Polibky přírody - 22. kapitola s epilogem

"A to jsi moje dcera?" zaznělo z úst mé mamky, když jsem jí odvyprávěla konec. 

22. kapitola

Už jsem byl v půli cesty, když jsem slyšel pochod vojáků a příkazy Elyana. Schoval jsem se do kouta a sledoval je. Byla tam s nimi Temi. Zdravá a stála po boku vlastního bratra, a jak to vypadalo, snažili se zrovna zatarasit vchod, kterým jsem dovnitř vniknul. A co osud nechtěl, najednou jsem ji měl kousek od sebe. Neváhal jsem ani minutu. Vynořil jsem se ze stínu a s dýkou v ruce ji chytil. Viděl jsem, jak všichni ztuhli, když spatřili celou situaci.

„Přece sis nemyslela, že vyvázneš tak lehce,“ řekl jsem jí do ucha.

„Tímhle nikomu nepomůžeš. Bude tě to stát jen život,“ vrátila mi.

„Věc, s kterou počítám, od té doby, co tě znám. Vždycky mi šlo jen o pomstu a o nic víc,“ a bez dalšího protahování jsem ji bodl, takže jsem cítil, jak mezi žebry dýka projela, a doufal, že se trefil přímo do srdce. Potom jsem ji upustil a tasil připravený meč.

…

Všechno se to odehrálo nekontrolovaně rychle. Nebylo moc šancí, jak ji zachránit, ale jakmile padla k zemi. Poslal jsem vojáky do boje a Temi zvedl ze země a co nejrychleji ji odnášel ke králi. Jinou možnost jsem neměl. Snad ji stihne zachránit.

Ona se na mě vyděšeně dívala a chytla mě za límec košile:

„Elyane, to nestihneš,“ upozornila mě slabým hlasem a já mezitím vbíhal do chodby a na celý hrad řval, aby krále přivedli. Jenže Temi začínala být bledší a bledší. Ztěžka se nadechla a pravila:

„Jsem ráda, že v posledních minutách můžu být s tebou a odpust mi, prosím, všechno, co jsem provedla,“ žádala mě.

„Ne, ještě ne!“ přikazoval jsem jí. Jenže ona se jen lehce usmála mé zoufalé žádosti a s posledním výdechem řekla:

„Miluji tě.“ Potom zavřela oči. Klekl jsem si s ní na zem a začal s ní třást. Odmítal jsem si připustit, že se něco takového stalo. Ani nevím, kdy ale v pozadí jsem uslyšel králův řev a Temi mi byla z náruče vyňata. Periferně jsem viděl, jak se jí snažil uzdravit, ale marně. Nemám tušení, jak dlouho jsme tam nad ní byli, ale nakonec jsme oba byli odvedeni. Byl jsem úplně mimo svůj svět. Trochu jsem začal reagovat, až když jsem ucítil, že mi někdo omývá ruce a krev z oblečení. Byla to Natalie. Smutně se na mě dívala a čekala na jakoukoliv moji reakci. Stáhl jsem ji do své náruče a zabořil hlavu do jejího hrudníku. Zavřel oči a nevnímal svět. Jen její hlazení vlasů, vůně a dýchání mě vracelo na tento svět. Ona byla nyní to jediné, co mě drželo nad vodou. Byla můj život, můj svět.

…

Dny ubíhaly a já si s Elyanem byla čím dál tím blíž. Byla jsem jeho oporou, jeho životem, jeho láskou. A musela jsem si přiznat, že jsem ho opravdu milovala. Ale král. Nevládl, neuzdravoval a nevycházel. Na pohřbu Temi vypadal, jako chodící mrtvola a všichni jsme o něj měli strach. Proto mě překvapilo, když jednoho dne si nás s Elyanem zavolal. Netušili jsme, co se děje. Vstoupili jsme do místnosti, kde na nás král čekal, a mlčeli, dokud nepromluvil:

„Kdy se budete brát?“ zeptal se nás najednou a já celá zčervenala. Všichni na hradě věděli, kam náš vztah s Elyanem směřuje a na jeho očích jsem viděla každým dnem, že je jen otázkou času, kdy se mě znova zeptá. Ale oceňovala jsem, že mi dává čas.

„Ještě nevíme, výsosti,“ odpověděl mu Elyan a král po mně hodil nechápavý pohled. Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat, z toho důvodu jsem ocenila, když pokračoval:

„Byl bych rád, kdybyste se vzali, co nejdříve,“ pronesl prosbu. „Abych vás mohl korunovat a předat vám tak království.“ Jakmile nám oběma s Elyanem docvaklo, co řekl, společně jsme z úst vypustili:

„Ne.“ A král zrudnul.

„O tomhle se s vámi dohadovat nebudu. Chtěl bych vás korunovat jako pár, který jednou zajistí následovníky, ale Natalie, pokud si nebudeš chtít Elyana vzít za muže v nejbližší době, korunuji ho samotného. A je mi jasné, že přijme, protože je to čestný muž a je si vědom, že hned po mně je ten, kdo by měl sedět na trůnu,“ hájil se. Elyan se tvářil zoufale, protože na královi argumenty neměl, co dodat.

„A proč na něm nebudete sedět vy?“ vyjela jsem na něj.

„Protože chci klid. Ani už nejsem vhodným kandidátem. Přestal jsem léčit. Nemám potomky, kteří by mě časem nahradili a ani ženu, kterou bych mohl milovat. Musím odtud vypadnout a jít dál,“ svěřil se mi vyčerpaně a já ho chápala.

„Už jsem o tom mluvil s radou a s mým výběrem souhlasí,“ dodal. Potom ke mně přistoupil a zahleděl se mi do očí. „Je to jen tvoje rozhodnutí. Buď chceš stát po boku Elyana a podporovat ho nebo ne,“ zatlačil mě tím do kouta a jediný pohled na Elyana mi odpověděl na mé pochybnosti.

„Chci stát po boku Elyana,“ vyslovila jsem nahlas téměř bojovně a viděla, jak se oba usmáli.

…

Tak jo. Bylo to tu. Všechno se stalo hrozně rychle a já stála před zrcadlem v bílých šatech a nervózně přešlapovala. Dnes se ze mě měla stát žena Elyana a královna říše.

„Tak můžeme?“ ozvalo se najednou za mnou a já pohlédla na upraveného Johna. Ode dne, kdy nám oznámil, že ho nahradíme, stala se z nás spíše rodina. Přistoupila jsem k němu a zeptala se:

„Opravdu tu nechceš zůstat? Bude se nám po tobě stýskat,“ svěřila jsem se mu, ale jeho kamenná tvář vypovídala o všem a já si jen povzdechla. Potom se otočil a vyšel ven, byl to jen okamžik, dokud nezačali hrát varhany a já nemusela vejít ven. Párkrát jsem se nadechla a vydala se vstříc budoucnosti, která mě čekala. Budoucnosti po boku Elyana.

…

Vstoupila jsem v košilce do naší společné ložnice a ucítila zezadu, jak mě Elyan políbil láskyplně na krk.

„Jsi překrásná,“ pochválil mě a já zčervenala snad ještě víc. Konečně se mělo naplnit to, na co tak dlouho odhodlaně čekal. Byla jsem nervózní, ale jeden jediný jeho pohled do mých očí se postaral o to, že během několika vteřin nic okolo mě neexistovalo. Jenom on.

Epilog

Nikdy jsem nepochopil, jak se všechno mohlo takhle zvrtnout. Pro Temi jsem nic udělat nemohl a rozhodnutí Johna jsem naprosto chápal, ačkoliv se mi moc nelíbilo. Ale s jistotou jsem věděl, že Natalie po boku Elyana jako královna bude šťastná a o to mi vlastně už od počátku šlo, ne? Aby byla svého štěstí strůjce.

U mých kořenů John akorát sázel malou břízu na počest Temi, aby na ni měl památku a já si slíbil, že se o ni postarám. Po tom všem, tohle byla jediná věc, kterou jsem pro něj mohl udělat. Svět prostě nebyl spravedlivý, a jak se zdá, ti nejhodnější a nejméně sobečtí vždycky na to dojedou. Prostě na dobrotu pro žebrotu.

Přál jsem mu už jen klid a doufal, že poslední setkání s ním bude konečným polibkem, který mu konečně přinese do života štěstí.