Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 4. kapitola

Přiznat si, že někoho milujete, je občas těžké. Ale ještě těší někdy bývá, když se tento fakt snažíte přijmout.  

4. kapitola

Navlékala jsem se do kožených kalhot, košile a korzetu, který mi měl částečně sloužit jako brnění. Vlasy jsem měla spletené do copu a připravovala se na boj. Nadcházela poslední část mého testování. Ačkoliv v tomto království se od žen neočekávalo, že kdy vezmou meč do rukou, u mě to bylo jinak. Pocházela jsem odjinud a bylo o mně známo, že s mečem jsem stejně nebezpečná, jako když kouzlím. Nejednou jsem o sobě slyšela, že jsem čarodějnice s mečem, která vás nemilosrdně zabije. Ale já se za takovou nepovažovala, často jsem neměla na výběr. Buď smrt nebo zabití a já si vždy vybrala zabití. Jednou za tuhle volbu zaplatím, ale ne nyní ne. Někteří si dokonce mysleli, že zabíjím ráda, ale já to nesnášela. Pocit, když posíláte člověka na onen svět, mě vždycky ničil. Ale v životě musíte bojovat, ať vypadá boj jakkoli – boj na život a na smrt, ležení v knihách a získávání vzdělání, dělání obyčejných prací jako mytí podlahy.

Na záda jsem si upevnila toulec se šípy a luk. K boku meč a různě po těle, aby nebyly vidět, upevnila hvězdice a dýky. Přece jen jsem půvabná žena a nejeden muž umřel, když se ke mně přiblížil do mého osobního prostoru. Pohled překvapení, když odzbrojená žena prožene dýku srdcem muži, je až děsivý. Ale lstivost je v boji nejdůležitější. Muži nás často nazývají kurvami, ale mýlí se – jsme spíše mrchy, potvory, než cokoliv jiného. S tímhle přesvědčením jsem došla na cvičiště a podívala se na řadu vojáků po boku mého budoucího manžela. Sarkasticky jsem se pohledu na něj ušklíbla a zamířila k mým porotcům. Uklonila jsem se jim a oslovila je:

„Pánové,“ a čekala na jejich úkoly. Kývnutím hlavy přijali mé uvítání.

„Poprosili jsme prince Samuela, aby nám pomohl změřit vaši bojovou úroveň. Svolal své nejlepší muže, abyste dostala dostatečné zařazení ve vašich schopnostech. Tímto způsobem si v královské gardě zajišťuje každý z bojovníků jednou ročně své místo turnajem, který proběhl několik týdnů před tím, než jste přijela, proto jsme se rozhodli, že deset nejlepších našich bojovníku se s vámi od nejslabšího utká. Víme, že bude zkouška velmi náročná, ale v bitvě se vás nikdo neptá, kolik síly vám ještě zbývá. Jsou zakázaná kouzla, ty obstaráme pouze my, abyste si neublížili,“ sdělili mi postup a já se cítila poměrně sebejistě.

Postavila jsem se čelem k řadě bojovníků a pokynula jim na pozdrav. Ani jeden z nich se moc neusmíval, jen Samuelovi pohrával úsměv na tváři a povzbudivě na mě kývl.

Sundala jsem toulec se šípy a luk a vzala do ruky meč a štít, připravila se k boji. První z řady se postavil proti mně a já nebyla odhodlaná čekat, zaútočila jsem. Asi od holky takový výpad nečekal, protože hned u prvního obraného výpadu zakolísal, a tím si své možnosti na výhru pohřbil. Ihned jsem zaútočila na jeho bok a následně mu štítem podkopla nohy, čímž jsem ho dostala na zem a přiložila mu meč ke krku. Ležel tam překvapený a já uslyšela od mých porotců:

„Další.“ Párkrát jsem se nadechla a ihned vykryla přicházející ránu. Druhý bojovník asi nehodlal prohrát natolik jednoduše jako ten první, ale už udělal chybu, když si myslel, že velká rána mi nějak přitíží. Místo toho se úderem rozhodil a já ho s ranou nechala projít na druhou stranu, kde nezastavil a bylo ho dalším útokem srazit k zemi velmi jednoduché.

Třetí už byl hrozně opatrný a snažil se bojovat uváženěji. Z toho důvodu bylo o trochu náročnější jej porazit. Ale byla jen otázka času, kdy udělá chybu a já ho porazím. A tak jsem pokračovala až do předposledního bojovníka. Byla jsem vyřízená. Každý pohyb už pro mě byl namáhavý a v rukávu mi zbývala jen podlost. Nechala jsem bojovníka přes štít dojít až k mému tělu a přitiskla nás tělo na tělo. Upustila štít, a protože on štít neměl, přitiskli jsme se hrudníky na sebe. Cítila jsem, jak jsem ho tím rozhodila a z levé ruky vytáhla dýku, kterou jsem mu přiložila ke krku se slovy:

„Promiň.“ Ale místo toho, aby mě naštvaně odstrčil, začal se smát. Nechápala jsem ho a doufala, že jednou mi všechno vysvětlí, a potom se dostalo na Samuela. První jsem se mu chtěla postavit a vrátit mu poslední večer, ale nakonec se něco ve mně pohnulo a tělo už prostě nemělo chuť a ani sílu bojovat. Musela jsem ho obelstít a doufat, že se neurazí, když na něj použiji lest. Odhodila jsem svůj štít a meč se slovy:

„Myslím, že my jsme si to vyříkali včera večer,“ vysvětlila jsem mu své chování, ale on zavrtěl záporně hlavou. Zároveň jsem možná naivně očekávala od něj galantnost vůči mně.

„Pokud se mnou nebudeš jakkoli bojovat, nedokončíš test,“ potom se s lehkostí sehnul pro štít a můj meč, protože jsem byla fakt utahaná a neměla chuť se s ním přít, dřív než mohl jakkoli zareagovat a připravit, vytáhla jsem dýku z opasku a dala mu ji ke krku.

„Konec,“ ozvalo se za mými zády a já si oddychla. Samuel jen naštvaně spojil rty k sobě:

„Byla to lest,“ zkonstatoval.

„Promiň. Přece jen jsem ženská, a jak to ode dneška vypadá, tak asi i potvora,“ slyšela jsem okolo lehce dusivý smích a raději ho nekomentovala, protože k nám docházeli mí porotci. Otočila jsem se na ně a čekala na jakoukoliv reakci.

„Děkujeme vám za spolupráci. Výsledky do dnešního večera uvedeme králi,“ s tím také odešli a já měla chuť jim zakroutit krkem. Zase jsem věděla kulový.

„Zvykejte si, tohle dělají pořád,“ uklidňoval mě Samuel a já se otočila na něho a zbytek mužů za ním.

„Vím, že jste utahaná, ale rád bych vám představil moji gardu,“ začal.

„Madam,“ ozvalo se jednohlasně. “Zároveň bych vám rád sdělil, že budou mít za úkol kdykoliv se postarat o vaše bezpečí,“ sice řekl, co bylo třeba, ale mě trochu pohrával na tváři ironický úsměv. Ale i tak jsem se udržela a chovala se slušně, přeci jsem si nechtěla hned znepřátelit gardu mého budoucího manžela.

„Ráda vás poznávám.“ Potom jsem se už nehodlala chovat více slušně a prostě vyskočila na zeď z ohraničení okolo cvičiště, protože jsem byla opravdu zničená. Ale ani jeden z nich nikam neodešel a následovali mě.

„Krom toho, ačkoliv je podle našich zásad na tréninky nepřibírat ženy, usoudili jsme, že by bylo vhodné vás v týmu mít. Domluvili jsme se, že pokud budete chtít s námi trénovat, rádi vás na tréninzích přivítáme,“ přizval mě a já mu všechno jen odkývala. Neměla jsem sílu s nimi víc ani komunikovat. „Ale jestli si myslíte, že ode mě na tréninku můžete čekat nějaké zdvořilosti, mýlíte se. Dnešek mi byl velkým ponaučením,“ dodal a já se jeho doslovu přihlouple usmívala. A nebyla jsem zdaleka jediná. Potom se otočil na muže z gardy a pravil:

„Za dnešek vám moc děkuji. Můžete jít. Dnes už žádný trénink nebude,“ rozpustil je a já si spokojeně oddychla. Namířil pohled zpět na mě a skenoval mě.

„Míníte tu být ještě dlouho?“ rejpnul si do mého sezení.

„Asi do té doby, než si moje tělo trochu odpočine,“ sdělila jsem mu.

„Můžu vám dodat trochu svojí energie,“ nabídl mi a já měla radost, že se aspoň trochu stará, potom jak jsem se k němu podle zachovala.

„Ne, děkuji. Můžu se vyléčit sama, až tak vyčerpaná nejsem. Ale jsem člověk se všemi strastmi a na takové namožení těla bych si měla zvyknout. Nemůžu si léčit každou modřinu. Musím jen nasbírat síly a nějakým způsobem se dostat do postele. Pak budu spokojená,“ vysvětlila jsem mu.

„To zní logicky,“ poznamenal, ale nakonec se vydal směrem ke mně, čímž mě zaskočil, protože se nezastavoval, dokud se ke mně nepřiblížil úplně natěsno a mně se srdce rozběhlo jako o závod.

„A co kdybych vás odnesl do vaší ložnice?“ naklonil se ke mně a nabídl mi svou náruč. První jsem váhala, zda to myslí vážně, ale asi myslel. Vidina postele mě prostě přemohla, proto jsem se podvolila. Ruce jsem dala kolem jeho krku a nechala se odnášet. Bylo to zvláštní, a tak jednoduše pudově intimní. Oceňovala jsem jeho snahu se o mě starat a k mé náklonosti k němu to přidávalo jenom plusové body. Akorát mě odnášel do brány hradu, když se za námi ozval hlas Annie:

„Trénujete na svatební noc?“ rejpla si zvesela a já celá zčervenala.

„Ne, jen jsem hrozně utahaná a Samuel mi pomáhá se dostat do postele,“ ohradila jsem se, ale bylo mi jasné, že tímto poznatkem jsem moc situaci nezměnila. Ale naštěstí se Annie rozhodla, že nic dál komentovat nebude a pokračovala v něčem jiném:

„Jinak vám táta vzkazuje, že po doporučení tvých porotců bude svatba už za týden. Byli s tvým výkonem více než spokojeni a říkal také něco o tom, že pravděpodobně si budeš schopná se Samuelovou občas tvrdohlavou povahou poradit,“ zasvěcovala nás do králova rozhodnutí. Rozpačitě jsem se podívala do jeho obličeje a setkala se s jeho milýma očima.

„Budu upřímný. Jsem docela rád, že jste to vy,“ sdělil mi, když se otočil od jeho sestry a nesl mě dál.

„No, vy taky nejste k zahození,“ neodolala jsem si rejpnutí a usmála se, ale i přesto všechno jsem ve svém nitru cítila nervozitu a stále si přehrávala jeho slova o tom, že vlastně nevěří na lásku. Problém byl v posledních dnech v jediném – já v ní začala věřit v momentě, kdy jsem ho potkala.