Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.
23. kapitola
Dalo mi spoustu práce se začít hýbat a následovat Angeliných pokynů. Přiblížila jsem se k Edwardovi a cítila jakési jiskření. Opravdu jsem se snažila nic nepokazit a tvářit se jako samá nevinnost nemyslící na jeho tělo na mém. Jenže vše se pokazilo v jeden moment a to, když se viditelně nadechl. Najednou celý strnul a nenávistně se na mě podíval. Nechápala jsem změnu jeho reakce, ale svým způsobem mě trochu děsila. Rozhodla jsem se před ním raději spakovat. S omluvou, že jsem něco zapomněla udělat, jsem utekla ke své skříňce a vydýchávala celou situaci. Všechny mé instinkty byly nastartované a já se rozhlížela okolo sebe jako bych čekala na svého vraha. Po nějaké době jsem dorazila na záchod a zmatená sama sebou jsem se svezla po zdi na zem.
Co se to se mnou zatraceně děje? V jednu chvíli bych s ním chtěla být o samotě a v té druhé se ho bojím. Nechápala jsem zhola nic. Moje podvědomí mi prostě řídilo tělo. Jednou jsem byla nahoře a podruhé dole. Začínala jsem se cítit téměř jako blázen a uvažovala nad tím, že bych měla navštívit psychiatra. Třeba tyhle stavy mají společného něco s mojí ztrátou paměti. Inteligentně jsem si pro jistotu v hlavě projela všechny pro mě vyčnívající situace v posledních dnech a usoudila jsem, že se mi tyhle šílenosti stávají v přítomnosti pouze jedné osoby a dnes konečně dostala jméno:
Edward.
O důvod víc, proč se od něj držet dál. Aspoň, dokud nepřijdu na to, z jakého důvodu na něj tímhle způsobem reaguju a on na mě. Budu si prostě muset zahrát na slečnu detektivku.
…
Viděl jsem, jak Bella vyděšeně odchází a nechtěl si přiznat, že jsem ji momentálně úplně ztratil. Možná to bylo dobře, možná ne. S ní odešla její týrající vůně, ale i její krásné oči. Nenáviděl jsem se. Byl jsem stvůra a možná tenhle důvod by mi měl stačit, abych ji nechal být, nezabýval se jí a netoužil po jakékoliv její přítomnosti. Jenže ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nic z toho jsem nedokázal. V hlavě mi neustále lítaly obrázky její krásy a mé tělo vždycky zareagovalo velmi nevypočítavě. Neovládal jsem se. Vedle ní jsem se cítil jako novorozený. Polapen ve svých touhách, ovládán chtíčem. Moc dobře jsem věděl, že i novorozený se časem zklidní a já doufal v to, že mé touhy se naučím potlačovat stejně jako touhu po lidské krvi. Už jednou jsem něco takového dokázal a nyní doufám v to samé.
…
Dny ubíhaly a já v sobě neustále cítil potřebu být Belle blíž a blíž. Jenže ona se mi vyhýbala. Vždy když mohla, udělala nějaký manévr a zmizela mi z očí. Chápal jsem to, že ze mě má strach. Nevěděl jsem, jak jí všechno vysvětlit bez mluvení a zároveň bez šance jí prozradit, co jsem. Já jí mé tajemství prozradit nemohl.
V pátek po škole jsem vyběhl znova na lov jako každý jiný den a nechal se znova unášet vzpomínkou na náš polibek na chodbě. Tak moc jsem si přál zážitek zopakovat, ale neměl jsem šanci. Teda měl, ale vypadal bych jako nadržený úchyl, který s ní normálně nepromluví, ale klidně by si to s ní rozdával na chodbě.
Nad tou vulgární představou jsem se trochu ušklíbl a má morální stránka řvala – Tak si zatraceně vychováván nebyl! A já věděl, že budu muset vymyslet něco normálního. Musí přeci existovat způsob, kterým bych se pomohl k Belle přiblížit blíž. Nechci, aby ze mě měla strach, chci, aby věděla, že ji miluju.
…
Amor sice věděl, že Athéna se ráda vzdělávala i co se týkalo technických novinek všeho druhu, zejména pokud se daly využít k informačním válkám, co naplat, už to byly jedny z nejúčinnějších zbraní, ale i tak ho překvapilo, když ji přistihnul, jak si cosi klepe do malé krabičky a následně zkouší mikrofon.
„Jojo, tady to taky funguje, rozjedeme to?“ hovořila s kýmsi imaginárním, takže si tiše sedl vedle ní a čekal, až mu věnuje patřičnou pozornost.
„Podle všeho máme tak tři minuty, drží ti to, i když jsi proměněná? Výborně, tak na něj počkej.“
Amor, stále přehlížen ženou s handsfree, jen nechápavě sledoval, jak Athéna jejich oblačnou pohovku přetvořila do aerodynamičtějšího tvaru, něco naklepala do svého přístroje, chvíli se nad ním usmívala, aby je pak bleskovou rychlostí přesunula nad les, kde se právě plížila upíří šelma lačnící po krvi. Vysoká se divoce rozprchla do nejvzdálenějších konců hvozdů a tvářila se jako pařezy porostlé lišejníkem, aby si jich náhodou ta liška ryšavá nevšimla. Nicméně jedna z laní postávala na mýtince a flirtovně vrtěla svým bílým zadečkem. Šelma zavětřila a s vražedným úsměvem se začala plížit jejím směrem.
„Utíkej, Arťo, utíkej, honí tě upír divokej…“ zabroukala Athéna a laňka vesele vyhodila kopýtkem, jak se ladně vydala poskoky mezi křoví, do nějž vzápětí zmizela i žížnivá bronzová čára.
„Teď doleva, přes potok, výborně, jsi v La Push, hele jak kouká, dej mu šanci číhat a za pět vteřin přeskoč zpět a vem to z té stráně, je moc rychlý, bude se mu špatně brzdit. Takže tří, dva, jedná…“
„Athéno, to nemyslíš vážně,“ nevydržel to už bůžek lásky. „Přeci nemůže Edward honit Artemis lesem, co když jí ublíží?“
„Zlato, máme všechno pod kontrolou, Edward jí nechytí, není žádná chromá srnka, co má chlupatý a křivý nohy.“
„To máš pravdu, tuhle mi kradla vosk, kterým si epiluju záda, takže chlupatý fakt nebudou. Ale on je jako blesk!“
„Neboj, je tu i bezpečnostní opatření, kdyby jí chytil, promění se zpátky a všichni víme, jak se Edward chová, když má před sebou nahou ženskou.“
Amor se zasmál: „Bude pryč dřív, než řekneš vlkodlak!“
„Přesně tak,“ přitakala moudrá bohyně. „Kdyby byl z nějaké živější formy uhlíku, bála bych se, aby při pohledu na ženskou bradavku nedostal infarkt, ale naštěstí je to chlap jak hornina.“
„Máš dneska náladu na geologické vtípky? Běž! Běž, Artemis utíkej! Hustý!“ radoval se bůžek při pohledu na unikající laň.
…
Seděl jsem na útesech kousek za hranicemi La Push a čekal. Věděl jsem, že přijde. Sem utíkala vždy, když ji něco trápilo, byla smutná, anebo když něco tajila. Vítr si pohrával s mými vlasy a trousil mé zbloudilé myšlenky po okolí. Už zase jsem byl u ní. Stejně jako každou minutu, byl jsem lapen do osidel čarodějky tak mocně, že mi dnes unikla i chromá srna. Vážně jsem byl packal a potřeboval jsem přítele na telefonu, který by mi poradil, co s mým neživotem a problémy s mokrými sny, které byly vážně nepříjemné, pokud vezmeme v potaz, že nespím, tudíž sním i za bílého dne.
Najednou jsem zaslechl křupnout větvičku a otočil se. Stála tam. Její třapaté vlasy se lámaly po větru a já hledal v jejích očích rozřešení, ale nebylo tam.
„Mění se to, Edwarde,“ pošeptala. „Pokaždé, když se setkáte, se vaše budoucnost změní. Jednou ji vidím mrtvou v tvé náruči, podruhé pouze jako milenku v tvé posteli a jednou jsem ji dokonce viděla jako tvoji upírskou manželku, šťastnou v tvé náruči,“ řekla mi a vidiny mi přehrávala v hlavě, tak jak se s nimi setkala ona.
„Jedno je jasné. Buď bude s tebou, nebo mrtvá,“ vyděšeně jsem se na ni podíval a čekal na vysvětlení.
„Snažila jsem se hledat její budoucnost bez tebe a pokaždé jsem ji viděla jen jako umírající trosku. Skoro bych řekla, že byla stvořena pro tebe. Najednou se tu prostě objevila, upoutala tě k sobě všemi možnými způsoby a čeká na to, až ty s tím něco uděláš. Jen ti nahoře podělali jednu věc, a to doslova. Ta její krev prostě už sladší být nemůže. I Jasper vedle ní má problém se udržet,“ vysvětlila mi Alice a mé tělo zaplavil strach o její maličkost. Alice na mě viděla tu změnu a ujistila mě:
„Neboj se. Jasper jí neublíží. Hlídám ho. Ale tohle bohužel nemůžu říct o tobě,“ rýpla si. „Mé vize okolo tebe se mění každou chvíli. Nikdy nevím, co se opravdu stane. Buď, prosím tě, opatrný,“ poprosila mě. „Byla bych moc nerada, kdyby její smrt způsobila i tvou,“ upozornila mě a já chápal, co tím myslí. Cítil jsem, že bez ní žít nemůžu. Pokud umře ona, odejdu za ní.
„Ale jak jí mám dát najevo, že ji miluju? Teď si myslí, že ji nenávidím,“ konstatoval jsem.
„Ježiš, Edwarde, jsi muž z počátku dvacátého století. Neříkej, že tě nenapadne nic inteligentního a romantického,“ šťourala se ve mně Alice a já si připadal jako pitomec. Dobře, je čas přemýšlet. Jak se někdo s někým může domluvit bez mluvení? Chvíli mi to v hlavě šrotovalo a konečně mi vzplál nápad – emaily, smsky – zajásal jsem a chtěl začít plán uskutečňovat, když vtom jsem uslyšel Aliciny myšlenky.
„Teda to je romantika,“ vysmívala se mi a já se začal cítit bezradný. Pak se na mě ušklíbla a začala mě navádět:
„Co třeba použít něco z tvé doby?“ A v mé hlavě jsem si přehrával všechny možnosti, které by byly možné. Jen jedna pro mě byla použitelná. Alice mi pokývala hlavou a usmála.
„To ti to trvalo, všeználku,“ rýpla si.
„Je to zastaralá technika,“ oponoval jsem jí.
„Ale romantická. Co víc ženu dostane do kolen, než milostný dopis s květinou? Hlavně dívku, která ráda čte Austenovou,“ informovala mě jen tak mimochodem Alice.
„Jak tohle zatraceně můžeš vědět?“ zajímalo mě.
„Už od pondělka je rozhodnutá, že bude psát seminárku o klasickém autorovi na Austenovou,“ prohodila jako, kdybych byl úplně blbej a protočila oči. Musel jsem uznat, že od té doby, co mi Bella vstoupila do života, připadám si, jako kdyby moje mozkové buňky zaostávaly. Unikají mi základní věci. Bylo na čase se vším něco dělat a nyní už jsem věděl co. S úsměvem na tváři jsem se zvedl a vydal se psát dopis číslo jedna. Mé srdce plesalo, konečně se mohlo projevit.
Žádné komentáře:
Okomentovat