středa 13. března 2013

Ale třeba jednou...



Jsem předurčena k tomu, abych milovala pouze přírodu. Starala se o ni a ničemu jinému svůj život nezasvěcovala. Jenže já jsem jiná. Zbožňuji lidské romány a závidím lidem, že oni se mohou chovat jako blázni, když opravdu milují. (Pro zasvěcenější: Příběh Ley a Damiena)


Sedět, meditovat a mluvit s přírodou, dát jí co chce a snažit se ji obnovit. O to jsme se pokoušeli všichni po druhé světové válce. Lidé zničili svými zbraněmi spoustu zeleně a náš národ se ji snažil co nejdříve vrátit do pořádku, ale v době, kdy lidé, hlavně zemědělci, používali různé chemikálie na podporu jejich úrody bez toho, aby si byli vědomi, jak moc přírodu ničí, bylo těžké cokoliv obnovit. Spíše jsme se zabývali tím, jak vůbec něco udržet naživu. A bylo jedno, na kterém kontinentě jsme se nacházeli. Všude jsme procházeli stejnými problémy.

Spousta mých druhů odešlo na začátku války do přírodních parků, tropických deštných pralesů a rezervací. Byl to hlavně šok pro ty, kteří žili v lesích poblíž měst a už si začínali zvykat na různé lidské vymoženosti, které se jim občas dostaly do ruky. Ale náš rod zůstal. Na americká města tolik útočeno nebylo a my v klidu mohli zůstat na jih od New Yorku v lesích okolo města Jackson.

Jsme bytosti tajně žijící stejně jako všechny ostatní kromě lidí na zemi, které se starají o přírodu a schovávají se v korunách lesních stromů. Příroda nám dává sílu žít a my se o ni za to staráme.

„Už zase se nesoustředíš,“ napomenul mě můj otec a já si povzdychla. Momentálně mě totiž vyrušil z dob starého Říma, kde jsem se znova zamilovávala do Vinicia, do jedné z hlavních postav momentálně mnou rozečtené lidské knihy. Líbilo se mi, jak na Lygii zamilovaně koukal v každé popisované scéně knihy, kterou jsem nedávno získala. Záviděla jsem jí, protože na mě takhle muž naší rasy nikdy koukat nebude.

„Vůbec mě to nebaví,“ přiznala jsem. Přesně jsem tušila, co si otec myslí. Zklamání šlo vyčíst z jeho očí. Byly jsme velmi hrdé bytosti, které měly pouze jeden jediný životní cíl – fungování přírody. Lidé nás v různých pohádkách, pověstech označovali za lesní víly a často jsme spolupracovali s elfy, kteří mají pro změnu na starosti přírodu chránit. Nebudu vám povídat, že se jim moc nedaří, i když se snaží. Ono je to těžké, když na ně lidé vytáhnou třeba bagr.

„Měla by ses víc soustředit, aby ses stala konečně vhodnou k vdávání,“ a přesně tato slova mnou projela jako dýka. Od chvíle, co jsem zjistila, jaká je sňatková politika lesních víl, měla jsem chuť utéct. Vhodného ženicha své dceři vybíral otec a neptal se jí na to, jestli se jí dotyčný líbí. Pro muže naší rasy bylo lepší, když ke své ženě neměli žádné city nebo ji raději skoro vůbec neznali, protože úmrtnost víl po prvním porodu byla vysoká. Jakmile se povedlo, že víla otěhotněla, bylo málo pravděpodobné, že se dožije prvních krůčků svého dítěte. A pokud ano, v dalších deseti letech často otěhotněla znova a podruhé se většinou stoprocentně smrti zadařilo. Pro mě pak bylo ještě nepochopitelné, že náš národ vůbec nerozuměl tomu, proč lidé tak hrozně šílí kvůli lásce.

Láska je podle víl výmysl lidí, aby se oficiálně mohli chovat jako blázni. A já byla vždycky ta, která záviděla lidem tuhle šílenou emoci. Chvíle, kdy lidé mají na očích růžové brýle a neustále se culí jako idioti, jsou pro ně to nejhezčí, co mohou zažít. Stojí jim za to milovat, i když potom třeba trpí. Ale láska jim stojí za všechno trápení, protože jeden den, kdy milujete, přebije tisíce těch, když zoufale sedíte doma a brečíte. Jejich život potom není tolik monotónní jako náš a vždy mají na co vzpomínat. Záviděla jsem jim to a užívala si aspoň možnost si o tom přečíst v knihách, protože já podle všeho nikdy nebudu milovat.

Další zvláštností u nás bylo, že jsme převážně rodily ženy, muž byl u nás vzácným zbožím, ale bylo to hlavně z toho důvodu, že muži se u nás dožívali tisíce let. Ženy se většinou přes sto let nedožily, protože ve svých devadesáti letech byly provdány, a očekávalo se, že do roka otěhotní. A mně bylo sedmdesát devět.

Krom toho mě vždycky děsil smířený pohled těhotných víl. Nevadilo jim, že umřou za své dítě. A nechápala jsem to, vždycky když jsem se s jednou z těch budoucích matek setkala, byly naprosto šťastné. Já se skoro domnívala, že zfetované, ale nikdy jsem své podezření nevyslovila nahlas. Na rozdíl od všech ostatních jsem si připadala jiná a žádná z těchto vyhlídek mě nenechávala klidnou. Nechtěla jsem umřít a chtěla jsem milovat.

Byla jsem tou uličnicí, která občas utíkala do lesa blíže k civilizaci, a nejednou se mi podařilo získat nějakou tu věc od lidí. Nejraději jsem měla knihy, kde se psalo o lásce. Nelíbilo se mi, že nikdy nebudu milovat. Záviděla jsem lidem. Chtěla jsem milovat, být nervózní z muže, který se mi bude líbit, a červenat se pod jeho pronikavým pohledem.

Zároveň jsem byla vděčná, že můj otec nechával různé dokumenty od lidí po domě a já měla možnost se v průběhu let naučit lidský jazyk. Mému otci to nevadilo, spíše tuhle výhodu mého vzdělání oceňoval, protože jsem mu mohla pomáhat, když dorazil někdo z ostatních bytostí země. Překvapivě se nejčastěji k dorozumívání používala angličtina.

Můj otec byl něco jako velvyslanec našeho národa a jednal s kýmkoliv, kdo nás hledal a potřeboval s námi cokoliv sjednat. Všechny bytosti země kromě lidí měly zhruba přehled o tom, že na světě nejsou samy. Někdy nás přišli navštívit elfové, různí přírodní démoni, měniči ba dokonce mágové.

Často se jednalo o schůzky, které nás informovaly o událostech ve světě, jak u lidí, tak u ostatních národů. Ale dnes jsme měli mít naprosto neobvyklou návštěvu. Měl k nám dorazit velvyslanec draků. Informovali nás o něm elfové, kteří tady byli před dvěma dny na obvyklé návštěvě. Měl s námi pobýt pár dní, aby viděl, jak žijeme. S žádostí k nám ho posílali draci a těm se prostě neříkalo ne.

Sice jsem se učila, že moc draků na světě už nezbylo, ale ta malá skupinka chtěla mít přehled o všem, co se kde děje. Draka hodně dlouho nikdo neviděl, ale vystupovali za ně velvyslanci. Tenhle, co měl přijít, byl nováčkem, a proto ho sem také posílali. Každý dračí velvyslanec musel osobně poznat život několika různých bytostí. Tento měsíc trávil u elfů, nyní jsme byli na řadě my. Vždycky jsme se žádosti draků ohledně jejich velvyslanců podvolili, protože si je nikdo nechtěl znepřátelit. Nikdo nevěděl, kdy se rozhodnou povstat a vzít moc nad světem do svých spárů. I když všichni tušili, že mají rádi svůj klid, a minimálně se míchají do záležitostí ostatních, každý z nich měl respekt.

„Leo, dnes se vůbec nesoustředíš, běž raději připravit pokoj pro našeho návštěvníka,“ přikázal mi otec a já se zvedla. Velvyslanec měl bydlet u nás, protože jsme byli jedni z mála, co uměli anglicky. My s otcem jsme mu měli dělat po dobu jeho návštěvy u nás překladatele. Teda většinu času můj otec, ode mě se očekávalo, že uvařím a uklidím. Bylo pro mě zvykem si návštěv co nejméně všímat. Jen jsem tím dodržovala otcova pravidla. On mi potom promíjel moje malé prohřešky mých útěků k lidským příbytkům, kde jsem získávala jejich vymoženosti. Dříve mě vždycky za moje útěky trestal, ale čím jsem byla starší, viděl, že mi nemá cenu nic odpírat, a domluvili jsme se na pár pravidlech. Já budu dodržovat jeho seznam pravidel, která určil, a on mi nebude mluvit do toho, co dělám ve své volném čase.

„Ano, otče,“ odpověděla jsem mu a s tím jsem se zvedla. Sice byl pokoj už od včerejška pro návštěvu připravený, ale usoudila jsem, že by bylo vhodné mít na přivítanou upečenou nějakou dobrotu, abych si hned na začátku neudělala ostudu.

Rozhodla jsem se upéci rebarborový koláč – sladký a s velmi výraznou chutí. Po návštěvě elfů asi nebude nadšený do obyčejných věcí, ale pokud není vegetarián, bylo mi jasné, co mu chybí nejvíce – maso. Ale tohle byla, bohužel pro něj, věc, kterou jsem mu nabídnout nemohla.

Od elfů už jsem věděla, že dotyčný je mág, který žil dlouhou dobu mezi lidmi a až nedávno mu bylo nabídnuto spojenectví na základě toho, jak se podílel na záchraně a utajení vodních démonů. Draci si ho vybrali, protože je chytrý a dostatečně silný, aby mohl sloužit k jejich účelům.

Porozhlédla jsem se po místnosti a zhodnotila, že jsem připravila snad už všechno, proto jsem s radostí došla ke knihovně a vytáhla můj poslední ulovený kousek – „Quo vadis?“. Román z dob starověkého Řecka a Říma. Byla jsem do díla úplně zabraná, takže jsem až pozdě zbystřila, když se otevřely dveře a do nich vstoupil táta s velvyslancem. V rychlosti jsem se postavila a položila knížku na stolek. Táta mě sjel trochu naštvaným pohledem, ale nic nekomentoval, místo toho popošel kousek a za ním se objevil mnou očekávaný návštěvník. Vypadal trochu utahaně, ale smířený se svým osudem.

„Damiene, tohle je moje dcera Lea. Bude vám pomáhat, když nebudu při ruce,“ představoval mě táta a já mezitím měla čas si Damiena pořádně prohlédnout. Byl tak o deset centimetrů vyšší než já, podle toho jak tam stál, měl asi vypracovanou postavu. Kratší hnědé vlasy, které mu padaly občas do jeho hnědých očí. Jo, přesně tyhle postřehy jsem měla z těch lidských knih. Koukat na vhodného víláka, tak hodnotím délku prstů na rukou a mentální sílu, která z něj sálá. Lidský pohled na samce měl ale co do sebe. Asi ho budu využívat častěji.

„Moc ráda vás poznávám,“ podala jsem mu ruku, jako to dělají lidé. Ale on mě překvapil a pouze se mi lehce uklonil.

„Damien.“ Pochopila jsem, chtěl se učit hned od začátku, a proto jsem mu lehkou úklonu vrátila. Byli jsme tichá společnost, a když se nemuselo, nic se neříkalo. Nejčastěji jsme rozmlouvali s rostlinami. Potom jsem automaticky pokynutím ruky ukázala ke stolu, kde se nacházelo mnou připravené občerstvení. Pánové usedli a já se mohla uklidit do vlastního pokoje. Nenápadně jsem přitom vzala knížku a zavřela za sebou dveře. Damien mi nebyl vůbec sympatický, jeho chladnost mě téměř dováděla k šílenství, ale já nesměla na sobě nic dát znát. Těšila jsem se, že si konečně s někým popovídám, a on se hned rozhodl, že se bude přizpůsobovat. Štvalo mě to. Své společenské tužby jsem musela pohřbít do chvíle, dokud se zase tady nezastaví někdo z lesních démonů, s těma se dá aspoň popovídat, jsou hrozně ukecaní a já pak mám vystaráno na celý týden. A tím jsem se trochu lišila od ostatních lesních víl, hrozně ráda jsem byla společenská. Občas jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem se narodila správně. Možná jsem měla být luční vílou, ty jsou daleko komunikativnější a přátelštější. Někdo zaťukal na dveře mého pokoje a já položila knížku pod peřinu, abych případně otce zbytečně nerozčilovala.

„Leo, mohla bys, prosím tě, Damiena vzít na prohlídku vesnice?“ A já zpozorněla, protože s ničím podobným jsem nepočítala.

„Proč to neuděláš ty?“

„Víš, že nerad mluvím. A to jsem na lesní vílu mluvka. Jinak bych nebyl velvyslancem. Mohla bys, prosím, pro mě tuhle maličkost udělat?“ poprosil mě a já ho nedokázala odmítnout. Zvedla jsem se z postele a upravila se:

„Budu dole hned.“ Slezla jsem po žebříku do hlavní místnosti. Abyste měli přehled. Bydlíme na překrásném starém dubu v malých pokojích, které máme různě umístěné na větvích.

Venku pod stromem už čekal Damien, až dorazím. Slezla jsem dolů a s tím se podívala na Damiena, pozoroval mě. Sebejistě jsem se postavila a hlavou mu pokynula, že můžeme jít. Dávala jsem si dohromady, co všechno mu musím ukázat, a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nás všichni pozorují.

„Ono je to do týdne přejde,“ omluvila jsem je a podívala se na něj. Usmál se a překvapivě vlídně mi odpověděl:

„Už jsem si zvyknul. Je to sedmá kultura, do které mě poslali.“

„Sedmá? Kde všude jste byl?“

„No, začínal jsem u draků, tam jsem byl dva roky, pak mě poslali k metamorfům a měničům. Docela se mi tam líbilo, oba národy žijí dost podobně jako lidé, jen blízko lesů, aby v nich mohli běhat v podobě zvířat. Chvíli jsem strávil mezi upíry. Jsou velmi civilizovaní, nebylo divu, že lidé je většinou mají za hrabata, knížata, tedy dokud mají co pít. Jakmile jim dojde potrava, většinou pořádají hony na lidi, které jsou lidem utajeny. Ve velkých městech mají podniky, kam lidi chodí, a pod vlivem drog jsou pro ně jednoduchou kořistí. Potom jsem strávil měsíc u bahenních démonů, abych byl upřímný, ještě teď si myslím, že mi z kůže jde cítit bláto.“ A já se jeho poznámce trochu zasmála, ale on pokračoval dál. „No a nejhorší ze všech pro mě byly čarodějnice. Jsem rád, že mám ještě všechny části těla. A nakonec elfové.“

„Chybí vám maso, že?“ rejpla jsem si.

„Tak trochu.“

„No, tak to tady taky nedostanete.“

„Pak mě čeká ještě několik národů,“ zkonstatoval.

„A kdy vám ten koloběh skončí?“

„Jo, tak to ani já sám nevím. Příkazy o přemístění dostávám pouze týden dopředu. Moji budoucnost řídí draci.“

„To by mi asi vadilo, mám problémy s otcem, natož se nechat řídit partou draků.“

„Vy jste na vílu docela hovorná,“ řekl mi. „Takhle jsem si nepopovídal za celý měsíc u elfů.“

„V tom máte pravdu. Občas si říkám, jestli jsem neměla být něčím jiným.“ V průběhu našeho rozhovoru jsem mu ukazovalo na jednotlivá místa, aby zhruba věděl, kde co je.

„Slečno Leo, jste tu šťastná?“ A mě jeho otázka zaskočila. Z jeho slov jsem nakonec celá zrudla, nelíbilo se mi, jak do mě viděl.

„Jsem šťastná, ale bojím se budoucnosti.“

„Proč?“

„Co všechno víte o našem národu? A hlavně o ženách?“

„Abych byl upřímný, vůbec nic.“ A tak jsem usoudila, že je na čase mu sdělit několik základních informací.



S Damienem doma dny ubíhaly jako voda. Zjistil totiž, že já jsem celkem společenský typ a budu ráda, když si se mnou bude povídat. Vždycky, jakmile nás táta nechal o samotě, začali jsme si vyměňovat znalosti. Pokaždé jsem byla ve svém živlu a byla si s ním schopná povídat skoro pořád. Rozuměl mi a naslouchal mi, takže když se blížily poslední dny jeho pobytu tady, začínala jsem být nervózní. Najednou jsem si uvědomila, že až odjede, bude mi smutno. Nechtěla jsem ho pustit, ale musela jsem.

Dnes jsem měla náladu pod psa, procházela se u místního potoka a snažila si srovnat všechny myšlenky z poslední doby. Vůbec jsem se nechápala, připadala jsem si jednou šťastná a podruhé smutná. Můj svět se rozzářil pokaždé, když se v něm objevil. A najednou jsem si uvědomila, co se se mnou děje.

Ach, jsem v háji. Ale jak? Vždyť jsem lesní víla a ty nemilují stejně jako lidé. V hlavě jsem si procházela každý příběh, popsaný pocit v knihách, které jsem přelouskala. A čím víc jsem nad tím vším přemýšlela, zjišťovala jsem, že mám zatraceně velkej průser.

„A do prčic!“ zaklela jsem si v angličtině na hlas, protože náš jazyk nic podobného neměl.

„A já myslel, že taková slovíčka ses nenaučila,“ ozvalo se najednou za mými zády a málem jsem z toho spadla do potoka. Za tu dobu, co tu byl, jsme se celkem sblížili, jen před otcem jsme si dávali pozor, abychom neměli nějaké problémy. Damien mě chytil za loket a já se tím dostala do jeho osobní zóny. Zhluboka jsem se nadechla, a jakmile mě pustil, se vší soustředěností jsem se postavila na vlastní nohy. „Takže co se stalo, že jsem mohl být svědkem vypuštění toho sprostého slova z tvé obyčejně něžné pusinky?“ A já se celá začala červenat. Prohlížel si mě a čekal. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct pravdu. Problém je, že moje vílí část se po dlouhé době oficiálně hlásila – abyste věděli, jsme hrozně pravdomluvný národ. A tak jsem to na něj prostě vybalila:

„Podle všech příznaků z těch knížek, co jsem četla, jsem se do tebe asi zamilovala,“ řekla jsem mu naprosto upřímně. Vypadal vyvedený z míry.

„Seš si tím jistá?“

„No, můžu to zjistit už jen jedním způsobem.“ A s tím jsem se k němu přiblížila, co to šlo. Byla jsem ze všeho nervózní, protože jsem se hodlala udělat něco šíleného. Pozorovala jsem ho s vážným obličejem a pomalu se k němu nakláněla. Ptala jsem se ho, jestli můžu. Měl dost času se z celého polibku vyvléknout, ale neudělal to, a tak jsem svoje rty na ty jeho přitiskla.

A překvapivě, přilepil se na mě a začal mě líbat. Přesně tak jak to popisovali v každé té knížce, a nejlepší na tom všem bylo, že jsem se cítila přesně, co jsem podle nich měla. Náš polibek skončil a oba dva jsme společně těžce dýchali. Viděla jsem na něm, jak neví, co má dělat. Nevěděl, jak má reagovat, proto jsem se rozhodla situaci vyřešit. Oba jsme potřebovali čas na rozmyšlenou. „Musíme jít,“ snažila jsem se mu naznačit, že ten rozhovor necháme na později a on neprotestoval.



Už jsem měla všechno připravené a můj otec vstoupil po boku Damiena do jídelny. Skryla jsem šťastný úsměv do podlahy a začala servírovat. Párkrát jsem se podívala na Damiena a hledala v jeho výrazu jakoukoliv změnu, jenže jsem měla smůlu.

Po večeři Damien s tátou neustále něco rozebíral a já se jim raději snažila vyhnout, nechtěla jsem je rušit. Přece jen jsem se musela držet tátových pravidel. Dorazila jsem do vlastní ložnice a položila se na postel. Nemohla jsem dostat z hlavy ten polibek. Vůbec jsem netušila, co mám s podobnou informací dělat, a doufala, že Damien se k tomu postaví nějak zodpovědně, pokud o mě bude stát. A ani nevím jak, usnula jsem.

Ráno jsem vstala brzy a plná energie připravovala snídani. Připravila jsem snídani pro tři a znova si vzala knížku do ruky. Táta přišel během několika dalších minut a místo tichého usazení řekl:

„Damien už tu není. Draci chtěli, aby se přemístil dnes v noci.“ Čímž mě naprosto vyvedl z míry. Musel na mně vidět, že mi pravděpodobně ulítly všechny včely.

„Leo, jsi v pořádku?“ staral se.

„Ano, jen mě překvapilo, že jsem mu nestála ani za rozloučení.“

„Málem bych zapomněl. Nechtěl tě budit, a tak tu nechal dopis.“ S tím poukázal na skříňku, kde bylo položené psaní. Zvědavě jsem ho vzala do ruky a odešla do vlastního pokoje. Položila jsem se do postele a roztrhla dopis. Chtěla jsem tomu jeho záhadnému odjezdu přijít co nejdříve na kloub.

Drahá Leo,

Ani vlastně nevím, co ti mám napsat. Včera odpoledne jsi mě zaskočila. A bohužel nemůžu říct, že by to se mnou nic neudělalo. Ale sama víš, že i kdybych si tě pro sebe získal, časem bys byla nešťastná, protože bych se ti nemohl věnovat. Ocitla by ses sama a já vím, jaké to je. Sám si připadám pořád, až s tebou jsem objevil pořádně kouzlo života.

Sama víš, že cestuji, a pořád se vzdělávám a jakékoliv vztahy mezi různými bytostmi jsou neakceptovatelné, ale třeba jednou můj výcvik bude ukončen a dostanu pevné místo, kde budu bydlet. Ale třeba jednou se společenská situace změní a vztahy mezi bytostmi budou povolené, a já tě pak budu moci unést, a dát ti všechno o čem sníš.

A třeba jednou…budeme spolu.

S láskou,

Damien


Dopis byl krátký, ale výstižný. Každé slovo, které tam napsal, bylo pravdivé. Sice jsem ho trochu považovala za sraba, že mi nic z toho nebyl schopný říct do očí, ale brala jsem to. Byla jsem lesní víla a jedinou lásku, kterou jsem měla cítit, byla láska k přírodě. Ale ačkoliv jsem se snažila být racionální, spustil se mi proud slz. Najednou jsem byla jako všechny ty nešťastnice, co nebyly schopné svou lásku získat nebo o ni z úplně blbých důvodů přišly. Já byla ta, která o ni přišla z blbých důvodů – konvence a strach.

Žádné komentáře:

Okomentovat