Když se to sere, tak se to sere.
24. kapitola
Já píšu vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Nevím, kolikátý cár papíru už jsem zneškodnil, ale pořád mě napadly jen verše z knih a úryvky z milostných dopisů klasických autorů. V tento moment jsem měl v hlavě čisto a prázdno, pouze verše z knih. Toužil jsem být romantický, ale nešlo mi to. Pokaždé, když jsem přemýšlel o jakémkoliv našem vztahu, pohlcovala mě beznaděj.
Miloval jsem ji a chtěl jí dát všechno, ačkoliv jsem nemohl. Nikdy se mnou nebude moct mít obyčejnou rodinu a pravděpodobně jí ukradnu duši. Jsem sobec, ale jedna moje část mi prostě na výběr nedává. Ta, která na lásku čekala až moc dlouho. Chci o ni bojovat, a pokud bude ona chtít, budu po jejím boku. Naučím se časem být vedle ní bez toho, abych se po ní jakýmkoliv způsobem vrhal. Věřil jsem si a byl jsem rozhodnutý se nikdy nevzdat.
Při těhlech myšlenkách jsem věděl, že jen slovy ji momentálně můžu získat na svou stranu, proto jsem ji chtěl fascinovat a zároveň ji polapit do osidel lásky. Při těchto úvahách se začaly tvořit myšlenky a slova plynula postupně na papír. Nebyli to verše, ale bylo to od srdce. Psáno pro lásku v době, kdy jsem se narodil. Se stejnou úctou a pokorou, jako kdyby byl počátek dvacátého století. Sice jsem nevěděl proč, ale tušil jsem, že tohle chování k ní ji potěší.
…
Ráno jsem vyjel do školy s bratry a sestrami dřív, abych dopis s růží vložil do její skříňky. Zámky ve škole byly na otáčecí zámky s kódy a při jednom jejím pozorování jsem si nenápadně všiml, jaký je její kód. Dobře, Emmett to tenkrát nazval šmírováním a začal mi říkat šmíráku, ale co, lepší než stále omílaný stoletý panic.
Došel jsem k její skříňce a otevřel ji. Dal jsem růži na její učebnice a na ni položil zapečetěný dopis. S povzdechem jsem zavřel skříňku a už mohl jen čekat a postupně sledovat Bellinu reakci.
Nechtěl jsem vidět její tvář hned po otevření skříňky. Radši jsem zbaběle odešel do třídy a rozhodl se počkat na vyučování dřív, než bych si předání dopisu a růže rozmyslel.
…
Bohové sledovali podívanou tam na zemi a čekali na výsledek Edwardova plánu. Okouzlí ji nebo ji odradí ještě víc než posledně?
Tribuna z obláčků se nahýbala ze strany na stranu, čímž přilepšovala pohodlí všem divákům. Takové shromáždění se tu nedělo od atentátu na Hitlera. Tenkrát se přihlížející dělili na dva tábory: zabít, nezabít. Ale dnes šlo jen o jedno.
„Dokáže Edward získat srdce své vyvolené?“ Jo, tak to tentokrát nevěděl ani sám Zeus.
Usazení diváci civěli na události dole a dech zadrželi vždy, když se schylovalo k nejdůležitějším situacím.
Sledovali, jak Bella postupně přichází ke skříňce a baví se s Angelou o včerejším testu z matematiky. Bez nejmenšího zájmu otvírá skříňku a pořád má otočenou hlavu na Angelu. Jenže, co se nestalo - dopis ze skříňky vypadl na zem a Bella si toho nevšimla. Všichni byli zatím v klidu, ještě se ve skříňce nacházela růže.
Bella sáhla stále si povídající jednou rukou do skříňky a jala si nahmatat bez jakéhokoliv pohledu do ní učebnice.
Obecenstvo vyděšeně polklo, když okolo Belliny skříňky procházel Jasper s Alice a modlili se za Edwardovu inteligenci. Snad ten zamilovaný ňouma trny odloupal.
Bella najednou nahmatala cosi, nechápavě se zahleděla do skříňky a uviděla červenou růži. Vykulila oči a rozhlédla se po chodbě. Uviděla Mikea, který ji nenápadně sledoval a ona zčervenala jako rak. Jak tohle dopadne?
„Ach ne!“ vykřikla Athéna.
„Holka zatracená, koukni se pod nohy,“ radila jí z dálky Afrodita.
„Když se to sere, tak se to sere,“ dodal Zeus, když uviděl, jak vítr od vchodových dveří odvál dopis na druhou stranu a přistál u nohou Jessicy.
Amor začal zrychleně z dálky foukat a snažil se dopis odfouknout zpátky k Belle. Jenže Jessica si dopisu u nohou všimla a s úsměvem a plna očekávání, že ji pravděpodobně vypadl ze skříňky, ho zvedla. Zahleděla se na obálku a usoudila, že si potají otevře dopis na dámských záchodcích před obědem.
„A doprčič,“ ozval se Amor hledící na situaci dole.
„Ono se to nějak vyvrbí,“ uklidňovala ostatní Artemis. Ti se na ni trochu nasupeně podívali a ona se pro jistotu stáhla.
„Co s tím,“ ozvala se zoufale Afrodita a na jejím rameni přistála ruka Dia.
„Počkáme, a pokud budeme moct, pomůžeme. Nic víc teď dělat nemůžeme,“ povzdechl si.
„A to si říkáme bohové,“ rýpla si Athéna,“ když nemůžeme ani těm dvěma pořádně pomoci.“
…
Celý den jsem byla úplně zničená a naštvaná. Jak si ten slizoun mohl vůbec dovolit mi vlézt do skříňky? A ještě si myslí, že mu to prošlo a mě okouzlilo? Já mu dám. Jen, co mi při oběde přijde do rány, vytmavím mu. Nikdo mi lézt do skříňky nebude!
Vstoupila jsem do jídelny a rovnou si to hnala k Mikovi. Chtěla jsem mu to vytmavit, ale do cesty se přihnala zářící Jessica štěstím a objala mě. Vůbec jsem nechápala, proč tak vyvádí, ale díky tomu Mike unikl nakládačce, kterou jsem momentálně musela odložit. Krafala něco o nějakém dopisu a o tom, že ji Cullen miluje. Nevím, co bylo to ostatní, ale to, že mi tvrdila, že ji Cullen miluje, mě zaujalo. Vždyť ten kluk se za celou dobu, co jsem v téhle škole na ni ani nepodíval, proto jsem znejistěla a pro jistotu se blbě zeptala:
„Jako Edward?“ vybafla jsem na ni.
„Jaký jiný? Ostatní jsou zadaní a jejich přítelkyně by mi asi utrhly hlavu,“ oponovala mi Jessica. Já se nenápadně podívala po Edwardovi, jenže jsme se střetli očima a já v těch jeho na dálku spatřila děs a zoufalství? Prostě tak zamilovaného muže do Jessicy bych si nepředstavovala.
Nevím proč, ale tohle gesto od Edwarda Jessice mě z nějakého důvodu štvalo a ve mně se to začínalo prát. Pohltil mě jakýsi pocit a já měla chuť Jessice vytrhat vlasy. Zaklepala jsem hlavou a vystrnadila pocity. Smiř se s tím, mladá dámo! Přikazovala jsem si.
Jak to vypadá, já budu mít na krku toho slizouna Mika. Už jsem se poměrně uklidnila a rozhodla se, že si s ním normálně promluvím. Došla jsem k němu a posadila jsem se vedle něj. Chvíli mě nevěřícně pozoroval, a pak se konečně vyjádřil:
„Bello, nešla bys náhodou dneska večer se mnou do kina?“ Tou pozvánkou mě trochu rozhodil. On opravdu touží po mé přítomnosti? A v tu chvíli jsem nevěděla, jak mu vynadat za to, že mi vlezl do skříňky. Proč zatraceně musím být tak hodná?
Nějakou dobu jsem neodpovídala a on se na mě začal pomalu dívat psíma očima stylem – prosím, neodmítej mě. Všechno se to ve mně rvalo a já nevěděla, zda na něj mám řvát nebo být klidná a prostě mu podlehnout. Jedna část mého já se bránila a ta druhá radši mlčela. Už už jsem mu chtěla kývnout na to kino, když nás někdo vyrušil.
„Ta růže nebyla od něho.“ Otočila jsem se a spatřila Edwarda. „Ten dopis nebyl pro Jessicu,“ doplnil a já přestávala dýchat. „Nevím, jak se k ní dostal, ale podle mých předpokladů bych řekl, že ti vypadl ze skříňky,“ vysvětlil. Pozorovala jsem ho při těch pár větách a prohlížela si jeho strnulou postavu, když jsem ho zahlédla hned na počátku, propalovaly mě jeho zlaté oči, nyní stál strnulý a zatínal pěsti a ani to mi neubíralo na tom, jak moc ho chci potrápit.
„Takže ty budeš ten, komu mám vyhubovat za to, že se mi vloupal do skříňky a narušil mi tak mé soukromí?“ vypustila jsem provokativně z úst a viděla, jak strnul ještě víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat