jen ne po odhalené části obleku, kde vás zabírá kamera, soustředit se na řeč Spidermana a včas se nadechnout, když dochází k líbání, protože nosem nemůžete dýchat. Chudák Kirsten pak od něho dostala takového oblizováka, že už se s ním nechtěla ani při dalších scénách líbat. Marně jí vysvětloval, že tamta nehoda s tím, že se mu zrovna převalil pot z kostýmu přes obličej, když ho líbala, byla fakt nehoda a ne jeho nemotornost, se fakt těžce vysvětlovalo. V rychlosti zažehnal tuhle otřesnou vzpomínku a začal dělat, co mu bylo diktováno. Lehce se naklonil k anténě a zahýbal s ní, jenže osud mu nepřál a ztratil opravdu trochu balanc, podíval se dolů a pře očima se mu setmělo. Ani nevěděl jak, ale ztrácel balanc čím dál víc, až začal padat bez toho, aby chtěl. Rychle zazmatkoval, a když se natahoval zpět ke komínu (to už padal), natáhl ruku a z ní vystřelila pavučina, což ho překvapilo a intuitivně se přitáhl, čímž všem bezpečáků překazil všechny výpočty, kdy by mohl spadnout a jak a jištění povolila, tudíž letěl dolů mimo matraci. Když se něco podělá, tak se něco podělá.

Jenže začátek celé akce teprve začínal. Tobey neměl den. Svezl se po střeše a letěl k okapu, kde byla jeho poslední šance se zachytit, aby nesletěl dolů ze střechy. Ale dnes měl víc štěstí než rozumu, proto se mu povedlo jednou rukou se chytit. Sám sebou byl natolik překvapený, že nevnímal své okolí, které na něj řvalo, aby chvíli vydržel, než mu podají žebřík. Jenže dnes se cítil víc sebejistý a silný, proto se pokusil přitáhnout i druhou rukou. Měl štěstí, povedlo se. Až nakonec se rozhodl, že zkusí vytáhnout ještě nohy, ale povedlo se mu je zapřít jen o stěnu, což bylo divné, protože si tím připadal najednou dost jistý. Nepadal. Prostě tam vysel za vlastní končetiny. Mezitím mu podali ostatní žebřík a chtěli po něm, aby se ho chytil. Všechno by bylo naprosto v pořádku a Tobey by se zachránil, ale měl smůlu. Z nějakého důvodu mu nešla odlepit ani jedna končetina. A v tom si uvědomil, že mu něco nesedí. Byl dnes o něco silnější, cítil se fakt dobře, z ruky mu vystřelila pavučina a momentálně se nemůže odlepit od stěny. Kdyby nevěděl, že Spiderman byl jenom komiksová postava, kterou ztvárňoval, řekl by vám, že ho v noci kousl pavouk.

„Tobey, mohl bys prosím tě přestat zkoušet, jak dlouho se nahoře udržíš a vylézt na ten žebřík?“ prskala zespodu Amy.

„Ne.“

„Proč?“

„Nemůžu odlepit končetiny.“ Amy si o něm myslela, že se asi zbláznil. „Děláš si ze mě srandu?“

„Myslíš, že mě samotného baví tady viset? Určitě bych vymyslel něco lepšího, kdybych tě chtěl rozpálit do běla!“ začal trochu hystericky nadávat a Amy zjistila, že si z ní srandu vůbec nedělá.

„A zatraceně!“ zaklela

…

Někdo zaklepal na dveře a vyrušil Craftovou ze serfování na internetu. Hledala příšeru, která by se stát příšerou nemusela, a mohla by jí pomoci z patálie.

„Dále,“ vyzvala dotyčného, co se ji dovolil vyrušit.

„Madam, máme Spidermana,“ oznámil jí agent Carter a o něco víc ji tím zvedl náladu. Ale dalšími slovy ji naprosto shodil. „Jen máme takový malý problém.“

„Ano?“ zbystřila.

„Je přilepený na okapu a nemůžou ho sundat.“ Když už chtěla něco zaprskat na agenta Cartera, zrovna ho vyrušil ještě jeden telefon. Jakmile domluvil, trochu se mračil a Craftová tušila, že na cestě je pohroma číslo dvě.

„Tak co se děje?“ vyzvala ho otázkou.

„To bylo z L.A..“

„A?“

„Řádí jim tam Hulk.“