Ale třeba jednou...sladký konec

Pro ty, co nejsou schopni se spokojit s nešťastným nebo apatickým koncem. (První část povídky naleznete zde)

Uteklo třináct let od doby, co od nás Damien odešel a já o něm neměla žádné zprávy. Snažila jsem se na něj za těch několik let nezapomenout a každé pomyšlení na něj mě dostávalo do transu. Jenže v poslední době mnou procházel pocit strachu, měla jsem před svatbou. Už se mi dále nedařilo otce přemlouvat o tom, že manžela nepotřebuji, už tak se mi povedlo manželství odložit o dva roky. Jenže teď se o mě přihlásil velmi dobrý kandidát, kterému táta nechce říct ne.

Starší víly mě připravovaly na obřad a já se podvolila všemu, co po mně chtěly. Nevzpouzela jsem se, už dávno jsem přišla o své sny a ztratila iluze. Odevzdala jsem se jen přírodě a vytvořila si k ní spojení, které mi dávalo sílu žít - přebít bolavé srdce. Stala se ze mě řádná lesní víla. Dnes byl úplněk a já se měla připoutat ke svému budoucímu manželovi. Moje sny měly skončit úplně, žádné „Ale třeba jednou…“ nikdy nemělo být.

Otec si mě vyzvedl a jeho hrdý pohled mě hřál u srdce. Stala jsem se dcerou, na kterou byl pyšný. Odváděl mě ke studni spoutání, kde jsem měla život vložit do rukou mého manžela. Celý obřad se konal se všemi v naší vesnici a já byla nervózní. Lesem se nesl zpěv víl a my se blížili. Všechno bylo jednoduché, dojít ke studni, vytáhnout vědro s vodou a společně s nastávajícím manželem se napít. Nic víc, nic míň.

Pozorovala jsem, jak můj nastávající pije z vědra a dostávalo se na mě. Vzala jsem si vědro od něj a hodlala se akorát napít, když se z dálky ozval hlas:

„Nepij to!“ Všichni kolem mě najednou ztichli a já se podívala směrem, odkud hlas vyšel. V dálce jsem uviděla malou skupinku mužů. Mezi nimi byl i Damien. Když jsem ho spatřila, málem se mi zastavilo srdce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vrátil se pro mě.

„Nejste ohlášeni a nejdete ve vhodnou dobu. Na tomto obřadu nejste vítáni,“ ohradil se proti nim můj otec, jenže Damien se nedal.

„Leo, rád bych s tebou mluvil o samotě. Napít se vody a spoutat se svým nastávajícím, pokud budeš chtít, můžeš i potom.“ Jeho slova mě vykolejila, začínala jsem mít strach, že když se teď nenapiji, už se nikdy nenapiji, proto jsem se s otázkou v očích podívala na otce.

„Leo, pokud odtud teď odejdeš i na chvíli je konec, a už nikdy tě nikdo nebude chtít,“ postavil mě táta před hotovou věc.

„Dobře, tak jinak,“ pronesl Damien. „Už mám svoje místo a můžu se o tebe postarat. Neříkám, že být se mnou bude jednoduché, ale budu tě milovat, protože posledních třináct let, jsem pracoval jen na tom, abych se dostal do pozice, kdy tě budu moci aspoň trochu udělat šťastnou. Nedám ti život obyčejné víly, ale jestli ti třeba udělá radost vlastní les, dám ti ho. Chci, abys byla šťastná, ale jestli si šťastná tady, mezi svými, pochopím to. Miluji tě.“ Celou dobu, co mluvil, nedýchala jsem. Koukala jsem mu do očí a tím na mě padala tíha jeho slov. Chtěl, abych s ním odešla, opustila všechno, co znám. A hlavně! Chtěl riskovat, že nás všichni ostatní odsoudí za náš vztah.

„Ale jak se na nás budou dívat ostatní národy?“ ujelo mi ve vší mé povrchnosti. Měla jsem strach. V jeden moment byla moje budoucnost naprosto nalajnována a nyní jsem mohla změnit svůj osud.

„Budou mít jiné problémy. Zítra je sněm, kdy se bude projednávat, že všichni vystoupíme z našich úkrytů a ukážeme lidem, že nejsou na planetě sami. Draci předpověděli, že se tak stane. Všichni budou mít jiné starosti. O tuhle stránku věci se starat nemusíš.“ Jeho odpověď mě naprosto vyvedla z míry. Celá pohlcená strachem a očekáváním jsem se podívala na otce.

„Už nikdy se nebudeš moc vrátit.“

„Odpustíš mi to někdy?“

„Teď ti to nemůžu říct. Slyšelas, všechno se během několika dní změní a s tím bych se třeba časem mohl změnit i já.“ A já v to doufala. Snad jednou mi odpustí. Nikoho jiného jsem z našeho národa nijak víc neměla ráda. Udělala jsem totiž, co chtěli – upnula jsem se na přírodu a ta mohla být i tam, kam si mě Damien hodlal odvézt. Sama vlastně nikdy nebudu.

„Miluju tě. Snad mi to jednou odpustíš.“ Potom jsem se otočila na Damiena, rozeběhla jsem se k němu, skočila mu do náruče a políbila ho. Mému výstupu se smál a já věděla, že teď jsem si cestu zpět k vílám navždycky uzavřela. Copak se jakákoliv víla takhle chová? Vždycky jsem tvrdila, že jsem se měla narodit úplně něčím jiným.

…

Damien nelhal, týden potom co mě odvezl, zavládl na zemi zmatek a všem byl náš podivínský vztah úplně fuk. Mezi lidi se najednou začaly začleňovat různé bytosti a spousta z nich to nesla dost špatně. Po celé planetě se vysílaly informativní zprávy, které sdělovaly všechno o postupném začleňování, existenci pro lidi neznámých bytostí a o tom, jak se bude vyvíjet další situace. Mnoho lidí tenhle vpád do jejich životů řešilo tím, že se zamykali doma, jenže hlad a práce je časem donutili vyjít ven, a pak byli nuceni se některým pro ně doslova obludám postavit čelem. A já naopak měla jiný problém, snažila jsem se pochopit mnoho lidských vymožeností, protože Damien, který dlouhou dobu žil mezi lidmi, byl zvyklý s nimi žít. Asi největší pozitivum toho všeho bylo, že jsem měla stálý přístup k jakékoliv knížce. Když jsem po nějaké zatoužila, Damien mi hned něco sehnal. Snažil se mi postupně ukazovat, že některé lidské věci jsou dobré, a že zase jiné se dají ovlivnit k mé spokojenosti. Takže po většinu dní v jeho slovech zněly výrazy jako bio a ekologie.

Abych byla upřímná, věci se vůbec neděly, jak jsem si představovala. Damien se sice snažil, abych byla spokojená, ale já byla ze všeho kolem sebe vyvedená z míry. Třeba zrovna teď jsem jela v autě a vládla tu naprosto napjatá atmosféra, protože jsme se před odjezdem pohádali. On to prostě nechápal, že jízda autem pro mě bude, jako bych zapálila kus lesa. A kdyby mi nevyhrožoval, že mě tam nechá, když k němu nenasednu, nikam bych nejela. Celou situaci se pak snažil mírnit tím, že jeho auto jezdí na jakousi ekologickou kapalinu, která přírodě neškodí. Ale tak hloupá jsem zase nebyla, a proto jsem zarytě seděla v sedačce a mlčela.

„Myslel jsem, že to všechno bude lehčí, ale vůbec mi nedošlo, že tě mám přirovnat k těm šíleným lidským ekologům, kteří mají všechna elektrická zařízení na sluneční záření,“ promluvil do ticha místnosti a já si uvědomila, že v posledních dnech vypadá celkem ustaraně. Něco se dělo a on se mě před tím vším snažil chránit, mezitím co já řešila, samé povrchnosti. Ale chápejte, lidské džíny se opravdu nosit nedaly. Škvařil se mi v nich zadek.

„Damiene, kam mě to vezeš? A co se vlastně všechno bude dít? Vypadáš ustaraný, děje se něco, co bych měla vědět?“ ptala jsem se ho zvědavě a doufala, že tentokrát mi konečně něco prozradí. Usmál se, protože viděl, že jsem konečně z toho umanutého přístupu – já tím autem nepojedu, a když, tak budu velmi naštvaná – ustoupila.

„Lásko, mám hlavně strach z toho, že se ti nebude líbit, co jsem si pro tebe připravil.“ A já zpozorněla. „A ne, nic víc ti neprozradím, odpověděl mi na mé další připravované otázky. Někdy mi prostě uměl číst myšlenky. Takže jsem si povzdychla a rezignovala. Kdo si počká, ten se dočká.

Už jsme jeli nějakou dobu, když kolem mě se začal objevovat naprosto poničený les.

„Co se tu stalo?“ zajímalo mě.

„Před několika lety tu poblíž vybouchla jakási továrna, která okolí poničila. Všichni se odtud odstěhovali a až v poslední době se prokázalo, že se tu bude dát žít, jenže se sem nikdo nechce stěhovat, protože to tu vypadá, jak to tu vypadá,“ vysvětlil mi a mně zazářily oči.

„Tys mi opravdu koupil les!“ Viděl na mně, že se konečně po několika dnech trefil do toho, co bych opravdu mohla chtít.

„Dej tomu ještě chvilku, abys nejásala, dokud nebudeš vědět všechno.“ Jenže já už jsem částečně myšlenkami byla někde jinde. Prohlížela jsem si nemocný les a mapovala si, že na tomhle místě bude zatraceně hodně práce.

Během několika dalších minut jsme dojeli před nějaký větší dům, který vypadal, že je částečně vsazený do skály. Byl krásný, ale byl potřeba opravit. Podívala jsem se s otázkou v očích na Damiena a ten konečně začal:

„Nebylo jednoduché to tu najít, protože všechny uspokojit bylo velmi náročné.“ Nejdřív mě zaujalo, že řekl všechny, a pak mi došla hned další informace:

„Tady budeme bydlet?“

„Ano, teda pokud budeš chtít. Ale ještě chvíli počkej s jakýmkoliv vyjádřením, protože tohle není zdaleka všechno.“ S tím mě vzal za ruku a vedl dovnitř. Následovala jsem ho do útrob domu do míst, odkud jsem cítila teplo. Až najednou jsme se objevili ve velké jeskyni, kde jsem úžasem, ale i strachem, otevřela pusu. V jeskyni byli dva velcí draci. Ano, draci! Prostě se tam váleli a koukali na mě, jako bych byla něco, co ještě v životě neviděli.

Stála jsem tam celá překvapená. Věděla jsem, že po boku Damiena jednou třeba nějakého draka potkám, ale že se dvěma budu hned bydlet, mě nenapadlo. Jenže s pohledem na Damiena, který mě bral kolem pasu a položil si bradu na mé rameno, jsem se musela uklidnit. Vypadal spokojeně, když nás měl všechny na jednom místě. A já mu nechtěla kazit náladu.

„Leo, rád bych ti představil Chalcedona a Cristal. Budou žít tady s námi, teda pokud mi to dovolíš,“ promluvil a začal u toho na mě dělat oči. Ovšem jako bych měla na výběr. Co by mi provedli, kdybych řekla ne? Sežrali by mě? No, normální lidský přítel by po mě chtěl třeba jako mazlíčka psa. Můj drahý se rozhodl pro draky.

Oba draci na mě najednou pohlédli a já uvažovala nad tím, jak se správně zachovat. Pořád jsem byla ještě v šoku.

Damien viděl, že se snažím všechno rozdýchat, a proto začal pomalu mluvit:

„Chalcedon je ten první a ta fialová kráska je Cristal. Je trochu větší bručoun, ale Chalcedon je celkem komutativní.“ Pomalu mě tlačil tělem před něj. „Zvedni pomalu ruku a přilož mu ji na čumák,“ poručil mi a já ho prostě poslechla, protože být to pouze na mě, už dávno bych uháněla pryč. Snažila jsem se být statečná jen kvůli němu. A bylo to, najednou jsem měla ruku na Chalcedonově čumáku a koukala mu do očí. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit.

„Ahoj, já jsem Lea,“ vykoktala jsem, a potom stáhla v první možné chvíli, kdy mi to připadalo v mezích slušnosti, ruku dolů. Na Cristal jsem se jen podívala a ta vyfoukla páru z nosu.

„No, myslím, že pro dnešek by to stačilo,“ uvolil se Damien a vedl mě po chvíli ven, dokud jsme se neobjevili na obrovské rozlehlé zarostlé zahradě. A já pořád mlčela. Asi jsem byla v šoku.

„Leo, prosím tě, mluv.“

„Draci,“ povzdechla jsem jen pořád v šoku a on začal vysvětlovat:

„Draci se rozhodli, že by bylo vhodné, kdyby na každém kontinentu byl minimálně jeden drak. A já, jako jeden z velvyslanců v Americe, jsem byl vybrán, abych se o ně zde staral, jednal za ně a zařizoval všechno, co bude potřeba,“ zasvětil mě a já na něj hodila pohled typu – „Tos mi to nemohl říct, když sis pro mě přišel?“ Ale sama jsem si musela přiznat, že by mě to vlastně ani neodradilo. Touha být s ním, byla silnější. „Nemusíš se jim jakkoli věnovat, to budu mít na starosti já. Ty se klidně můžeš zabývat tím, čím budeš chtít. Proto jsem vlastně zvolil i tohle místo na bydlení. Doufal jsem, že když se budu starat o draky, budeš mít pro sebe les.“ Najednou jsem ho chápala. Chtěl, abychom nakonec byli šťastní všichni, ale co on?

„A tobě to bude takhle vyhovovat?“ ptala jsem se ho starostlivě.

„No, ještě bych chtěl změnit něco.“ Já jsem nechápala, na co naráží, dokud z kapsy nevytáhl malou krabičku. „Přemýšlel jsem nad tím, jak tohle provést, a nakonec mi připadalo nejlepší, když tě požádám lidsky. Poklekl přede mnou na koleno a mnou projela vlna nervozity. Nikdy jsem s ničím podobným nepočítala. Ale věděla jsem, o co jde, z mých oblíbených knih.

„Leo, utekla jsi se mnou a já bych byl už jen rád, abys ke mně oficiálně patřila. Staneš se mou ženou?“ A já, i přestože jsem byla ze všeho vyděšená, jsem věděla, že chci být s ním, proto jsem řekla: „Ano.“