Návrat do dětských let. Ta holka si mě snad sebou vezme i na záchod.
Smutně jsem se vrátil do skříně a
potupně čekal, až se přežene jejich hormonální bouře. Zavřel jsem oči a snažil
se nevnímat svět kolem sebe. Najednou jsem si přál, abych zase mohl být plyšovým medvědem.
Jakmile se tak stalo, oddychl jsem si.
Když se mi
povedlo uklidnit, protože už mě Annie nemohla načapat, jak se jí krčím ve
skříni, začal jsem konečně poslouchat, co se kolem mě děje. Vůbec nic jsem
neslyšel, takže jsem předpokládal, že si to ti dva rozdali na gauči a rovnou
tam pak usnuli. Teda to musela být rychlovka. Nedivil jsem se. Ten kluk byl
nadržený už hodně dlouhou dobu.
Jenže
pravda byla úplně někde jinde, což jsem zjistil v momentě, když jsem
uslyšel, jak někdo naštvaně bouchnul dveřmi od bytu. Najednou se v pokoji
začaly ozývat kroky a vše bylo ukončeno plácnutím na postel, velké oddechnutí a
nakonec její pravidelný dech. Začal jsem usuzovat, že nakonec asi nic nebylo, a
byl na sebe naštvaný, že jsem nedosledoval, jak to všechno dopadlo. Co když ho zastavila?
A nepotřebovala nakonec opravdu pomoct?
Z mých
myšlenek mě vyrušila Annie, která do prázdné místnosti řekla:
„Tak vylez
a neschovávej se v té skříni.“ Čímž mě tak trochu překvapila. Mluvila ke mně?
Naprosto mě tím vyděsila. Viděla snad, jak se plížím do obýváku, abych jí
případně mohl pomoct? To asi bylo stejně jedno. Protože blbé na tom všem bylo, že já opravdu vylézt nemohl. Byl jsem plyšovým medvědem a proměnit
v člověka jsem se měl až za pár hodin. Nezbývalo, než poslouchat dál, co
se bude dít. Snad neztratí nervy a nerozhodne se mě třeba rozstříhat nůžkami,
když jí nebudu odpovídat. To bych byl asi pěkně v háji.
Trhaně se
nadechla a jak si matrace postele postěžovala, pochopil jsem, že se Annie
zvedla a došla ke skříni. Otevřela dveře a mně se do obličeje opřela zář
denního světla. Svítalo. Annie tam stála osvícená jako bohyně v krásných
šatech – nyní už trochu pocuchaná a utahaná – a hleděla na mě. Kdybych mohl,
otevřel bych vyjeveně pusu, protože to na mě zapůsobilo, jako bych viděl anděla.
Možná to byl ten moment, kdy mé prokletí mělo skončit. Bohužel, neskončilo.
Spíš naopak, teprve začínala ta správná muka.
Annie mě
vzala naštvaně do ruky a začala mi přikazovat:
„Proměň
se.“ I kdybych ji třeba chtěl poslechnout, nemohl jsem, jenže to ona asi
netušila. Asi po chvíli to vzdala a plácla se mnou v ruce na postel.
Chvíli mlčela a koukala do stropu, až do chvíle, kdy začala znova mluvit:
„Viděla
jsem tě. V obýváku u dveří, jak se nešťastně vracíš. Nebyla to halucinace,
jsem si tím jistá. Krom toho, díky tomu jsem se probudila z alkoholových
oblak a uvědomila si, jakou dělám hloupost,“ zasvěcovala mě do událostí večera
a já si za neopatrnost nadával do idiota. Viděla mě. Byl jsem si jistý, že
další proměna jejímu zraku neunikne. „Tak proč se zatraceně neproměníš a nedáš
mi za pravdu?“ Koukala na mě a asi čekala, že její proslov se mnou něco udělá,
ale měla smůlu. „Dobře, jak chceš. Budu tě hlídat čtyři a dvacet hodin denně,
dokud se neproměníš a všechno mi nevysvětlíš.“ Ve chvíli, kdy to dořekla, zívla
a zhodnotila, že nejprve se na to vyspí: „Teda jen, co budu čerstvá,“ dořekla a
nějakým prapodivným způsobem si sundala šaty, zachumlala se pod peřinu a
zavřela oči. Já měl aspoň klid pár hodin, abych si rozmyslel, jak jí to všechno
podám. Něco mi říkalo, že další noc bude velmi zajímavá.
Annie
spala téměř do odpoledne a s jejím probuzením začalo i mé strážení. Nosila
mě sebou snad všude, připadalo mi to, jako bychom se o několik let vrátili zpět
a ona byla zase tou malou holčičkou, která beze mě nikam nemůže jít. Ale
realita byla jiná. Ona číhala, čekala na to, až se proměním.
Přes celý
den se poměrně flákala, trochu se učila, uklízela a vařila. A nevařila jen tak
něco. Pokaždé udělala něco, čím bych naprosto nepohrdnul. Vždycky udělala porci
i pro mě a já se tím pak utěšoval – měl jsem šanci, že když mě načape, dám si
po dlouhé době aspoň pořádně do nosu. Den utekl jako voda, a když se stmívalo,
věděl jsem, že se přibližuje moje chvíle. Pár hodin a mé tajemství bude venku.
Annie si na večer pustila televizi a posadila mě vedle sebe, což jsem poměrně
dost ocenil a naprosto přestal vnímat svět, takže když najednou odbila půlnoc,
dost mě to překvapilo. No, Annie taky vypadala dost překvapeně, když místo
plyšového medvěda měla najednou vedle sebe nahého muže. Že jsem před ní
naprosto nahý, mi docvaklo ve chvíli, když jsem zpozoroval její pohled, který
mířil někam do prostředka mého těla. Takže dřív než stačila jakkoli zareagovat,
zakryl jsem se rukama – teda spíš jsem se o to snažil – a odskákal do koupelny
pro ručník, který jsem si omotal okolo pasu, pak se odkolíbal zpět do obýváku,
kde stále zaraženě seděla Annie. Posadil jsem se naproti ní a čekal, až začne
křičet nebo dělat cokoliv, aby se přesvědčila, že nemagoří.
Sledovala
mě a měla rozšířené zorničky, muselo jí to v hlavě hrozně šrotovat.
Litoval jsem, že do její hlavy nevidím.
Usoudil
jsem, že lepší bude, když jí nechám, aby si všechno srovnala v klidu
v hlavě a vydýchala, že měla pravdu. Byl jsem ochotný čekat klidně celé
čtyři hodiny, než se vzpamatuje. Pořád mě pozorovala a možná trochu jako ve snu
mi přiložila ruku na tvář. Prostě se potřebovala ujistit, že tam opravdu jsem.
To gesto jsem chápal.
„Takže
s půlnocí se proměníš,“ konstatovala spíš pro sebe a mě pořád nezbývalo,
než čekat, co bude dál. „Kolik máme času?“ zeptala se, čímž mě trochu
překvapila naprosto racionální otázkou – už asi pochopila, že tyhle věci
neovlivňuji.
„Čtyři
hodiny.“
„Hm. Máš
hlad?“ vypálila na mě a já byl najednou hrozně vděčný, že se nejprve stará o
moje potřeby, než mi pokládá její předpřipravené otázky.
„Hroznej.“
Usmála se mé upřímnosti.
„To je
dobře. Hodně jsem toho navařila.“ Chtěl jsem jí říct: „ Já vím.“ Ale pak jsem
si uvědomil, že bych si mohl držet ještě nějakou dobu eso v rukávu.
Odebrala
se do kuchyně a z ledničky začala vytahovat jídlo. Vložila ho do
mikrovlnky a mezi ohříváním se otočila na mě. Pozorovala mě ostřížím okem,
dokud nepronesla něco, co mě dostalo do kolen:
„Budeme ti muset pořídit nějaké oblečení. Jinak se Sammy s tvými bicáky na břiše bude k nevydržení.“ Ono jí nevadí, že se tu promenáduji nahý v ručníku? Má problém s mými buchtami na břiše? Ježiš, kde jsem to skončil. Musel jsem se uklidnit a chovat se slušně. Svá slova jsem upravil, abych nezněl nijak zle:
„Upřímně,
byl bych rád, kdybych se tu nemusel promenádovat nahý. Nebo jen
v ručníku.“
„To
věřím.“ Cinkla mikrovlnka a přede mě
Annie položila krásně vonící vepřové s brambory a zeleninou. Neskutečně se
mi sbíhaly sliny, takže jsem neváhal a pustil se do toho. Ona mě při tom
pozorovala. Takové jídlo jsem hodně dlouho neměl, proto jsem si vychutnával
každé sousto, které jsem polkl, a asi to na mě muselo být vidět, protože další
její otázka zněla z jejích úst dost vyčítavě:
„Tohle
vůbec nechápu. Proč si nikdy nesnědl připravené jídlo? Mohl sis ho klidně ohřát
v mikrovlnce.“
„Nechtěl
jsem se tím prozradit. Chtěl jsem být před tebou, co nejdéle v utajení.“
„Proč?“
„Stejně ti
muselo být jasné, že tě jednou odhalím.“
„Nebylo.
Jsi totiž za ta léta jediná, kdo vůbec získala nějaké podezření.“
„Aha.“ A
protože jsem se chtěl bez povídání v klidu najíst a nemluvit na ní
s plnou pusou, položil jsem další otázku já:
„Proč jsi
mě hledala?“ Viděl jsem na ní, že jsem ji tou otázkou zaskočil. Asi nečekala,
že mám taky několik zvídavých otázek. Na odpověď jsem dlouho nečekal. Sedla si
naproti mně a při sledování toho, jak se cpu jídlem, které mi uvařila, potichu
pověděla:
„Musela
jsem se ujistit, že nejsem blázen.“ Její odpověď mě velmi zaujala a byl jsem
rád, když se rozhodla, že bude dál pokračovat: „Když jsem byla malá holka,
vždycky jsem si stála za vším, co jsem tvrdila, ale v tvém případě jsem
balancovala na hranici umístění do blázince. Proto jsem musela přestat všechny
přesvědčovat. Zničit si něčím takovým život by byla škoda. Ale sama sobě jako
malé holce jsem si slíbila, že záhadě plyšáka přijdu na kloub. Možná by sis
myslel, že mě to jednou přejde, ale bohužel ten pocit, že si byl opravdový,
neutichl. Spíše naopak. Čím jsem byla starší, tím jsem přesvědčovala sama sebe
o tom, že opravdu blázen nejsem. Takže se hledání tebe nakonec stalo mou
posedlostí. Sice jsem žila normální život, ale když jsem mohla, pátrala jsem po
tobě. Já se prostě musela dozvědět pravdu. No a před pár dny jsem měla konečně
štěstí.
Její
důvody byly v celku pochopitelné. Prostě se jen chtěla ujistit, že je
naprosto v pořádku. Což já teda pro změnu vůbec nebyl, když jsem většinu
dne byl plyšovým medvědem. Ale vyděsila mě tak trochu jedna důležitá myšlenka.
Co zatraceně bude se mnou, jakmile si uvědomí, že docílila toho, co chtěla? Jak
se mnou naloží? Představa, že teď je můj osud v jejích rukou, mě tak
trochu děsila. Takže jsem dožvýkal večeři a nadhodil další otázku, na kterou
jsem chtěl znát odpověď:
„Co teď se
mnou dál plánuješ, když už znáš pravdu?“ Byl jsem k ní přímý. Začala se
smát. Netušil jsem, co jí tak rozesmálo a cítil jsem se dost nesvůj. Přece jen
se nyní rozhodovalo o mé další budoucnosti.
„Jsi
naivní, jestli si myslíš, že má zvědavost je ukojena. Teď se totiž začnu ptát
já.“
Žádné komentáře:
Okomentovat