sobota 31. března 2012

Polibky přírody - 14. kapitola



Tohle může být jen osud. 

 
14. kapitola

Les byl čím dál hustší a já začal mít strach, že jsem cestu na místo, kde jsem získal svou moc, zapomněl. Ale po chvíli, co jsem prolezl několika novými lesíky, ukázal se mi konečně háj, který jsem hledal. Dojel jsem až k tůni, sesedl z koně a šel se napít. Měl jsem ohromnou žízeň. Naklonil jsem se, vložil si vodu do dlaně a usrkl čerstvé vody. Potom jsem se rozhlédl po okolí a zaznamenal, že i přes těch několik desítek let se háj tolik nezměnil. Občas přirostl nějaký keřík, ale rozložení háje neměnilo.

Postavil jsem se a došel k místu, kde jsem si kdysi zdřímnul, a tak se mi splnila přání, která jsem před tím, kvůli smrti mé rodiny, neuváženě vyslovil. Jenže tenkrát jsem nevěděl, že se vyplní. Jinak bych mluvil nahlas obezřetněji.

Rozhodl jsem se, že zvolím stejný způsob jako tenkrát. Odzbrojil jsem se a položil meč vedle stromu, abych ho měl blíže k ruce. Pak jsem se uložil ke kmenu stromu a zavřel oči. Byl jsem po cestě unavený, a proto jsem během několika vteřin upadl do tvrdého spánku.



Nikdy jsem být králem nechtěl, už jenom z toho principu papírování. Ale i jako velitel vojska jsem se tomu nevyhnul. Byrokracie bohužel vládla na jakékoliv vyšší pozici. Až se král vrátí, tak mu za tohle vyčiním. Krom toho také za to, jak se zachoval nezodpovědně. Jsem téměř jediný muž, který se mu nebojí postavit, a za to si mě cení nejvíce.

Přelouskal jsem další stránku nesmyslného zákonu a napsal radě svůj názor místo krále. Potom jsem zabouchl knihu, ve které byly sepsány všechny novinky z jednání rady. Zamířil jsem z královských komnat na druhou stranu hradu, navštívit tu, jež spala.

Prošel jsem několika chodbami a cestou mě zdravila spousta lidí. Prolezl jsem zahradami a zamířil do prvního domku kousek za hradem. Zaťukal jsem na dveře a otevřela mi Amálka. Vypadala utahaně a ustaraně.

„Její stav se nezlepšuje. Dýchá stále mělce,“ informovala mě, jak mě uviděla a já si smutně povzdechl. Celý den jsem k Natalie nechal posílat bylinkáře a léčitele z celé země, co se tvrdili, že ji vyléčí. Chtěl jsem vyzkoušet cokoliv, co mi připadalo jako dobré řešení. Na krále jsem raději spoléhat nechtěl. Byl jsem odhodlaný vyzkoušet všechny, kdo přišli, a odměnit pouze toho, který ji uzdraví. Překvapilo mě, kolik lidí, i přestože král léčí, existuje v tomto oboru. Když večer Amálka všechny snaživce vyhnala z komnaty Natalie, posadil jsem se vedle postele a začal jí zase předčítat. Později dorazila i Amálka a unaveně se posadila na druhou stranu postele, kam umístila před několika dny druhé křeslo, abychom mohli dělat Natalie společnost dohromady.

Pohlédl jsem na ni a pokračoval ve čtení. Oba dva jsme se tu naučili večer sedávat a doufali, že se Natalie jednou nějakým záhadným způsobem uzdraví a otevře své hnědé oči.

Když jsem dočetl kapitolu a zabouchl knihu, zadíval jsem se na Natalie a sledoval každou křivku jejího obličeje a zjišťoval, zda stále spí. A spala.

„Je krásná, že?“ pronesla Amálka a já rychle ucukl pohledem z její tváře a trochu vzdorně se na Amálku podíval.

„Nejsem slepá, Elyane. Změnil ses v den, kdys ji potkal,“ ale já zarytě mlčel a nemínil přiznat nic. Stačilo mi, že jsem se s tímhle poznáním zaměstnával každou volnou chvíli od té doby, co jsem se ze svého spánku probudil. Amálka se mému mlčení zasmála a dodala: „Mlčení je souhlas.“ Stočil jsem tvář zpátky na Natalie a hledal jsem jakoukoliv známku v odpověď na moje city k ní. Jedna moje část chtěla, aby se probudila a já jí mohl říct o sobě pravdu a ta druhá? Bála se odmítnutí. Toho, že moje city nebude opětovat. A nakonec tu byl král a ta jeho potřeštěná podmínka. Nevěděl jsem si s tím rady a spánek Natalie mi jen dával čas, abych se připravil o ni bojovat. Hledal jsem denně úskalí a moc dobře jsem věděl, že jestli se vyjádří ohledně svých citů záporně, nechám jí na pohled být, ale vždy budu bojovat, abych v ní cokoliv vůči mně probudil. Vždy existuje cesta k dosáhnutí svých cílů, jen se člověk nesmí vzdát.

Amálka mlčela, a pak rejpavě dodala:

„V pohádkách princeznu probudí polibek z pravé lásky. Nechceš to vyzkoušet?“ A já málem pukl vzteky z její opovážlivosti. Jenže dřív, než jsem stihl jakkoli zareagovat zvedla se a odešla z místnosti. Chtěl jsem ji zastavit, ale věděl jsem, že by se mi jen vysmála, a proto jsem se na židli nervózně posunul a sledoval zeď před sebou. Občas jsem pohlédl na tvář Natalie a nervozita se mi vrátila. Měl jsem udělat to, na co mě naváděla? Zvážil jsem všechny možnosti a po několika minutách usoudil, že se má zkusit všechno.

Pohlédl jsem na její rty a znova nervózně polknul. Vadilo mi, že nemám její svolení k tomu, abych jí mohl políbit, a druhá věc byla, že jsem netušil, jak bude reagovat, když se probudí a zjistí pravdu. I přesto všechno jsem pomalu nakláněl svou hlavu nad ní a přibližoval jsem se k jejím rtům. Zastavil jsem kousek od našeho spojení a pro jistotu pohlédnul k jejím očím. Když jsem viděl, že nijak stále nereaguje, přitiskl jsem své rty k jejím a doufal, že tohle je ta věc, která ji probudí.



Dokonalý. Objeví se tu zrovna, když vypotřebuji všechny své síly na Elyanovi, a myslí si, že mu snad rozšířím jeho zásobárnu energie, aby mohl uzdravovat více lidí? Budu ho muset svou mlčenlivostí vyvést z omylu. Rozhodl jsem se v dalších dnech odpočívat a to se budu snažit také dodržet. S králem u kořenů stromů i bez krále. Král ne král. Já byl ten, kdo měl esa v rukávu.



„Ááááách,“ zařvala Temi, když si vytáhla šíp pracně ze zad a znovu upadla do bezvědomí. Bolest ji časem vrátila do reality a ona se donutila zvednout, přitáhla si koně, který se pásl kousek od ní a nasedla na něj. Stálo ji to mnoho sil, ale nemohla zůstat na tomto místě. Zde se jí ošetření nedostane. Položila se mu na krk a pobídla ho, aby ji vezl dál. Netušila jaký má směr, pouze se snažila někam dostat. Kůň jí kamsi odvážel a ona se v bezvědomí křečovitě držela. Kdyby ji vezl k bráně pekelné, bylo by jí to jedno. Čas plynul a její kůň nakonec zastavil a začal pít. Temi probudilo, když necítila kolébavý pohyb chůze koně, a rozhlédla se po okolí. Překvapeně zjistila, že její kůň zastavil vedle koně někoho jiného. S bolestí se rozhlédla po okolí a spatřila spícího muže u kořenů velikého dubu. Ne muže! Samotného krále! První uvažovala nad tím, že má halucinace, ale pak se rozhodla, že vjemy, které vnímá, ověří. Slezla pracně z koně a téměř se dobelhala k postavě. Vzala do ruky meč, jenž mu ležel po boku, a špičkou zamířila k jeho krku. Úplně ji zarazilo, že ho žádný z těchto kroků neprobudil, a proto se rozhodla, že do něj trochu píchne. Lehce popostrčila čepel, tak aby mu neublížila a viděla, jak král se probouzí. Vypadal trochu dezorientovaně, ale bylo na něm poznat, jakmile pochopil realitu.

Ten se s leknutím probral a jeho tělo se celé našponovalo. Vyděšeně se na ni zadíval a začal zrychleně dýchat. Vůbec nechápal, jak se dostal do takovéto situace. To spal tak tvrdě, že neslyšel žádný zvuk, který by ho upozornil na přítomnost někoho jiného? Temi se na něj vítězně usmála, a i přesto jaké měla bolesti, řekla:

„Tohle může být jen osud.“

Žádné komentáře:

Okomentovat