Zakletý plyšový medvídek - 6. kapitola

Něco za něco. 

Zakletý plyšový medvídek - 5. kapitola

Návrat do dětských let. Ta holka si mě snad sebou vezme i na záchod.

Zakletý plyšový medvídek - 4. kapitola

Alkohol jakékoliv zábrany strachu často zničí a my se pak jen můžeme divit,

 co všechno se kolem nás děje.

Zakletý plyšový medvídek - 3. kapitola

Jsou chvíle, kdy přemýšlím o tom, že bych měla všechny vystavené plyšáky v pokoji odvrátit obličejem ke zdi. Co když opravdu sledují, co všechno se tu děje?

Zakletý plyšový medvídek - 2. kapitola

Sny malé holčičky se stávají skutečností.

Vložený v tašce mezi oblečením jsem dumal pořád nad tím, odkud mě ta dívka zná, ale pořád nic mě nenapadalo. Identifikovat dotyčnou nebyla vůbec jednoduchá záležitost, protože dle mých předpokladů se spousta mých majitelek časem musela změnit. Doufejme, že většinou se proměnily do krásy. Mohl jsem jen hádat, která z nich to je. Krom toho jsem měl také spoustu dalších zvědavých otázek typu:  "Proč si mě koupila? Pro svoji dceru?" Ne, na to byla moc mladá. "Jako vzpomínku?" Doufal jsem, že v dalších několika hodinách se dozvím pravdu. 

            Cítil jsem, jak se svět se mnou přestal hýbat, potom jsem uslyšel šustění klíčů, a nakonec bouchnutí dveří. Byl jsem ve svém novém domově. Nákupní tašky byly položeny na zem a já musel čekat, dokud nedojde řada na mě při uklízení nákupu. Snažil jsem se vnímat každou vůni v okolí a podle toho poznat, která z mých minulých majitelek tohle je, ale pořád jsem nebyl schopný zjistit nic kloudného.

  

Tašky okolo mě začaly mizet, až se konečně dostalo na mě. Dotyčná mě vytáhla a zaujatě pozorovala. Chtěla mi asi něco říct, ale bouchly dveře bytu a do místnosti, která byla obývákem, vtancovala další dívka. Byla zadumaná, měla zrzavé střapaté vlasy na krátko střižené a pihy okolo nosu. Vypadala jako jedna z těch uličnic, které mi ve školce dělaly zlo, když jsem se náhodou rozhodl prozkoumat její okolí a zabloudil do vyššího patra ke starším ročníkům. 

„Annie, to bys nevěřila. To rande bylo fakt hrozný,“ začala bez jakéhokoliv pozdravu dotyčná, a potom mi to konečně najednou došlo. Annie? Jako ta Annie? Moje první majitelka po mé sestře? Teda z ní vyrostla kočka! Proč mě hledala? Ví snad pravdu o mně? Tak to jsem si nemyslel, ale o to víc jsem špicoval uši, abych slyšel každé jejich slovo. Nesmělo mi nic uniknout.

Vybavil jsem si naše poslední chvíle jejího dětství a pochopil, že rozloučení nebylo vůbec plánované. Kvůli práci jejího táty se museli urychleně stěhovat. Annie tenkrát brečela a nechtěla měnit svůj domov, měla hysterický záchvat, a jak ji rodiče tahali pryč, zapomněli na mě. Bohužel se tenkrát pro mě ani už nevrátili a já musel čekat na další majitelku. Prostě jsem tam seděl uprostřed pokoje a čekal, až se proměním v člověka. Byl jsem tam sám a opuštěný, stejně jako v několika posledních měsících v bazárku. Nerad jsem na tuhle fázi svého života vzpomínal, protože v té době jsem teprve zjistil, jaké je to být opravdu sám. Abych byl upřímný, vždycky pro mě bylo těžké, když mě rodina od dítěte dávala pryč. Uvědomte si, že jsem byl vlastně malý kluk, který potají vyrůstal v jednotlivých rodinách v muže. Osobně si myslím, že se tyto skutečnosti začaly na mě projevovat s dalším vývojem. Už jsem si netvořil citová spojení se svými majiteli po Annie, a proto jsem zároveň asi nikdy nikomu nezjevil pravdu. Vždycky jsem se skrýval, protože jsem se bál, jak lidé zareagují, když o mně zjistí pravdu. To, že já jsem byl zvláštní, neznamenalo, že jiní lidé budou schopní rozdýchat mé tajemství. Takže jsem prostě vždycky na tohle všechno byl sám. Proto mě o to víc překvapilo, když Annie v bazárku řekla, že mě konečně zase našla. 

Chtěla si snad léčit nějaký problém z dětství? No, doufejme, že tahání za různé části mého těla už vynechá. Tentokrát by to mohlo už opravdu být nebezpečné.

            Dívka, která dorazila do bytu, zpozorněla, když uviděla, jak mě Annie drží v ruce a prohlíží si mě. 

„Zbavila ses muže a místo něj sis pořídila medvěda?“ rýpla si do ní. Annie se na její poznámku zatvářila ublíženě a mou hlavou proběhla hned myšlenka: „Jaký blb jí ublížil?“ Bylo to tak nečekané, že jsem se tomu musel podivit. „Hele já vím, že Charlie byl kretén, ale nemusíš hned za všemi muži zavírat dveře,“ pokračovala střapatá dívka v návaznosti na předešlé rýpnutí.

„Ale ne Sammy, vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla jednou o tom, jak jsem ztratila mého nejlepšího kamaráda v podobě plyšového medvěda?“ položila jí otázku a já byl jak na trní. Co z tohohle se vyklube, jsem opravdu netušil. Z její věty jsem pochopil, že o mém prokletí asi něco ví.

„No, něco takového si matně vzpomínám. Ale byli jsme tenkrát pěkně nalité.“ 

„To máš pravdu, ale zpátky k tématu. To je on. To je ten medvěd, o kterém jsem si myslela, když jsem byla dítě, že je vlastně živej. Dával mi pocit, že mě opravdu poslouchá, a dokonce jsem ho podezřívala s pomáháním mi s úkoly do školy, ba jsem mu před spaním připravovala jídlo, aby neměl hlad. A ráno, tam nikdy nic nebylo,“ líčila nadšeně Annie Sammy chvíle se mnou a já se celý třásl nervozitou. Tušila pravdu. Nadával jsem sám sobě za neopatrnost, ale pravda byla v tom, že tenkrát jsem ještě nechápal, proč se pořádně schovávám, bylo to prostě intuitivní, až časem jsem si našel důvody. 

„Annie, ale sama víš, že něco takového je blbost. Nechápu, jak tě mohli takhle rodiče mást. Jídlo asi vždycky tvoje maminka uklidila a případně ti nechala nějakou pomocnou poznámku v úkolu, když viděla, že se opravdu snažíš a nemůžeš s tím hnout. Nic víc v tom nebylo.“

Byl jsem rád za Sammyin názor, protože vyvracela Anniinu teorii a tím ji oddalovala od pravdy. 

„Ale já se ptala mamky a ta říkala, že nic takového nedělala.“ 

„A jak ti vysvětlila zmizení jídla?“ 

„Vysvětlovala si to tím, že v noci dostávám hlad, proto jsem si prý brala jídlo sebou,“ předhodila Sammy slova její maminky. „Jenže já ho nejedla. Aspoň si to nepamatuju.“

„Nevím, tak si třeba byla náměsíčná a jídlo pokaždé snědla.“ 

„Ale jak mi pak vysvětlíš, že to skončilo, když jsem o medvěda přišla. Žádný jiný plyšák, kterého se mi rodiče snažili od té doby podstrčit, to nedělal.“ 

„Nebaví mě se tady s tebou dohadovat. Takže to uděláme následovně. Otestujeme medvídka dnes večer.“ Ajeje, z tohohle pro mě koukal průser. „Prostě se uvelebíme dneska v obýváku, připravíme plyšákovi neodolatelnou večeři a budeme ho sledovat, jestli opravdu ožije a pustí se do ní.“ Kruci, tak to vypadalo, že dneska večer předvedu dámám striptýz, pokud mě dokážou pořád hlídat. Hm, ale to jídlo znělo fakt dobře. Doufejme, že z toho budou tak dlouho v šoku, že ho stihnu aspoň sníst.

„Tak jo,“ souhlasila Annie a mě zamrazilo. Potom se obě zvedly a šly mi připravovat večeři. Annie mě postavila na stolek v obýváku, tudíž jsem měl výhled přesně na kuchyni a sledoval, co mi to tam připravují. Dělaly steaky se šťouchanými bramborami. Ach, jakou já na ně měl chuť.

„Neotevřeme si flašku vína?“ nabídla Sammy Annie. 

„Ale to dlouho vzhůru nevydržíme.“ 

„Blbost. Jen toho nesmíme vypít flašku každá.“ 

„No, tak dobře.“ A mně najednou svitla naděje. Mohly se opít a moji proměnu zaspat. Kéžby!

Netrvalo to dlouho a během několika dalších minut se opět posadily ke mně do obýváku. Natáhly se na gauč, kde zobaly, co si ukuchtily. Moji porci položily vedle na stůl, aby mě mohly naprosto vědomky mučit. Začal jsem usuzovat, že Annino tahání za uši bylo proti tomuhle trápení lehký odvar. Najednou jsem se chtěl hrozně proměnit do lidské podoby a sníst všechno, co mi předložily, jenže jsem nemohl. Mohl jsem se možná těšit na chvíli, kdy se do lidské podoby proměním, ale začínal jsem pochybovat, že budu opravdu mít klid na to, abych si jídlo v klidu vychutnal. Najednou mě z mých zoufalých myšlenek vytrhly ty dvě, když jsem zachytil, jak se baví o mně. 

„Co budeš dělat s tím plyšákem, jestli se nepromění? Vrátíš ho zpět do bazaru?“ Mnou proběhlo při zmínce o bazaru nepříjemné mrazení. Nechtěl jsem zpět. Nebyla tam žádná plná lednička jídla ani televize. Chtěl jsem zůstat tady, na neprobádaném území.

„Ne, nechám si ho jako vzpomínku na dětství.“ 

„A budeš se s ním takhle mazlit?“ Jako ukázku mě Sammy vzala do náruče a přitiskla si mě na hrudník. Měl jsem čumák zabořený do jejích prsou a užíval si její milé pohostinnosti. No, kolik žen si vás jen tak přitiskne k prsům?

„Neblázni, Sammy, co když opravdu ožije a bude si to pamatovat?“ vyšilovala Annie. 

„Tak aspoň něco z toho života bude mít.“

„Nevěříš mi.“ 

„Jen se snažím být realistická.“ 

„Co tím myslíš?“

„No, pořád mi hlodá v hlavě několik otázek.“

„Tak spusť.“

„Jak to, že na něj ještě nikdo nepřišel? A pokud se opravdu proměňuje, proč? Je zatím nějaké prokletí? A tak dál bych mohla pokračovat…“

„Nevím, až se promění, můžeš se ho na tohle všechno zeptat,“ tvrdila zatvrzele Annie a mě překvapovala důvěra v její slova. Viděla mě snad jako dítě, jak jsem se proměnil? Možné to tak bylo...

Sammy se po chvíli mlčení zvedla a došla pro další flašku vína. Annie na ni nesouhlasně koukala, ale jakmile jí dolila skleničku, napila se. Dostával jsem větší a větší možnost, že usnou dříve, než se proměním. Když dámy otvíraly třetí flašku, bylo půl dvanácté. Čile si povídaly a vypadalo to, že je zaskočím přesně v nejvíce zmatlaném stavu. Třeba mě budou považovat za halucinace.

            Ale jak jsem během dalších patnácti minut zjistil, alkohol je mocný čaroděj, který umí zapůsobit přesně včas, když potřebuju. Blížila se půlnoc a dámy už měly zavřené oči. Nevydržely. Z venku jsem uslyšel odbíjet kostelní zvony, věděl jsem, co s tím přijde, a čekal na proměnu. Během další vteřiny ze mě byl dospělý muž stojící v pokoji v rouše Adamově mezi dvěma spícími kráskami, které netušily, že tam s nimi opravdu jsem.

1. kapitola     3. kapitola 

Zakletý plyšový medvídek - 1. kapitola

Jsem plyšový medvídek, který má jen jednu malou chybku, v noci se proměňuji v muže. Toužím po svobodě, ale má situace mi nedovoluje, abych mohl v tomto světě fungovat, prostě musím být tvou hračkou. Tak proč si zatraceně už se mnou nejdeš hrát? 

 

 Koukal jsem z vitríny a uvažoval nad tím, jak dlouho asi na tomhle místě ještě budu trčet, než si mě konečně vybere nějaké dítě, a já budu moci zase po večerech tajně chodit do ledničky na jídlo a koukat na televizi. Možná vám mé přání připadá skromné nebo k ničemu, ale jak jsem v průběhu let zjistil, nic méně škodného se v noci dělat nedá. Bez toho, aby o mně byla zjištěna pravda.

Ale zpět na začátek. Asi bych vás měl zasvětit do mého tajemství, prokletí či jak tomu máte v plánu říkat. Jsem prostě plyšový medvěd, který se po půlnoci do čtyř do rána mění v člověka. Možná vám vrtá hlavou proč, a tak vám budu vyprávět o tom, jak jsem se ocitl v tomhle průseru.

Byl jsem malý hnědovlasý roztomilý kluk. Vyrůstal jsem ve čtyřčlenné rodině, a protože jsme měli hodně peněz, nikdy jsem si nemusel věcí moc vážit. Proto nic jiného na práci, než občas udělat mladší sestřičce nějakou škodolibost, jsem neměl. A jednoho krásného dne, když si moje mladší sestra hrála s medvídkem, kterého milovala odmalička, mě nenapadlo nic lepšího, než jí ho zabavit a připravit ho o nějaké končetiny. Sice jsem měl sestřičku rád, ale jednou za čas jí podle mě prospělo, když se musela probudit ze svého snu a zjistit, že život není med. Mě z mého snu jednou vytrhl táta a od té doby vím své.

A tak jsem provedl. Když sestřička odešla v jednu nepozornou chvíli pro lízátko do kuchyně, já se zhostil mého ďábelského plánu. Ukradl jsem medvěda a odtáhl ho do mé pevnosti z dek, kde jsem po něm skákal a tahal mu končetiny, dokud se mi nepovedlo mu utrhnout ruku. V ten moment mě načapala sestřička.

Jakmile jí došlo, co dělám, začala pofňukávat. Začínal jsem postupně přemýšlet nad tím, jak jí odůvodním své chování. Bylo totiž na čase, aby se té hračky zbavila stejně, jako mi kdysi tatínek sebral moji oblíbenou barbínu se slovy: „Je čas, abys konečně dospěl v muže.“ Podal mi místo mé oblíbené barbíny model červeného Ferrari a odešel. Tenkrát jsem to pořádně obrečel. Kdo ne? Ferrari se přeci nedalo česat. Až když jsem dospíval, pochopil jsem, proč to udělal.

Sestřička mě sledovala a pořád asi nechápala, proč jsem něco takového udělal. Vždyť to byl její oblíbený medvídek! Očekával jsem, že začne hystericky brečet, řvát a volat maminku, jenže ono ne.  Místo toho zatvrzele řekla:

„Ty nejsi můj bratr! Zasloužil by sis být tím medvědem, abys věděl, jaké to je bezmocně ležet a nechat si trhat ruku. Co ti udělal? Že jsi mu utrhl ruku?“ Byla velmi vzteklá, ale já se nedal:

„Je na čase, abys dospěla,“ zopakoval jsem na obhajobu slova táty. Ale ona se nedala a zachovala se tenkrát víc dospěle než já. Narovnala se a ve svých pěti letech s naprostou rozhodností řekla:

„Přála bych si, abys byl tím medvědem.“ Chtěl jsem se tenkrát jejímu přání vysmát, ale neměl jsem šanci, protože jak si přála, tak se stalo. Vůbec jsem to nechápal. Najednou jsem všechno viděl, vnímal vůně, ale nemohl se hýbat. Chvíli mi tenkrát trvalo, než mi došlo, co se stalo, a ani panika mi nijak nepomáhala. Říkal jsem si, že tohle všechno je jen nějaký špatný sen, ale mýlil jsem se, už několik let se z toho snu prostě nemůžu probrat. Pořád je ze mě plyšový medvěd.

Sestřička mě tenkrát vzala do náručí a dala mi ve svém životě pozici jejího oblíbeného medvídka místo toho rozbitého. Jen s jednou změnou, říkala mi Jamie. Oslovovala mě mým pravým jménem.

Moje rodiče mě začali během několika hodin hledat, ale byli neúspěšní, i když jim sestřička říkala pravdu. Nikdo jí nevěřil. A jak našim opakovala pořád dokola, co se stalo, táta se naštval, vzal mě v podobě medvěda do rukou a zavřel do skříně.

Měl jsem strach a nemohl jsem nic dělat. Byla tam tma a nikdo můj řev nemohl slyšet, protože plyšový medvídci přece nemluví. Když už jsem vyčerpáním vzdal všechnu snahu dostat se ze skříně, začalo se něco dít. A to něco! Jakože jsem se začal proměňovat zpět v sedmiletého chlapce. Tenkrát mě pohltila neskutečná vlna štěstí, ale moje euforie netrvala dlouho. Skončila přesně ve chvíli, když jsem zalomcoval dveřmi skříně, a ony se neotevřely. Zkusil jsem to ještě párkrát, ale zase nic. V ten moment se ve mně něco zlomilo, schoulil jsem se do kouta skříně a brečel. Ano, přesně jako malá holka. Nutno podotknout, že o několik hodin dál jsem se proměnil zpátky v plyšového medvěda. Podle světla vycházející ze skříně, my to došlo. Ve dne plyšový medvěd, v noci obyčejný kluk.

Ačkoliv moje mladší sestra bojovala za můj návrat jako plyšového medvídka, táta mezitím usoudil, že není dobré, aby měla něco, o čem si myslí, že jsem já v podobě kluka poblíž, a odnesl mě pryč z domu. V práci mě udal nějakému kolegovi, který měl malou dcerku, a jakmile mě jí předal, pochopil jsem, co bylo špatné na tom, když jsem se k medvídkovi choval, jak jsem se choval. V ten den začalo mé pravé mučení.

Jakmile odbila půlnoc, zase jsem se proměnil v obyčejného kluka. Tentokrát v náruči malé holčičky. Nebudil jsem jí, chtěl jsem jen odejít zpět domů a ukázat našim realitu, jenže jsem měl smůlu. Z domu jsem se ani nedostal, protože jsem nevěděl, kam jít. Kde vlastně jsem a co mám dělat. Byl jsem tenkrát neschopný. Prostě malý kluk.

 Během jednoho týdne jsem to zkusil ještě několikrát, dokonce jsem se dostal i ven, ale domů jsem neměl šanci se dostat dříve, než se ze mě zase stal plyšový medvěd. Vždycky se mi povedlo jen tak tak vrátit se zpět. Takže nakonec jsem to vzdal a po nocích jsem coural po domě mé nové majitelky. Byla v mém věku, malého vzrůstu, blondýnka, celkem krásná. Jmenovala se Annie. Tahala mě všude sebou a prostě se mnou vcelku vyrůstala. Učila mě číst, malovat, četla mi z knížky a zrovna, když neměla náladu mě tahat za uši, jsem ji měl celkem rád. 

Snažil jsem se na svět dívat pozitivně a neztrácel naději. Doufal jsem, že prokletí se jednou zlomí a ze mě bude zase obyčejný kluk. V naději mě drželo to, že jsem stále rostl, i když plyšovým medvídkem jsem byl pořád stejným tak klukem ne.

Bohužel i tentokrát se Annie dostala do věku, kdy mě odložila a já putoval do další a další rodiny, až jednoho krásného dne jsem zůstal tady. Ve starobylém bazárku na rohu ulice, kde už vězím nějaký ten měsíc. Kdybych se měl zaměřit na svůj lidský věk, bude mi už okolo dvaceti let a v noci je ze mě prostě vždycky kus chlapa.

 Během let jsem usoudil, že je lepší před všemi lidmi tajit moje prokletí a v noci jsem coural po jejich domovech, jedl jídlo z jejich lednic, koukal na televizi, ba se vzdělával z učebnic, které všude možně v knihovnách byly k dispozici. Dobře, přiznám se, nejvíc jsem koukal na teleshopping, kde jsem okoukával, jak mám správně bez přístrojů posilovat. Chtěl jsem z nějakého švihlého důvodu mít ty čtverečky na břiše. No, pořád jsem se totiž bál, že moje prokletí jednou objeví nějaká žena, tak jsem chtěl vypadat aspoň k světu.

Krom toho jsem hledal, jak prolomit moje prokletí. Přečetl jsem mnoho knih a hlavně těch pohádkových, ale nikde se nepsalo o ničem podobném. Ba jsem s některými doporučeními velmi experimentoval. Třeba tím, že jsem si půjčoval oblečení ze skříní majitelů domů a v noci hledal tu pravou lásku. 

 Poznal jsem jednu krásku, které jsem nebyl lhostejný, ale jak jsem časem zjistil, chtěla mě pouze do postele. A tenkrát jsem přišel o iluze, zároveň přestal doufat, že pravá láska v dnešní době prolomí mé prokletí. Byl jsem rozhodnutý hledat jiný způsob, jak jednou zlomit mé zakletí.

Sledoval jsem přes vitrínu procházející lidi kolem mě a záviděl jim jejich život. Byl jsem zasněný ve svém světě, dokud okolo mne neproběhla krásná blondýnka, a kdybych mohl, tak jako každý normální chlap se za ní otočil, jenže jsem nemohl. Její křivky prostě stály za povšimnutí. Ale k mému velkému překvapení se otočila ona po mně. Skoro jsem začal uvažovat nad tím, jestli jsem se v nějaký hloupý moment neproměnil zase v chlapa a nestojím tam nahý. Až tak zaujatě mě pozorovala.

Chvíli si mě zadumaně prohlížela, dokud se neotočila a nevešla do bazaru. Že by si mě šla koupit? Nemohl jsem tomu téměř uvěřit. Opravdu jsem tam nestál nahý ve své vlastní podobě? Ale asi ne. To by si toho prodavač všiml.

Během dalších minut se mé sny staly realitou. Postarší prodavač si pro mě došel a té krásné blondýnce mě vložil do ruky. Chvíli si mě prohlížela, a potom na prodavače kývla. Ačkoliv jsem byl šťastný, že se konečně dostávám z tohohle místa, nemohl jsem si pomoci, ale něco mi říkalo, že tu dívku znám. Ale odkud?

Když zaplatila, vložila si mě do náručí a jemně mě pohladila se slovy: „Tak jsem tě zase znovu našla.“ Byl jsem najednou v háji. Vůbec jsem netušil, kdo to je. A jak to vypadalo, ona mě znala. Co byla zač? A z které fáze svého života bych ji měl znát? Netušil jsem, ale něco mi říkalo, že to velmi brzy zjistím.     

2. kapitola

Maškarní...XXII s epilogem

Svatba bude, ale s kým?

Maškarní...XXI

Jsme jen loutky, které čekají, až někdo rozhodne, co bude s námi. 

Maškarní...XX

Víc než přátelství.

Maškarní...XIX

Rozum, hormony a starost.

Maškarní...XVIII

Cože? Sex bude, až naprší a uschne?

Maškarní...XVII

Kašlu na to! 

Hupsnu na to! 

Maškarní...XVI

Když se dva lidé prostě přitahují.

Maškarní...XV

Co je vlastně láska? Chemie? Snůška ztřeštěných hormonů?

Maškarní...XIV

Paměť je někdy ošemetná věc.

Maškarní...XIII

Osud vám nic zadarmo nedá.

Maškatní...XII

 Věci, které Vás trápí, se musí řešit. Jinak se promění v noční můru.