Nepolíbená - 5. kapitola

Bella trénuje.

5. kapitola

„Dneska snad bude už klid,“ pověděl Carlisle.

„Můžeme tedy pokračovat?“ Já jen kývla na souhlas a čekala, co se bude dít dál.

„Víš, Bello, trochu jsem přemýšlel. A tak jsem si říkal, že bychom mohli něco zkusit.“ A podával mi při těchto slovech jakýsi časopis. Koukala jsem na něj jako úplný pitomec, ale jakmile jsem se podívala na obálku časopisu, vše jsem pochopila, protože v tu chvíli mi zčernaly oči. Carlisle jen přitakal:

„Já si to myslel.“ Začal vysvětlovat, co bude dál.

„Takže, jak vidíš, žádného chlapa sem tahat nemusíme a budou nám pro začátek stačit jen časopisy. Tvůj cíl bude, aby ses pokaždé, když otočíš stránku, soustředila na to, aby ti oči neztmavly. To by mohlo pro začátek stačit.“ Připadalo mi to jako dobrý nápad. Aspoň nikoho nezabiju. Jukla jsem znovu na přední stranu a snažila se po prvním pohledu uklidnit. A to byl ten muž oblečený. Co by se asi stalo, kdyby nebyl? Tou myšlenkou jsem se radši zaobírat nechtěla. Najednou jsem uslyšela otvírání dveří. Otočila jsem se a uviděla jsem Esme s jídlem. Přinesla tác přede mě a položila ho na stůl. Vonělo to úžasně, a tak jsem po tom skočila. Jídlo jsem jí s plnou pusou pochválila. Ale ona se nechápavě zadívala na časopis, a pak na Carlislea.

„Carlisle, doufám, že víš, že ten časopis Alice ještě nečetla. Proto se s ním nesmí nic stát. Byla bych nerada, kdyby tě za to potom celý víkend tahala po obchodech.“ Já jsem se tomu jen uchichtla a pokračovala dál v jídle.

„Neboj, Bella ho vrátí v pořádku.“ Ale Esme najednou zmizela, a pak byla zase zpět.

„Na,“ podávala mi jiný časopis, který vypadal podobně, a sebrala ten druhý časopis se slovy: „Ne, že bych ti nevěřila, ale riskovat to nechci,“ mrkla při tom na mě a já jí chápala.

Jídlo jsem dojedla a rozhodla se za pomocí Carlislea pokračovat dál a podívala jsem se na přední stranu časopisu. Oči mi ihned zčernaly. Na obálce časopisu byl krásný, snědý krasavec v plavkách. Tak na to se dalo říct jen:

„Vraauu!“

Když Carlisle viděl, jak se tvářím, začal se smát, jukl na přední stranu a pochopil.

„Myslím, že ti donesu jiné číslo. Tohle přijde až později.“ Nechtělo se mi mu číslo dávat, ale když slíbil, že se na něj taky dostane, pustila jsem ho ze svých spárů a věnovala jsem se uklidňování sama sebe. Nic jsem neslyšela a najednou se mi před očima objevil jiný časopis, lekla jsem se.

„Ježiš, promiň,“ pověděl mi na moji reakci Carlisle.

„Tak můžeme pokračovat?“ ptal se jen ze slušnosti a věnoval se dál věcem, které měl v plánu.

„Koukám, že ses zatím uklidnila. To je dobře,“ hlesl.

„Pokus se teď snažit uklidňovat a jukni se přitom na obálku časopisu,“ nabádal mě Carlisle, a tak jsem se o to pokusila, ale oči mi ztmavly.

„Nevadí. Na to časem přijdeš,“ uklidňoval mě. Uklidnila jsem se a pokusila se znova. Zkoušela jsem to ještě nějakou dobu, ale nic. Carlisle viděl můj naštvaný výraz a radši to už vzdal.

„Pro dnešek to bude stačit. Tak jako tak jsme udělali pokrok. Budeme prostě potřebovat soustu času a tenhle časopis si půjč domů, a když budeš mít čas a náladu, tak to doma sama zkoušej.“ Po této větě jsem se s ním rozloučila a šla domů.

Doma jsem se nepozorovaně proplížila do svého pokoje a šla se osprchovat. Voda byla velmi uklidňující, a tak jsem si šla hned potom lehnout. Byla jsem hrozně utahaná. Jenže to by nebyl můj bratr, aby mě nezavětřil a nepřišel navštívit.

„Čau, ségra! Tak jaké bylo léčení?“ Byl zvědavý, jak stará babka.

„Ale šlo to. Cos dneska vyváděl ty?“ naoko zvědavě jsem se ho zeptala.

„Jako vždycky, snažil jsem se sbalit jednu ze sudiček smrti, ale už zase mě odmítla a ještě do toho mě zabila. Vy ženské jste hrozné. Člověk vám pochválí váš zadeček a vy ho za to zabijete. Ségra, nedala bys mi náhodou tip na to, jak jednu z nich sbalit? Ty se přeci s nimi kamarádíš.“ Já jen zakroutila hlavou a řekla mu:

„Tak na to zapomeň. Jsou to moje jediné, trochu živější, kamarádky a ty je balit nebudeš. Upozorním je dopředu, že po nich jdeš.“

„No tak, to bys neudělala, ne?“ prosil mě očima.

„Když mi slíbíš, že je necháš na pokoji.“

„No jo,“ povzdechl si.

„Mimochodem, máma se divila, že jsi dorazila až tak pozdě. Chtěla, abys vydrhla Kerbera. Prý mu z těch hub šíleně páchne.“ Tak tohle mi bylo podezřelé.

„A neměl si to náhodou udělat ty?“ Koukl se na mě provinile.

„Ségra, víš jak se s Kerbem moc nemusíme. On mě nemá rád za to, že jsem ho vlastně nahradil.“

„A co za to?“ Chvíli se na mě koukal, a pak mu zajiskřilo v očích. Nevěděla jsem, co má za lubem.

„Další týden tě nebudu otravovat se žádnými ženskými. Když to poruším, o týden se to protáhne.“ Tak nad tímhle návrhem jsem začala uvažovat, ale týden mi připadal málo.

„Dej mi dva týdny, ať si to pořádně užiju.“ Povzdychl si, ale souhlasil s tím. Na potvrzení jsme si podali ruce.

„Tak já ho zítra ráno umyju. Teď už jsem utahaná. Dobrou.“ Když Tony viděl, jak moc se mi zavírají rychle oči, odešel. Věděla jsem, že nejlepší obchod jsem neuzavřela, ale aspoň jsem tím získala klid na zkoušení své schopnosti. Místo toho, než abych se zabývala jeho románky. Vždycky z toho pak má nějaký průšvih a já to musím řešit. Sice mě představa, jak se budu koupat s Kerbem, nepřišla příjemná, ale aspoň také budu nějaký čas věnovat svému mazlíčkovi. Přece jen... Teď ho kvůli té mé schopnosti trochu zanedbávám. S těmihle myšlenkami jsem usnula.