Šmarjá, Edwarde tak už se zamiluj! - 25. kapitola

Hormony a bohové se zbláznili!

25. kapitola

„Takže ty budeš ten, komu mám vyhubovat za to, že se mi vloupal do skříňky a narušil mi tak mé soukromí?“ vypustila jsem provokativně z úst a viděla, jak strnul ještě víc.

Vypadá to, že panáčkovi vůbec nedošlo, že se nezachoval zrovna nejlépe. Je mi jasné, že to myslel dobře, ale já jsem na své soukromí velmi háklivá. Pořád tam stál jako solný sloup a mně ho začínalo být líto. Asi se zaseknul. Postavila jsem se přímo proti němu a měla jsem mu chuť přejet rukou po tváři, zjistit jestli je jeho tvář stejně jemná, jako vypadá. Neptala jsem se a nechala se vést srdcem. Dotkla jsem se jeho tváře a nakonec na ni položila celou dlaň. Byla jsem z téhle blízkosti úplně mimo. Někde v mozku jsem si poznamenala, že pokud se někdy dostanu k němu domů, musím se podívat, co používá za tělový krém, ale to bylo úplně podružné, dokud stál ode mě pár centimetrů.

Edward mě pozoroval a čekal, co bude dál. Pomalu jsem se k němu přibližovala a radši opomíjela povzbudivý pískot kolem nás. Už už jsem se byla blízko jeho rtů, když se ozval Jessičin řev.

„Ty mrcho, ten je můj!“ zařvala na celou jídelnu. Nedokončila jsem spojení našich rtů a otočila se vyjeveně na Jessicu. V ruce držela dopis a mířila k nám v podobě bohyně pomsty. Ten výjev mě trochu vyděsil a něco ve mně se pohlo a rozhodlo se utéct s Edwardem pryč od všeho. Chytla jsem ho za ruku a mířila ven ze školy. Následoval mě. Vyběhla jsem ven ze školy a rozhlédla se po parkovišti a chtěla jsem běžet ke svému autu, ale Edward mě popadl do náruče a odnesl mě k němu do auta, kde mě posadil do sedačky spolujezdce, a rychlostí blesku se posadil na místo řidiče a vyjel rychlostí, jako kdyby nás někdo chtěl zabít.

Nevím, kam jsme jeli, ale Edward nemluvil. Já taky nemluvila. V mé hlavě jsem měla zmatek a snažila se srovnat myšlenky. Proč jsem se rozhodla prostě najednou utéct s Edwardem? A divné na tom všem bylo, že jsem byla šťastná. Já prostě chtěla! Podívala jsem se jedním očkem na Edwarda a všimla jsem si, jak je napjatý, a nechápala, co se děje. Zase měl černé oči a vypadal, že mě každou chvíli zabije. Jenže tentokrát jsem neměla šanci nikam utéct a musela jsem se tomuhle jeho já postavit. Rozhodla jsem se nechat vést srdcem nebo hormony? Nevím, co více mě pohánělo v jeho přítomnosti, ale chtěla jsem být s ním i za cenu toho, že mu budu muset odpustit to vloupání se do mé skříňky.

Natáhla jsem znovu k němu ruku a v autě se najednou napjala atmosféra. Byl snad strnulejší ještě víc než před tím, ale před mým dotykem neuhnul. V ten moment, když moje ruka spojila naše těla, se uvolnil. Jako kdyby to byl pokyn k tomu, že se něco změnilo. Chtěla jsem, aby byl se mnou šťastný, a ačkoli kvůli manuálu občas musel zařadit, nacpala jsem k němu a mezi nohama mu dělala prostor na řazení. Sice to nebyla nejpříjemnější pozice, ale jedna polovina těla se mačkala na to jeho a já i on jsme vypadali poměrně šťastně. Zabořila jsem hlavu do jeho ramene.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se s nádechy a výdechy do jeho pokožky. Kromě tělového mléka musím zjistit i jakou má kolínskou, udělala jsem si další poznámku.

„Nevím,“ odpověděl mi. „Asi bychom se měli vrátit,“ podotkl a něco se ve mně sevřelo. Přitiskla jsem se k němu, co to šlo, a odmítala ho pustit. Podívala jsem se mu do tváře a sledovala, jak jede dál a sleduje cestu před sebou.

„Ne, já nechci. Jeď dál, prosím,“ žadonila jsem a dělala u toho na něj oči. Jeho pohled byl zpočátku nechápavý, ale pak začal tát a mě bylo jasné, že mám vyhráno. V tuhle chvíli by snad splnil každé přání, které bych vyslovila.

„Kam to bude?“ zeptal se najednou a já začala přemýšlet. Nemohla jsem se rozhodnout kam.

„Jeď prostě rovně a až mi něco bude líbit, zastavíme,“ poručila jsem mu. Sice na mě chvíli koukal dost šíleně, ale nakonec jen pokrčil rameny a dodal:

„Proč ne?“ A vydal se dál. Já se více uvelebila v jeho sedadle a namáčklá na něm, rozhodnutá ho nepustit, jsem usnula.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale najednou jsem cítila, jak jsme zpomalili. Probudila jsem se a otevřela oči. Podívala jsem se Edwardovi do očí a on se na mě usmál. Bylo to snad to nejpříjemnější, co jsem po ránu kdy viděla. Srdce mi začalo sprintovat a já si uvědomila, že jsem úplně v jiné pozici. Omluvně jsem se podívala na Edwarda a ten se jen ušklíbl.

„Sám jsem tě tak přemístil. Považoval jsem to pro tebe za příjemnější,“ informoval mě a já si prohlédla naše zaklíněné boky. Přesunul mě tak, že jsem měla jednu nohu přes něho a seděla na něm obkročmo. Hlavu jsem celou dobu při spánku musela mít na jeho pravém rameni. Potom, co jsem chvíli mlčela, promluvil:

„Budu muset natankovat a ty by ses měla něčeho najíst,“ informoval mě a já se začala zvedat z jeho klína. Sice se mi nechtělo, ale příroda volala. Vylezla jsem dveřmi řidiče a celá polámaná jsem málem sletěla k zemi. Naštěstí mě zase zachytily Edwardovy ruce, postavily mě na pevnou zem a já se o něj opřela tělem.

„Budeme muset najít nějaký hotel,“ podotkl Edward.

„Hmm,“ zabručela jsem mu do hrudníku. Nakonec jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí. Všude bylo spoustu světýlek a já úžasem otevřela pusu.

„Las Vegas, lásko,“ přitiskl si mě na tělo a zajel mi hlavou do mých vlasů.

„To jsem spala tak dlouho?“ zjišťovala jsem.

„Ne, jen já jsem jel jako blázen,“ přiznal se sarkasticky.

„Ale to se nedělá, pane Cullene. Pochybuji o tom, že jste cestou neporušil žádný z předpisů,“ vracela jsem mu škádlivě a on se mému chování jenom uchichtl.

„Má paní, řekla jste mi, že mám jet rovně, a já se snažil vším příkazů, co nejvíce držet,“ zlobil mě.

„To se, pane Cullene, budete vždy chovat jako malé děcko a vždy splníte doslova každé mé přání?“ rýpala jsem si dál.

„Slečno Swanová, kdybych plnil každý váš příkaz doslovně, dávno už jsme rozpláclí někde ve stromě,“ bránil se a mně se na obličeji tvořil ten nejšťastnější úsměv na světě. Naše kočkování končilo a Edward mě najednou zase vzal do náruče. Tentokrát jsem vyjekla a podívala se na něj káravě.

„Já chodit umím,“ zašvitořila jsem.

„Nech mě, prosím, se o tebe dnes starat,“ zamručel mi do ouška a já se hodlala jeho prosbě podvolit. Dálkovým ovladačem zamkl auto a místo k benzínce mě nesl na druhou stranu silnice, kde svítil jakýsi hrozně drahý hotel.

„Edwarde, budeme muset najít něco levnějšího,“ snažila jsem se ho zastavit, ale on mě neposlouchal a nesl si mě do toho drahého hotelu dál. Rezignovala jsem, proti jeho silné náruči jsem neměla šanci.

„Dobrý den,“ pozdravila nás recepční, když jsme došli na recepci. Dřív než jsme stihli cokoliv povědět, zeptala se:

„Novomanželé?“ Ve mně hrklo a dřív než jsem se vzpamatovala, odpověděl Edward:

„Ne, ještě ne," odpověděl jí pohotově a mně málem vypadly oči z ďůlků.

…

„Přišel jsem o něco? Kde je Afrodita?“ otázal se Amor lenivě.

„Afrodita tady před chvílí ječela a skákala, jako když její oblíbený hokejový tým naposledy vyhrál Stanley cup a ona se pak mohla účastnit mejdanu ve sprchách.“

„Proč tolik radosti?“

„Edward odvezl Bellu do Vegas.“

„Chápu, na čem teď máma pracuje?“

„Dává dohromady seznam nejromantičtějších kaplí ve městě, kde by se mohla z Belly stát mladá paní. A trochu jí podezřívám, že by chtěla dělat oddávající.“

„Jů, výlet na zem! Myslíš, že když se rozhodnou a my se budeme poflakovat okolo, vezmou nás za svědky?“

„Za vypracování bojové strategie to jistě stojí,“ usmála se Athéna pod vousy (které neměla). „Pokud ovšem ještě někdy vylezou z toho hotelu.“