Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 1. kapitola

Věk čarodějů, královen a králů. Každý jedinec bojuje za to, aby v tomto světě našel své místo. Megan je dívka, která získala nadání využívat magii, čímž se její život od základů změnil. Začala sloužit králi, jenž se rozhodl ji provdat za prince sousedního království. Udělá tak jak je jí nakázáno? Zamiluje se do svého nastávajícího a najde konečně své místo v tomto světě? Nebo bude navždy nešťastná a sama? 

První setkání.

1. kapitola

Dnes byl tento voják desátý. Desátý člověk, kterého jsem vyléčila. Ostatní léčitelé odpočívají, jakmile doléčí desátého pacienta, protože už nemají dostatek sil uzdravovat. A to ještě nebyla ošetřena více jak polovina zraněných. Všechny akutní případy jsou hotové a zbývají většinou jednoduchá zranění.

Rozhodla jsem se, že si čekání zkrátím výpomocí královským léčitelům, ačkoliv to pro tentokrát nebylo posláním. Asi poprvé v životě jsem byla na takovémto místě úplně z jiného důvodu. Mým úkolem je se stát manželkou prince, kterého jsem nikdy neviděla. Jediné, co o něm vím je, že je velmi dobrý válečník.

Byla jsem vybrána králem mého království. Chce posílit příměří mezi říšemi. Vybral mě na základě toho, že jsem nejsilnější čarodějka v jeho panství. Mimochodem, taky se mě potřeboval zbavit. Mezi jeho čaroději jsem byla méněcenná, ačkoliv jsem byla jednou z nejmocnějších z nich.  

Pocházím z nejchudší části hlavního města vedlejší říše, a proto jsem byla pro něj pouze holka s talentem, ke které se choval slušně jen, aby dodržoval kodex, stanovený jeho otcem. V království, odkud pocházím, se čarodějové mezi chudými nehledají, protože geny čarodějů se dědí. Někteří mohou být obdařeni talentem, ale bez pomoci druhých svůj talent nikdy neobjeví.

Já se stala výjimkou. Už od malička jsem vnímala svůj magický potenciál a časem ho začala využívat pro léčení svých bližních. Nepotřebovala jsem studovat, abych věděla, jak léčit. Cítila jsem prostě, co mám dělat.

Bohužel jednoho dne na mého kamaráda zaútočil nějaký čaroděj, protože mu ukradl měšec, aby si na další dny mohl koupit jídlo. Nechtěla jsem, aby ho nijak zranil, tak jsem kolem něj instinktivně vytvořila štít. Kamaráda jsem zachránila a královští čarodějové neznámého čaroděje zneškodnili. Ale ten den jsem byla prozrazena a musela jsem se podřídit králi. Taková byla pravidla. Žádný kouzelník, čaroděj nemohl fungovat v království na vlastní pěst. Jedinou výhodou toho všeho bylo, že jsem tak mohla zajistit svou rodinu.

V království, do kterého se mám přivdat, na dědění genů nespoléhají, proto jim je také jedno, jaký kdo má původ. Záleží jim hlavně na tom, jak moc silní čarodějové jste. Své postavení si tu musíte vydobýt, z tohoto důvodu se mi nelíbilo, že král mě sem posílá jen tak. Bez toho, aby mě lidé obou zemí stihli poznat. Obhájit si zde své postavení, jež mi bude přiřazeno, nebude jednoduché. Když jsem byla vybrána pro tento úkol. Rada království, kde se momentálně nacházím, vyslala čaroděje, kteří mé schopnosti přijeli zkontrolovat. Několik dní jsem byla testována, a pak prohlásili, že jsem pro tento úkol dostačující. Měla jsem ty jejich slova uložená v paměti a trápila mě. Jak řekl jejich velitel: „Dostačující!“ A mě zní od té doby v hlavě pořád dokola: „Pouze dostačující!“ A tak se ke mně od té doby také chovali. Celou cestu, co mě doprovázeli do sídla, které se mělo stát mým novým domovem.

Nechovali se ke mně jako ke své budoucí princezně, jednou možná královně, ale jako k holce s nadáním, jenž si teprve jejich uznání musí vydobýt. Mělo to dvě nevýhody. Odvezli mě z mého domova a musela jsem prozatím nechat členy mé rodiny tam. Ale také to mělo dvě výhody. Jakmile si získám své postavení zásluhami, nikoho nebude zajímat, odkud pocházím a má rodina tu časem najde domov, který nikdy před tím pořádně neměla.

Došla jsem k dalšímu pacientovi. Měl popálenou polovinu zad od kouzel, které na něj byly vrhány při ústupu, a chronicky bolavé levé koleno, které bylo špatně vyléčeno. Přišla jsem k němu a pohlédla mu do tváře. Byl mladý. Muselo mu být okolo dvaceti tří let. Měl krásné modré oči, které mě propalovaly, a krátký blonďatý upravený sestřih. Vypadal velmi sympaticky, ale také sebevědomě. Bez jediného mého slova si sundal košili, jak mile spatřil, že se k němu blížím, abych mohla lépe k jeho popáleným zádům, a mně tak bylo odhaleno jeho vypracované tělo.

Pohled na jeho svalnaté tělo mi vehnal červeň do tváří.  Něco takového se mi nikdy před tím nestalo. Trochu mě to znervóznělo. Za celý můj život jsem se nesetkala s mužem, který by mě znervózněl jenom tím, že si sundá košili. A že už jsem jich ošetřovala hodně.

„Super, Megan, zrovna teď se ti bude líbit jeden muž a dokonce to vypadá, že patří do gardy tvého budoucího manžela,“ pomyslela jsem si a vynaložila jsem veškeré své soustředění na léčení jeho zad. Nechtěla jsem, abych kvůli tomu, že mě rozptyluje, udělala chybu. Jenže on se rozhodl, že mi to neulehčí.

„Myslel jsem, že po deseti pacientech, si dává každý léčitel odpočinek,“ rejpnul si. Byla jsem na začátku léčení, takže jsem ho mohla ještě přerušit a to jsem také udělala. Podívala jsem se mu do očí a řekla:

„Mohl byste, prosím vás, po dobu léčení držet klapačku? Nerada bych vám ublížila.“ Podle změny jeho výrazu na nevěřícný jsem vytušila, že takové chování ode mě nečekal, ale mlčel. Aspoň do té doby, dokud jsem s léčením jeho zad nebyla hotova. Poděkoval a oblékl si košili. Myslel si, že jsem skončila, ale já měla v plánu mu uzdravit koleno. Jakmile se dooblékl, tak se chtěl zvednout, ale já ho nenechala. Nechápavě na mě koukal.

„Ještě vaše koleno,“ odpověděla jsem mu na jeho otázky v očích. Usmál se na mě a začal se znova zvedat, ale já ho znova zastavila.

„Seďte. Já to myslela vážně.“ Nevím proč, ale nechtěl se mi podřídit. To se mi ještě u žádného pacienta nestalo. Podíval se na mě s výrazem - malá namyšlená holčičko - a chtěl pokračovat dál. Jako kdyby byl kdoví kdo. Jeho počínání mě naštvalo a nehodlala jsem se vzdát.

„Bojíte se snad, že bych vám nohu amputovala?“ uchichtnul se a dopověděl mi.

„Jen se mi nechce ztrácet čas s něčím, co nevyléčil ani náš nejlepší léčitel,“ vysmíval se mi.

„Hm, tak to bych ho mohla trumfnout,“ vrátila jsem mu namyšleně. Nemám ráda, když mě někdo podceňuje a dokazovat věci, které nikdo před tím nedokázal, mě vždy lákalo.

„Nemám čas na něco takového.“ Otočil se a chtěl odejít. Já neměla v plánu se vzdát.

„Hlavní léčitel vám řekl, že koleno máte v pořádku, že? Jenže vás pořád bolí při každém kroku. Už jen, že jsem si toho všimla, vás muselo překvapit. Snažíte se chodit, jako kdyby vás nic nebolelo, ale ono bolí.“ Viděla jsem, jak zastavil, pokračovala jsem, dokud měla moje slova v sobě pro něj nějakou váhu.

„Dřív, než jste s tím stihl zajít k léčiteli, vám vazy špatně srostly, a proto nevidí, že koleno není v pořádku. Dejte mi, prosím tě, jeden pokus na vyléčení vašeho kolena. Nic jiného nežádám,“ napadlo mě ještě dodat a tím mu zároveň prokázat úctu, kterou bych vůči němu měla mít. Jednu důležitou věc jsem se za posledních několik měsíců naučila. A to bylo správným způsobem využít sílu svých slov.

„Příště, až se budete vyhýbat ráně, tak to nemusí schytat jen vaše záda.“ Po téhle větě jsem viděla, jak rezignoval a sedl si na nejbližší židli. Přišla jsem k němu a klekla k noze. Začala jsem mu vyhrnovat nohavici na levém lýtku. Snažila jsem se ho co nejméně dotýkat. Přece jen mě pořád znervózňoval a pokaždé, když jsem se ho dotkla, jsem cítila, jak se do mého těla rozlévá teplo, kterému jsem nerozuměla a raději jsem mu rozumět ani nechtěla. Já už měla svého nastávajícího vybraného.

Vyhrnula jsem mu nohavici až nad koleno se slovy: „Dokud neotevřu oči, prosím, nemluvte a nehýbej se,“ a položila jsem mu ruce na koleno. On mi jen na odpověď přikývnul.

Když jsem položila ruce na jeho koleno, cítila jsem, jak mým tělem projela příjemná vlna tepla. Něco, co jsem dosud nezažila. Snažila jsem se pocit příjemného tepla opominout a soustředit se na léčení. Nemínila jsem jeho koleno uzdravovat typickými metodami, které jsem se naučila na akademii, ale metodou, udělej to tak, jak cítíš, že to má být. Obyčejná léčitelská metoda by jeho koleno neuzdravila. Normální metody totiž fungují tak, že se zaměříte u pacienta na to, co mu je a vyléčíte to. Ale pokud je už zranění zhojené, nemáte šanci ránu vyléčit. Problém, který řeší králové obou království už několik staletí. Já něco takového byla schopná dokázat, ale nebyla jsem schopná své umění naučit ostatní. Pro mě bylo cítit, co je špatně zahojené v těle a neduhy ostatních přirozené, když jsem chtěla, pro ostatní ne. Bylo to součástí našeho talentu.

Má magická moc vstoupila přes jeho kůži a napojila se na krevní oběh. Pomocí krevního oběhu jsem doputovala, až k jeho bolavému svalu v koleni. Tam jsem vypustila všechnu magickou sílu, co mi zbývala, a oživila buňky, které byly špatně srostlé. Pak jsem buňky srovnala, tak jak mají být, a vracela se zpět do reálného světa.

Otevřela jsem oči a musela se párkrát nadechnout. Cítila jsem, jak se moje zásoba magické energie zmenšila. Úplně jsem zapomněla na to, jak moc je tento léčivý proces náročný. Musel vidět, že mám problémy zákrok rozdýchat, a radši mě přidržel, abych nespadla. Zahlédla jsem jeho starostlivý pohled a musela ho uklidnit.

„Jsem v pořádku,“ usmála jsem se na něj. Moc mi nevěřil, ale pustil mě. Zvedla jsem se a poručila mu:

„Teď zkuste koleno opatrně ohnout.“ Udělal tak.

„Nebolí?“ zeptala jsem se. Jen trochu nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Teď se zkuste postavit a na nohu došlápnout,“ pokračovala jsem v komandování. Na nohu došlápnul a nic.

„Teď udělejte opatrně pár kroků.“ Zase poslechl a tvářil se čím dál víc užasle. Nakonec se otočil na mě a řekl:

„Nebolí.“ Oddychla jsem si, že jsem to zvládla a dodala:

„Snažte se, prosím vás, tu nohu tak týden šetřit," poprosila jsem ho. Kývnul, že rozumí a pohlédl na mě.

„Moc děkuji a odpusťte, že jsem vám nevěřil. Dnes byl pro mě náročný den, ale tohle mi velmi zvedlo náladu.“ Najednou vypadal unaveně. Už se otáčel k odchodu, když:

„Málem bych zapomněl. Jak se jmenujete?“ Nechápala jsem jeho zájem, ale odpověděla mu.

„Megan.“ Přikývl.

„Myslím, že tohle jméno si budu určitě pamatovat.“ Jeho slova mi vykouzlila úsměv na rtech a zahřála u srdce. Zase jsem cítila, jak se mi tvoří červeň na tvářích. Radši jsem mu v rychlosti přikývla a otočila se. Nechtěla jsem, aby viděl, jaký má na mě vliv. Nevím, jak by můj nastávající rozdýchával, že jsem se zamilovala na první pohled do jednoho z jeho vojáků. Nadšený by určitě nebyl. Musím na něj urychleně zapomenout a udělat to, co mi bylo přikázáno, abych jednou své rodině mohla dát, co jsem si usmyslela.

Dnes byl mým jedenáctým a nejnáročnějším pacientem, proto jsem se rozhodla, jít si odpočinout a doplnit síly na další léčení. Cestou ke dveřím mě zastavila uculující se Annie. Nechápala jsem, čemu se směje.

Annie je sestrou mého nastávajícího a je hrozně milá a starostlivá. Našla jsem v ní hned první den kamarádku a oporu, kterou v budoucnu určitě budu potřebovat. Zato mého nastávajícího jsem ještě neviděla. Byl s gardou na nějaké akci. Radši jsem se neptala na jaké. Podle toho, že jsem dnes ošetřovala pár vojáků z gardy, jsem tipla, že už musel přijet. To znamená jediné - večer mi bude představen. Annie doléčila, a pak se otočila na mě.

„Tak jak se ti líbil můj bratr?“ zeptala se mě. Její otázka mě zaskočila.

„Kdo? Tvůj bratr?“ Pořád mi její slova nedávala smysl.

„Ten blonďák, cos ho léčila, je můj bratr a tvůj nastávající,“ odpověděla mi. Její odpověď mě přikovala na místě.

„On!“ vzdechla jsem překvapeně. Všimla si mého udiveného výrazu a pousmála se.

„Není to sice největší fešák v království, ale aspoň má občas něco v hlavě. Taky se omlouvám, jestli tě jakkoliv urazil, ale drží si tak odstup od všech žen. Sama tomu musíš rozumět. Jsi ve stejné situaci. Prostě ti byl určen partner a nikdo se tě neptal, jestli ho chceš nebo ne.“ Na srozuměnou jsem jí pouze přikývla. Nemínila jsem s ní rozebírat svého nastávajícího. Ještě by poznala, jak moc mě zaujal. Omluvila jsem se jí, že půjdu odpočívat. Propustila mě s tím, že se pro mě před večeří zastaví a pak mě oficiálně představí jejímu bratrovi. Při jejích slovech se mi rozbušilo srdce a jedna moje část se na večer najednou těšila.

…  

Seděla jsem před večeří před zrcadlem a čekala na Annie. Měla jsem strach z oficiálního seznámení. Bude na mě poznat, že se mi líbí. A co já jemu? Bude mě brát jako povinnost, nebo se mu aspoň trochu líbím a bude se mnou spokojený? Na tyhle otázky bych ráda znala odpověď a něco mi našeptávalo, že se ji brzy dozvím.

Na dveře někdo zaťukal. Musela to být Annie. Pozvala jsem ji dál. Pozdravila a já šla za ní. Zaklesly jsme se navzájem za lokty a vyšly vstříc večeru. Vstoupily jsme do hlavního sálu, kde se všichni shromažďovali před večeří. Král měl ve zvyku se setkávat se svými poddanými a konverzovat s nimi, aby jim byl blíže.  

Rozhlédla jsem se po místnosti a zahlédla jsem svého nastávajícího v obležení pánské společnosti. Jak jinak. Pořád lepší, než obležení dvorních dam jeho matky. To by mi asi dělalo větší starosti. Annie byla jako tank. Jakmile zahlédla svého bratra, tak se k němu hnala a mě za sebou táhla sebou. Princ ji zpozoroval a tím si také všiml mě. První nechápavě koukal, ale pak se mu koutky úst zvedly do úsměvu a nevěřícně zavrtěl hlavou. Bylo mu všechno hned jasné a já se trochu styděla za chování, které jsem mu před tím předvedla. Zrovna nejzdvořileji jsem se k němu nechovala.

Annie mě dotáhla až před něj a já se mu snažila výrazem v obličeji naznačit, že já za nic nemůžu. Jeho sestra byla prostě neodbytná a zastavit jsem ji už nedokázala.  

„Ahoj, bratříčku!“ pozdravila ho a olíbala ho na tváře. Pak došlo na mě.

„Ráda bych ti oficiálně představila Megan, tvoji nastávající.“ Když to vyslovila, tak jsem stydlivě zakoukala na zem. Proto jsem neviděla jeho výraz v obličeji, ale bylo to lepší než mu ukázat ruměnce na tvářích.  

„Megan, tohle je můj bratr Samuel.“ Jakmile vyslovila jeho jméno, pohlédla jsem mu do obličeje. Usmíval se a v očích mu hrály jiskřičky. Nevěděla jsem, co to znamená, ale pak udělal něco, co jsem nečekala. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři se slovy:

„Moc rád vás oficiálně poznávám, Megan.“ V jeho očích jsem viděla pouze upřímnost a mé srdce zaplesalo. Byla jsem jím naprosto omámená. Jediné, co mě v té chvíli napadlo:

„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

2. kapitola