Polibky přírody - 18. kapitola

Polibky tě prozradí.

18. kapitola

„Aha,“ zabručela Amálka, když jsem jí vysvětlila všechno, co potřebovala o mně vědět. „Takže nakonec požádal o ruku tu, která s ním může žít věcně. Roztomilé,“ shrnula téměř vítězně a já málem spadla ze židle. Nic takového mě vůbec nenapadlo a vlastně jsem na to zasnoubení v návalu událostí, tak trochu zapomněla. Jenže když uviděla můj výraz, začala se smát. „Zapomnělas na to,“ sdělila mi tak trochu vypočítavým hlasem a já stále koukala do země. Styděla jsem se za to a ještě více jsem se děsila toho, co má za několik dní udělat. Ten čas tolik letěl! Nechtěla jsem být královnou a ještě hůř, nechtělo se mi být s mužem, kterého jsem brala spíše jako staršího bratra, než muže, jež miluju. „Zlato, to bude dobré,“ uklidňovala mě. „Ono se to všechno nějak vyřeší,“ pokračovala a v mé hlavě se tvořil jediný plán, jak se z toho všeho vyvléknout, když bude potřeba – útěk.

…

Byl jsem nervózní z její tiché společnosti. Dováděla mě tím k šílenství. Viděl jsem, že mi stále stíhá, a tak jsem pobídl koně, aby zrychlil. Slyšel jsem, jak Temi koně stejně pobídla a držela se mnou tempo. Dnes jsme odpoledne měli dorazit do cíle a já nevěděl, jestli vůbec chci zpět. Netušil jsem, co dál pak bude s Temi.

„Temi?“ začal jsem trochu zvědavě a doufal, že z ní dostanu aspoň tentokrát odpověď. Ale byl jsem připraven, že v jejím případě neuspěju, tak jako vždycky.

„Ano, výsosti?“ odpověděla mi trochu nezapáleně.

„Co bude, až mě doprovodíte?“ ptal jsem se.

„No, to je otázka. Záleží na tom, jak se se mnou vypořádají u vás doma,“ odpověděla mi a moje hlava začala v duchu klást miliony otázek.

„Proč by se oni chtěli s vámi nějak vypořádat?“ zjišťoval jsem. Trochu se ušklíbla, potom pokrčila rameny a vysoukala ze sebe:

„Máte recht. Měla jsem vás zabít, dokud jste spal,“ a s tím pobídla koně ještě víc, až mi utekla. Byl jsem z jejích slov naprosto zmatený, ale zase jsem se dobral k jedinému – nic mi pořádně neprozradila. A zabít mě? Proč? Ta ženská si ze mě dělá blázna a já jí to v klidu dovoluji! Áááááááááááááá.

…

Procházel jsem se v zahradách a jo, doufal jsem, že se tu objeví. Bylo po obědě, a jak jsem měl zjištěno od služebnictva, od té doby, co mě ráno Amálka vystrkala ze dveří, tvrdila mi něco o tom, že všechny věci musí probrat po žensku. A asi nic jiného než Amálce ustoupit mi nezbývalo. A teď? Prostě jsem doufal, že se konečně dostane na mě. Nevím, jak jsem tam dlouho na ni čekal, ale nakonec se na mě dostalo. Byl jsem ochotný čekat snad i věčnost.

„Máte tu v plánu stanovat?“ rejpla si a já musel v ten moment vypadat jako totální blbeček, protože jsem cítil, jak se na mé tváři ihned usadil úsměv.

„Ale koukám, že vám to sluníčko prospívá,“ okomentovala mé chování.

„Vy už také vypadáte lépe, když neležíte v bezvědomí a nejste bílá jako smrt,“ vrátil jsem jí kompliment. Chvíli jsme se spolu potichu procházeli, a pak ho prolomila otázkou, kterou bych od ní jen tak nečekal:

„Kdy si myslíte, že by se král mohl vrátit?“ a já byl na něj tak trochu naštvaný. První, co jsem naplánoval po jeho návratu, byl rozhovor o tom, že si musí s Natalie promluvit a tu jejich uspěchanou situaci změnit. I kdybych mu měl říct, jak na tom jsem já. Bylo na ní vidět, že z toho jejich zasnoubení šťastná není. Dokonce, jak vyslovila tu otázku, cítil jsem, jak moc si je nejistá. Že by všechny myšlenkové pochody v tomhle směru měly trochu jiný spád, když teď byla nějaký ten den v bezvědomí?

„Nevím, ale doufám, že co nejdříve,“ sdělil jsem jí a doufal, že je už dávno na cestě zpět. Papírování a vládnutí prostě nebylo pro mě. Tentokrát jsme naši procházku protáhli, až na hradby, kde jsem občas potkával krále. Netušil jsem přesně, kde jsme, protože jsem celou dobu sledoval Natalie. Nějak jsem pořád nemohl uvěřit tomu, že už je zdravá a je tu se mnou. Natalie moje pozorování zpozorovala a trochu uličnicky se mě zeptala:

„Koukáte na mě jako bych spadla z višně. Mám snad něco na tváři?“ A hraně si projela obličej rukou, jako by hledala jakoukoliv nedokonalost. Nevím proč, ale v jednom nestřeženém okamžiku jsem ji za ruku chytil a díky tomu se k ní trochu přiblížil.

„Ne, jen pořád nemůžu uvěřit tomu zázraku, že jste konečně tady se mnou a neležíte ve své komnatě v bezvědomí,“ a s jejím úsměvem jsem se k ní blížil čím dál víc. Pohladil jí lehce jednou rukou po bradě a zastavil se na její špičce. Vůbec jsem netušil, kde se ta odvaha ve mně v ten moment vzala, ale nezaváhal jsem a využil její překvapení. Přitáhl jsem si její bradu, naklonil se a podíval se jí do očí, a potom jsem konečně udělal to, co jsem chtěl udělat už nějakou dobu. A neodporovala. Překvapivě se po prvním šoku uvolnila a cítil jsem, jak mi polibek oplácí. Víc jsem si jí k sobě přitáhnul za její boky a dál v polibku pokračoval. Byl jsem do toho, tolik zaměstnaný, že jsem ani neslyšel, že někdo přichází.

„A já myslel, že je to moje snoubenka,“ ozvalo se trochu se smíchem a já s Natalie od sebe odskočil. Potom jsme se snažili oba, cokoliv říct, ale zastavil nás.

„Nic neříkejte. O tomhle si promluvíme později," a já doufal, že král tentokrát bude shovívavý, protože jsem přesně věděl, jak moc jsem to podělal. Potom jsem si ho pořádně prohlédnul a spatřil osobu za ním. První jsem si myslel, že vidím ducha, ale když se na mě šibalsky usmála, věděl jsem, že jsem se celé ty roky mýlil.

„Temi,“ zašeptal jsem a v rychlosti se rozběhl a popadl ji do náruče. Smála se a já ji točil jako malou holčičku. Když jsem ji postavil na zem a ona si mě prohlédla a poznamenala:

„Jsi v pořádku,“ a já jí na to odpověděl:

„Ty taky. Tolik si vyrostla,“ usmíval jsem se jako sluníčko na hnoji, dokud mě zase nevyrušil, tentokrát trochu naštvaný hlas krále.

„Nechtěl bys nám něco vysvětlit?“ zeptal se a já slyšel v jeho hlasu, že jsem ho tím přivítáním s Temi trochu vykolejil. Tohle asi nečekal. Pravděpodobně mu neřekla, kdo je. Takže jsem se na ty dva otočil a uviděl jeden naštvaný výraz Natalie a jeden naprosto rudý obličej krále. Chápal bych ho u něj, když mě načapal, jak mu líbám jeho snoubenku, ale teď? Změřil jsem si ho, a pak se podíval na Temi a ta se neustále lišácky usmívala. Co ta měla za lubem? Nevěděl jsem, o co jde, ale něco se tu mezi nimi dělo, protože takhle rozhozeného krále jsem neviděl ani nepamatuju.

„Výsosti, Natalie, rád bych vám představil svou sestru.“