První setkání s doktorem Cullenem.
3. kapitola
Mamka mě vedla lesem. Během chvíle jsem zaslechla auta na silnici. Po sto metrech jsem z dálky uviděla nemocnici. Zastavila jsem se. Nasadila si kapuci. Párkrát jsem se nadechla a vydechla a vyšla jsem po boku své matky vstříc novému osudu.
Dorazily jsme na vrátnici nemocnice a přes ni prošly k sesterně. Lidé na nás koukali vyděšeně. Nebo spíše na mamku. Já tolik lidi neděsím. Přece jen je mamka smrt, a když se na ni lidé dívají, prochází jim smrt až do morku kostí. U mě to tak není. Já svým způsobem vypadám trochu jako upír s hnědýma očima, ale pokud chci, lidi děsím. Jsem jen dcera smrti, ne? Jenže jakmile se o to pokusím, většinou je zabiji. O jeden důvod víc, proč se o to nepokoušet. Mamka najednou zastavila před bílými dveřmi. Podívala se na mě a já jí kývla na souhlas, jdu do toho. Rozhodla jsem se, že se stejně jako zbytek cesty budu koukat do země. Nerada bych někoho zabila. Mamka zaklepala. Vzápětí jsme uslyšely:
„Vstupte!“ Ten hlas byl velmi líbezný a už teď mi bylo jasné, že pro mě bude pan doktor Cullen velký problém. Víte, i když upíra hned nezabiji jako člověka, zabít ho také můžu, ale stojí mě to velké úsilí. Bohužel, moje hormony si občas dělají, co chtějí, a vyvolají i takovou sílu, která by pana Cullena mohla zabít. Prostě to snad rozdýchám a nezabiji ho.
Vešly jsme do ordinace. Jakmile mojí matku Cullen spatřil, zaslechla jsem jen zalapání po dechu. Neodolala jsem a podívala se do jeho tváře. Byl opravdu kusanec. Blonďák se zlatýma očima. Ta barva očí poukazovala na jeho odlišnost od ostatních upírů. Cítila jsem, jak se moje schopnost spustila a stávala se pořád silnější. Hlavu jsem sklopila a snažila se celý pohled na něj rozdýchat. Doktor Cullen první vyděšeně zíral na moji mamku, ale když viděl, že se mnou není něco v pořádku, přišel ke mně a snažil se mě uklidnit mluvením. Ani nevěděl, co mi je, a už mi říkal, co mám dělat:
„Zhluboka dýchej a uklidni se,“ snažil se být opravdu milý, ale to mi moc nepomáhalo. Mamka viděla, že je zle a odstrčila ho. Podívala se mi do očí těma svýma a já se začala uklidňovat. Cítila jsem, že je schopnost pořád spuštěná, a že už nesílí, takže jsem si v klidu mohla sundat kapuci a na doktora Cullena se podívat. Ten jen zase zalapal po dechu. Musel si myslet, že jsem mámino dvojče. Když mám totiž černé oči, vypadáme téměř stejně. Jen tak tam stál a nechápavě nás pozoroval. Mamka to nevydržela a promluvila:
„Podle tvého výrazu v obličeji jsem pochopila, že jsi mě poznal,“ odpověděla mu s úsměvem. Ale na výrazu obličeje doktora Cullena bylo vidět, že z její návštěvy nadšený není.
„Ano, bohužel jsem nezapomněl.“ Měřil si ji nenávistným pohledem.
„Přišla sis pro mě? Když jsem za tebou ještě nedorazil?“ řekl jí pohrdavě. V hlavě mi šla pouze jedna myšlenka. „Ten chlap snad nemá strach. Takhle si na mamku dovolím mluvit jen já a Tony, a to si musíme dodat hodně odvahy.“ Mamka byla překvapivě v klidu. Jako kdyby přesně takovou reakci očekávala.
„Ne, nepřišla jsem tě zabít.“ Koukal na ní nechápavě, pokračovala dál.
„Přišla jsem tě poprosit o pomoc.“ Vyvalil oči a nechápal.
„S čím já bych ti mohl pomoci? Vždyť můžeš mít cokoliv, co si zamaneš, a když ne, tak to zabiješ.“ Tázavě se na ní podíval.
„Carlisle, moc se ti omlouvám. Tenkrát jsem nebyla soudná. Ale mohl bys mi to odpustit. Vždyť tvoje žena žije,“ odpověděla mu naprosto klidně.
„Ale za jakou cenu? Musel jsem jí proměnit a přišla o dítě! Teď už nikdy mít děti nebude,“ hlesl smutně.
„Ty tenhle pocit neznáš, nikdy jsi děti nechtěla a žádné také nemáš,“ řekl s bolestivým výrazem. Mně začalo víc bít srdce. Pochopila jsem. Moje matka zničila život jeho ženě a teď ho přišla žádat o pomoc. Věděla jsem, že moje matka jde přes mrtvoly a její to úplně šumafuk. Měla jsem pocit, že se za ní musím omluvit.
„Já-já... Omlouvám se, kdybych věděla, nikdy bych svou matku neprosila, abychom sem šly,“ řekla jsem lítostivě. Oba dva najednou po mě střelili pohledem.
„Carlisle, je mi líto, co se stalo, ale i přesto bych ti chtěla představit moji dceru Isabellu a požádat tě o pomoc.“ Carlisle se na mě podíval a najednou pochopil. Nežádala ho o pomoc moje matka, ale já. Bylo vidět, že se uklidňuje.
„Dobře. Asi na výběr nemám, co?“ řekl sarkasticky.
„Ale máte,“ odpověděla jsem mu.
„Než nás odmítnete, prosím, vyslechněte si, o co vás žádám.“ Mamka mě nechala mluvit. Věděla, že v téhle chvíli budu mít větší úspěch já. Nikdy nechápala, proč mi vadí zabíjení lidí, ale když viděla, jak se trápím, chtěla mi pomoct.
„Co tě trápí?“ zeptal se mě zvědavě. Rozhodla jsem se mu všechno vyklopit.
„Víte, já po mamince zdědila schopnost vysávání života. A ráda bych se jí naučila ovládat, abych nezabíjela nevinné lidi.“ V jeho tváři se mihlo pochopení.
„Nevím, jestli ti dokážu pomoci,“ řekl zadumaně.
„Prosím, tak to aspoň zkuste.“ Hodila jsem na něj psí oči. Povzdychl si.
„Dobře. Uvidíme, co pro tebe budu moct udělat.“ Vlídně se na mě usmál. Já věděla, že je to krok správným směrem.
Mamka mě vedla lesem. Během chvíle jsem zaslechla auta na silnici. Po sto metrech jsem z dálky uviděla nemocnici. Zastavila jsem se. Nasadila si kapuci. Párkrát jsem se nadechla a vydechla a vyšla jsem po boku své matky vstříc novému osudu.
Dorazily jsme na vrátnici nemocnice a přes ni prošly k sesterně. Lidé na nás koukali vyděšeně. Nebo spíše na mamku. Já tolik lidi neděsím. Přece jen je mamka smrt, a když se na ni lidé dívají, prochází jim smrt až do morku kostí. U mě to tak není. Já svým způsobem vypadám trochu jako upír s hnědýma očima, ale pokud chci, lidi děsím. Jsem jen dcera smrti, ne? Jenže jakmile se o to pokusím, většinou je zabiji. O jeden důvod víc, proč se o to nepokoušet. Mamka najednou zastavila před bílými dveřmi. Podívala se na mě a já jí kývla na souhlas, jdu do toho. Rozhodla jsem se, že se stejně jako zbytek cesty budu koukat do země. Nerada bych někoho zabila. Mamka zaklepala. Vzápětí jsme uslyšely:
„Vstupte!“ Ten hlas byl velmi líbezný a už teď mi bylo jasné, že pro mě bude pan doktor Cullen velký problém. Víte, i když upíra hned nezabiji jako člověka, zabít ho také můžu, ale stojí mě to velké úsilí. Bohužel, moje hormony si občas dělají, co chtějí, a vyvolají i takovou sílu, která by pana Cullena mohla zabít. Prostě to snad rozdýchám a nezabiji ho.
Vešly jsme do ordinace. Jakmile mojí matku Cullen spatřil, zaslechla jsem jen zalapání po dechu. Neodolala jsem a podívala se do jeho tváře. Byl opravdu kusanec. Blonďák se zlatýma očima. Ta barva očí poukazovala na jeho odlišnost od ostatních upírů. Cítila jsem, jak se moje schopnost spustila a stávala se pořád silnější. Hlavu jsem sklopila a snažila se celý pohled na něj rozdýchat. Doktor Cullen první vyděšeně zíral na moji mamku, ale když viděl, že se mnou není něco v pořádku, přišel ke mně a snažil se mě uklidnit mluvením. Ani nevěděl, co mi je, a už mi říkal, co mám dělat:
„Zhluboka dýchej a uklidni se,“ snažil se být opravdu milý, ale to mi moc nepomáhalo. Mamka viděla, že je zle a odstrčila ho. Podívala se mi do očí těma svýma a já se začala uklidňovat. Cítila jsem, že je schopnost pořád spuštěná, a že už nesílí, takže jsem si v klidu mohla sundat kapuci a na doktora Cullena se podívat. Ten jen zase zalapal po dechu. Musel si myslet, že jsem mámino dvojče. Když mám totiž černé oči, vypadáme téměř stejně. Jen tak tam stál a nechápavě nás pozoroval. Mamka to nevydržela a promluvila:
„Podle tvého výrazu v obličeji jsem pochopila, že jsi mě poznal,“ odpověděla mu s úsměvem. Ale na výrazu obličeje doktora Cullena bylo vidět, že z její návštěvy nadšený není.
„Ano, bohužel jsem nezapomněl.“ Měřil si ji nenávistným pohledem.
„Přišla sis pro mě? Když jsem za tebou ještě nedorazil?“ řekl jí pohrdavě. V hlavě mi šla pouze jedna myšlenka. „Ten chlap snad nemá strach. Takhle si na mamku dovolím mluvit jen já a Tony, a to si musíme dodat hodně odvahy.“ Mamka byla překvapivě v klidu. Jako kdyby přesně takovou reakci očekávala.
„Ne, nepřišla jsem tě zabít.“ Koukal na ní nechápavě, pokračovala dál.
„Přišla jsem tě poprosit o pomoc.“ Vyvalil oči a nechápal.
„S čím já bych ti mohl pomoci? Vždyť můžeš mít cokoliv, co si zamaneš, a když ne, tak to zabiješ.“ Tázavě se na ní podíval.
„Carlisle, moc se ti omlouvám. Tenkrát jsem nebyla soudná. Ale mohl bys mi to odpustit. Vždyť tvoje žena žije,“ odpověděla mu naprosto klidně.
„Ale za jakou cenu? Musel jsem jí proměnit a přišla o dítě! Teď už nikdy mít děti nebude,“ hlesl smutně.
„Ty tenhle pocit neznáš, nikdy jsi děti nechtěla a žádné také nemáš,“ řekl s bolestivým výrazem. Mně začalo víc bít srdce. Pochopila jsem. Moje matka zničila život jeho ženě a teď ho přišla žádat o pomoc. Věděla jsem, že moje matka jde přes mrtvoly a její to úplně šumafuk. Měla jsem pocit, že se za ní musím omluvit.
„Já-já... Omlouvám se, kdybych věděla, nikdy bych svou matku neprosila, abychom sem šly,“ řekla jsem lítostivě. Oba dva najednou po mě střelili pohledem.
„Carlisle, je mi líto, co se stalo, ale i přesto bych ti chtěla představit moji dceru Isabellu a požádat tě o pomoc.“ Carlisle se na mě podíval a najednou pochopil. Nežádala ho o pomoc moje matka, ale já. Bylo vidět, že se uklidňuje.
„Dobře. Asi na výběr nemám, co?“ řekl sarkasticky.
„Ale máte,“ odpověděla jsem mu.
„Než nás odmítnete, prosím, vyslechněte si, o co vás žádám.“ Mamka mě nechala mluvit. Věděla, že v téhle chvíli budu mít větší úspěch já. Nikdy nechápala, proč mi vadí zabíjení lidí, ale když viděla, jak se trápím, chtěla mi pomoct.
„Co tě trápí?“ zeptal se mě zvědavě. Rozhodla jsem se mu všechno vyklopit.
„Víte, já po mamince zdědila schopnost vysávání života. A ráda bych se jí naučila ovládat, abych nezabíjela nevinné lidi.“ V jeho tváři se mihlo pochopení.
„Nevím, jestli ti dokážu pomoci,“ řekl zadumaně.
„Prosím, tak to aspoň zkuste.“ Hodila jsem na něj psí oči. Povzdychl si.
„Dobře. Uvidíme, co pro tebe budu moct udělat.“ Vlídně se na mě usmál. Já věděla, že je to krok správným směrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat