Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 27. kapitola

Když mohou existovat upíři, proč by nemohli existovat bohové?

27. kapitola

Stála jsem tam jako opařená a snažila jsem se najít svůj mozek. Kde zatraceně běhal? I když něco takového naznačoval, doufala jsem, že si dělá srandu, ale ono ne. Ne, že bych si ho nechtěla vzít, jenže jsem si nebyla jistá tím, že ho znám dostatečně na to, abych s ním mohla strávit zbytek svého života. A také mě trápila ještě jedna věc. Pořád jsem ani nevěděla, kdo doopravdy jsem.

Řídila jsem se tím, co mi doporučil doktor: „Žijte nadále obyčejný život a vzpomínky se vám časem vrátí.“ A já tak žila. Ani jsem se nepodivovala tomu, když jsem vlezla do kuchyně a zjistila, že umím vařit, a spoustu jiných věcí. Jenže vzpomínky se mi moc nevracely, a protože se mi žilo i bez nich poměrně blaze, neřešila jsem to. Prostě jsem cítila, že nikdo nikde na mě nečeká a ani mě nehledá. Skoro jako bych vstala z mrtvých, takže mě ani nikdo hledat nemohl. Začala jsem se prostě automaticky vžívat do role dcery náčelníka Swana.

Pohlédla jsem zpátky na Edwarda a viděla v jeho očích očekávání a... strach? Trochu mi srdce poposkočilo, ale musela jsem mu říct, co se mi v hlavě honí, a že to nejde už z několika důvodů. Edward mě držel v náruči a čekal. Čekal na to, co mu řeknu.

„Edwarde,“ zaprosila jsem a on pořád čekal.

„Není to zodpovědné,“ zabručela jsem mu do ramene.

„Pořád jsi ještě neřekla ne,“ konstatoval.

„Nechci tě ranit,“ zahuhlala jsem téměř neslyšitelně.

„Chápu tě,“ prohlásil mi do vlasů, zněl velmi zdrchaně a zklamaně.

„Ne, nechápeš,“ otočila jsem se na něj a koukala mu do očí. Byla jsem mu rozhodnutá vše vysvětlit.

„Vždyť já ani nevím, kdo jsem,“ upozornila jsem ho.

„Jmenuješ se Isabella.“ Divil se, že to nevím.

„Ale to jo. Jen nevím, odkud pocházím, kdo byli moji rodiče, co jsem vlastně zač. A teď ta nejdůležitější otázka – kde jsem se zatraceně v tom lese vzala?“

„Aha,“ zakuňkal a vypadal velmi zamyšleně.

„Rád ti to všechno pomůžu zjistit, ačkoliv si myslím, že to není jediný důvod, proč si mě nechceš vzít,“ nedal se. A měl pravdu. Připadalo mi to naprosto nezodpovědné. Svatba bez rodičů a všech, kteří nás mají rádi, jen kvůli tomu, že je Edward nadržený jako puberťák a potřebuje si ulevit, a jinak bez toho, abych byla jeho manželka, se mnou nic mít nebude. Jak staromódní!

„Připadá mi to velmi nezodpovědné,“ dodala jsem znovu.

„Jednou bych konečně něco nezodpovědného udělat měl,“ zavrněl mi do krku a dal mi tam pusu. Tělem mi přitom projela silná vlna touhy a já začínala uvažovat o tom, že ta nezodpovědnost by mohla být docela i sexy záležitost. Jenže pak se mi to všechno vymklo z rukou v mé hlavě. Najednou se mi začaly vracet vzpomínky a já od Edwarda ustoupila. Srovnala jsem si všechno, co se mi najednou vrátilo a já začínala trochu panikařit. Sice jsem nevěděla, co na tom všem je pravdy, ale odněkud jsem to mít musela a nemínila jsem s tím otálet. Edward si mě prohlížel a jeho náruč byla prázdná.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě. Asi ho vyděsila má reakce.

„Kdy jsi mi zatraceně měl v plánu říct, že jsi upír? Až po svatbě? Někdy v průběhu svatební noci? Asi nějak takhle? Miláčku, jen tak mimochodem - jsem upír!“ pustila jsem se najednou do něj a on stál přilepený u stěny a vyděšeně koukal. Téměř jsem zaváhala nad tím, jestli jsem se nesekla, ale Edward mě nakonec vrátil zpět na zem.

„Jak tohle všechno víš?“ zeptal se velmi překvapeně.

„Nevím,“ pokrčila jsem u toho ramena. „Prostě se mi občas vrací nějaké vzpomínky a teď se mi vrátilo třeba tohle,“ vysvětlila jsem mu.

„Třeba? Co všechno o mně víš?“ ptal se naprosto vykolejeně.

„Třeba, že by tohle nebyla tvoje první neuvážená věc v životě upíra,“ rýpla jsem si. On se na mě nechápavě podíval a dodal:

„Nikoho jiného jsem nikdy o ruku nežádal,“ bránil se.

„Já nemluvila o žádání o ruku. O tom, že jsi panic, a že ses nikdy předtím nemiloval, vím. Já myslela to Chicago. Jak sis hrál na boha a bral zločincům život. To mi připadalo nezodpovědné,“ rýpala jsem si do něj dál.

„Co jsi zač?“ vypustil z úst najednou a já věděla, že jsem zašla moc daleko.

„Sám jsi to řekl – Isabella,“ odpověděla jsem mu a čekala na jeho další reakce. Jenže žádná nestihla přijít.

…

Sledoval jsem to všechno ze shora a držel se přitom za hlavu. Všichni bohové lítali po zemi a připravovali jejich svatbu a nemají páru, že mu Bella řekla ne. Celá situace se vyvíjela směrem, který z nás nikdo nečekával. Bella se začala rozpomínat na svůj dosavadní život a z její hlavy se ostatně nevypařily ani vzpomínky na Edwardovy deníky, s kterými ho začala pěkně mučit. Má ta holka vůbec rozum? Vždyť se chová v tomhle směru jako stoletá babička. To asi bude tím, že to vlastně stoletá babička je, co?

Když už se Edward zeptal, co je zač, nevydržel jsem to a zasáhnul. Objevil jsem se dole a koukal na ně jako na malé děti.

„A vy jste jako kdo?“ vyjel na mě Edward. Byl trochu víc rozhozený, tak jsem mu prominul, jak na mě vyjel.

„Zeus,“ odpověděl jsem mu v klidu a on vyvalil oči a svezl se podél zdi se slovy: „Asi jsem se zbláznil.“ Na což reagovala Bella:

„Proč? Když mohou existovat upíři, proč by nemohli existovat bohové?“ Edward se na ni nevěřícně otočil a dost nepříjemně dodal.

„Ty ses asi opravdu zbláznila, co?“ řekl jí upřímně a já pochopil, že mi to opravdu nevěří. Proto jsem se začal nejprve věnovat Belle. Přiložil jsem svou ruku na její hlavu a obnovil všechny její zapomenuté myšlenky. Potom, co jsem svou ruku sundal z její hlavy, podívala se mi do očí a řekla:

„Umí vůbec Afrodita používat mozek?“ zeptala se mě a já věděl, že se vrátila stará Bella, kterou Athéna zvolila za svou asistentku. Podívala se ustaraně na Edwarda a upozornila mě:

„Je na čase mu všechno vysvětlit.“ Otočila se na něj a já věděl, že jsem mu nelehkou situaci nepřipravil. Přece jen si o Belle myslel, že je blázen, a že já neexistuju.