Maškarní...XIV

Paměť je někdy ošemetná věc.

 

Kruci, takovou kocovinu jsem měla snad někdy na střední. Jenže až později jsem si uvědomila, že kocovina to nebyla. Byla to naprosto nehorázná bolest hlavy získaná úplně něčím jiným. Otevřela jsem oči a žár světla se mi opřel do rohovek, což mě donutilo zakňučet. Oči jsem pro jistotu zavřela, a až pomalu je začala otvírat, s tím se mi postupně vybavovalo, co se stalo.

„Ne,“ vydechla jsem.

„Madie, pamatuješ si, co se stalo?“ uslyšela jsem hlas Amy vedle sebe.

„Ten náklaďák,“ povzdechla jsem si.

„Ano, ten náklaďák.“

„Brian?“

„Je ve vedlejší místnosti a je v bezvědomí. Stále se neprobudil.“

„A probudí se?“

„Podle doktorů by se probudit měl.“ Amy mi odpovídala, ale vůbec se mi nekoukala do tváře. Něco bylo špatně.

„Tak to vyklop.“

„Seš si tím jistá?“

„Chci to raději slyšet od tebe.“ Amy si povzdechla:

„Přišla si o dítě.“ A mnou projel blesk hrozného zoufalství. Automaticky jsem si položila ruku na břicho a postupně jsem propadala depresi.

„Madie, to bude dobré. Nic jiného se neděje. Podle doktora klidně znova otěhotníš,“ snažila se mě uklidnit, ale já v sobě zaznamenala pocit beznaděje, protože jsem se bála nejhoršího – postoje Briana. Vím, že mě nějakým způsobem miloval, ale asi jedna jeho část mě chtěla z důvodu očekávání dítěte. Uklidňovala jsem se, že to tak není, ale něco mi říkalo, že Sebastian toho bude chtít určitě využít. Do místnosti vstoupil muž, na kterého jsem zrovna myslela.

„Slyšel jsem, že ses probudila. Jsem rád, že jsi vyvázla jen s malými následky,“ začal a ačkoliv jsem se cítila opravdu hrozně, raději jsem zpozorněla. Něco se dělo. Sebastian se posadil na židli u stolku, který byl naproti mojí postele a chvíli mě sledoval. Jako kdyby uvažoval nad tím, co doopravdy může vypustit z pusy. Krom toho mě také zaujal pohled Amy, která na něj koukala stejně ostražitě jako by jí měl každou chvíli něco udělat. Co proti němu ona měla, jsem netušila.

„Madie,“ a jakmile začal, věděla jsem, že mi nedá ani chvíli oddechnout, a hned vyráží do boje, „Brian se probudil,“ oddechla jsem si, jenže on pokračoval, což se mi moc nelíbilo. „Jenže si nepamatuje poslední rok života.“ A já strnula, protože hned mi bylo jasné, kam tahle konverzace směřuje. Brian si mě nepamatoval. “Doktoři říkali, že je zázrak, že jste vyvázli jen s tak malými zraněními.“ Měla jsem chuť řvát. Ztráta našeho dítěte a posledního roku paměti Briana byly malé ztráty? Mít na to sílu, zvednu se snad z postele a plivnu mu do obličeje, ale rozhodla jsem se, že zachovám chladnou hlavu. Studená zdvořilost bude lepší než moje neandrtálské pudy.

„Jak se vyjadřují doktoři o Brianově amnézii? Je trvalá?“ Asi jsem ho zaskočila svým dalším výstupem.

„Nemají tušení. Utrpěl těžký otřes mozku a byli překvapeni, že následkem je jen tato amnézie.“ Takže jsem šanci měla.

„Chci ho vidět.“

„Teď hned?“

„Čím dřív, tím lip.“

„Sečkej, prosím, ještě na kontrolu doktora a pak to nějak zařídíme,“ vložila se do toho Amy a já byla vděčná, že je mojí nejlepší kamarádkou. Na Sebastiana bych nyní sama být nechtěla. Po jejích slovech jsem se uvelebila v posteli a nezdvořile odplula se svými starostmi mimo tuto místnost. Jen jsem doufala, že ti dva pochopí, že už s nimi mluvit nechci.

…

Byla jsem nervózní. Moje prohlídka doktorem proběhla v pořádku a znovu mě ujistili o tom, že až budu chtít znova otěhotnět, bude to možné. Nyní jsem ale byla posazená v invalidním vozíku a Amy mě vezla za Brianem. Chtěla jsem zkusit, jestli mě třeba nepozná, a podle toho usuzovat o další jednání a případný boj o Briana.

Dorazili jsme před dveře jeho pokoje a Amy ještě zastavila.

„Připravená?“

„Na tohle se snad nedá ani připravit.“

„Víš, Sebastian mu zatajil vůbec, že existuješ, natož že jsi nosila jeho dítě.“

„Něco takového jsem od něj očekávala.“

„Madie, budu k tobě upřímná, když si nevzpomene a nebude z jakéhokoliv důvodu žádat tvoji přítomnost, bude lepší bez jakýchkoliv dalších následků ustoupit do postranní.“ Šlo vidět, že Amy měla podobné smýšlení jako já. Jedna moje část krvácela, když si přiznávala, kam všechno povede, ale hodlala jsem bojovat.

„Já vím. Ale nejprve zkusíme tohle, a pak teprve budu přemýšlet nad tím, jak dál.“ Amy zakývala hlavou na souhlas a potom zaťukala na dveře. Slyšela jsem hlas Sebastiana, který nás vyzval, abychom vstoupily. A jak jsme přijížděli k Brianově posteli, nemohla jsem se vůbec uklidnit. Koukal na mě a bylo na něm vidět, že netuší, kdo jsem.

„Ahoj,“ pozdravila jsem stydlivě a sledovala jeho reakci.

„Ahoj,“ vrátil mi poměrně dost zmateně a těkal pohledem mezi mnou a Sebastianem, od kterého očekával asi nějaké vysvětlení.

„Briane, tohle je tvoje přítelkyně Madie. Chodíte sice spolu chvíli, ale v posledních dnech si věnoval celkem hodně času tomu, abys mohl být s ní.“ Hezky to zaobalil. To jsme teda koukala.

„Aha,“ odpověděl naprosto chladně a já věděla, že jsme nezačali zrovna nejlépe, proto jsem se rozhodla, že se ujmu slova já:

„Vím, že je na tebe teď hrozný tlak a neočekávám, že si hned vzpomeneš. Jen jsem chtěla na vlastní oči vidět, že jsi v pořádku, a že tě nechává Sebastian trochu odpočívat a nezahlcuje tě moc prací,“ snažila jsem se uvést na pravou míru svou návštěvu, abych nevypadala jako jedna z těch šílených přítelkyň, která mu chce hned skočit do náruče doufajíc, že mu to osvěží paměť. A že jsem měla problém se držet. Chtěla jsem mu skočit do náruče a znova cítit jeho jedinečnou vůni. Jenže on si mě prohlížel a pořád mlčel. „Ale jak koukám, tak tě nenechá ani pořádně vyležet a už se zabývá tím, co bude, jakmile vylezeš z postele.“

„Jo, tak v tom máš pravdu. Musím ho vyhánět s tím, že bych si rád zdřímnul.“

„Teda jestli ses rozhodla mě kritizovat hned, jak nabydeš trochu síly, tak jsem tě měl raději Brianovi zapřít.“

„Musím mu přece připomenout, že ti nemá ulehčovat moc život, ne?“ vrátila jsem mu a viděla na Brianovi, že naše konverzace ho velmi zaujala a řekl:

„Kdy jsme se seznámili?“

„Na jednom maškarním plese.“

„Na plese? Takže jsem měl na sobě masku a nevěděla jsi, kdo jsem?“

„Přesně tak.“

„A i přesto sis vybrala mě?“

„Ano,“ netušila jsem, kam s tím vším míří.

„Tak tím se to vysvětluje, proč chodím s tebou a ne s nějakou modelkou nebo herečkou.“ Za tuhle větu jsem mu chtěla jednu natáhnout, ale polkla jsem svůj vztek a raději nic nekomentovala. Nechoval se tak, jak jsem byla zvyklá. Byl pohrdavý a prostě člověk, s kterým bych si nikdy nic nezačala. Ale proč? Co bylo před rokem jinak, že se tak choval?

Byla jsem zklamaná. Pochopila jsem, že miluji naprosto někoho jiného než je on. A vítězný úsměv Sebastiana mi napověděl, že je opravdu něco jinak.

„Co ho tenkrát změnilo?“ zeptala jsem se napřímo.

„Čas.“ Zamračila jsem se nad jeho odpovědí.

„Možná, když mu dáš rok, bude to ten samý muž, do kterého ses zamilovala. Ale nyní je jeho osobnost na začátku vývoje a teprve se začne vypořádávat s tím, že je opravdu slavný zpěvákem a hercem.“ A mně to bylo jasné. Sebastian měl možnost napravit v jeho podstatě všechno, co mu doposud nevyhovovalo, ba dokonce se mohl zbavit i mě. Pro něj to muselo být něco jako vyhrát v loterii.

Byla jsem v naprosto špatné pozici. Mohla jsem se Brianovi vnucovat nebo dělat cokoliv, aby se jeho láska ke mně opět objevila, ale na něco takového bylo brzy. Nechtěla jsem vypadat jako stihačka. Proto jsem se rozhodla, že bude lepší, když raději ihned odejdu a s tím jsem poprosila Amy o rychlý únik. Sebastian nás kupodivu následoval, a jakmile se zabouchly dveře pokoje, spustil:

„Vidíš, že v tomhle směru nic víc nezmůžu,“ skoro to vypadalo, že se mi za to omlouvá.

„Takže chceš, abych se klidila z cesty, jestli to chápu správně.“

„Bylo by to lepší.“

„Dobře, s jedinou podmínkou. Budeš mě informovat o všem, co se kolem něj děje, jak to všechno snáší. Zároveň bych chtěla, abych měla možnost jít na některé akce okolo něj. Chci se občas přesvědčit, že se o něj dobře staráš.“

„Hm, uvidíme, co se s tím dá dělat. Ale víš, že nemáš žádné právo na nic z toho, co po mě chceš.“

„Ale mám právo se snažit být u něj jako přítelkyně a v tomhle směru ti zmizím,“ argumentovala jsem zpět a sledovala, jak vyhodnocuje, že jsem mu nabídla výhodný obchod.

„Chápu a beru to. Dám ti to, co chceš. Ale s podmínkou, že mu neřekneš, že jsi s ním čekala dítě.“

„No jo.“ Sice jsem věděla, že se vzdávám velmi důležité zbraně v můj prospěch, ale zároveň jsem cítila, že je dobře, že to ví tak málo lidí. Ztráta dítěte byla poslední věc, kterou jsem chtěla světu ukazovat, a doufala jsem, že jednou budu moci přivést na svět dítě, jež bude zdravé. O to víc si ho jednou budu vážit.

„Takže jsme domluveni,“ ukončil naši konverzaci a s tím také odešel zpět do pokoje.

„Udělala jsem dobře?“

„Získala jsi víc, než jsem očekávala, že získáš,“ uklidnila mě Amy, jenže já moc klidná nebyla. Chtělo se mi brečet, hystericky řvát a dělat všechno proto, abych ze sebe dostala ten pocit ztráty. Věděla jsem, že když si vůbec Brian nevzpomene, nemám teď šanci ho získat zpět.