Zpátky na zemi.
Otevřela jsem zmateně oči a vyděšeně se rozhlížela. Byla jsem někde uprostřed lesa. Vůbec jsem nevěděla kde. Ale pak mi došlo to nejdůležitější. Byla jsem nahá! Najednou mým tělem projela vlna zimy a já se začala celá třást. Cítila jsem se slabá a měla jsem strach. Co jsem tu dělala? A kdo vlastně jsem? Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že se jmenuji Bella, ale tím jsem skončila.
Amor:
Když šíp zasvištěl vzduchem a Edward se v růžových bublinkách ještě připitoměleji zaculil na Bellin portrét, spadl mi kámen ze srdce. Konečně nalezl svou pravou lásku a na Olymp se vrátí klid a mír. Athéna dostane rozum a moje matka přestane komplikovat situaci na blízkém východě svou neschopností se rozhodnout, kdo že má vlastně vyhrát.
Rozhodl jsem se najít Bellu a poslat jí za Edwardem, čímž bychom mohli napsat tečku za větou a duším čekajícím na reinkarnaci vyprávět zábavný příběh o jednom láskyplném zamotanci. Jenže jsem ji nikde nemohl najít. Navštívil jsem i Athénu, která si v knihovně četla Pýchu a předsudek, ale ona prostě nikde. Jediné místo, kam jsem ještě nezavítal, byl hrad Afrodity. Povzdechl jsem si a po dlouhé době ji šel navštívit, zase mi určitě vynadá, co to mám na hlavě, a že nemám ponožky.
„Ahoj,“ pozdravil jsem, když jsem se nenuceně vetřel do barbie verze bojové pevnosti. „Nevíš, kde je Bella? Nemůžu ji nikde najít,“ informoval jsem ji. Mámě zaskočilo něco čokoládového, vyděšeně se na mě podívala, a pak řekla:
„Asi jsem něco podělala,“ povzdechla si smutně. Vyvalil jsem oči a přišel k ní. Pohlédl jsem dozrcadla, které měla položené před sebou, a uviděl Bellu někde na zemi. Nahou, třesoucí se strachy a zimou, uprostřed lesa. Tak tenhle děj se mi nelíbil. Naivně jsem si myslel, že nechám Edwarda omámit kresbou, na níž byla Bella, a pak časem Athéně řeknu, že Bella je ta pravá a sázku bych vyhrál. A protože by mezitím dostala zpátky rozum, nakonec by mi ani nenatrhla zadek. Jak jednoduché řešení, co? Ale ne. Ona se nám do toho musela zamotat Afrodita. Kam čert nemůže, nastrčí tuhle ženskou! Povzdechl jsem si a musel říct to, co Afroditu určitě naštve:
„Budeme muset zavolat Athénu,“ upozornil jsem ji.
„Máš pravdu,“ hlesla a já se na ni překvapeně podíval. To bylo poprvé v naší věčnosti, co neodmítala Athéninu pomoc. Musela mít Bellu opravdu ráda. Pobídl jsem ji a vzal zrcadlo, kterým pozorovala Bellu. Odvedl jsem ji k Athéně, a ta když Afroditu uviděla, málem spadla ze židle.
„To je nám ale návštěva,“ upravila se rychle Athéna a pedantsky se podívala na Afroditu. Jak jsem stačil postřehnout, Jane Austenovou už v jejích dlaních stihl nahradit Sun Tzu a jeho Umění války, věci se tedy vracely do normálu, ale ani jedna z dam to zatím naštěstí nepostřehla. Afrodita se jenom zašklebila, ale nic neřekla. Moc dobře si uvědomovala, jakou udělala chybu.
„Athéno, máme problém,“ začal jsem trochu zbrkle.
„Copak se děje, Amore? Zabili ti Milagros?“ Radši jsem její štiplavou poznámku ignoroval a poznamenal si v hlavě – už před ní nesleduj ten seriál. Jednou kvůli tomu málem znásilnila Edwarda a dělá si z tebe srandu.
„Afrodita poslala Bellu na zem jako Edwardovu pravou lásku,“ informoval jsem ji a ona se na mě nevěřícně podívala.
„Jenže Bella není jeho pravá láska,“ konstatovala.
„Je,“ vybafli jsme na ni společně s Afroditou. Ta odněkud vytáhla knihu pravých lásek a nalistovala Edwardovo jméno a tam stálo.
Vlastnosti: věřící na pravou lásku, nesobecká, hodná, cílevědomá…
Existující bytosti: Isabella (člověk)
„Zajímavé,“ divila se Athéna. „Změnilo se to. Před chvílí bylo v závorce – boží asistentka,“ vysvětlila. Athéna na to koukala jako zjara, a pak přiznala: „No jo, taky jsem tam večer koukla, abych měla lepší přehled, když jí někdo jako na potvoru nechal válet na stolku u okna.“ (Amor se při této větě šikovně vyhnul Afroditinu pohlavku.)„Ale tohle jsem přehlédla,“ přiznala se. „Zavoláme Bellu a pošleme jí tam,“ rozkázala. Očividně jí pořád nedocházela ta nejdůležitější skutečnost, asi se to bryskní myšlení vracelo po kouskách, když Bella není asistentka ale člověk…
„Bella už tam dole je!“ trklo jí to konečně. „Cože? Jakže? Proč?“ vyjekla. Podal jsem jí Afroditino zrcadlo a ona se podívala na nahou Bellu uprostřed lesa. Její obličej začal brunátnět a já jí to zrcadlo vzal dřív, než měla možnost rozsekat ho o Afroditu na atomy.
„Co jste to provedli?“ vyjekla. „To jste ji předhodili upírům jako svačinku?“ vyjela na nás Athéna.
„Neuvědomila jsem si, že poslání na zem dopadne tolik špatně. Chtěla jsem ji dostat, co nejblíže k Edwardovi, ale nějak mi nedošlo, že to bude takhle,“ vysvětlovala provinile Afrodita a natáčela si pramen vlasů na prst jako nezbedná školačka.
„Jenže jsi první jednala, a pak teprve přemýšlela,“ vytkla jí Athéna naštvaně. V jednu chvíli jsem měl pocit, že ty dvě bohyně vletí neodvratně do sebe.
„Bella,“ připomněl jsem jim. Otočily se na mě a ušklíbly se.
„Dobře, první se musíme postarat o to, aby si ji k večeři nedal nějaký upír,“ upozornil nás hlavní stratég mise Bella. Bylo mi jasné, že i když Cullenovi loví zvířata, tak je Bella v nebezpečí. Jakmile vypustí své instinkty, nezastaví se.
Athéna vyšla směr obláčky a my rychle za ní. Neptali jsme se, co má v plánu. Nechtěli jsme ji zdržovat. Artemis byla určitě někde v luftě, a kdyby jí náhodou ve svém převtělení do laně našla současně s Edwardem Cullenem, který by dostal chuť na zvěřinu, věřím, že by nebylo komu pravou lásku hledat. Ta ženská je fakt nedůtklivá, když jí chce někdo sežrat.
Dojeli jsme nad Bellu a Athéna po obloze jezdila z místa na místo. Pak se nakonec zastavila a usmála. Pohlédl jsem jejím směrem a zahlédl Bellinu záchranu. Policejní hlídka se snažila stopovat zvíře, které zabilo jednoho turistu, a byli poblíž nahé Belly stočené do klubíčka. Potom jsem viděl, jak si Athéna něco pro sebe mumlá a policejní hlídka začala nabírat směr Belly. No, mohla jí Afrodita hodit dolů aspoň kalhotky.
Netrvalo to dlouho a našli ji. Třesoucí se a úplně mimo. Byla promrzlá a vůbec o sobě nevěděla. Když Bellu oblékli a začali přemisťovat do nemocnice, Athéna si oddychla a unaveně se uvelebila na mráčku.
„Teď už by ten návrat na zem mohla přežít,“ podotkla rýpavě směrem k Afroditě.
„Děkuji,“ pošeptala Afrodita.
„Ještě neděkuj,“ vrátila jí přísně. „Oddechneme si, až bude Bella šťastná v Edwardově náruči. Do té doby ji budeme muset hlídat a pomáhat jí, aby se k Edwardovi v pořádku dostala. Takže se tu budeme střídat od rána do večera a pomáhat jí vždycky, když to bude potřebovat. A ona to určitě potřebovat bude. To mi věř,“ vysvětlila rozkazovačně a my s Afroditou jen kývali hlavou.
„Budeme se tu střídat po osmi hodinách. Afrodito, ty začneš,“ přikázala. Tohle bylo po dlouhé době, co byla Athéna ve své kůži. Rozkazovala a vedla misi k vítězství ke zdolání Edwarda. Byla ve svém živlu. Konečně se po dlouhé době něco kolem Edwarda dělo a byla šance se tohohle případu zbavit. Musel jí už lézt krkem. Ne, nechtěl jsem jí říkat, že Edwardovým zamilováním, byť jen do obrázku Belly její úkol zdárně skončil. Bylo totiž moc hezké sledovat, jak se snaží z vlastní svobodné vůle.
Bella:
Otevřela jsem po dlouhé době oči a koukala na bílý strop. Cítila jsem kolem sebe dezinfekci a zvedl se mi žaludek. Vždycky jsem nenáviděla tu pachuť. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že jsem tam sama. Najednou se otevřely dveře pokoje a do nich vstoupil jakýsi blonďatý fešák. Mé srdce zrychlilo tep a já vykuleně zírala na muže v bílém plášti a v hlavě mi probliklo:
„Od kdy manekýni dělají doktory?“ Na něco se mě ptal a já ho vnímala jen okrajově. Nemohla jsem z něj spustit oči. Na něco se mě zeptal a já nereagovala.
„Slečno, jste v pořádku?“ zjišťoval starostlivě. Zaklepala jsem hlavou a dostal se ke mně čerstvý vzduch, který proudil ode dveří. Pomohl mi konečně se z toho šoku sexy doktora vzchopit.
„Můžete mi, prosím, zopakovat otázku?“ poprosila jsem ho slušně a on se jen chápavě usmál a znova mi ji položil.
„Neměla jste u sebe žádné doklady. Byl bych rád, kdybyste mi řekla alespoň vaše jméno?“ ptal se mě. Na chvíli jsem se zamyslela a řekla:
„Isabella.“ Chvíli mě pozoroval, a pak dodal:
„A dál?“ zjišťoval. Zase jsem se chvíli hrabala ve své hlavě a překvapeně jsem zjistila, že nevím.
„Nevím,“ odpověděla jsem překvapeně. Doktor vzal do ruky baterku a posvítil mi do očí.
„Asi máte ještě ze všeho šok,“ konstatoval.
„Nemám šok,“ vzdorovala jsem. Pak mě znova uložil do postele a odešel. Vždycky jsem doktory nesnášela a nyní jsem vysela v nemocnici a nevěděla jsem, kdo jsem a co tam vlastně dělám. Cítila jsem se dobře a zdravě. Jen trochu zmateně.
V hlavě jsem měla bordel a moc dobře jsem si uvědomila, že mi tam něco chybí, ale co se týkalo všeho ostatního, byla jsem šťastná. Měla jsem tu nějaké poslání a z nějakého důvodu mě těšilo ho docílit. Jen mi v hlavě vrtala jedna zásadní otázka:
„Jaké poslání to je?“
17. kapitola 19. kapitola
Žádné komentáře:
Okomentovat