Catwoman

Nechat plynout vlastní myšlenky a odreagovat se od seminárky a učení se s excelem, byl můj jediný cíl. Ale přihlouplý můj úsměv mi hraje na tváři a já bych ho ráda poslala dál.

Najdete zde příběh dětinský až usměvavý ze života Belly, s kterou šijí všichni čerti. A v čem je příběh kočičí? Na to můžete přijít jen samy. 


Po dlouhé době vydávám zase nějakou tu jednorázovou romanťárnu o těch dvou, díky nimž jsem začala psát. Užijte si to a doufám, že vám povídka zlepší den stejně jako mně. 

Zabouchla jsem knížku a představovala si jaké to asi je, být bezhlavě zamilovaná. Nekoukat na předsudky a nepřemýšlet nad tím, zda by pan dotyčný byl v budoucnosti vyhovující muž pro společné soužití.

Jsem mladá a neměla bych mít tyto zábrany, ale vždycky když se na muže podívám, vracejí se mi myšlenky na rozvod našich. Ti, šli do toho po hlavě. Milovali se a stejně jim to nevydrželo. Máma si nakonec našla někoho jiného a táta je dodnes sám. Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla odstěhovat do tohohle zapadákova.

Vylezla jsem po několika hodinách čtení z postele a přemýšlela jsem nad tím, co bych mohla provést. Měla jsem chuť udělat nějakou nekalost. Jenže mě nic extra nenapadlo, a proto jsem se rozhodla, že se půjdu projít a třeba mě něco inspiruje. Oblékla jsem na sebe bundu a zamířila do lesa, který se nacházel, hned za naším domem. Šla jsem docela krokem a během chvíle se ztratila z dohledu všech. Věděla jsem, kam jdu, a netrvalo mi dlouho ocitnout se před velkým dubem, pokaždé lákající mne, abych na něj vylezla. Větvil se už kousek nad zemí a já bych klidně jednoduše mohla vylézt do výšin. Jenže jsem neměla odvahu a fakt, že zakopávám často i o vlastní nohy mě držel při zemi. Ale dnes jsem věděla, že je den D. Prostě mnou proudilo spoustu energie a já měla chuť něco provést, i když jsem si byla vědoma, že mě nikdo neuvidí. Možná to bylo tak lepší, aspoň se mi nikdo nebude smát, pokud při prvních zoufalých pokusech celou akci vzdám.

Odhodlaně jsem přistoupila k první větvi a posadila se na ni. To se zdálo velmi jednoduché. Proto jsem neváhala a pokračovala v lezení dál. Opatrně jsem posouvala končetinu po končetině, jako to bylo v jednom instruktážním filmu o lezení a dávala si záležet, aby vždy tři končetiny byly pevné a neměly šanci se nějak smýknout. A ani nevím jak, najednou jsem byla dost vysoko na to, abych usoudila, že se můžu na nějakou větev v klidu posadit a rozjímat nad krásou okolí. Vybrala jsem si jednu, kde byl překrásný výhled a užívala si své vlastní vítězství. Přece jen asi takové nemehlo nebudu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale začalo mi být trochu chladno. Takže bylo na čase slézt a pakovat se domů. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Zahleděla jsem se na chvíli dolů a tělem se mi prohnala závrať. Najednou moje tělo strnulo a já věděla, že jsem v háji. Několik minut jsem se rozhodla zhluboka dýchat a pokusit se uklidnit, jenže pokaždé když jsem se podívala dolů, bylo to stejné.

„Já tu snad zůstanu na věky,“ pronesla jsem do ticha a v hlavě si projela všechny možnosti, které se mi nabízely. Začala jsem tou nejjednodušší. Prostě zkusit volat o pomoc. Ale během pěti minut jsem si téměř vyřvala hlasivky a nikdo se neobjevil. Ještě aby jo, když jsem někde uprostřed lesa. Musela bych mít zatracené štěstí, kdyby šel nikdo okolo.

Proto jsem se rozhodla pro plán B, opatrně jsem z kapsy bundy vysoukala telefon a vytočila číslo 911. Věděla jsem, že tímhle kouskem pobavím celé Forks, ale zase jsem tu nechtěla umřít. Tak co jiného mi zbývalo?

„Jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se hned po prvním zazvonění a já si trochu oddychla.

„Já,“ začínala jsem vykoktávat pomalu, ale napadlo mě něco méně trapného a spokojeně k operátorce pronesla. „Chtěla bych nahlásit uvízlou domácí kočku na stromě,“ sdělila jsem jí a ona pokračovala naprosto profesionálně.

„A kde?“

„Kousek za naším barákem v lese. Asi tak patnáct minut chůze,“ svěřila jsem jí a doufala jsem, aby operátorka vymyslela nějaké elegantní řešení, abych jí nemusela říct, že na tom stromě jsem doopravdy já.

„Pokud se vrátíte k silnici. Budete schopná kočku najít?“ zeptala se chytře a já téměř zajásala.

„To bohužel asi ne,“ podělila jsem se o své chmury a čekala, co mi řekne dál.

„Nevadí,“ uklidnila mě. „Zaměřila jsem signál vašeho telefonu a někoho tam pošlu. Zůstaňte, prosím, tam, a kdyby se náhodou něco změnilo, volejte,“ přikazovala mi.

„Určitě. Já nikam stoprocentně nepůjdu,“ ujistila jsem jí a byla částečně ráda, že už teď celé Forks neví, do jaké patálie jsem se dostala. Bude stačit, že pobavím pány hasiče. No, jsem zvědavá sama na sebe, jak je ukecám, aby si to nechali pro sebe.

Bylo mi jasné, že jim to asi bude chvíli trvat, než mě najdou, proto jsem se pevně přitiskla ke kmeni stromu a nehýbala se.

…

Asi o půl hodiny později jsem otevřela oči, protože jsem slyšela hlasy:

„Signál nás vede k tomuhle stromu,“ konstatoval někdo tam dole a já málem pocitem štěstí, že mě našli, spadla dolů. Ale povedlo se mi se uklidnit a chtěla jsem začít mluvit, když:

„Měla tu být nějaká holka,“ ozval se ten druhý.

„To si z nás udělal někdo teda pěkně blbý vtípek. Honit nás po lese s žebříkem,“ stěžoval si ten první a já už se konečně odhodlala ozvat.

„Tady!“ A najednou jsem tušila, proč oba zmlkli. Lesem se začal rozléhat smích, protože mi bylo jasné, jak celá situace asi vypadá. Nechala jsem je se mi pořádně vysmát. Potom, co jejich smích se trochu uklidnil, uslyšela jsem, jak se dole něco děje a najednou kousek od sebe uviděla, jak se ke mně nahoru posouvá žebřík.

„Edwarde, běž ty. Jsi lehčí,“ rozhodl nějaký hlas a já během několika dalších minut spatřila červenou helmu hasiče. Nakonec se dotyčný dostal až hlavou do mé úrovně a podíval se na mě. Málem jsem z toho jeho pohledu spadla ze stromu. Jeho krásné zlaté oči mě hypnotizovaly a já snad ani nedýchala. Třešničku na dortu tomu dodal, když se na mě pokřiveně usmál, to už jsem si opravdu neuvědomovala ani, kde jsem, natož, abych byla schopná jakkoli fungovat.

„Tak co pro vás mohu udělat?“ zeptal se mě s líbezným úsměvem a můj mozek v ten moment naprosto vypnul. Asi jsem na něj chvíli zírala, než mi došlo, na co se mě ptá.

„Ráda bych se dostala dolů,“ vykoktala jsem a pokračovala ve vysvětlování. „Dostala jsem závrať a už nějakou dobu se odtud nemohu dostat,“ svěřila jsem se a celá zčervenala. Připadala jsem si jako dáma v nesnázích, až na to, že tohle byly dost blbé nesnáze.

„Myslím, že s tím bych vám mohl pomoci,“ odpověděl mi zdvořile a já přemýšlela nad tím, proč někdo takový jako on dělá hasiče. Mohl by se živit jako model.

„Jméno mé je Edward Cullen,“ představil se mi trochu staromódně, ale já byla moc ráda za jeho vlídné chování. „A dnes vám budu dělat vašeho zachránce,“ ozvalo se z jeho rtů, které jsem tak pracně sledovala, až mi význam jeho slov úplně unikal. Pak jsem se na chvíli vzpamatovala a odpověděla mu:

„Isabella Swanová.“

„Tak, slečno Swanová,“ začal pomalu. „Já vás budu přidržovat a pomohu vám přede mě na žebřík, abyste se bez jakýchkoliv problémů mohla dostat dolů,“ vysvětlil mi jeho postup záchrany, a protože já z něj byla neustále mimo, nepřemýšlela jsem ani nad tím, kde jsem, a následovala každý jeho pokyn bez přemýšlení. Výška nevýška. Během chvíle jsem byla dole a prohlédla si i druhého muže. Byl vysoký a svalnatý. Na rtech mu stále pobíhal pobavený úsměv.

„Myslím, že tím jste všechny ženy, které si kvůli nám pořídily kočky ve Forks, abychom je mohli zachraňovat, trumfla,“ okomentoval můj výraz na ty dva, a potom se málem skácel smíchy na zem. Já si jen povzdechla a začala se hájit:

„To opravdu nebylo úmyslné,“ pošeptala jsem a trochu se otřásla, protože jsem byla pěkně promrzlá. Edward si toho všiml a sundal si záchranářskou bundu, kterou mi hodil přes ramena. Poděkovala jsem mu a v jejich doprovodu se vydala domů. Byla jsem celou dobu rudá jako rak. Z celé situace jsem byla trochu mimo, proto mě ani moc nepřekvapovalo, že jsem zakopla snad o každou větev. Naštěstí Edward byl vždycky dostatečně rychlý a dokázal mě chytit pokaždé levou rukou, ačkoliv v pravé měl žebřík, který nesl s bratrem. Když jsme došli k jejich autu, otočila jsem se na ně a poprosila je:

„Mohli byste si to, prosím, nechat pro sebe?“ Edward bez váhání kývnul a ten druhý, až potom co do něj Edward dloubnul loktem.

„No, dobře,“ odpověděl trochu zklamaně, ale pořád se smích z jeho hrudníku ozýval. Co jiného jsem také mohla čekat, že?

Odvezli mě domů a já jim za všechno poděkovala. A doufala, že o té příhodě se nikdy nikdo nedozví.

…

Jenže dny plynuly a já nemohla z hlavy dostat obraz Edwarda, a proto jsem při volné chvíli odešla pryč z domu. Zase jsem zamířila do lesa, ale tentokrát si byla jistá, že na ten strom nepolezu. Bude mi stačit, když si sednu ke kmeni stromu.

Jakmile jsem dorazila ke stromu, začala jsem si ho pečlivě prohlížet a sama sobě se divila, jak se mi vůbec povedlo dostat, tak vysoko.

„Doufám, že neuvažujete nad tím, že nahoru znovu sama polezete,“ ozval se za mými zády sametový hlas a moje srdce poskočilo štěstím. Byl tu!

„Hlídáte tu, kdybych se náhodou o něco takového pokusila?“ vrátila jsem mu a otočila se směrem k němu, abych mu po dlouhé době mohla pozřít do očí a zažít ten pocit omámení.

„Ne, jen jsem se šel projít a náhodou došel, až sem,“ a asi mi nelhal, protože na sobě měl džíny, košili a svetr. „Ale kdybyste se náhodou rozhodla o další pokus, byl bych rád, kdybyste u svého přemáhání závratě měla asistenci,“ svěřil se mi a já zčervenala.

„To by bylo asi nadmíru vhodné,“ přitakala jsem a sledovala, jak se vydal ke stromu, kde mi nabídl, abych vylezla jako první.

„Člověk se musí překonávat,“ obhájila jsem si svůj první krok a nechala se tiše vést. Doufala jsem, že jeho společnost pro tentokrát naléhavému telefonátu zamezí.