Nepolíbená - 4. kapitola

Proč si celá rodina Carlislea myslí, že je mrtvý a utíká domů? Jak probíhá první terapie Belly? Je aspoň trochu úspěšná? Zabije Bella Esme?

4. kapitola 

S doktorem Cullenem jsme se domluvili, že není dobré, abych chodila na terapie do nemocnice. Navrhla jsem mu, že může chodit k nám, ale to se mu moc nelíbilo. Ani se nedivím. Nabídl mi, že terapie mohou probíhat u něj doma, když děti budou ve škole a Esme v práci. Bylo osm ráno a čtvrtek. Máma mě odvedla k bráně, kde mě propustila z onoho světa a já si to lesem mířila ke Cullenovic vile. Přemýšlela jsem nad tím, jak asi léčba bude probíhat a vtom jsem uviděla jejich vilu. Byla naprosto úžasná. Musím se pana Cullena zeptat, kdo to dělal. Potřebovala bych předělat doma pokoj, a ten styl, který dotyčný použil na jejich vilu, by se mi prostě líbil. Došla jsem ke dveřím domu, ale dřív než jsem stihla zazvonit, se mi dveře otevíraly. Dle očekávání v nich stál doktor Cullen. Mně oči hned ztmavly, ale tentokrát v tom byl rozdíl. Cítila jsem, že má moc nesílí a Carlisla zabít nechci. Usmála jsem se na něj a pozdravila:

„Dobrý den, doktore Cullene.“ Usmál se na mě a odpověděl:

„Ahoj, Bello. Říkej mi, prosím tě, jenom Carlisle. Přece nejsem tak starý, ne?“ mrkl přitom na mě. Oplatila jsem mu to.

„Jasně, já jsem jen o 1600 let starší než vy.“ Ztuhnul a nechápavě na mě koukal.

„Víte, mě je 2010 let. Já nestárnu. Vždy budu vypadat na sedmnáct, tak jako má matka. Jsem polobůh. Něco z části bohů jsem zdědila... “Usmála jsem se na něj nervózně. Najednou se jeho výraz úplně rozzářil a zmohl se jen na pouhé:

„Fascinující!“ Nevím proč, ale najednou jsem se cítila pod jeho pohledem jako něco, co se musí prozkoumat. A to se mi fakt nelíbilo.

„Pojď, půjdeme ke mně do pracovny a tam si popovídáme.“ Vedl mě po schodech nahoru. Jeho pracovna byla krásná. Nacházel se tam tmavě-hnědý, dřevěný nábytek a poměrně rozsáhlá knihovna. Bylo to naprosto úžasné.

„Kdo vám vytvářel design domu? Je naprosto ohromující,“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Esme.“

„Je velmi šikovná.“

„Vyřídím jí to,“ mile se usmál.

„Tak, Bello. Na to, abych ti mohl pomoct ovládat tvou schopnost, mi budeš muset o sobě všechno říct. Co znamená, že si polobůh. Jaké máš schopnosti, a prostě všechno, co tě o sobě napadne a mohlo by být pro nás důležité.“ A já začala. Všechno jsem mu řekla a zasekla jsem se až na tom, jak to s tou mojí schopností vlastně je.

„Víš, Carlisle, já tu svou schopnost ovládat trochu umím, ale velký problém mám s muži. Prostě jakmile mi přijde do cesty muž, oči mi zčernají a je po něm. Jediný, s kým to tak není. Je můj bratr.“ Carlisle zamyšleně poslouchal.

„Také se moje schopnost spouští, když mám vztek nebo strach. Je to prostě emocionální. A co se týče chlapů, tak mám podezření, že se mi zbláznili hormony.“ Koukal na mě dost vykuleně.

„Počkat, to jako znamená, že mě vlastně teď celou dobu zabíjíš?“

„Ano, kdybys byl člověk, už si mrtvý. Proto jsme šli za tebou. Upíra jen tak nezabiji. Na to se musím soustředit a chtít to.“ Carlisle jen kýval hlavou. Po chvíli se ujal slova.

„Nejprve musíme vypnout tvou schopnost v mé přítomnosti. Uvolni se a snaž se pravidelně dýchat. Tím by ses měla uklidnit úplně a schopnost vypnout.“ Udělala jsem to a nic. Patnáct minut nic, půlhodiny... A nic. Carlisle celou dobu přemýšlel. Nakonec promluvil:

„A teď si k tomu představ někoho koho máš ráda. Třeba svého bratra. A zkus to znovu.“ Já se zase snažila. Přehrávala jsem si, jak sebratrem po večerech debatujeme o blbostech a všechno možné. Najednou jsem ucítila, jak moje schopnost ustoupila.

„Ano,“ vydechl Carlisle.

„Tvé oči jsou krásně hnědé.“ Měli jsme z toho opravdu oba radost a ani jeden z nás si nevšiml, že k domu přijíždí auto. Bylo pozdě, když jsme si to uvědomili. Do pracovny vtrhla Esme. Jakmile mě spatřila, vykulila oči a sjela nenávistným pohledem Carlislea. Ten hned zareagoval.

„Miláčku, nech si to vysvětlit.“ Byl docela v klidu na to, že vypadala, že mu každou chvíli skočí po krku. Jeho klid působil i na mě, takže se moje schopnost nespustila.

„Miláčku, tohle je moje pacientka Bella a bojí se lidí, proto jsme u nás, aby tu nikoho nepotkala,“ pověděl klidně a Esme si oddechla. Bylo vidět, že si uvědomila, jak to vypadalo a kdyby mohla, červená se. Přišla ke mně a promluvila:

„Moc se omlouvám, ale ten můj pitomeček mi nic neřekl. Já jsem Esme.“ Tak tomuhle jsem se musela zasmát.

„Ale proč tu vlastně jsem?“ pokračovala. Váhavě se na Carlisle podívala a ten jí pověděl:

„Bella ví, že jsme upíři.“ Tvářila se nechápavě.

„Ty se bojíš lidí a necháš se léčit upírem. Tak to mi hlava nebere,“ vrtěla hlavou ze strany na stranu.

„Miláčku, já ti to jednou vysvětlím, ano? Tak proč si vlastně přijela?“ zeptal se jí.

„Volala Alice, že zase nevidí tvojí budoucnost a celá rodina si to sem míří tě zkontrolovat. Nezvedáš totiž telefon.“ Carlisle se tvářil vyděšeně a najednou jsme slyšeli, jak staví auta před barákem. Já se jen více skrčila v křesle. Carlisle můj strach pochopil a zavelel Esme, že jdou do obýváku.

„Běž napřed, Esme, a zastav je. Ať sem nechodí. Nemuselo by to dobře dopadnout,“ pověděl své ženě Carlisle. Ta se jen na mě nechápavě podívala a běžela je zastavit. Carlisle se na mě otočil.

„Zvládáš to?“ Jen jsem mu přikývla.

„Ale další bych už nemusela rozdýchat. Běž jim to, prosím, vysvětlit a až bude cesta volná, přijď mi říct a já půjdu domů.“ Pochopil a víc nic nekomentoval.

Když odešel, rozhlédla jsem se po místnosti a z knihovny vytáhla knížku. Byl to Romeo a Julie, dlouho jsem tuhle knížku neměla v ruce. Najednou někdo zaťukal.

„Kdo je?“ zeptala jsem se.

„Esme.“

„Pojď dál,“ pozvala jsem jí do místnosti. Věděla jsem, že když se nespustila schopnost předtím, teď už jí neublížím.

„Chtěla jsem se tě jen zeptat, jestli nemáš hlad nebo žízeň. Všimla jsem si, že ti ten nezdvořák ani nic nenabídl.“ Usmála se na mě a já jí úsměv opětovala.

„Já už stejně asi, Esme, půjdu, ať vás tady neruším. Hned jak budu moct.“ Ve dveřích se objevil Carlisle.

„Zbytek rodiny jde na lov a vrátí se až k ránu, takže můžeme pokračovat. Pokud chceš. Bylo by dobré, aby ses najedla, přece jen je už čas oběda.“ Rychle koukl na Esme. Ta pochopila a běžela do kuchyně.

„Dneska snad bude už klid,“ pověděl Carlisle.

„Můžeme tedy pokračovat?“ Já jen kývla na souhlas a čekala, co se bude dít dál.