Stěhování
Dorazila jsem domů a šla jsem za mamkou, abych jí skutečnost jménem stěhování oznámila. Vstoupila jsem do jejích komnat a tam na ni narazila, jak se nechává masírovat. Když jsem vstoupila, masér vzhlédl a usmál se na mě. Soustředila jsem se co nejvíce, abych ho nezbila. Povedlo se! Měla jsem ze sebe opravdu velkou radost. Došla jsem k lůžku a pozdravila mamku:
„Ahoj!“ Byla zamyšlená a neslyšela mě přijít, lekla se. Pak se zamračila.
„Tos mi přišla zabít dalšího maséra?“ Vrčela na mě a masér se na mě vyděšeně koukal. Já se zase nesmírně bavila.
„Ne,“ pověděla jsem jí s úsměvem na rtech. Chvíli se soustředila a masér s oddychem masíroval dál. Uvažovala jsem nad tím, že bych si ho taky pak mohla půjčit. Byl to fešák a masáž po dnešku by se mi opravdu šikla.
„Koukám, že Carlisle je s tvou léčbou úspěšný,“ prohodila jen tak mamka.
„Jo, a o tom bych chtěla s tebou mluvit.“ Nechápavě se na mě otočila.
„Víš, už se ovládám celkem dobře, ale prospělo by mi nové prostředí. Carlisle mi nabídl, že bych u nich mohla nějakou dobu bydlet, abych zlepšovala rychleji své sebeovládání.“ Mamka se na mě koukala dost zaraženě.
„Jako, že bys bydlela u nich?“ Kývla jsem jí na souhlas a váhavě se na mě koukala.
„Nikdy jsi nebydlela mimo domov.“ Cítila jsem z jejího hlasu smutek a paniku. Teprve teď jsem si uvědomila, že i přes její studenou masku mě má opravdu ráda, a že jí budu chybět. Říkalo se mi to těžce.
„Mami, už mi je přes dva tisíce let. Nemůžeš čekat, že tu budu bydlet celou věčnost. Musím mít taky svůj vlastní život,“ odhodlaně jsem jí odpověděla.
„Když já už myslela, že tu zůstaneš navždycky, kvůli té tvé schopnosti, a ono ne,“ povzdychla si mamka.
„Je dobře, že také poznáš něco nového, ale něco mi slib,“ koukla se mi přísně do očí.
„Často nás budeš navštěvovat. Minimálně jednou za 14 dní. Jinak tu budeme všichni trpět žalem.“ Upírala na mě svůj prosící pohled. Já se tomu jenom uchichtla.
„Jasně, taky bych pak mohla trpět žalem. Jestli si myslíš, že se mě jen tak lehce zbavíš, nech si o tom zdát. Tak jako tak tu budu pečená vařená,“ usmívala jsem se při těchto slovech na ni.
„To doufám,“ hodila po mně smířlivý úsměv.
„Tak já si jdu balit.“ Mířila jsem k sobě do pokoje. Věděla jsem, že to budu muset ještě oznámit sudičkám. Budou mít radost, ale také budou smutné z toho, že jim nebudu pořád k dispozici. Dále s Kerbem. Ten to asi obrečí nejvíce. Bratrovi se radši pokusím vyhnout. Jeho narážky na to, že bych konečně mohla přijít o panenství a být políbená, nemám náladu poslouchat. Také budu muset ještě navštívit hlavu bezhlavého jezdce. Nebude se mu líbit, že za ním nebude mít kdo chodit. Je to výborný zpovědník a vždy umí pochopit každého, koho něco trápí. Přece jen... Pro mě to stěhování nebude jednoduché. Žila jsem tu přes dva tisíce let. Slibuji si, že jakmile se mi bude stýskat, tak se vrátím. Vždy se sem můžu vrátit. A to je to hlavní. Můj svět se rozšíří pouze o další dimenzi. A jako polobohyně se s tím musím smířit a srovnat. Se vším tím jsem si začala balit.
Druhý den ráno:
S Carlislem jsem se domluvila, že se sejdeme na jedné lesní cestě, a že mě tam vyzvedne, aby Esme zase neměla podezření. Se všemi doma jsem se rozloučila a vydala se na cestu. Jako vždy mě k bráně odvedla mamka. Objala mě a dala mi pusu na čelo.
„Kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, tak volej!“ Koukala na mě naprosto s vážným výrazem.
„Budeš mi chybět, miláčku,“ řekla zjihle a znova mě objala.
„Mám tě ráda, mami.“
„Já tebe taky, zlatíčko.“ Po těchto slovech jsem se oddálila z objetí, otočila se a šla jsem směr lidský svět. Prošla jsem bránou a octla se na lesní cestě před Carlislem. Ten se lekl a vypadal, že kdyby nebyl upír, tak akorát prožívá infarkt.
„Ahoj!“ řekla jsem mu s úsměvem. Potom, co se po chvíli vzpamatoval, tak mi odpověděl.
„Ahoj, ale tohle už mi nedělej! Víš, jak jsem se lekl? Jak ses tady vůbec zjevila?“ Už zase měl spoustu otázek a já ho musela zastavit.
„Teď ti to neprozradím, až někdy jindy, ano?“ Jen na srozuměnou kývl a otevřel mi dveře.
„Prosím.“ Jako správný džentlmen. Když jsem seděla v autě na sedačce, tak jsem se různě rozhlížela. Víte, já vlastně seděla v autě poprvé. Bylo tam takových koleček v desce a tlačítek a páček. Měla jsem chuť je všechny vyzkoušet. To bude muset počkat. Carlisle si sedl z druhé strany, strčil do nějaké díry takový zvláštně vypadající malou krabičku a auto zapředlo. Na to se prostě dalo říct jenom: Wow! Za celou dobu jsem si ale nevšimla, že mě Carlisle propaluje pohledem.
„Bello, mohla by sis prosím tě zapnout pás?“ zeptal se mě. A já bohužel nevěděla, co po mně chce. Nevydržel to, nahnul se na mě, vytáhl kolem mě nějaký pás a zasunul ho do nějaké krabičky. Pořád jsem ho pozorovala a musela jsem vypadat jako úplný pitomec.
„Bello, děje se něco?“ nevydržel to a musel se zeptat. Rozhodla jsem se přiznat.
„Víš, já v životě v autě neseděla.“ Studem jsem se červenala až na zadku. V jeho tváři se mihlo pochopení.
„Ale jak?“
„Teleportujeme se,“ odpověděla jsem mu dřív, než stihl vyslovit celou otázku.
„Aha, tak to mi to budeš muset všechno jednou popsat. Už teď se těším,“ usmíval se, jak sluníčko na hnoji.
„Jestli chceš, tak ti můžu dát podrobný popis, co dělám a co se k čemu používá.“ Já jen na to vesele kývla. Sice to vypadalo dneska, že to bude ten nejsmutnější den, když jsem se loučila s rodinou, ale začíná být čím dál zajímavější. Carlisle se rozjel a všechno u toho popisoval. Já jen kulila očka a poslouchala jsem ho, jako kdyby mi šlo o život.
Dorazili jsme před Cullenovic vilu a zastavili. Cesta byla naprosto úžasná a už teď jsem se těšila na další. Carlisle mi otevřel dveře a já vystoupila z auta. Vedl mě ke dveřím vily a otevřel dveře. Vstoupila jsem dovnitř a hned na krku jsem měla Esme. Tiskla mě v náručí a vypadalo to, že mě umačká k smrti.
„Ech, Esme, nemůžu dýchat,“ vyblekotala jsem ze sebe.
„Jej, promiň mi to, zlatíčko.“ Uvolnila mě a podívala se na mě omluvně. Za ní už stál zbytek rodiny. Všichni byli zvědaví na nového člena rodiny. První se ke mně přihnala malá elfka a představila se jako Alice. Po ní se představila překrásná blondýna Rosalie a pak přišel Emmett. Byl opravdu velký a svalnatý, šel by z něj strach, kdyby se na mě neusmíval. Bohužel na ten úsměv trochu reagovala moje schopnost a mně zčernaly oči. Cítila jsem, že ji mám docela ještě pod kontrolou, ale bylo to jen tak tak. Snad ten další nebude ještě krásnější. Emmett uhnul a za ním stál krásný blonďák a tvářil se dost zvláštně. Připadalo mi, že snad cítí to samé jako já. Snažil se být milý a představil se jako Jasper. Nakonec se taky usmál. Jenže to já už šla do kolen a musela jsem vypadnout. Dalšího bych už zabila. S panikou v očích jsem se podívala na Carlislea a vyběhla před vilu. Snažila jsem se to rozdýchat, ale marně. Věděla jsem, že za mnou jde Carlisle. O to víc jsem se snažila. Pak jsem cítila, jak moje schopnost ustává. Věděla jsem, že dneska už dalšího bych nezvládla a doufala, že ten blonďák byl poslední. Otočila jsem se už v klidu na Carlislea. Koukal na mě se starostí, tak jsem první promluvila já.
„Doufám, že Jasper byl poslední,“ hlesla jsem.
„Ne, ještě jsi nepoznala Edwarda.“ Já jen protočila zoufalstvím oči.
„Promiň mi to, Carlisle, ale dneska bych ho už asi zabila. Přežije, když se s ním seznámím třeba až zítra?“ Carlisle se usmál a pověděl mi:
„Upřímně, já myslel, že nezvládneš ani Emmetta. Jsem na tebe pyšný.“ Já si jen oddychla.
„Víš, ono je lepší, když se setkáš s Edwardem později. Asi s tebou bude mít trochu problémy.“ Vyvalila jsem oči.
„Proč?“ zajímalo mě.
„Tvoje vůně mu připadal naprosto úžasná a bude mít problém, aby tě nezabil. Hned, jak si utekla, tak pro jistotu šli s Jasperem na lov. Jasperovi taky voníš sladce,“ dodal.
„Aha. Tak tohle soužití bude velmi zajímavé,“ podotkla jsem.
„Tak a teď pojď. Zbytek rodiny se těší na to, až tě pozná.“ A vyšli jsme zpět do vily.
