Maškarní...XV

Co je vlastně láska? Chemie? Snůška ztřeštěných hormonů?

V posledním týdnu jsem byla úplně mimo. V práci jsem nevnímala a dělala chyby. Měla jsem pořád chuť brečet a nevěděla jsem, jestli je to tím, že ve mně neroste život nebo, že mi chybí on. No, asi se na tom všem podílelo prostě všechno. Ale nijak ovlivnit jsem to prostě nemohla.

Dnes mě čekala ještě kontrola na gynekologii. Pan doktor mi volal kvůli nějakým výsledkům, které mu teprve teď přišly. A ačkoliv mě už dávno nějaké výsledky nezajímaly, musela jsem mu oznámit tu novinu o potratu. Takže mi nezbývalo nic jiného, než se tam dostavit a doufat, že se tam při vyslovení té ztráty nezhroutím. Jo, možná bych před ním měla ještě navštívit psychiatra.

Už jsem seděla nějakou minutu v čekárně a snažila se nedívat na ty dvě těhotné baculky čekající, až budou na řadě. Pohled na ně mě totiž hrozně bolel. Jejich spokojené výrazy ve tváři a štěbetání, co už mají všechno připravené pro příchod dítěte, mě málem rozbrečelo.

Takže když vešla ze dveří žena, která byla v ordinaci přede mnou, vběhla jsem tam a prostě ani nepřemýšlela. Pan doktor na mě koukal trochu vyděšeně a já se zvládla jen trochu koktavě omluvit, utřít si nějaké ty slzy. Celá v transu jsem se posadila na židli. Cítila jsem pohled doktora. Asi uvažoval, jestli mě rovnou nemá poslat do blázince. Vypadal mým výstupem dost rozhozený a usoudil, že bude nejlepší, když se to bude snažit ignorovat. Asi jsem nevypadala nebezpečně. Jenže já se rozhodla, že mu to prostě vyklopím. Někomu jsem to říct chtěla a on měl tu smůlu, že jednu část příběhu stejně musel znát:

„O víkendu jsme měli s bývalým přítelem autonehodu. Přišla jsem o dítě i o něj.“ Při vyslovení pravdy, jsem se trochu zalknula, ale hned jsem se uklidnila a dořekla zbytek:

„Brian má amnézii a zapomněl poslední rok života,“ zasvětila jsem ho. „Nezná mě. Neví, kdo jsem.“

„Aha.“ Chvíli mlčel. „Chtěla byste ho zpět, ale nevíte jak.“ Přesně pochopil, co jsem tím mínila. „Tak to by Vás možná zajímalo, co jsem v těch výsledkách zjistil.“ A já najednou zpozorněla. Možná tu bylo něco, co měnilo celkovou situaci.

…

Už jsem byl zase nucený se chovat jako naprostej čůrák. Ale já jenom chránil svého klienta. Dobře, ale tentokrát to neposeru. Kdysi jsem svoji klientu Charlie vůbec neodhadl a ona se do mě šíleně zamilovala, a všechno mi došlo až pozdě, když po mě vyjela. Tenkrát jsem zazmatkoval a utekl. Ale všechno to mělo neblahou dohru. Ona mě následovala a dav ji doslova pohltil. Měla několik ošklivých zranění a já od té doby nikdy nepřijal žádnou klientku. Doslova jsem ji zničil. Už se nikdy nevrátila k tomu, co dělala a její kariéra zpěvačky skončila nadobro. Málem jsem tenkrát s prací agenta švihnul.

Brian o tomhle mém prohřešku věděl a rozhodl se to ignorovat. Já za to byl tím nejvěrnějším agentem pod sluncem. Snažil jsem se, aby vždycky měl, co si přál. Skákal jsem jako králík při každém jeho přání. Ale tentokrát jsem viděl, že je něco špatně. Jenže on nevěděl, co mu chybí. No, já to možná tušil.

Ano, zajásal jsem, když jsem si uvědomil, že Briana můžu změnit více k obrazu svému. Byl tu jen jeden problém. Brian mi připadal jako tělo bez duše. Chyběla mu a já poprvé v posledních dnech chtěl, aby se Brian do Madie podruhé na první pohled zamiloval. Ale to se nestalo a já měl na krku pouze jeho tělo. Takhle nemohl nikdy nic dalšího napsat nebo složit. S tím jsem prostě musel něco udělat.

Proto jsem se rozhodl, udělat změnu. Potřeboval jsem, aby zase začal žít. A k tomu ho podle mě mohla dohnat pouze jedna osoba. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že navštívím Madie v práci. Neměl jsem o ní žádné zprávy, takže jsem se mohl vymluvit na její osobní kontrolu. Asi jí to bude stejně divné, ale vem to čert.

Sice jsem riskoval, že dostanu přes držku. Měl jsem trochu strach. Ale jsem chlap, ne? Přece se nebudu bát nějaké té rány od ženské. Musel jsem být k sobě upřímný – víc se mi dělalo šoufl při představě, že by u toho byla Amy. Od té by to asi bolelo dvojnásob.

Takže hned druhý den jsem zaparkoval před prací Madie a podíval se na Briana.

„Musím si něco vyřídit. Vem si tu čapku a dojdi si zatím na kafe. Vyzvednu si tě v támhleté kavárně,“ přikázal jsem mu a nedal jsem mu raději ani výběr. Bez keců si nasadil kšiltovku a brýle a vylezl z auta.

Já se mezitím několikrát nadechl a šel do boje. No, snad mi pak ty monokly make-up zakryje. Jo, co bych ale pro svého klienta neudělal, že? Všechno pro blaho zákazníka!

…

V poslední době jsem se doslova cítil na hovno. Dělal jsem jen to, co mi říkal Sebastian. A nevadilo mi, že jsem jeho loutka. Nemohl jsem se nějak srovnat sám se sebou. Na nic jsem si nevzpomněl a koukal jsem na spoustu věcí a nechápal, jak jsem něco z toho dokázal napsat. Kde jsem vzal takovou inspiraci, jsem netušil. A kdo zatraceně byla ta žena, o které zpívám? Ta Madie? Žena z nemocnice? Ani náhodou. Necítil jsem, že ona by mohla být ta pravá. Byla milá, ale ta pravá? Prostě ne! Bylo mi fakt velkou záhadou, co jsem na ní před tím viděl. Vypadala obyčejně a ničím extra nevynikala.

Koupil jsem si kafe a posadil se do rohu místnosti a doufal, že mě nikdo nepozná. Koukal jsem po okolí a zaostřil v hledáčku ženu. Znal jsem ji. Chvíli jsem zíral na to, jak zmatečně vytahuje peněženku a všechno ji padá. A až po čase jsem si uvědomil, že je to ona. Byla to ta dívka z nemocnice. Myslím, že se jmenovala Madie.

Když už konečně vybojovala svůj boj a dostala kafe, zamířila si to přímo ke mně. Nakonec se zastavila, až u mého stolu a vypadala naštvaně, že tam někdo sedí. Krom toho byla jaksi pohublejší, než jsem ji viděl minule a pod očima měla velké kruhy. Bylo snad něco v nepořádku? Neuzdravila se? Když jsem viděl, že mě nepoznala, rozhodl jsem se, že ji oslovím:

„Madie?“ Teď jsem doufal, že jsem si její jméno pamatoval správně. Byl bych nerad, kdyby se za to na mě rozhodla to kafe vylít.

„Briane?“ tak trochu vykvikla překvapeně. A já tušil, že mě tu asi opravdu nečekala.

…

A do prdele! Co ten tu dělal? Párkrát jsem se trochu vyděšeně nadechla, protože jsem zmatkovala. Pořád jsem nevěděla, co mám dělat. Ranní informace od doktora mi dala do rukou zbraň, která mohla během minuty změnit celý můj život. Ale já pořád nevěděla, jestli to chci.

A teď tu seděl přede mnou. V kšiltovce a brýlích mě pozoroval a já prostě musela vypustit z pusy ty blbé otázky:

„Co tu děláš? Vzpomněl sis snad?“

„Z čeho usuzuješ.“

„No, kdysi jsem ti řekla, že takhle odpoledne občas si skočím sem do kavárny pro kafe.“

„Náhoda je blbec,“ prohlásil a já najednou netoužila nic z toho, co bych mohla udělat vůbec udělat. Zase se choval jako totální arogantní idiot. Měla jsem mu chuť jednu vrazit. Jeho tón hlasu mě naprosto dostával do varu. Kdy se zatraceně láska vytratila a nahradila ji agrese? Začínala jsem pochybovat o tom, co mi ráno řekl doktor. Fakt jsou naše hormony jako dva stále se přitahující protipóly? Skoro jsem tomu nemohla uvěřit.

Asi bych Vás měla zasvětit do toho, co jsem se ráno dozvěděla. Abych byla upřímná, tak jsem z počátku moc kvůli rozrušenosti neposlouchala, takže jsem jen chytla zhruba ten konec, když doktor říkal, že mám s Brianem stoprocentní přitažlivost, což znamená, že jakmile se k němu dostanu na půl metru do jeho osobního prostoru, jsme oba jak sjetí. Naše hormony začínají pracovat a prostě si nemůžeme pomoct a jsme tak trochu sexem posedlí. A to zároveň znamená, že téměř na sto procent otěhotním, když se s ním vyspím. Takže on je pro mě nakonec hrozbou. Buď jsem mohla být sama anebo s ním. Neustále sjetá jako na heroinu. Cítit neustále tu volnost, přitažlivost a jakýsi druh lásky. No, jestli to vůbec byla láska a ne jen posedlost hormonů. A zde se dostávám k mým dnešním myšlenkám a celodopolednímu programu brouzdání na internetu v práci - Co je zatraceně láska?

„Tak mě teda zasvěť. Co tu děláš?“ Jenže on mě chvíli pozoroval, jakoby čekal, že se něco stane, ale nestalo.

„Poslal mě sem Sebastian. Vyhodil mě z auta s tím, že si potřebuje něco zařídit. Prej si mě tu potom vyzvedne,“ sdělil mi a já byla snad zmatená ještě víc. Co zatraceně chtěl Sebastian v téhle části města? Přijel za mnou? Ale proč? Dneska se fakt děly divné věci.

„Hele, já vím, že nejsi zrovna nadšená z mé přítomnosti, ale nechceš se posadit? Lidi nás začínají sledovat. A já bych byl nerad, kdyby mě poznali.“ Čímž mě dostal do naprosto nejhorší situace, co mohl. Chtěl, abych se k němu posadila. Svým způsobem přiblížila na půl metru a zpečetila svůj osud. Kdyby jen tušil, jak mě tím nehorázně lákal. Jenže on nebyl tím Brianem, kterého jsem znala. Bože! Vůbec nevím, co mám dělat! Jedna moje část k němu chtěla hupnout hned a ta druhá mě poučovala o rozumu. Byla jsem na vážkách. Chtěla jsem a zároveň nechtěla. Přesně jsem tušila, jak to celé dopadne – během chvíle v posteli. Ale když naše společné chvíle v posteli byly tak áááách.

Netuším, jak dlouho jsem tam stála a zírala na něj celá v rozpacích, ale asi dlouho, protože trochu váhavě řekl:

„Hele, jestli máš ze mě strach. Já ti neublížím. Slibuju,“ lákal mě k sobě jako siréna a já se prostě musela rozhodnout – teď nebo nikdy!