Anděl s bronzovými vlasy.
6. kapitola
Mé sny se dneska točily kolem fešáků z časopisů, doufám, že když jsem spala, že nikdo živý, koho bych zabila, kolem mě nebyl. Takhle dlouho jsem se dobře nevyspala ani nepamatuji. Mířila jsem si to na snídani, ale tam už nikdo nebyl. Asi jsem spala déle než normálně, nasnídala jsem se sama a pak se vydala za Kerbem. Ten bude mít radost, že mě vidí, ale asi mu sklapne, až zjistí, co s ním mám v plánu. Toho budu určitě nahánět po celém hradě. Kerb totiž nemá rád vodu. Asi se málo koupal, když byl malý, protože někteří psi zase vodu milují. Kvůli němu jsem si na sebe vzala staré tepláky a tričko. Stejně budu mokrá od hlavy až k patě. Do koupelny jsem si připravila sadu kartáčků, past a šampón na psy s vanilkovou vůní. Ať mi potom hezky voní. Vyšla jsem z koupelny a Kerba si zavolala. Když slyšel, že ho volám, po celém hradě se ozýval nadšený dusot jeho tlap. Dorazil s vrtícím ocasem ke mně. Bylo na něm vidět, že má velkou radost. A proto jsem ho začala drbat. Teda ten smrděl. Nenápadně jsem ho posouvala do koupelny. Bohužel je chytřejší než bych čekala, a celá situace mu došla. Najednou si to pelášil ke mně pod postel a mě nezbývalo nic jiného, než ho jít přemlouvat:
„Kerbíku, přece nebudeš srab!“ Jako odpověď mi bylo jeho zakňučení. Věděla jsem, že to nebude hračka. Proto jsem si připravila záložní plán.
„Kerbíku, když se necháš vykoupat, můžeš dneska se mnou spát v posteli,“ řekla jsem mu něžným hlasem. Když bude čistý, nebude mi to vadit. Slyšela jsem, jak se začíná hrabat zpod postele. Vylezl a zmučeně se na mě zadíval, jestli to opravdu myslím vážně. Já byla neústupná. Otevřela jsem dveře od koupelny a pustila ho dovnitř. Nechala ho skočit do vany a pustila vodu. Když padly první kapky k zemi, lekl se a jednou z jeho hlav mě srazil pod sprchu. Přesně tak, jak se dalo očekávat, jsem byla hned mokrá. Zakroutila jsem hlavou a pomalu ho namočila teplou vodou. Když cítil, že je voda teplá, uvolnil se a nechal se i v klidu namydlit. To by ale nebyl on, aby se najednou neoklepal. Stála jsem tam vedle něj a má trpělivost docházela ke krajním mezím. V hlavě jsem si opakovala jen jedno: „Je to můj mazlíček, mám ho ráda. Nezabiju ho.“ Opravdu se mi povedlo uklidnit a nezabít ho. Měla jsem z toho ohromnou radost. Tak jsem se rozhodla Kerbovi ještě vyčistit ty jeho tlamy. Hrozně mu z nich táhlo. Postupně jsem mu každou tlamu zvlášť vydrhla, a pak ho naposled celého opláchla. Znovu se oklepal, ale to už mi bylo fuk. Vytáhla jsem ho z vany a začala ho sušit. Sušila jsem ho ručníkem. To si náramně užíval a vrněl u toho jako kočka. Potom jsem vytáhla fén. Koukal na mě nevěřícně, a když jsem ho pustila, začal couvat dozadu a štěkal po něm. Srab jeden!
„Neboj se, fén vypouští jen teplý vzduch. Koukej.“ A já si začala fénovat vlasy a dělala, jak mi je to příjemné. Jakmile viděl, že mi to nic nedělá, přišel ke mně a nechal se vyfénovat.
Mytím Kerba jsem zaflákala většinu dne, a tak když jsme vylezli z koupelny, Kerb si to mířil rovnou ke mně do postele. Já jsem si došla pro něco k jídlu a vlezla jsem si k němu. Bylo příjemné, jak voní po vanilce, tak jsem ho za odměnu drbala. Uvažovala jsem o tom, že dneska bych mohla ještě trénovat svou schopnost. Ale jen co jsem si sedla ke Kerbovi do postele, někdo zaťukal.
„Dále!“ odpověděla jsem na ťukání. Do dveří se nacpaly tři sudičky smrti. Všechny tři jsou si hodně podobné. Jsou všechny černovlasé a mají bílé věštecké oči. Která je která rozpoznáte jedině podle tloušťky a výšky. Nejvyšší z nich je Klóthó, o trochu nižší a baculatější je Lachesis a nejmenší je Atropos. Usmívaly se na mě ode dveří a čekaly, až je vyzvu, aby šly ke mně.
„Ahoj,“ usmála jsem se na ně.
„Čauky,“ pozdravily mě všechny tři najednou a přihopkaly k posteli. Trochu jsem postrčila Kerba, aby si měly kam sednout.
„Jé, ten voní,“ pochválila Lachesis.
„Hm, po vanilce,“ přitakala Klóthó.
„Takže ho můžu podrbat bez toho, abych pak od něj celá smrděla?“ zeptala se Atropos.
„Jasně, akorát jsem ho vykoupala, podrbejte ho za to, že byl hodný psíček a nechal se vykoupat. Třeba si to pak bude pamatovat a nechá se příště vykoupat znova.“ Kerbes mezi námi ležel a užíval si naše drbání. Takové pozornosti se mu dlouho nedostávalo, pořádně si to užíval.
„Jak se, děvčata, vlastně máte? Dlouho jste tu nebyly. Máte hodně práce?“
„Jo, máme toho nad hlavu, ale udělaly jsme si dneska chvilku volna. Ještě do toho nás přišel otravovat tvůj bratr,“ stěžovala si Atropos.
„Já mu říkala, ať vás nechá na pokoji. Omlouvám se za něj,“ hodila jsem na ně omluvný výraz.
„Ty si s tím, Bello, nelámej hlavu, za nic nemůžeš. Tebe vždycky budeme mít rády.“ S těmito slovy mě objaly. Jsou to ty nejlepší kamarádky, které jsem kdy potkala.
„Ale přišly jsme tě napomenout, že si za námi dlouho nebyla,“ zaškaredila se ze srandy Atropos. Celá ona, nejmenší, vždy tvářící se nejdůležitěji. Kdyby jí člověk potkal, tak by jí měl za pěkné pískle a nikdy by jí nepřiřkl pozici jako střihačce nitě. To ona může ukončit ze vteřiny na vteřinu váš život.
„Omlouvám se, ale snažím se naučit ovládat svojí schopnost, proto jsem vás v posledních dnech nenavštívila.“ Lachesis se na mě nechápavě zadívala a pak řekla:
„Jakože se naučíš ovládat tvou schopnost, a pak bys mohla žít mezi lidmi? Doufám, že bys potom chodila často domů na návštěvu.“
„Není to tak jednoduché. Vůbec mi to nejde...“ Zesmutněla jsem.
„To zvládneš. A snad konečně budeš šťastná. Vidíme na tobě, že více tě ovládá tvá lidská stránka, než ta božská,“ pověděla mi Lachesis a zbylé dvě jen kývaly hlavou.
„Pomáhá ti někdo?“ zvědavě se zeptala Atropos.
„Jeden vegetariánskej upíří doktor.“ Holky vyvalily oči.
„Jakože za ním chodíš do lidského světa?“
„Ano, je hodně milý a chytrý a minimálně jedna z vás by řekla, že je kus,“ usmívala jsem se přitom na ně.
„Tak toho musíme vidět,“ řekla Lachesis a vytáhla ze sukně zrcadlo osudu.
„Mysli na něj a zrcadlo ho nám z tvých myšlenek najde a ukáže, co dělá,“ poručila mi Klóthó. A tak jsem na něj myslela. V zrcadle se objevil někde na skále a holky jen zalapaly po dechu.
„Ten je naprosto úžasný! A tos ho nezabila?“ zeptala se Lachesis. Já jen zakroutila hlavou.
„To je dobře,“ odpověděla Klóthó. Ale v obrazu se kromě Carlisla objevil ještě jeden mladík, a ten byl naprosto překrásnej. Vypadal jako anděl s bronzovými vlasy. Mé oči ztmavly. Cítila jsem, jak moje schopnost sílí. Ještěže holky nemůžu zabít. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že toho mladíka musím poznat. Něco mě k němu nesmírně táhlo a já nevěděla co. Ať mě to stojí, co to stojí. Musím se naučit svou schopnost ovládat. Jinak se s ním nikdy nesetkám.
Žádné komentáře:
Okomentovat