Aladriel

Jednorázová povídka. Vlastní tvorba.

Narodila jsem se v době, kdy láska nebyla součástí každodenního života. Tenkrát se bojovalo o přežití a ženy byly jen od toho, aby mužům rodily potomky. Jen málokdo mohl tvořit vlastní osud tak jako já. Jmenuji se Aladriel a byla jsem obyčejná germánská dívka z kmene, která neměla ponětí o tom, co ji jednou čeká. 

Naštvaně jsem utíkala a hledala útočiště před mojí matkou. Pro mě byla hyenou, která mě neustále kritizovala a kazila mi život. Už několik let mám podezření, že mě nesnáší. Její ostražité pohledy a nedůvěra ke mně, mě už trápila několik let. Nevím, proč se ke mně tak chovala, ale jednou bych to ráda zjistila. Jenže dnes na mě doma čekalo úplně něco jiného. Vybrala mi manžela. Muže, ze kterého šel strach, a bylo jasné, že on se ranám do mého těla bránit nebude. Bojovník, toužící po jediném, po potomkovi.

Vůbec jsem nechápala, proč si vybral mne. Dceru chudé ženy bez jakéhokoliv věna. Ano, říkalo se o mně, že jsem velmi krásná, ale byli jsme chudí a jen velmi těžká práce - čištění kůží - nás živila. Mé ruce byly neustále potřísněny krví a pachem mrtvých zvířat. Jediné, co se tomu bojovníkovi muselo zamlouvat, bylo, že jsem stále panna. Všichni to kolem mě věděli, v naší vesnici jsem jediná neposkvrněná dívka na vdávání.

Doběhla jsem na konec lesa a spatřila sousední vesnici. Trochu jsem před dalším krokem zaváhala, ale nebála jsem se. Sousední vesnice pro nás nebyla vždy nejnebezpečnějším místem, jenže pouze tam se dal sehnat nápoj, který jsem se rozhodla znova ochutnat. Byl drahý a pili ho ti nejmocnější. Měla jsem ho pouze jednou, kamarádka jím jednou dostala zaplaceno za sex s nějakým pocestným a jediný doušek, který mi darovala, mě uchvátil natolik, že všechny své úspory jsem byla ochotna vložit do jednoho poháru.

Odhodlaně jsem se vydala do místní hospody za svým cílem, dřív než pro mě bude nesplnitelný. Pochybuju totiž, že by můj budoucí manžel neprohledal mé věci a nezabavil mi všechny mé úspory. Byl to velmi podezřívavý muž a já se měla stát jeho majetkem, tak jako se stávala každá dívka v naší vesnici. Ženy byly pouze od starání se o domácnost a rození dětí. Spoustu mých kamarádek sice bylo vdaných, ale to nebránilo mužům si je brát dle libosti. Svazky byly pouze k tomu, aby starost o ženu přešla na jednoho z mužů v kmeni a rodiče se mohli této přítěže zbavit.

Vstoupila jsem do hospody a posadila se za volný stůl. Byla jsem nervózní. Do hospody ženy normálně nechodily, tedy pokud se nechtěly mužům nabídnout do jejich postele. Přišla ke mně těhotná dívka a podívala se ostražitě na mě a sdělila mi:

„Měla bys odtud vypadnout,“ řekla drsným neústupným hlasem. Já ale nemínila odejít bez toho, pro co jsem přišla. Na stůl jsem položila kus ušetřeného stříbra a bez okolků jsem jí řekla:

„Jeden Metheglin, pak odejdu.“ Koukala na mě překvapeně a stříbro v puse otestovala, zda je pravé. Raději nic z toho nekomentovala a přinesla mi nápoj, o který jsem požádala. Lokla jsem si a rozhlédla se po hospodě. Všichni muži na mě civěli, až na jednoho, sedícího v rohu. Na nikoho nekoukal a všichni se mu stranili. Radši jsem dotyčného taky ignorovala a pokračovala v pití nápoje.

Najednou se kolem mě pohnula lavice a já vzhlédla. Začali se ke mně přibližovat neznámí muži ze všech stran a já věděla, že jsem v průšvihu. Sice jsem chtěla jednou přijít o nevinnost, ale ne tímhle způsobem. Rozhlédla jsem se zoufale po únikovém bodě, jenže žádný neexistoval. Měli to perfektně připravené. Blížili se ke mně blíž a blíž, když ten v rohu vstal a oni strnuli.

„Ta je naše,“ zahlaholilo pár mužů najednou proti němu a já celá ztuhla. Všichni se ho báli a on mě propaloval pohledem. Bylo jasné, že jejich nikdy nebudu. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale zatvářila jsem se s prosíkem na neznámého muže. Nechtěla jsem se stát jejich kořistí. Rozešel se ke mně a tmavě hnědými očima mě pozoroval.

„Seš si tím jistá?“ zeptal se hrubě a mě zamrazilo po celém těle, ale ustoupit jsme nechtěla. Sklopila jsem hlavu dolů, abych uhnula jeho spalujícímu pohledu a pronesla:

„Ano.“ Hned po mé odpovědi ode mě všichni odstoupili a nechali mě jemu. Nevěděla jsem, kdo to je, ale oni z něj měli respekt. Vydal se ven ke dveřím, a jak jsem pochopila, mým úkolem ho bylo následovat. Namířil si to rovnou ven z vesnice a já se raději neopovažovala ani utéct. Jedna moje část mu byla vděčná, že mě tam nenechal a ta druhá chtěla zmizet z povrchu zemského, jenže jsem z nějakého důvodu cítila, že nemám šanci. Jednou by mě stejně našel a vzal si to, co očekával, že mu dám. Ale stále bylo lepší být s jedním mužem než s partou oplzlých mužů v hospodě. V hlavě mi probíhalo jediné, chce opravdu pouze jen to, co si myslím já?

Cesta lesem byla poměrně dlouhá. Nakonec jsme dorazili k jakémusi stavení a on mě vyzval, abych šla dovnitř. Neotálela jsem a poslechla ho. Za dveřmi stála už připravená žena a čekala pokorně na něj s hlavou svěšenou dolů.

„Pane?“ ozvalo se potichu a on nelenil a poroučel.

„Vykoupej ji a připrav na večer,“ poručil a nechal mě tam s ní. Dveře za ním se zabouchly a místnost se ponořila do tmy. Nakonec žena naproti mně otevřela dveře a do chodby proniklo světlo.

„Tudy, prosím,“ vedla mě a já se nechala. Připravila mi teplou koupel s bylinkovou vůní a já se rozplývala už jen při pomyšlení, že mi je dopřáváno něco takového. Že bych se až tak špatně nerozhodla?

Po koupeli jsem se oblékla do šatů, které mi byly připraveny, a nechala se odvést do jakési obrovské ložnice se stolem u okna, kde dotyčný seděl. Ani se na mě nepodíval a řekl:

„Tohle podepiš,“ podstrčil mi na stole papír a pero.

„Co to je?“ ptala jsem se.

„Smlouva o tom, že se mi celá odevzdáváš. A když říkám celá, myslím opravdu celá,“ a s těmi slovy mě propaloval pohledem. Něco na tom, jak to řekl, bylo, ale neustále mě poháněla myšlenka na to, že by mě během několika minut vrátil do hospody mezi opilce a nechal mě jim napospas, kdybych nepodepsala, a tak jsem raději nad ničím nepřemýšlela a rozhodla se ho poslechnout.

„Neumím číst, natož psát,“ odpověděla jsem mu a čekala na jeho reakci.

„Stačí, když uděláš tři křížky vpravo dole,“ vyjádřil se k mé neznalosti téměř lhostejně a já poslechla. Asi jsem nebyla první ani poslední. Nepřemýšlela jsem nad tím, co podepisuju, a to byla asi jedna z mých osudových chyb.

V moment, kdy jsem položila pero, ke mně přistoupil a já mu pohlédla do očí. Viděla jsem v nich spoustu otázek a očekávání. Byl to moment, kdy jsem aspoň na vteřinku mohla pohlédnout do jeho duše. Cítila jsem, že něco hledá a nevěděla jsem co.

Přiblížil se ke mně tělo na tělo a přitiskl jeho rty na mé. Neváhala jsem a polibek mu začala vracet. Na tuhle chvíli jsem na rozdíl od mých kamarádek čekala poměrně dlouho. Teda alespoň na poměry mého kmene.

Cítila jsem, jak mě pomalu tlačí k velké posteli a rozjíždí se mi zavazovací korzet. Ta jeho služka asi moc dobře věděla, co dělá, když mi šaty zavázala na jednu velmi lehce rozvazatelnou smyčku. Šaty jsem najednou neměla na sobě. Poslední, kdy jsem je ucítila, bylo, když jsem uslyšela šustění pádu na zem. Trochu ode mě odstoupil a já znejistěla. Prohlížel si mě. Měla jsem tendenci se zakrývat, ale zastavil mě.

„Ne, zvykej si. Teď patříš mě,“ informoval mě jen tak mimochodem a já se celá otřásla, protože to řekl tónem, ve kterém znělo něco víc, a já věděla, že mi to něco víc momentálně uniká.

Znova mě přijal do své náruče a já se mu podala. Byl jako droga. Moje tělo na něj z nějakého důvodu reagovalo uvolněně. Pokud nemluvil a neděsil mě informacemi, byla jsem poměrně spokojená. Přiblížil se ke mně naprosto nadoraz a já věděla, že teď to přijde. Podle toho, jak se choval, jsem tušila, že zdaleka jsem nebyla první žena v jeho posteli. Nevěděla jsem, jestli na mě používá nějaká kouzla nebo co to vlastně uměl, ale já se každému jeho dotyku poddávala a doslova si ho užívala. Přejížděl mi po zádech, až dojel k bokům, za které mě vzal a umístil na postel. Byl překvapivě něžný a v mém těle se s každým jeho dotykem probouzel oheň. Zažívala jsem chvilky vášně, ale zároveň jsem cítila, že se něco kolem mě děje. Ale nevěnovala jsem tomu dostatečnou pozornost, protože jsem byla zaměstnávána jedněmi velmi zvědavými rtíky, dokud se nezastavily a trochu vyděšeně se nepootevřely.

To mě trochu zarazilo a začala jsem si prohlížet zbytek muže přede mnou. Koukal na mě naprosto překvapeně a odstoupil ode mě. To mě znepokojilo a rozhodla jsem se zkontrolovat tělo, jestli je všechno v pořádku. Podívala jsem se na sebe a vyskočila vyděšeně z postele. Bylo mi v ten moment naprosto jedno, že jsem nahá.

„Do háje! Co se to se mnou děje?“ vykřikla jsem trochu hystericky a podívala jsem se na muže, který ležel na posteli.

„To bych taky rád věděl,“ konstatoval a vypadal, že přemýšlí.

„Kdo jsou tví rodiče?“ položil najednou pro mě nesmyslnou otázku, ale neřešila jsem to a zmatečně mu odpověděla.

„Matka dole ve vesnici opracovává kůže a otce neznám,“ odpověděla jsem trochu vystrašená a prohlížela si vlastní tělo, které zářilo, čím dál víc.

„Ale něco ti matka o tvém otci říct musela, ne?“ ptal se trochu dotěrně.

„Jen, že je zrůda a že se na ten jeho hrad nikdy nevrátí. To by prý radši zemřela a jednou mi také řekla, že její duši nikdy nedostane. Ale to byla hodně opilá. Nebrala jsem její slova vážně,“ sdělila jsem mu a čekala, co dalšího mi řekne.

„Amosdeus. Tím se to všechno vysvětluje,“ pronesl a já čekala na vysvětlení. Místo toho vstal a začal se oblékat.

„Co se tím vysvětluje?“ zakřičela jsem na něj hystericky, když mě naprosto ignoroval a on se na mě se zájmem podíval.

„Neměj strach. Jen se měníš v Tallense,“ prohodil a dál si nazouval boty.

„Tallens?“ ptala jsem se.

„Ano, stáváš se tím, čím já,“ informoval mě jen tak mimochodem a já na něj měla chuť řvát, prostě jsem se neovládala. Zastoupila jsem mu cestu a rozhodla se z něj dostat, co nejvíce informací.

„Neodejdeš, dokud mi všechno neřekneš,“ stála jsem si za svým.

„To si nemyslím,“ řekl mi výsměšně a já na něj zmateně civěla. „Divím se, že si ještě neomdlela v bolestech, ale to bude asi tím, že jsi částečně člověk,“ sdělil mi a já se trochu otřásla. Bolest, křeče? Toho jsem se momentálně měla bát? Ale místo toho mnou projížděla jedna emoce za druhou a já nevěděla, které se nejdříve poddat. Dotyčný, co si ze mě neustále utahoval, ke mně přišel a přiložil mi ruku na tvář, čímž mě donutil se mu podívat do očí.

„Běž si lehnout. Ráno je moudřejší večera. Zítra si o tom všem promluvíme,“ klidně mi přikazoval a já podle výrazu jeho tváře usoudila, že má pravdu. Ustoupila jsem mu z cesty a zamířila si to do postele. Přikryla jsem se peřinou a zaposlouchala se do jeho kroků. Lehce dopadal na špičky, a pak zabouchl dveře a nechal mě tam samotnou. Ale moc dobře jsem věděla, že se později vrátí. Dala jsem mu něco, co ho motivovalo být se mnou, i když jsem nevěděla co. Jen jsem tušila, že mi to všechno zkomplikuje život.

…

Probudila jsem se do druhého dne a rozhlédla se po místnosti. Na posteli jsem měla připravené oblečení a na stole snídani. Překvapilo mě to, ale i mile potěšilo. Nikdo nikdy se o mě pořádně nestaral a tenhle komfort byl něco, co jsem dosud neznala.

Cítila jsem se dobře. Jako kdyby se nic nezměnilo. Pro jistotu jsem se zvedla z postele a postavila se před zrcadlo. Prohlížela jsem se ze strany na stranu, ale během chvíle jsem usoudila, že se asi nic důležitého na vnějšku mého těla nezměnilo. Potom jsem si oblékla připravené šaty a posadila se ke stolu se snídaní a s chutí se pustila do snídaně. Měla jsem ohromný hlad.

Když jsem měla za sebou půlku tácu, ozvalo se klepání.

„Dále,“ vyzvala jsem dotyčného za dveřmi a do dveří vstoupil můj hnědooký zachránce ze včerejška.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě slušně a mě začalo vrtat, jestli se změnilo něco tak důležitého, když se chová ke mně tímto způsobem

„Dobré,“ odpověděla jsem a čekala jsem na jeho další vystupování. Chvíli se na mě rozpačitě díval a na chvíli nevypadal jako ten muž, kterého se bála celá vesnice. Nakonec přistoupil blíže ke stolu a začal.

„Myslím, že bychom měli začít úplně od začátku,“ pronesl. „Nathaniel,“ představil se a čekal, až mu odpovím.

„Aladriel,“ vrátila jsem mu a čekala na další jeho postup. On se mezitím posadil na druhou stranu stolu a já se znovu pustila do snídaně. Chvíli mě pozoroval, a potom spustil.

„Měl bych začít úplně od začátku,“ zkonstatoval a konečně spustil o tom, co mě nejvíc zajímalo. Čím jsem se to vlastně stala. „Tallens,“ pronesl a pak na chvíli umlkl, „je něco jako satan nebo ďábel v lidské podobě,“ vysvětloval a já zpozorněla. „Jeho cílem je přežít. Svým způsobem je nesmrtelný a přežívá tak, že získává sílu z lidských duší,“ sděloval mi. „Zabít ho můžeš jen utopením,“ dodal a já na něj zírala s otevřenou pusou. Jako nějaký ďábel jsem se necítila. Spíš mi bylo lépe, než kdykoliv před tím a nějakou touhu po lidské duši jsem fakt neměla.

„Ale ty nejsi úplný Tallens,“ pronesl po chvilce ticha, kdy mě nechal si v hlavě srovnat základní myšlenky. „Tvoje proměna začala, protože ses dostala do kontaktu s magií a spustila to, co ti předal tvůj otec,“ vysvětloval dál a já třeštila každou vteřinou víc a víc oči. Můj táta je Tallens? Proto ho tolik moje matka nesnáší? A nesnášela i mě?

„A to pro mě teda znamená co?“ zeptala jsem se ho a chtěla vědět úplnou pravdu. Dle jeho výrazu jsem věděla, že mi ji dá.

„Od teď můžeš žít jako obyčejný člověk. Zestárnout a zemřít nebo můžeš začít žít jako Tallens. Máš na rozdíl ode mě na výběr. Já musím brát lidem duše, ale ty když nebudeš kouzlit, nebudeš je muset získávat. Můžeš si sílu z duší nastřádat dopředu a zároveň si můžeš doplnit síly, až když ucítíš, že si slabá. Ale jakmile začneš čarovat, vždy budeš muset zaplatit daň v podobě lidské duše,“ zasvěcoval mě do mých nových schopností a já si uvědomovala všechny možnosti, které se pro mě proměnou otevřely. Na tváři se mi usadil úsměv, ale zároveň mi došlo, že se nikdy nebudu moci vrátit domů. Časem by si někdo té změny kolem mě všiml a později by mě vyhnali. Úsměv na tváři mi povadl a já se ho konečně zeptala na to, co mě trápilo.

„Co bude teď se mnou?“ zjišťovala jsem a on se mi zadíval zpříma do očí.

„Zůstaneš se mnou. Patříš mně. Včera si mi darovala svou duši,“ prohodil jen tak mimochodem a mnou projela vlna zděšení. Co jsem to udělala? Musel vidět moje vykřičníky v očích z mého činu a dalšími slovy mi ujasnil, co se mnou má v plánu.

„Neboj. Nezabiju tě. Na to jsi moc cenná,“ potom na chvíli umlkl a později dodal, „ ale odejít tě nechat nemůžu,“ pronesl do ticha místnosti. „Zůstaneš mi po boku a budeš se učit,“ rozhodl za mě a já moc dobře věděla, že mu odporovat nemůžu. To on mě vlastnil a mohl si nakládat se mnou, jak chtěl. Mohla jsem být ráda, že se ke mně chová slušně. Nakonec se zvedl a vydal se ke dveřím.

„Dneska si ještě odpočiň,“ dodal u dveří a já se ještě rychle drze na něco zeptala, co mi vrtalo hlavě od počátku, co jsem ho poznala.

„Nathanieli, co hledáš?“ položila jsem mu otázku zpříma a on se na mě otočil. Bylo na něm vidět, že váhá, ale nakonec mi odpověděl.

„Ženu, která by mě i přesto všechno mohla milovat,“ sdělil mi a já ho chápala. Vypadal, že je dlouhou dobu sám.

I když mi něco říkalo, že já tou milovanou nebudu. Cítila jsem, že naše společná cesta bude ještě dlouhá, ale nebyla jsem připravená na to, co mě mělo všechno potkat. Nakonec jsem totiž měla být já ta, která měla jednou zůstat sama.