Nepolíbená - Prolog

Bella je polobohyně. Dcerou bohyně Smrti. Bohužel po své matce zdědila schopnost vysávat život, proto žije na onom světě se svojí matkou a bratrem, schopnost se časem naučila částečně ovládat, ale má problém s muži. Přece jen je stále puberťačka. Sice jí je 2012 let, ale její hormony se nezapřou. Jakmile se k Belle přiblíží alespoň trochu pohledný muž, její schopnost se spustí a dotyčného zabije. Jednoho dne se rozhodne s tím něco dělat a její matka jí pošle za doktorem Carlisleem Cullenem. Pomůže Belle Carlisle nebo Bella vymýtí všechny pohledné muže na zemi?

Prolog

Seděla jsem u sebe v pokoji a přemýšlela, co podniknu. Už zase se nudím! Najednou ke mně do pokoje vtrhl Tony.

„Bells, to už se zase nudíš?“ zeptal se mě na oko pobaveně. Věděl, že mě život nějak moc nebere. Koho jo? V mém případě? Asi bych se měla představit. Jmenuji se Isabella a je mi 2012 let. Ptáte se, jak to?

Jsem polobohyně. Dcera bohyně Smrti. Mimochodem, jméno mé matky je také Isabella. Mámu nic blbějšího nenapadlo, než pojmenovat svoji vlastní dceru po sobě a stále vypadám na sedmnáct. Prostě nestárnu a jsem velmi bledá, mám černé vlasy a jsem velmi podobná své matce. Někdy si nás i pletou, ale mě často odhalí podle hnědých očí. To jediné jsem zdědila po mém otci. Jo a trochu lidskosti. Kdo je můj otec? Nemám tušení, protože sex s mojí mamkou nepřežil. Prostě se jí jednoho dne zalíbil a ona ho svedla. Nemohl tušit, že balí samotnou bohyni Smrti. Má matka má schopnost brát život. Schopnost se velmi těžko ovládá. Naučila se ji ovládat tak, aby mohla občas někdy mezi lidi a nikomu neublížila, ale jakmile se rozvášní víc než jedním polibkem, pomalu ztrácí sebekontrolu a z dotyčného vysává život. Můj táta byla tak rychlý, že stihl maminku dostat do jináče, takže jsem se o devět měsíců později narodila já. To by nebyla taková katastrofa, kdybych nezdědila po mamce její schopnost vysávání života. Sice jsem se to naučila trochu ovládat, a mezi lidi můžu vyjít bez toho, abych někoho zabila, ale mám trochu problém s muži. Ty mé sebeovládání hodně narušují. Jakmile se ke mně přiblíží trochu pohledný muž a já se začnu červenat, spustí se i moje schopnost a je během chvilky po něm. Život není fér.

„Jo, už se zase nudím,“ odpověděla jsem mu nezaujatě. Tony je můj bratr. Je mu 1210 let. Je to takový roztomilý blonďák se sexy úsměvem, jak říkají všechny holky, které mu podlehly. Jeho věk se zastavil na devatenácti, takže je prostě kus chlapa. Má hroznou výhodu v tom, že po matce nezdědil schopnost vysávání života. Jeho schopností je smíření. Prostě když je někdo poslán na smrt, pošle mu pocit smíření se smrtí a dotyčný se dokonce na smrt těší. Kéž bych měla takovou schopnost třeba já.

„To víš, já se nemůžu bavit, jako ty balením bab,“ naštvaně jsem mu odsekla.

„Měla bys trénovat,“ nabádal mě a já jeho slova nechápala. Chtěl snad, abych zabíjela jen proto, abych se naučila svou schopnost lépe ovládat? Koukal na mě pobaveně.

„A jako jak si to představuješ?“ vyjela jsem na něj nechápavě.

„To mám zabíjet, dokud se nenaučím ovládat?“ naštvaně jsem na něj vysekla odpověď.

„Ségra, ale přece nemůžeš být pořád nepolíbená... A dokonce panna,“ utahoval si ze mě.

„Co když se jednou opravdu zamiluješ a nedokážeš se udržet? Co pak budeš dělat?“ Na tom, co říkal, bylo něco pravdy.

„Ale jak mám trénovat? Mně se nechce pozabíjet polovinu mužské populace na zemi,“ smutně jsem mu odpověděla.

„Já bych řešení měl,“ odpověděl mi zamyšleně.

„Co třeba testovat tvé sebeovládání na upírech?“ Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvala. Přece jen vypadám a voním jako člověk.

„Tak na to, bratříčku, zapomeň. Nenechám se pokaždé nějakým upírem vysát. Není zrovna nejpříjemnější, když se hodinu vracíš do původního stavu.“ Už jen z té představy mi šel mráz po zádech. Mě zabít nemůžete nebo můžete, ale já se znovu oživím. Prostě se moje tělo obnoví.

„Takhle jsem to nemyslel. Neslyšela si ještě o upírech vegetariánech? Ti lidi nezabíjejí. A tvoje moc úplně na upíra nezabírá, takže bys měla vyhráno.“ Teda tahle myšlenka se mi opravdu líbila.

„Jak je najdu?" zeptala jsem se ho.

„Pojď za mamkou. Nějak to vymyslíme. Ona bude vědět, jak se k nim dostat.“ A lišácky se na mě usmál.