Polibky přírody - 2. kapitola

Tři ježibaby, královská hlídka a jedno dobíjení baterek

2. kapitola

„Co tam vidíš?“ ptala se jedna babizna druhé, když se jedna z nich snažila přečíst budoucnost z čajových lístků.

„Co by, konečně taky na něj dojde,“ zabručela třetí z křesla a nechala si černou kočku vyskočit do klína.

„Kušuj, babo! Nemůžeš být přeci neustále nedočkavá,“ ohradila se na ni baba věštící z hrnečku a zahleděla se více do obrazců ležících na dně šálku.

„Umře nebo bude veselka?“ rejpala si stále ta nedočkavá.

„Ani jedno,“ vrátila jí věštící.

„Tak co?“ zabručela zase z kouta babizna s kočkou.

„Kulový,“ povzdechla si věštící.

„Jak kulový? Zase se do toho motá příroda?“ prskala babča zvědavá a usadila se naštvaně do křesla před krbem. „Tohle nám byl čert dlužen,“ zahudrovala a znovu zavřela oči, představující si pomstu, kterou jednou konečně nad králem provede. Hned jakmile ho příroda přestane chránit.

…

Sledovat její klidný spánek bylo jako dar z nebes, ale moc dobře jsem věděl, že je to jedna z posledních nocí, kdy mi leží v náruči. Je na čase poslat ji zase do světa.

Během jejího spánku jsem zaúkoloval ptáčky, aby mi hlásili každý její pohyb a já s každou další myšlenkou na život, který ji čeká, pookřával. Měla před sebou slibnou budoucnost a já jsem měl být ten, který bude aspoň částečně prožívat její pocity. Měl bych vám totiž sdělit, že tím mým darem jsme se jaksi propojili. Teda jak to přesně popsat. Mým darem se spojila Natalie s celou přírodou. Bude daleko jednodušeji chápat přírodní úkazy a cítit, co se kolem ní děje. Já jsem jen základní stavební kámen, ale protože jsem v první linii, budou pro mě její pocity nejintenzivnější.

Budu vědět o každém jejím kroku, a pokud bude potřeba, budu moci dokonce i zasáhnout. Zajímavé příběhy totiž netvoří lidé samotní. Vždy se musí do nich někdo přimotat, aby všechno oživil, a v tomhle případě to budu já. Máte radost? Já teda jo. Jsem natěšený jako malé dítě.

…

Natalie se zavrtěla a nic netušící o svém zachránci se ke stromu přitiskla ještě víc. Cítila se být v bezpečí, a to bylo pro ni momentálně nejdůležitější. Jenže čas byl neúprosný, a proto se musela dokopat k tomu, aby vstala a začala si hledat nové útočiště mezi lidmi. Moc se jí mezi ně nechtělo. Jenže zase jako divoženka žít nechtěla. Zvedla se a vydala se k potůčku, kde ze sebe hodlala trochu udělat člověka. Sice věděla, že by potřebovala i nové oblečení, ale nebylo kde ho vzít. První si na něj bude muset vydělat.

Upravila se a sbalila si těch pár věcí, které pobrala den před tím u ní ve vesnici. Rozloučila se s hájem a vydala se na cestu. Nevěděla sice kam jít, ale rozhodla se mířit spíše do centra království a doufala, že najde útočiště v jakékoliv vesnici, kde se bude moci aspoň na pár dní usídlit.

Během půl hodiny se dostala na hlavní cestu, která vedla z jejich vesnice a tentokrát se jen otočila a povzdychla. Musela svou minulost zahodit. Teď ji čekala jen budoucnost. Jaká bude, záleželo jen na ní.

Jenže nešla ani chvíli a z dálky uviděla, jak se k ní ženou jezdci na koních. První zauvažovala nad tím, zda by se měla schovat, ale pak ji napadlo, že by je mohla upozornit na dané nebezpečí ohledně její vesnice a ušetřit jejich životy na nákaze morem. Nikdo nemůže tušit, kolik bacilů i přes všechny mrtvé se ve vesnici nachází.

Z dálky zpozorovala, že skupina má deset jezdců a trochu víc znejistěla, když poznala, že mezi nimi není jediná žena. Moc dobře věděla, že to pro ni není dobré znamení. Ačkoliv o otrokářích věděla, že nejezdí jenom na koních a vždy mají sebou minimálně aspoň jeden povoz. Proto usoudila, že otrokáři to asi nebudou.

Jezdci se blížili čím dál víc, až se dostali k ní a zastavili. Z jejich brnění poznala královskou jízdu a dřív než si stihla všechny podrobně prohlédnout, zeptal se jí muž s blonďatými vlasy. „Kdo jste?“ bez jediného pozdravu. Jen se ptal věcně. Pravděpodobně někam pospíchali a nechtěli ztrácet čas. Znala takovéto hlídky z dětství a tak ji ani neurazilo, že se k ní tímto způsobem chová. Jejich cílem bylo plnit úkoly zadané králem, co nejrychleji a nejlépe.

„Natalie, dcera bylinkářky z bývalé vesnice Massalia,“ sdělila jim a čekala, že se jí zeptají na informace okolo vesnice, ale muž, který se jí ptal místo toho slezl z koně a pořádně si ji prohlédl.

„Jste živá a vypadáte zdravě,“ konstatoval a dále si ji zaujatě prohlížel. „Kde jste byla poslední tři týdny?“ ptal se a ona začala nad vším uvažovat. Musela být v lese asi déle, než si myslela. To zjištění ji trochu zarazilo, ale nenechala se s tím momentálně rozhodit z rovnováhy. To byl detail, který se dal odsunout na později.

„Ve vesnici, a pak jsem utekla do lesa po smrti mé matky,“ odpověděla mu téměř nenuceně a sledovala, jak ji stále pozoruje od shora dolu, až ji tělem projela vlna nervozity z jeho pohledu. Pak jí lehce uhnul z cesty a řekl jí.

„Musím vás poprosit, abyste jela s námi. Mám příkaz od krále, abych vás pro jistotu dovezl za ním na kontrolu. Chce se ujistit, že nejste roznašečem nemoci,“ sdělil jí a vybídl ji k nasednutí na koně. Jenže Natalie zazmatkovala a udělala krok zpět.

Z nějakého důvodu se jí za králem nechtělo a ještě víc ji popuzovalo, že by ho měla poslouchat. Vojáci zbystřili a muž, který s ní mluvil, zpozorněl.

„Máte nějaký problém?“ zeptal se muž a Natalie si ho lépe prohlédla. Snažila se aspoň trochu odhadnout, jaký je když neplní královy příkazy. Byl velmi statný a svou postavou dával najevo, že je to muž činu. Odhodlaný a velmi odvážný. Odhadovala ho na někoho, kdo si vždy získá, co chce, a jeho panovačný výraz dokazoval to, že si nenechá jen tak nic líbit. Ale byl pravděpodobně trpělivý, protože čekal na každý její mimický výraz, pohyb či cokoliv, co by mu pomohlo s ní správně jednat a dostat ji tam, kam měl zadáno.

Natalie znova udělala krok zpět a tentokrát trochu obranně řekla:

„Já nechci. Nemám z toho všeho dobrý pocit,“ svěřila se a ustoupila zase o krok dál. Muž před ní si povzdychl, a protože v tom děvčeti viděl pouze bezbrannou dívku, rozhodl se s ní jednat úplně jinak. Otočil karty a začal být k ní milý.

„Měl bych se vám také představit. Jsem sir Elyan Fay, kapitán královských vojsk, a slibuji vám, že se vám nic nestane. Král se na vás podívá a případně vás vyléčí, pokud budete přenašečem nemoci a jestli po vypálení vesnice nemáte žádné útočiště, pomůže vám najít místo ve společnosti, kterého budete hodna,“ vysvětlil Elyan Natalie a ona přemýšlela nad váhou jeho slov. Byl to kapitán vojsk a vypadal jako jeden z těch, co asi drží slovo.

„A když se tak nestane?“ rejpla si do něj Natalie. Z nějakého důvodu se tak mocného muže nebála a tušila, že v okolí krále to nebude mít vůbec jednoduché. Někoho mocnějšího prostě na své straně chtěla mít, aspoň trošičku.

Elyana tahle malá příšerka začala štvát. Jeho trpělivost měla své meze a po několika denním hledání, jí měl chuť vzít na záda, hodit na koně a uhánět domů. Všichni jeho jezdci byli utahaní a ona jim celou situaci vůbec nezlehčovala.

„Bude vám muset stačit moje slovo, že se tak stane,“ odvětil jí a probodl ji pohledem. Trochu znejistěl, jakmile zpozoroval, že trochu ucouvla znova zpět a vyčetl si, že na ni nesmí být tolik přísný. Přece jen měla poslední týdny asi pěkně náročné. Vypadala vyhuble a její šat podtrhoval to, čím si pravděpodobně v několika dnech prošla. Jinak byla asi zdravá a čile se měla k životu. Dával jí chvíli ještě čas na zpracování všech informací, dokud nezpozoroval, že se dívá na jeho koně. Trochu se usmál, a potom pravil.

„Nikdy jste neseděla na koni.“ A Natalie mu pokývala hlavou na souhlas. „Nebojte se. Budete sedět přede mnou a já ho budu řídit. Nic se vám nestane a u krále budeme o několik dní dříve,“ informoval ji. Potom se postavil ke koni a nabídl Natalie svou ruku na vyzdvižení.

„Vložte mi, prosím, do dlaně levou nohu a já vás opatrně vysadím. Potom si sednu za vás a vyjedeme,“ říkal, co se bude dít, a Natalie mu za všechno tohle byla vděčná. Nikdy před tím se s ničím takovým nemusela potýkat.

Potom, co Elyan vysadil Natalie na koně, se posadil za ni. Překvapivě zjistil, že je poměrně droboučká na to, jak vypadá odvážně. I když vedle něho každá žena vypadala drobně. Moc dobře o sobě věděl, že je zatraceně velký. Byl jedním z nejstatnějších mužů v království, a proto z něj už téměř od dětství lidé měli respekt.

Jeli už nějakou hodinu, když se Natalie zeptala:

„Jak dlouho ještě dnes pojedeme?“ ozvala se téměř šeptem.

„Vidíte tu vesnici?“ ukázal jí. „Tak až budeme za ní, budeme zastavovat někde u lesa. Mí vojáci tam nakoupí nějaké jídlo a pak se k nám přidají. Neuražte se, ale pokud jste přenašečem moru, chci vás držet mimo dosah lidí co nejvíce,“ vysvětlil jí a ona ho chápala. Byl nad míru opatrný.

Během několika minut se z jejich jízdy oddělila polovina mužů a zamířili přímo do vesnice. Natalie s Elyanem a se zbytkem mužů jeli dál za vesnici k lesu. Netrvalo dlouho a Elyan zastavil koně u lesa. Oba potom slezli z koně a on jim dal najíst a napít. Zbytek vojáků udělal to samé a potom se začali starat o založení ohně. Natalie nevěděla, co má dělat, a tak se rozhodla, že se půjde trochu projít. Byla ze společnosti celé jízdy trochu nesvá. Nikdo pořádně v její přítomnosti nemluvil. Jen poslouchali Elyanovy příkazy.

Natalie se rozhlédla po lese a usadila se k prvnímu stromu, který jí nabízel svou kořenovou náruč. Už teď se jí stýskalo po jejím háji. Proto přitiskla na kmen stromu ruku a snažila se jej vnímat stejně jako její oblíbený dub. Zavřela oči a odpoutala se od reality. Bolelo ji celé tělo a cítila se po cestě na koni celá polámaná.

Jak měla ruku na stromu, tak si z počátku ani neuvědomovala, že se s ní něco děje, ale po čase, když otevřela oči, uviděla, jak kolem její ruky proniká jakési lehké světlo a čím déle měla ruku na stromu, tím více se její tělo probouzelo. Každá buňka v jejím těle ožívala a ona se cítila plná energie. Tělo ji přestávalo bolet a ona si postupně začala dávat všechny souvislosti dohromady. Možná to, že nyní jí ten strom pomáhá, je jeden z důvodů, proč byla mimo civilizaci tři týdny. V háji se muselo něco přihodit. Moc dobře si uvědomovala, že přišla tenkrát do háje nemocná a po probuzení byla zdravá. Pro ni naprosto nepochopitelná věc.

A tak vyslala do stromu jednu jedinou otázku:

„Proč?“ Otázku, která se rozletěla do světa, až se dostala ke starému dubu. Starý dub nezahálel a poslal Natalie odpověď zpět:

„Mám tě rád. Nemohl jsem tě nechat umřít. Teď jsi i mou dcerou a součástí toho všeho okolo tebe.“ Jakmile se dostala k Natalie odpověď zpět, pochopila. Vždy tušila, že ten háj je jaksi jejím domovem a vždy přijímala to, co jí dával. Nebála se ničeho z toho, co jí bylo nabízeno. Spíš měla radost. Nebyla na světě sama.

„Taky tě mám ráda a děkuju,“ poslala se slovy z jejích úst zpět.

„Koho máte ráda? A komu děkujete?“ ozvalo se najednou za ní. Natalie se urychleně otočila a sejmula svou ruku ze stromu. Za ní stál Elyan a probodával ji pohledem. Pravděpodobně čekal na smysluplnou odpověď, jenže ona ji neměla a pravdu mu říkat nechtěla.