Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 9. kapitola

Ano nebo ne? 

9. kapitola

„Megan, děje se něco?“ Vešel do komnaty král a já vytušila, že je všemu rozhodování konec. Buď teď nebo nikdy! Vstala jsem rozhodně a podívala se na Chrise.

„Budu ráda, když budeš u obřadu,“ sdělila jsem mu jasně a dala najevo tak, jak jsem se rozhodla. Sice jsem ho kdysi milovala, ale nyní situace byla jiná. Jistou náklonost jsem cítila i k Samuelovi a chtěla jsem jí dát šanci.

„Dobře, ale už mi nikdy nedávej za vinu, až budeš nešťastná, že jsem ti nenabízel jiné varianty,“ ohradil se na mě a s tím odešel. Král ho sledoval a sjel mě pohledem. Muselo mu být jasné, o co jde. Nebyl hlupák.

„Nabídka útěku?“ zeptal se s vážnou tváří a já přikývla. „Jestli chcete, běžte,“ nabídl mi a já asi poprvé v životě vybouchla:

„Ne a jdeme!“ zavrčela jsem na něj. Pak už neváhal ani minutu a nabídl mi rámě. Za hudby varhan mě dovedl před Samuela a raději urychleně předal. Asi byl rád, že na něj nevrčím. Když mě předal, Samuel mi pošeptal:

„Co jste mu provedla?“ podivil se, protože král se celou dobu doprovodu choval naprosto nejistě.

„Ale co by. Vyzíval mě k tomu, abych vzala nohy na ramena,“ odpověděla jsem mu a cítila jsem, jak trochu ztuhl.

„To byste mě v tom nechala samotného?“ zjišťoval a já viděla, jak je najednou trochu rozhozený. Že by něco podobného ode mě vůbec nečekal? Takovou ve mně měl důvěru?

„Co by mi jiného zbývalo?“ odpověděla jsem mu s dalším krokem.

„Třeba to, že byste mi mohla dát několik hodin předem vědět, co a jak, abych tu nestál jako pitomec,“ poznamenal a já se jeho poznámce potichu zasmála. Partnerství nadevše.

„Ale ještě před několika minutami jsem neváhala vůbec,“ sdělila jsem mu a nekráčet pár metrů před oltářem, všechno mu prostě vyklopím. Jenže teď na to nebyl čas. Čekalo mě mu říct ano.

„A co vás tedy tolik rozhodilo?“ ptal se s dalším krokem zvědavě vůbec nevnímající, že každý, kdo může, šponuje uši, co to jde, jen aby zaslechl, o čem si povídáme.

„Kamarád z dětství,“ odpověděla jsem mu. Jenže on se v tom mínil rýpat dál, a když jsem to viděla, raději jsem to rychle dovysvětlila.

„Láska z dětství, která pominula,“ svěřila jsem se v rychlosti a doufala, že nyní to více rozebírat nebude.

„Jste si tím jistá?“ ujišťoval se po chvíli ticha.

„Už se víc neptejte nebo budou lítat blesky,“ umlčela jsem ho slovy a na důkaz, že to všechno myslím vážně trochu přikrčila obočí, ačkoliv jsem netušila, zda mu tím spíše nejsem pro smích.

„Stejně si o tom potom promluvíme,“ stál si za svým a já předstoupila před kněze.

„Ale to už bude fuk,“ vrátila jsem mu a otočila se na kněze, který nás trochu vykolejený poslouchal:

„Tak to můžeme vyřešit teď,“ opáčil a já trochu ztuhla, protože nás pozoroval celý sál.

„To můžeme odložit,“ odsekla jsem mu.

„Jste si teda jistá, že si mě chcete vzít,“ ujišťoval se a s vážným výrazem mě sledoval.

„Ano,“ odpověděla jsem sebejistě. Potom se otočil na kněze i on a poručil:

„Můžete začít.“

…

A bylo to za mnou. Jedno jediné slovíčko nás svázalo nadosmrti. Mohlo to být na dlouho, ale možná jen na chvíli. Člověk nikdy nemohl tušit, co nás potká. Seděla jsem na hostině vedle Samuela, obklopená neustále se střídajícími gratulanty, snažící se pobrat každého, kdo mi je představen.

„Buďte v klidu. Časem se ty jména poddají,“ uklidňoval mě, když viděl, jak zoufale se tvářím, jakmile odešla další skupinka lidí a já se snažím zapamatovat alespoň jedno jediné jméno.

„Takže jsi to udělala,“ zazněl za mými zády hlas mě známý. Počkala jsem si, až ke mně přistoupí, abych na něj viděla a pořádně si ho prohlédla. Před tím v tom zmatku jsem nestihla zaznamenat všechny změny, jež u něj proběhly. Trochu v obličeji zestárl, ale jinak kromě drahého oblečení, které měl na sobě, se na něm nic nezměnilo. Pořád měl ty roštácké oči, plné nevypočitatelnosti. Jeho poznámku jsem elegantně pominula a představila ho Samuelovi:

„Chrisi, tohle je můj manžel Samuel. Samueli, tohle je můj přítel z dětství,“ představila jsem je a sledovala, jak se oba jako ostříž měří. U Chrise jsem jeho postoj trochu chápala, ale vůbec jsem netušila, o co šlo Samuelovi. Vždyť jsem byla jeho a to už se nedalo změnit.

„Nebudu Vám lhát. Moc rád vás nepoznávám.“

„Chrisi,“ okřikla jsem ho potichu.

„Nediv se mi. Podělal jsem to. Nikdy jsem tě neměl pustit z dohledu. Sice ses pro tuhle cestu osudu nakonec rozhodla sama, ale to neznamená, že jí musíš stále jít. A jedno ti řeknu. Až přijde čas, kdy tohle nebudeš chtít, pokusím se ti vyhovět. Ať mě to stojí, co mě to stojí. Jsem tvým dlužníkem. A navždycky budu.“ Potom se odebral a odešel ven z místnosti. Já se trochu zarmouceně otočila na Samuela:

„Omlouvám se.“

„Není za co. Aspoň vím, že existuje někdo, kdo se opováží mi dát přes držku, pokud se k vám nebudu chovat slušně. Princ neprinc,“ pronesl s humorem a já byla celkem ráda za jeho postoj. Ale to nebylo to, co mě momentálně trápilo. Byla jsem nervózní a doslova ze všeho. Dneska mě čekalo sblížení se Samem a to dost intimní. Měla jsem strach, že udělám něco trapného, nezachovám se správně a vše pokazím. Už večer jsme měli spát ve společné posteli a ani přes všechny rady všech okolo jsem si nebyla jistá, jestli něco nepokazím. Ačkoliv Samuel vypadal naprosto v pohodě, občas jsem zahlédla, že si mě nervózně prohlíží a uvažovala nad tím, zda se potýká se stejnými problémy jako já. Netušila jsem a uprostřed oslav jsem s tím nemínila začínat. Nebyla vhodná doba.

…

A bylo to tu. U stolu mi únavou začala padat hlava a Samuel mě vybídl, abychom šli spát. Musela jsem souhlasit, protože jsem cítila, že už dlouho být vzhůru nevydržím. I když se mi nechtělo, byla jsem prostě smířená s tím, že do té ložnice po jeho boku budu muset vstoupit. Rozloučili jsme se a vydali se do společných místností. Annie moje věci během dne přestěhovala a instruovala mě u oblíkání do svatebních šatů, kde co najdu, aby mi ulehčila v tomto směru situaci. Sice jsem nechápala proč, protože jsem měla spodničku na sobě a neočekávala jsem, že bych se měla cpát do dalších šatů během několika dalších hodin, ale zaměstnávala tak moje myšlenky natolik, že pochyby jsem každou minutou odkládala.

Samuel mě dovedl ke správným dveřím, otevřel je a vybídl mě, abych vstoupila. Další krok jsem udělala trochu nejistě a rozhlédla se po komnatách. Všude po stěnách svítili zapálené svíce a místností se míhaly různé stíny. Jakmile jsem skončila s obhlídkou nového zázemí na několik dalších let, zastavila jsem pohledem na Samuelovi. Stál ode mě několik metrů a prohlížel si mě. Dostávali jsme se do fáze, kdy se mělo stát to, kvůli čemu jsme se vzali. Tiše jsem zabloudila do jeho očí a sledovala jejich hloubku, doufajíc že to bude on, kdo započne první krok. Protože já na to momentálně odvahu neměla.