Maškarní...XXI

Jsme jen loutky, které čekají, až někdo rozhodne, co bude s námi. 

Jen co to dořekl, neudržel jsem se a vyrazil proti němu. Ovládal mě vztek, takže jsem naprosto impulzivně vystartoval na Sebastiana a prostě mu jednu vrazil. S ranou jsem ucítil bolest v ruce:

„Au, do prdele!“ zařval jsem, když jsem dokončil tohle neuvážené gesto, protože mou rukou vibrovala bolest. Najednou jsem chápal, proč mě v každém filmu u rvaček nahrazují nějakým šikovným kaskadérem. Sebastian taky prskal, ale něco mi říkalo, že cosi podobného ode mě čekal, protože byl naprosto poddajný. Nešel proti mně. Pak už se seběhlo všechno rychle. Sebastian se potom sebral a odešel bez jediného slova pryč, jelikož jsme oba cítili, že je konec. Nic víc nebylo třeba si říct.

Hned jak odešel, zamířil jsem k lednici, kde jsem měl schovanou flašku s havanským rumem. Nové informace jsem potřeboval zapít. Ta ženská se mi totiž stala prokletím. Zničila mi život a každým dnem ho ničí čím dál víc. Lokl jsem si rumu a ucítil, jak mě pálí v krku. Jenže ani další lok neutišil ten hlas v mé hlavě, který řval, že tohle nemůžu dopustit. Ale co jsem mohl udělat? Přerušit jejich svatbu? A co pak? Vezmu si snad Madie já? No, nejsem šílenec, ne? Nebo ano? Byl jsem naprosto v zoufalé situaci. A mé rozhodnutí musela padnout brzy, protože ačkoliv jsem věděl, že se k ní stačí přiblížit a svést ji, tak jakmile se ode mě vzdálí, padne na ni realita a začne zmatkovat. Skoro bych se bál, že ode mě bude chtít utéct. Jenže co s tím? Musel jsem vymyslet plán a hlavně se konečně rozhodnout. Jak já zatraceně do pár dní zjistím, co chci? Kéž bych si vzpomněl! Možná by to vyřešilo všechny mé současné problémy.

…

„Úkol splněn má paní. Už sis vybrala místo svatby?“ zavolal jsem při odchodu Madie, abych se trochu uklidnil. Fakt jsem měl problém jednu Brianovi nevrátit zpět, proto jsem musel urychleně zpět. Hromadil se totiž ve mně vztek, který jsem v sobě už dlouhou dobu dusil. A jeho krásný obličej jsem zmasakrovat nemohl. Už tak se všechny zakázky odložily a protahovat to něčím takovým by nebylo dobré.

„Ne, jsem náročná žena. Máš monokla?“ Její přímost jsem naprosto zbožňoval. Bylo to něco, co jsem nikdy s nikým před tím nezažil. Jí jsem mohl říct všechno.

„Asi ho budu mít. V zrcadle jsem se ještě neviděl.“ S tím jsem se rozhlédl po okolí, jestli mě náhodou někdo neposlouchá. Rozhovory s Madie byly přísně tajné.

„Dobře, takže svatba dříve jak za tři týdny být nemůže,“ prohlásila a já začínal mít tak trochu strach. Ona to bere fakt dost vážně. Musel jsem ji nato upozornit. Potřeboval jsem, aby ubrala páru.

„Bereš to moc vážně.“

„Ne. Budeme mu posílat svatební fotku a já chci, aby byla perfektní.“ Jo a přesně s těmi slovy se mi zvedl žaludek. My se asi opravdu vezmeme. Do čeho jsem se to připletl?

O pár týdnů později:

Když jsem držel v ruce oznámení, nemohl jsem uvěřit tomu, že několik posledních dnů uteklo jako voda. Vůbec jsem nebyl schopný nic vymyslet, natož jakkoli smysluplně zareagovat na jejich oznámení. Při životě mě držel jen můj bodyguard, který se o mě celkem dobře staral. No, vlastně on byl tak trochu moje spása. Díky němu jsem se doslova neválel ve sračkách. Takže když jsem se dále rozhodoval, co dál, nechal jsem se vést emocemi a prostě zamířil na jejich svatbu.

Proto jsem teď přistával letadlem a postupně přešel do taxíku. Nahlásil jsem adresu a nechal se vést. Opravdu jsem neměl tušení, co řeknu, udělám, až tam dorazím. Taxík zastavil před malým kostelíkem a já vystoupil. Dvakrát jsem se nadechl a přiznal si, že jsem zešílel. A s tím jsem zamířil ke dveřím kostela. Vzal za kliku kostelíka a otevřel. Jenže tam nebylo to, co jsem očekával. Místo kopy svatebčanů a kněze tam byli jen ti dva. Obyčejně oblečení, pili víno a povídali si. Když jsem tam vtrhl, zvedli najednou oba hlavu a vlídně se na mě usmály. Něco mi říkalo, že mě čekali.

O nějaký ten měsíc zpátky aneb co se stalo opravdu v Londýně:

Přiblížil jsem se k Madie a v rychlosti ji políbil. Postupně jsem ji tisknul k tělu a pocítil její teplo. To teplo, které jsem chtěl cítit, mi bylo poblíž. Pomalu mi začínalo pulzovat tělo a já se oddával tomu slastnému pocitu zase mít někoho v náruči. Jenže tentokrát to pokračovat nemělo.

„Sebastiane, tohle nemůžu!“ zastavila mě mezi dalším políbením a já měl chuť řvát. Jasně, měl jsem něco takového čekat.

„Nechci sex, chci jen tvoji náruč. Pozvi mě dovnitř, položíme se na pohovku a ty mi budeš vískat vlasy. Nic víc nechci a slibuji, že nic víc ani nebudu na tebe zkoušet.“ Koukala mi při těch slovech do očí a já doufal, že tam vidí pravdu mých slov, protože to bylo jediné, co mi v téhle chvíli zbývalo, a já doufal, že to mluvilo pro mě.

„Ještě něco zkusíš, vykastruju tě. Je ti to jasné?“ A já měl chuť se hrozně smát.

„Beru na vědomí. I když nevím, jak bys něco takového dokázala.“ Ale s mými slovy se její tělo zaťalo a já ucítil, jak je její koleno připravené. „Dobře, už to chápu. Mohla bys ho, prosím, dát pryč?“ Poslechla a s dalším pohybem mě vzala za ruku. Odvedla mě k sobě a zavedla do obýváku, kde si sedla a stáhla si mě do klína. Uvelebil jsem se na ni a zavřel oči. Během dalších vteřin jsem ucítil, jak se její ruce zhostily mých vlasů, a já byl naprosto přesvědčený, že mě pochopila. Slastně jsem na její počínání jen zavrčel. Na což mi odpověděla uchichtnutím.

„Co ti na tom přijde vtipné?“ ptal jsem se jí zaujatě.

„Jsi mazlík.“ Ha, že bych se dozvěděl něco nového?

„Co tím myslíš?“

„Já dělím kluky do několika kategorií. Na mazlíky, hop na to a stydlíny.“ Jejímu rozdělení jsem se začal smát. Přesně odhadla počáteční chování mužů při navazování prvních krůčků k sexu. Vůbec jsem se nemusel ptát, co tím myslí. Prostě mazlík jsem byl já - muž, kterému stačilo na prvních schůzkách jen babu držet v náruči a užívat si její teplo. Hop na to, byli muži, kteří ženě od počátku schůzky dávají svým chováním znát, že ji prostě chtějí, a stydlíni, muži, kteří se ženy bojí vůbec dotknout, protože si myslí, že jim při první příležitosti uteče. No, ona jim nakonec stejně většinou uteče za hop na to nebo mazlíkem, protože ženská trpělivost má své meze. Svým způsobem bych tu ještě celou typologii mužů okolo prvních schůzek mohl rozebrat víc, ale byli bychom tu dlouho, jelikož by se k jednotlivým typům dalo pak přiřadit několik dalších vlastností a vývoje jejich osobností.

„Vtipné a pravdivé rozdělení,“ poznamenal jsem a užíval si, jak si hraje s mými vlasy. Zatoužil jsem po tom, abych přesně téhle pohody byl poblíž častěji a nestresoval se po boku Briana. Ale když jsem si dal jedna a jedna dohromady, bylo mi jasné, že je jen jedna možnost jak toho docílit – dát je zase dohromady. Jenže jak na to? Asi bych měl nejprve zjistit, jestli by ho Madie vůbec chtěla zpět. No, pokud ne, asi si ji zabavím pro sebe, protože tohle je fakt příjemné.

„Madie, chceš se k Brianovi ještě vrátit?“ S vyslovením téhle věty naprosto ztuhla a s váháním mi odpověděla. Kdybych byl naivní, říkal bych si, že uvažovala nad tím, že mě ve vlasech bude už vískat navždy.

„Nechci ho do ničeho nutit. Ale jedna moje část prostě ví, že bude vždycky kopat za něho.“ Měla pravdu a na rozdíl od Briana si tuhle pravdu uvědomovala až moc dobře. On možná taky časem prozře, ale alkoholové opojení jeho tempo dost zpomalovalo, potřeboval nějaké probuzení a já už v hlavě něco tvořil.

„Hm, a co kdybychom se to pokusili trochu urychlit?“ Tázavě se na mě koukala a čekala, co ze mě vypadne, jenže já se k odpovědi neměl, proto do mě rejpla, aby získala z hlavy mé myšlenky:

„A jak?“ A v tom mě napadl ďábelský plán. Bude to z mé strany velmi zlé, ale už mě to nebavilo. Brian musel najít své štěstí. A já vymyslel jak.

„Nafingujeme společnou svatbu. Nejenže tím přijde o tebe, ale i o mě.“ Drsné řešení, ale ze špatného snu, se člověk probudí snad ještě horším snem, který vás nakopne do boje nebo vás úplně zničí. Věřil jsem tomu, že Briana ten šok ztráty spíš konečně probudí. Jestli ne, nebude mu téměř pomoci.

„Ách! Sebastiane, žádáš mě o ruku? To je poslední věc, co bych od tebe čekala,“ vysmívala se mi, ale já to bral jako souhlas. Ona to považovala asi pouze jako hloupý vtip. Jenže když jsem řekl:

„Ano.“ Vyvalila oči a asi přemýšlela nad všemi možnostmi, které by se mohly stát, kdyby se mnou do toho šla.

„Ale co když to nevyjde?“ strachovala se a já ji docela chápal. Musela tušit, jak moc něco takového Briana zasáhne.

„No, tak se vezmeme, a do konce mého života mi budeš vískat vlasy,“ odpověděl jsem jí pohodově a doufal, že se nerozhodne utéct, protože jsem chtěl zpět svou rodinu a tou byli ti dva.