Maškarní...XIII

Osud vám nic zadarmo nedá.

Milovala ho a řítila se do propasti, z které nebylo návratu. Mohla odmítnout, ale viděla jsem na ní, že by ji to mohlo zabít. Pokud jsem chtěla, aby byla šťastná, musela jsem pro ni zařídit úplně všechno, co bylo nutné. Z toho důvodu jsem se rozhodla pro ni udělat to nejlepší. Zjistit na ty dva nemožné, ale první jsem musela získat nějaký čas.

V rychlosti jsem sepsala hned po jednání nějakou nesmyslnou smlouvu a vytiskla ji. Připadalo mi to jako nejjednodušší řešení momentální krizové situace. Tušila jsem, že Brianovům agent mu to nedovolí podepsat, protože on snad bude mít na rozdíl od těch dvou rozum. Byla jsem si vědoma toho, že ti dva zamilovaní blázni žádný rozum mít momentálně nebudou.

Chtěla jsem vypadat jako totální ťunťa, protože trochu lehkovážnou a naivní mě převážně znala i Madie, a jelikož jsem byla tajnůstkářska, nikomu jsem neřekla můj původní plán. Hrála jsem tajně karty pod stolem. Došla jsem do kavárny a objednala si. Nečekala jsem dlouho a zaznělo mi za zády bez jakéhokoliv pozdravu:

„Tyhle naše ranní schůzky mě jednou zabijou,“ prohlásil Tommy. Vždycky se mě snažil ukecat na noční schůzky, ale já večer nikdy nevěděla, kdy skončím, proto jsem ho nutila vstávat a nacpat ho vždy před začátek mého denního programu. Taky mi to vstávání nedělalo nejlíp, ale nebylo zbytí.

„Nemáš pařit.“ Tommy byl už několik let mé soukromé očko. Je to mladší floutek, který se nebojí získat jakoukoliv informaci. Má známé mezi policisty a jeho spolužáci z vysoké se velmi činili v IT technologiích. Nejednou se jim povedlo naháčkovat některé webové stránky a programy. Přesně takové lidi jsem potřebovala.

Líbilo se mi na Tommym, že si tímhle způsobem vydělával na školné. Tušila jsem, že bez mých zakázek by měl problém, ale já platila dobře, takže o jeho budoucnost jako psychiatra, bylo téměř postaráno. Byl v získávání informací a čtení lidí velmi dobrý, skoro jsem si občas říkala, jestli není jak ten mentalista z toho seriálu. Vždycky jsem měla před ním problém utajit své rozpoložení a nejednou mi pomohl moje nervy udržet v šuplíku. Co si budeme povídat, až bude dostudovaný, budu na pořadníku v jeho praxi číslo jedna.

„Rovnou nemusím chodit ani spát, ne?“ Dobře, přiznávám se. Brala jsem ho jako mladšího bratra.

„Když myslíš,“ ignorovala jsem jeho rejpavou. „Ale musíš fungovat. Nechce se mi shánět nové soukromé očko.“

„Neboj, takovou radost bych ti neudělal.“ Vždycky jsme se pošťuchovali tímto způsobem, ale oba jsme věděli, že kromě pracovních vztahů o nic jiného nejde. „Takže co to bude tentokrát. Zase nějaký nudný podnikatel, který ničí své podnájemníky?“

„Ne, tentokrát ti to pěkně ztížím.“

„Konečně si mě po dlouhé době zaujala. Sem s tím.“

„Říká ti něco jméno Brian Odonel?“

„To je ten romantický písničkář, který si myslí, že láska opravdu existuje.“ Jeho hořkost v hlase jsem chápala. Oba už jsme několikrát měli zlomené srdce a láska byla něco, čemu jsme už dlouhou dobu nevěřili.

„Jo, přesně ten moula. Jenže on si něco začal s mou kamarádkou a potřebuji na něj vyhrabat úplně všechno a co nejdřív.“

„Chce mu snad upsat duši?“ utahoval si ze mě.

„Něco podobného.“

„Máš ještě nějaké indikátory?“

„Jeho agenta. Jmenuje se Sebastian Malcolm.“ Tommyho výraz ztvrdnul. Bylo jasné, že je něco špatně.

„Tak o tom ti toho klidně řeknu hodně.“

„Je to hodně špatné?“

„No, většího hajzla bys těžko hledala.“ Zajímalo mě, co mu provedl, protože mi nepřipadal zase tak hrozný. Dle mého předpokladu byl inteligentní a pouze hájil klienta, ale podle nasraného obličeje Tommyho asi měl na papíře více, než to vypadalo.

„Tak jsem s tím příběhem. Ať vím, proti komu stojím.“ Tommy se napil kávy, kterou měl před sebou a pomalu začal. Během několika dalších minut mi bylo jasné, že naše vyjednávání bude daleko složitější. Nemusela jsem chránit Madie před Brianem, spíš naopak musela jsem Madie a Briana chránit před Sebastianem. Ten muž podle všeho neměl srdce.

…

Nakonec jsme se rozhodli vydržet do druhého dne, protože pozdě v noci shánět oddávajícího v Londýně není jednoduché. Ano, přiznávám se – nikdy před tím jsem se o nic podobného nestarala. A proč by taky jo, že?

Otevřela jsem oči a podívala jsem se na Briana. V denním světle vypadalo všechno naprosto jinak. Najednou se mi nechtělo volat do práce a dělat tu šílenost se vdavkami. Jenže všechna moje lenost se rozplynula, když Brian otevřel oči a usmál se na mě a já zase začala padat po hlavě kamsi. Políbil mě a automaticky začala ranní postelová hra. Nikdy jsme překvapivě neměli dost. Jenže pokud jsme měli dnes stihnout, co jsme si naplánovali, musela jsem ho utnout.

„Lásko, jestli chceme stihnout naplánované, vstáváme,“ přerušila jsem náš dialog rtů.

„Ale jinak zbytek víkendu strávíme v posteli.“

„Nenasyto.“

„Když já si nemůžu pomoci. Ty to tak nemáš?“ Byl roztomilý, když vyslovoval otázku. Bál se, že jediným sexuchtivým v tomto vztahu je on, ale to nebyla pravda.

„Vůbec mi to neulehčuješ. Víš, jakou mi dá práci se od tebe odtrhnout?“ Jeho roztomilý kukuč se naprosto rozzářil pochopením, a tak šťastně vyskočil z postele se slovy:

„Makáme, jinak se fakt nikam nedostaneme.“ Potom se začal dost zbrkle oblékat a já se natáhla pro mobil, který jsem měla na stolku. Vytočila jsem číslo do práce a na druhém konci se ozvala moje asistentka Andrea.

„Asistentka slečny Smart, prosím,“ ohlásila se z mé kanceláře a mně bylo jasné, že mi už připravuje všechny papíry na dnešní den. Chudák, ještě netušila, že ji čeká spousta telefonování a přesouvání celého dnešního programu.

„Ahoj Andreo, dneska do práce nedorazím. Vezmu si volno.“ Byla jsem stručná.

„Ahoj Madie, stalo se něco?“

„Ne, všechno je v pořádku. Jen mi tam napiš volno.“ Moje slova ji musela překvapit. Nikdy jsem si v minulosti volno nebrala.

„Dobře. A v pondělí dorazíš?“

„Jasně.“

„Tak si to Madie užij,“ rozloučila se mnou a já si oddechla, že se nevyptává dál. Byla mi dobrou asistentkou, ale občas její zvědavost neznala mezí. Ale tentokrát prostě mlčela, což jsem uvítala. I když mi bylo jasné, že v pondělí jí to budu muset vynahradit.

„Díky. Pa.“

„Takže krok jedna máme splněný,“ okomentoval Brian. Usmála jsem se na něj a pomalu se k němu blížila, jenže on o krok ode mě ustoupil.

„Teď ne. Jinak se opravdu nikam nedostaneme,“ omlouval se. Uklidňovala jsem se. Měl pravdu, jeden dotyk by nás dostal zpět do postele. Něco mi říkalo, že nic z toho není normální, jenže jsem nechtěla rozum poslouchat. Milovala jsem ten pocit pádu, šílenosti a všeho, co jsem zažívala. Připadala jsem si jako na kokainu. Realita neexistovala, lítala jsem, nic nevypadalo zle, všechno bylo jako na obláčku. Ano, byla jsem sjetá a taky jsem na tom pocitu byla závislá. Pokaždé zastavit tu jízdu a snažit se udělat něco normálního bylo velmi náročné. Párkrát jsem se nadechla a plna vědomí jsme pustila počítač.

Svým způsobem jsem trochu milovala inteligentní technologie. Telefonování jsem moc nemusela, proto jsem velmi oceňovala, když většina úřadů v Anglii fungovalo pomocí internetu. Sice se místo na oddávání na radnici nedalo rezervovat, ale aspoň mi to ukazovalo, kdy jsou tam prozatímně volné termíny. No, schválně, kolik lidí asi chce hned svatbu? Asi jich moc nebude.

„Za hodinu nebo až odpoledne.“

„Za hodinu. Už nedokážu déle čekat.“ Chápala jsem ho. Musel cítit všechno stejně jako já, proto byl tolik nedočkavý.

„Dobře, sbalím se a pojedeme.“ Zbrkle jsem vzala první tašku do ruky a začala do ní házet všechny pro mě potřebné věci. Během několika minut jsem byla sbalená. Došla jsem ke dveřím, kde stál Brian a pozoroval mě, jak zmatkuji:

„Cokoliv ti mohu koupit.“

„Já vím. Ale chceme víc trávit čas v posteli než nakupováním, ne?“

„Miluju tě,“ uniklo mu ze rtů.

„Já tebe taky,“ vrátila jsem mu a opravdu se musela držet, abych mu neskočila do náruče. Doprčic! Co to se mnou je? Možná bych místo na radnici, měla jet do blázince.

„Zavolal jsem nám taxíka,“ informoval mě. Bez jakéhokoliv dalšího povídání jsem z bytu odešla. Podívala jsem se naposled do místností bytu a v hlavě si probírala všechno, co jsem musela udělat. Doufala jsem, že jsem na nic nezapomněla. S tím jsem také zamkla byt.

Brian mi podržel dveře taxíku a já si nasedla, jakmile byl vedle mě, položila jsem se na něj. Milovala jsem ten pocit, když jsem byla v jeho náruči. Každý dotyk, byl dotyk závisláka. Ani nevím jak, rozjeli jsme se. Nevnímala jsem naše okolí, aspoň do chvíle, kdy se můj svět zastavil. Viděla jsem to přesně jako ve filmu.

Taxík se zastavil na červené, a protože jsme pospíchali, natlačili jsme se na auto před námi. Já zrovna pozorovala rty Briana a přemýšlela nad tím, jaké to bude, až z postele nebudeme muset vylézat, když jsem to uslyšela. Zvuk klaxonu se roznesl po okolí a já poprvé zpozorněla. Najednou mě pohltila vlna strachu. Takhle moje pohádka neměla končit.

Z mé snové reality mě vytáhl pronikavý zvuk a já poprvé uviděla to, co mě začalo děsit k smrti. Hnal se k nám několika tunový náklaďák a z nějakého důvodu nezastavoval. Přibližoval se. Nemohla jsem začít ani křičet. Neměli jsme šanci nikam utéci. Mohli jsme se jen modlit.

V rychlosti jsem políbila Briana a srovnávala se s naším nešťastným osudem. Nebylo nám určeno žít navzájem pro sebe.